5 Tdo 740/2015
Datum rozhodnutí: 15.07.2015
Dotčené předpisy: § 270 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoník



5 Tdo 740/2015-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 6 To 33/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 91/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. T. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 2 T 91/2014, uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 6 To 33/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem uvedeným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených.

Obviněný J. T. podal dne 1. 5. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především popírá, že by naplnil znaky žalovaného přečinu. Podle jeho názoru nebyla v posuzované trestní věci dodržena zásada totožnosti skutku. Obviněný namítá i porušení svého práva na spravedlivý proces. Dále obviněný zpochybnil, že by mohl být pachatelem přečinu, pro který byl stíhán a odsouzen. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek, a aby ho podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Přitom učinil návrh, aby mu byly uhrazeny náklady řízení .

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Popis rozhodných skutkových okolností vtělených do tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu svědčí podle státního zástupce o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněného považuje státní zástupce jen za obecné a vycházející z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. T. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídá jen obecné tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů údajně nevypořádaly s hodnocením provedených důkazů, z nichž dovodily konkrétní právní závěry.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nenaplňují ani obecně formulované námitky obviněného J. T., v kterých soudům nižších stupňů vytkl, že nemohl být pachatelem přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jimiž zpochybnil skutkové závěry, které se týkaly posouzení i dalších zákonných znaků citovaného přečinu. I tyto výtky totiž obviněný dovozuje z nedostatků, jimiž jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy, a zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z těchto důkazů.

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu k námitce obviněného týkající se otázky subjektu žalovaného přečinu Nejvyšší soud uvádí, že ho může spáchat kdokoli, kdo je trestně odpovědným, přičemž se nevyžaduje existence konkrétního ani speciálního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Jak přitom jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování, které není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení nijak zpochybňovat, pachatelem uvedeného přečinu byl jen obviněný J. T., aniž by se v řízení prokázala trestní odpovědnost jakýchkoli jiných osob.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž vytkl porušení zásady totožnosti skutku. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí následující.

Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2, § 12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722).

U obviněného J. T. pak byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo neoprávněné zpřístupnění rozmnoženin audiovizuálních děl bez souhlasu jejich autorů) a při shodě jím způsobeného následku (vznik újmy na chráněných právech autorů a dalších nositelů práv, resp. spáchání činu ve značném rozsahu). Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak žalované jednání obviněného, resp. jím vyvolaný následek hodnotily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu.

V návaznosti na výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněného J. T., jimiž v podstatě zpochybňuje svou trestní odpovědnost za přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a naplnění jeho skutkové podstaty, uvádí následující.

Přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi a tohoto činu se dopustí ve značném rozsahu. O spáchání citovaného přečinu jde i v případě, že pachatel uloží na server odkazy (tzv. embedded linky), jejichž pomocí neoprávněně zpřístupní třetí osobě obsah cizího autorského díla prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě (Internetu). K této otázce se Nejvyšší soud již vyjádřil ve své judikatuře (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2014 Sb. rozh. tr.), a konstatoval, že za neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv ve smyslu § 270 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat i takové jednání pachatele, který na Internetu v prostoru vyhrazeném pro své internetové stránky umístí odkazy (tzv. embedded linky) umožňující neoprávněný přístup k rozmnoženinám děl (např. filmových a televizních) umístěných na externích serverech tak, že kdokoli k nim může mít prostřednictvím takové internetové stránky přístup, aniž by k tomu měl souhlas nositelů autorských a souvisejících práv, a využije tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru. V takovém případě totiž pachatel (umístěním tzv. embedded linku) umožnil přístup k rozmnoženině díla, a to jako osoba odlišná od osoby, která je vlastníkem této rozmnoženiny nebo jinou oprávněnou osobou, což je činnost, již je nutné považovat za porušení autorských práv k jednotlivým dílům a porušení práva na sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 odst. 1, 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších právních předpisů. Jestliže tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož to byl obviněný J. T., kdo na hostitelské servery umístil odkazy ke stažení rozmnoženin filmových děl, pak takový závěr nemohou zpochybnit ani námitky obviněného, že příslušné internetové stránky zakládal před mnoha lety jen pro rodinné příslušníky.

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o správnosti posouzení znaku spočívajícího ve spáchání činu ve značném rozsahu. Značný rozsah se u spáchaného přečinu dovozuje z konkrétních skutkových okolností daného případu. Přitom v nyní posuzované věci bylo provedenými důkazy prokázáno, že obviněný v době od 4. 6. 2012 do 18. 2. 2014 uložil na příslušné hostitelské servery rozmnoženiny celkem 850 audiovizuálních děl bez souhlasu jejich autorů či výrobců. Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí takový rozsah a délka časového období o spáchání činu ve značném rozsahu. Použitá právní kvalifikace je proto správná a odpovídající zákonu.

Pokud jde o námitky obviněného J. T. zpochybňující úmyslné zavinění, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je obviněný založil především na zpochybnění skutkového stavu a rozsahu dokazování. Přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku lze spáchat jen úmyslným zaviněním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný věděl, že nemá příslušné oprávnění ke zpřístupnění rozmnoženin audiovizuálních děl. Jestliže tedy umístil tyto rozmnoženiny chráněných děl na hostitelské servery, zahrnuje takové jednání jak volní, tak vědomostní složku úmyslného zavinění, protože projevil vůli zasáhnout do majetkových práv autorů a byl přinejmenším srozuměn s tímto následkem, přičemž současně musel vědět, že jedná protiprávně.

Navíc, pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.

Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného J. T. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu na ochraně duševní tvůrčí činnosti a jejích výsledků. To je následek, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který za dané situace nevyhnutně nastane a k němuž také došlo. Nejvyšší soud zde nepovažuje za významnou skutečnost, zda popsaným způsobem zpřístupněné rozmnoženiny chráněných děl skutečně shlédla jiná konkrétní osoba, protože to není podmínkou trestní odpovědnosti za zmíněný přečin, a tedy ani předpokladem úmyslného zavinění pachatele.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 7. 2015

JUDr. František P ú r y , Ph.D. předseda senátu