5 Tdo 747/2011
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 747/2011-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 9 To 609/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 3/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. P. K. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 1 T 3/2010, uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil zkráceně vyjádřeno tím, že jako statutární orgán, předseda představenstva obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s., v době od ledna 2005 do října 2007 nezajistil odvody povinných plateb stržených z mezd zaměstnanců, které byl zaměstnavatel jako plátce mzdy povinen odvést po jejich stržení za poplatníka, a to vůči zde konkretizovaným oprávněným subjektům v celkové výši 919 733,- Kč.

Za tento přečin byl obviněnému Ing. P. K. uložen podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil Finanční úřad pro Prahu 9.

Citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-západ napadl obviněný Ing. P. K. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 9 To 609/2010, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Dne 29. 3. 2011 podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů posoudily spáchaný skutek nesprávně jako přečin ve smyslu § 241 tr. zákoníku, přestože nebyly naplněny jeho zákonné znaky. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly tím, zda měl příslušné finanční částky k dispozici, a zda je tedy svým zaměstnancům skutečně srazil z jejich mezd. V této souvislosti obviněný zdůraznil nedostatečný rozsah dokazování, protože podle jeho mínění zejména soud prvního stupně neopřel závěr o sražených zálohách na daň, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby o odpovídající důkazy a odmítl doplnit dokazování znaleckým posudkem. Obviněný též popřel, že by vydal pokyn k neodvedení uvedených povinných plateb, přičemž poukázal na konkrétní období vymezené roky 2006 a 2007, v němž alespoň částečně odváděl příslušné platby jejich oprávněným příjemcům.

Závěrem podaného dovolání tedy obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadená rozhodnutí a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl rozsudkem (aniž by však uvedl konkrétní způsob takového rozhodnutí).

Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného Ing. P. K. sdělil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství jen tolik, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. K. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že jeho existenci lze dovodit pouze za předpokladu, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které přichází v úvahu za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný Ing. P. K. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí s určitými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, nebo namítá jiné procesní vady, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku, zpochybňuje způsob provádění důkazů a vytýká nesprávný procesní postup soudů obou stupňů, které nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Obviněný tedy v uvedeném rozsahu dovozuje předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z údajných procesních vad a z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (resp. odlišné či neúplné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat a zpochybňovat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Navíc formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. K., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze skutkového stavu, přičemž zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsaný zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a provádění či hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Pokud jde o námitku obviněného Ing. P. K., v níž soudům nižších stupňů vytkl neakceptování některých jeho důkazních návrhů, Nejvyšší soud uvádí následující. V trestním řízení stejně jako v jiných typech soudního řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného Ing. P. K. se tak stalo, protože jak soud prvního stupně (viz č. l. 379 trestního spisu), tak odvolací soud (viz č. l. 395 trestního spisu) odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.

V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. P. K., jimiž obecně zpochybnil naplnění znaků přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Takové námitky obviněného sice do jisté míry odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné.

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je možná jen za situace, když pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (viz k tomu stále použitelné rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění v posuzované věci popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. P. K. jako předseda představenstva obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s., nezajistil odvedení příslušných plateb srážených z mezd zaměstnanců této obchodní společnosti, a to v celkové výši 919 733 Kč. Ze spisových podkladů zařazených na č. l. 108 až 114 trestního spisu je přitom zřejmé, že podle vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za období roků 2005 až 2007 skutečně došlo ke sražení této daně u zaměstnanců jmenované obchodní společnosti a příslušný správce daně i vyčíslil (viz č. l. 106 trestního spisu), v jaké výši nebyla daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za uvedená období odvedena (zaplacena). Soud prvního stupně přečetl zmíněné listinné důkazy postupem podle § 213 odst. 1 tr. řádu a obviněný měl možnost se k nim vyjádřit (viz č. l. 370 trestního spisu). Takový postup soudu prvního stupně v otázce zjištění výše sražených záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za období roků 2005 až 2007, s nímž se v tomto směru ztotožnil i odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za dostatečný a v souladu s citovanou judikaturou.

Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani v otázce možností a schopností obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s., jejímž jménem v době spáchání posuzovaného přečinu jednal obviněný Ing. P. K., odvádět za zaměstnance také pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. V tomto směru soud prvního stupně s odkazem na výpověď svědkyně P. K. a zprávy oprávněných subjektů (příjemců příslušných povinných plateb) jednoznačně uzavřel, že příslušné částky odpovídající zmíněným povinným platbám byly sráženy z mezd zaměstnanců obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s. Přitom soud vycházel především z výpovědí obviněného i jmenované svědkyně učiněných při výslechu v hlavním líčení konaném ve dnech 20. 7. 2010 a 27. 9. 2010, v němž se mimo jiné potvrdilo, že docházelo k výplatám mezd zaměstnanců, byť od roku 2007 s určitými obtížemi. Soud prvního stupně i odvolací soud si k vyřešení této otázky opatřily také vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ (viz zejména č. l. 180 trestního spisu) a dotčených zdravotních pojišťoven (viz č. l. 225 až 259 trestního spisu), z nichž je zřejmá výše dlužného pojistného za zaměstnance obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s. Proto podle názoru Nejvyššího soudu zde nevznikají pochybnosti o tom, že v inkriminovaném období (tj. v letech 2005 až 2007) mohla jmenovaná obchodní společnost odvádět i platby pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění za její zaměstnance. Jak ostatně sám obviněný uvedl ve svém dovolání, s ohledem na některé závazky vůči jednotlivým dodavatelům obchodní společnost Česká rozvojová společnost, a. s., rozhodla o dočasném zastavení odvodu příslušných plateb za její zaměstnance oprávněným příjemcům a tento pokyn učinil obviněný zcela vědomě ve snaze dodržet jiné závazky vůči ostatním věřitelům (viz č. l. 365 a 366 trestního spisu). Takové tvrzení obviněného nijak nezpochybňuje použitou právní kvalifikaci a je v souladu s doposud zjištěnými skutkovými okolnostmi, z kterých soudy nižších stupňů vyvodily správné závěry o spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku.

Trestní odpovědnost obviněného Ing. P. K. za tento přečin pak není vyloučena ani závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 55/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, což jsou rozhodnutí, jimiž obviněný argumentuje ve svém dovolání. Pokud jde o první z nich, v něm se řešila nutnost opatření dostatečných skutkových podkladů pro vyřešení otázky, zda a v jakém rozsahu byly sráženy a neodváděny příslušné platby z mezd (platů) zaměstnanců a jaké důvody tomu případně bránily. Jak ovšem vyplývá ze shora uvedeného, v nyní posuzované trestní věci si soudy nižších stupňů opatřily k řešení těchto otázek všechny potřebné skutkové podklady, a tak zde nebyly žádné pochybnosti o tom, které platby nebyly odvedeny, v jakém rozsahu se tak stalo a za jaké období, kdo a proč rozhodl o neodvedení těchto plateb. V druhém ze zmíněných rozhodnutí (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaném pod č. T 297. ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) byl zaujat právní názor, že není vyloučena trestní odpovědnost pachatele, který neodvedl příslušné platby sražené z mezd (platů) zaměstnanců, i když tak učinil s poukazem na špatnou hospodářskou situaci či na tzv. druhotnou platební neschopnost zaměstnavatele. Úmysl pachatele lze v takovém případě dovozovat též z doby, po kterou neplnil svou zákonnou povinnost k odvádění příslušných plateb, a z jeho případných dalších aktivit a z nich vyplývajících zákonných povinností. V každém případě je však zaměstnavatel, který má nějaké ekonomické či platební potíže, povinen přizpůsobit své hospodaření též tomu, aby mohl dostát povinnosti odvádět za zaměstnance platby daní a pojistného, popřípadě musí včas ukončit ztrátové podnikání. V nyní posuzované trestní věci obviněného je přitom zřejmé, že od roku 2005, kdy se obchodní společnost Česká rozvojová společnost, a. s., ocitla v nepříznivém hospodářském stavu, obviněný upřednostňoval zájmy svého podnikání před zájmem státu a dalších oprávněných subjektů na řádném odvádění povinných plateb a v tomto jednání pokračoval až do roku 2007. Nepříznivý hospodářský stav obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s., nakonec vyústil v prohlášení konkursu na její majetek usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 36 K 8/2007. Obviněný tedy prokazatelně a fakticky srazil zaměstnancům jmenované obchodní společnosti z jejich mezd platby daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění za uvedená období, avšak tyto platby použil do svého ztrátového podnikání, ačkoli je měl ve skutečnosti odvést oprávněným příjemcům nebo již dříve ukončit neúspěšné podnikání.

Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. P. K. uplatněné v uvedeném směru za nedůvodné. Z příslušných skutkových zjištění formulovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v jeho odůvodnění lze totiž dospět ke spolehlivému závěru o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním ho uznaly vinným soudy nižších stupňů.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. P. K. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 9 To 609/2010, dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 6. 2011


Předseda senátu: JUDr. František P ú r y