5 Tdo 743/2007
Datum rozhodnutí: 03.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 743/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2007 o dovolání obviněných Ing. V. M., P. M., Ing. V. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 55 To 541/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 41/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. V. M., P. M. a Ing. V. M. o d m í t a j í.

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml., byli rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 4 T 41/2005, uznáni vinnými, že dne 6. 8. 2004 kolem 14.40 hod. v obci H. B., okres V., v místech hranice pozemků k rekreační chatě a k usedlosti a na louce u chaty, před přítomnými Ing. J. K., Ing. H. K., MUDr. M. M. a nezletilým D. P., po předchozí slovní rozepři, v souvislosti s vytyčováním hranic mezi pozemky, se vzájemně fyzicky napadli s obviněnými P. P., V. P. a A. P. tak, že V. M. ml. počal vytlačovat V. P. z pozemků a udeřil ho pěstí do obličeje, až upadl na zem, kde jej dále bil, k čemuž se připojil také P. M., který do ležícího V. P. i kopal, na pomoc V. P. přispěchal P. P. a pokoušel se V. M. ml. odtáhnout, přitom na něj zaútočil P. M., údery pěstí jej srazil k zemi a kopal do něj, Ing. V. M. st. P. P. chytl pod krkem, strhl ho na zem, kde jej držel, držel mu ruce a bránil mu v pohybu, zezadu k němu přiskočil A. P., Ing. V. M. st. držel za vlasy a počal jej škrtit, všichni tři P. P., Ing. V. M. st. a A. P. se svalili na zem, v tu chvíli P. M. udeřil A. P. pěstí do hlavy až ztratil rovnováhu a upadl, když předtím ještě V. P. udeřil holí, tzv. sukovicí, V. M. ml. zezadu do hlavy a P. M., který mu chtěl hůl odebrat, při vykrytí přicházející rány do levé ruky, načež mu V. M. ml. sukovici vytrhl z ruky a odhodil, V. P. jej poté zasáhl pěstí do hlavy a hrudníku a P. P. bil pěstmi do hlavy a těla P. M. . V důsledku toho obvinění utrpěli s výjimkou Ing. V. M. st. poranění, jež jsou podrobně popsaná ve výroku citovaného rozsudku.

Jednání obviněných Ing. V. M. ml. a P. M. bylo Okresním soudem ve Vsetíně právně posouzeno jako trestný čin rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a oběma obviněným byl uložen shodně znějící trest a to podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu jednoho roku. Obviněný Ing. V. M. st. byl uznán vinným pouze ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení a dále podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody na jeden měsíc s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. (Vyjma těchto tří obviněných byli citovaným rozsudkem uznáni vinnými ze spáchání trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák. a dalších sbíhajících se trestných činů také obvinění P., V. a A. P. Rovněž jim soud prvního stupně vyměřil krátkodobé podmíněné tresty odnětí svobody. Tito obvinění dovolání nepodali.)



Rozsudek soudu prvního stupně všichni obvinění až na A. P. napadli odvoláním, která Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 55 To 541/2006, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.



Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 55 To 541/2006, obvinění Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml. podali prostřednictvím svého společného obhájce Mgr. R. F. dovolání, která shodně opřeli o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž se shodují i v tom, v čem naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřují. Namítají, že jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto, ačkoli soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek, z jehož spáchání byli uznáni vinnými. Ke skutku samotnému uvádějí, že je ve výrokové větě popsán nelogicky a rozporuplně, jedna jeho věta popírá druhou. Dokládají to citací té části popisu skutku, kde je uvedeno, že A. P. se svalil na zem společně s M. st. a P. P. a následně byl udeřen P. M. pěstí do hlavy, až ztratil rovnováhu a upadl . V návaznosti na to odvolacímu soudu vytýkají, že převzal bez výhrad skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a označil je za správná, ačkoli skutek se odehrál jinak, na což odvolací soud upozornili v písemném odůvodnění svého odvolání. Kromě nesprávných skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly mimo jiné i tím, že uvěřily zkreslené výpovědi nezletilého D. P., dovolatelé vytýkají napadenému rozhodnutí rovněž vadné právní posouzení. Zásadně je shledávají v tom, že skutková zjištění obsažená ve výrokové větě neprokazují existenci úmyslného zavinění na straně dovolatelů, ač právě tato forma zavinění je nutná k naplnění subjektivní stránky trestných činů rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jimiž byli uznáni vinnými. Uvádějí, že v žádné fázi konfliktu nejednali s úmyslem P. fyzicky napadnout a ohrozit jejich zdraví, nýbrž se vždy jen bránili jejich útoku, aniž vybočili z mezí nutné obrany. Na jejich úmyslné zavinění nelze usuzovat z přestupkových spisů, jak to chybně učinily soudy nižších stupňů, protože v případech, které se jako přestupek řešily, byli dovolatelé vždy poškozenými. Naopak o absenci jejich úmyslu P. fyzicky napadnout a ohrozit jejich zdraví svědčí, že se celý incident odehrál na pozemku dovolatelů, k jehož opuštění byli P. opakovaně vyzýváni. Dále to, že Policii ČR přivolal ihned po incidentu V. M. st., a rovněž skutečnost, že neměli žádný důvod Poláchovi napadnout až do okamžiku, kdy na ně V. P. zaútočil holí. Až pak, v obraně, museli P. fyzicky uklidnit. Nedostatek jejich úmyslného zavinění ostatně dokládá i pořízený magnetofonový záznam incidentu, který předložili soudu.

K právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. dovolatelé vyjma neprokázání úmyslného zavinění namítají i to, že místo, kde se skutek stal, je v jeho popise vymezeno velmi neurčitě a rozsáhle jako místo hranice dvou pozemků a louka u chaty č.p. 71. Předmětné pozemky se ovšem nacházející na rozloze větší než hektar, čemuž odpovídá i délka jejich společných hranic, takže míst, kde se měl incident odehrát, by přicházelo do úvahy mnoho. Ovšem podle výpovědí svědků, geodetů, k incidentu rozhodně došlo na pozemku dovolatelů před jejich rekreační chatou. S ohledem na rozpor mezi popisem místa činu ve skutkové větě a výsledky dokazování tak vyvstává otázka, zda k incidentu došlo na místě veřejně přístupném či veřejném, kterou se ovšem nalézací ani odvolací soud nezabýval.

Nad rámec námitek vztahujících se shodně ke všem dovolatelům je část dovoláním vytýkaných vad věnována výhradně obviněnému Ing. V. M. st. Obhájce jménem tohoto obviněného poukazuje na skutečnost, že u něj je absence úmyslného zavinění zcela očividná, ostatně pochybnosti o jeho vině vyjádřila i státní zástupkyně intervenující v řízení o odvolání. Obviněný Ing. V. M. st. totiž do konfliktu zasáhl až v okamžiku, kdy byli na jeho vlastním pozemku napadeni jeho synové a pouze s úmyslem zneškodnit útočícího P. P., kterého chytil pod krkem, ale neškrtil ho. Když útočníka takto zpacifikoval, dalšího jednání zanechal, stejně jako P., kteří zaslechli, že dovolatelé chtějí volat policii. Neobstojí proto tvrzení odvolacího soudu, že v konfliktu bylo pokračováno i poté, co do něj zasáhl obviněný Ing. V. M. st. a že pouze nedostatek odvolání v neprospěch tohoto obviněného bránil nastolit otázku, zda i on se úmyslně nezapojil do rvačky.



Závěrem podaného dovolání obvinění Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml. navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 55 To 541/2006, a rovněž rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 4 T 41/2005, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním obviněných Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru lze tato dovolání z obecného hlediska označit za přípustná, ovšem zjevně neopodstatněná. Soudy nižších stupňů správně odmítly námitku obviněných, že z jejich strany se jednalo o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., protože šlo o konflikt vzájemný. Konflikt dvou znepřátelených rodin, jak prokázala rozsáhlá listinná dokumentace včetně spisů mapující jejich předchozí spory řešené v přestupkovém řízení. K druhé námitce vztahující se k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že obvinění se vzájemně napadli před více než-li dvěma osobami současně, takže podle ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. se výtržnosti dopustili veřejně a proto i tato druhá námitka je bezpředmětná. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud všechna tři dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že obvinění Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněni dovolání podat, učinili tak prostřednictvím obhájce, jak jim ukládá ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, jak stanoví § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. obecně přípustné, přičemž má i obligatorní obsahové náležitosti uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat výlučně z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda obsah uplatněných námitek, o které je v dovoláních opírána existence dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., skutečně věcně odpovídá jejich zákonnému vymezení a zjistil, že formálně je tomu tak u těch z nich, jimiž dovolatelé namítají nesprávný právní závěr ohledně naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, a poukazují na údajně nenaplněný znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterým je spáchání výtržnosti veřejně či na místě veřejně přístupném. Ke zbývajícím uplatněným námitkám Nejvyšší soud nepřihlížel, jelikož ty nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s odkazem na nějž odvolatelé uplatnili i dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř., lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nešlo, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že dovoláním lze vytýkat výlučně vady právní, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., čehož se v podaném dovolání obvinění M. shodně dožadují, když zpochybňují věrohodnost svědka nezletilého D. P. a závěry, které soudy nižších stupňů vyvodily z listinných důkazů týkajících se předchozích sporů obou rodin, a naopak za důkaz o své nevině pokládají magnetofonový záznam, který nalézací soud vyhodnotil jako nepřínosný, jde-li o objasnění toho, co se skutečně dělo v průběhu sporu mezi oběma rodinami.

Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obvinění Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml. shledávají existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech také v tom, že soudy obou stupňů dříve činné v této věci údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak mimo jiné dovozují ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhají se změny jeho právního posouzení poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů. Konkrétně uvádějí, že nešlo o vzájemné napadání dvou útočících stran, jak je tvrzeno v napadeném rozhodnutí, nýbrž, že oni se jen přiměřeně bránili útoku P.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka týkající se samotných skutkových zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněnými v dovolání, nelze učinit.

Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelů o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění Ing. V. M. st., P. M. a Ing. V. M. ml. dopustili stíhaného skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jenž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně shledal správnými a úplnými.

Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud zabýval jen těmi dovolacími námitkami, které skutečně směřovaly proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Posoudil tudíž pouze opodstatněnost výtek směřujících proti údajnému nedostatku naplnění znaku subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli odvolatelé uznáni vinnými, a to i v souvislosti s jimi tvrzenou obranou proti útoku ze strany P., a dále se zabýval tím, zda byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel se protiprávního jednání předpokládaného citovaným ustanovením dopustí veřejně či na místě veřejnosti přístupném.

Nejvyšší soud ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů zjistil, že mezi rodinami M. a P. jsou vleklé sousedské spory, které dne 6. 8. 2004 vyvrcholily tím, že se mužští členové rodin vzájemně napadli na pozemku před rekreační nemovitostí patřící M. a to v přítomnosti dalších čtyř osob. Dvou geodetů, kteří přišli na žádost Ing. V. M. st. zkontrolovat vytýčené body pozemku, a dále MUDr. M. M. a nezletilého D. P. Rozepře probíhala nejprve slovně a pak přerostla do fyzické potyčky, která počala tím, že Ing. V. M. ml. začal vytlačovat V. P. z jejich pozemku. V průběhu fyzického napadání byli aktivní ti mladší z obviněných, tedy obvinění P. P., V. P., Ing. V. M. ml. a P. M.. Ing. V. M. st. a A. P. do konfliktu, jenž přerostl ve fyzickou bitku, rovněž zasáhli, ale až později a menší měrou, než-li zbývající obvinění. Ačkoli lze souhlasit s dovolateli v tom směru, že samotný popis skutku obsažený ve výrokové větě rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 4 T 41/2005, obsahuje zdánlivou nelogičnost v té části, kde se uvádí, že P. M. udeřil obviněného A. P. do hlavy, až ten ztratil rovnováhu a upadl, ač podle předchozí části věty se na zem svalil již dříve společně s P. P. a Ing. V. M. st., je současně nutné konstatovat, že nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti upřesněny alespoň v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V projednávané věci je ze souhrnu všech skutkových zjištění zřejmé, že šlo o vzájemné napadání celkem šesti osob a nikoli o jednostranný útok části z nich a jemu odpovídající obranu těch ohrožených. Rozdíl byl jen v intenzitě, jakou jednotliví obvinění do potyčky zasáhli, a ve způsobu, jakým útok vedli. Každopádně ve vzájemném střetu útok střídal protiútok a v důsledku toho se všichni zúčastnění ohrožovali na zdraví, přičemž s výjimkou Ing. V. M. st. nezanedbatelná poranění skutečně utrpěli. Závěr, pro posuzovanou věc podstatný, že šlo o vzájemné napadání všech šesti obviněných, soud prvního stupně opřel o výpovědi Ing. J. K. a Ing. H. K., jediných dvou nestranných očitých svědků incidentu. Dovolateli citovaná zdánlivá nelogičnost v popise skutku padá na vrub i tomu, že přesně popsat rvačku, kde různé útoky probíhají současně, je velmi obtížné, a právě o takové souběžné útoky šlo i v tomto případě, jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vyvstává z něj, že obviněný A. P. přispěchal na pomoc obviněnému P. P., jenž se v daný okamžik již potýkal s obviněnými Ing. V. M. st. a P. M. Obviněný A. P. chytil za vlasy a počal škrtit obviněného Ing. V. M. st., který pro změnu zase pevně držel obviněného P. P., a právě za této situace obviněný P. M. udeřil A. P. pěstí do hlavy. Vzhledem k popsané provázanosti útočníků je logické, že obviněný A. P. se svalil na zem společně s obviněnými P. P. a Ing. V. M. st.

Nejvyšší soud, jsa vázán shora popsanými skutkovými zjištěními, shledal právní námitky dovolatelů týkající se subjektivní stránky trestných činů zcela neopodstatněné a neztotožnil se ani s další právní námitkou, tedy že ke rvačce nedošlo veřejně, když proběhla na pozemku patřícím dovolatelům. Soudy rozhodující věc na nižších stupních zcela správně s poukazem na způsob, jakým si všichni dovolatelé počínali, vyloučily, že šlo o nutnou obranu proti útočící rodině P. ve smyslu § 13 tr. zák., a jejich jednání, při kterém všichni úmyslně veřejně napadli jiného, právně posoudily jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a v případě obviněných Ing. V. M. ml. a P. M., u kterých dovodily i nepřímý úmysl účastí na rvačce ohrozit protivníky na zdraví, i jako sbíhající se trestný čin rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění je jasně čitelné, že došlo ke vzájemné fyzické potyčce celkem šesti mužů, vždy tři a tři na každé straně, a ti se oboustranně cíleně napadali. K fyzické potyčce, která byla důsledkem dlouhodobě špatných vzájemných vztahů dvou znepřátelených rodin, došlo před dalšími čtyřmi na ní nezúčastěnými osobami, které jí přihlížely. V posuzované věci pro správnou právní kvalifikaci není rozhodující, komu patřil pozemek, na kterém k incidentu došlo (to mohlo stejně jako motiv a další okolnosti případu ovlivnit maximálně úvahy soudů o stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněných), nýbrž právě to, že dovolatelé neovládli své negativní emoce a úmyslně se vzájemně s Poláchovými napadli v přítomnosti dalších čtyř osob, konkrétně dvou na věci zcela nezaujatých svědků a dvou rodinných příslušníků, kteří probíhajícímu sporu jen přihlíželi, přičemž jedním z nich bylo nezletilé dítě. Právě tím obvinění naplnili znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že k výtržnosti musí dojít veřejně či na místě veřejnosti přístupném. Podle § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. je totiž výtržnost spáchána veřejně tehdy, pokud se jí pachatel dopustí před více než dvěma osobami současně. Z popisu jednání obviněných Ing. V. M. ml. a P. M., kteří se vzájemně opakovaně napadali s obviněnými P., přičemž proti nim útočili údery pěstí do hlavy a kopanci, je současně zřejmé, že nejenže úmyslně veřejně napadli jiného, ale rovněž věděli o tom, že se účastní rvačky a že svou účastí na ní mohou ohrozit zdraví jiného, a byli s tímto následkem srozuměni. Shora zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o jejich úmyslném zavinění nejen ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., nýbrž i ve vztahu ke druhému sbíhajícímu se trestnému činu, který objektivně spáchali, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák.

Obviněný Ing. V. M. st. na rozdíl od svých synů do potyčky zasáhl později. Ač sám napaden nebyl, zaútočil na obviněného P. P., který se potýkal s jeho synem. Neútočil pěstmi ani kopanci, nýbrž napadeného chytil pod krkem ve snaze ho strhnout na zem. Na zemi mu pak pevně držel ruce a snažil se mu bránit v pohybu. V jeho případě soud prvního stupně sice dovodil úmyslné napadení jiného a to veřejně, ovšem vzhledem ke způsobu útoku měl pochybnosti o tom, že úmysl obviněného Ing. V. M. st. současně směřoval k ohrožení zdraví jiného účastí na rvačce ve smyslu skutkové podstaty trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák., a tudíž tuto právní kvalifikaci nepoužil. Jednání obviněného Ing. V. M. st. posoudil jen jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zpochybnil správnost uvedeného právního závěru soudu prvního stupně poukazem na skutková zjištění vypovídající o tom, že rovněž obviněný Ing. V. M. st. do probíhající potyčky úmyslně zasáhl a to nemalou silou, ve snaze podpořit své syny, což by i v jeho případě svědčilo pro právní posouzení skutku jako trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák., ovšem s poukazem na zásadu zákazu změny k horšímu upravenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. tyto úvahy do svého rozhodnutí ve věci samé nijak nepromítl.

Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedeným zjištěním shledal dovolací námitku obviněného Ing. V. M. st., že pokud nebyl uznán vinným pro nedostatek úmyslného zavinění ze spáchání trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák., nemělo být jeho jednání posouzeno ani jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neopodstatněnou. Tato námitka by mohla obstát jen za situace, pokud by skutková zjištění vypovídala o tom, že obviněný Ing. V. M. st. do potyčky adekvátně zasáhl jen ve snaze rvačku ukončit. Ovšem ze skutku, tak jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, vyplývá, že dovolatel úmyslně před dalšími čtyřmi do rvačky nezapojenými osobami fyzicky zaútočil na obviněného P. P., aby v probíhající potyčce pomohl svým synům. Zjištěný skutkový stav tedy umožňuje spolehlivě uzavřít, že obviněný Ing. V. M. st. svým jednáním naplnil všechny znaky zákonné skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť úmyslně veřejně napadl jiného. Skutečnost, že jeho jednání nebylo právně posouzeno rovněž jako sbíhající se trestný čin rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák., ač i tato právní kvalifikace podle shora uvedeného vyjádření odvolacího soudu připadala v úvahu, správnost použité právní kvalifikace podle § 202 odst. 1 tr. zák. zpochybnit nemůže.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. V souladu se zněmím ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vyhotovila:

JUDr. Pavla Augustinová