5 Tdo 74/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 74/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 295/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 199/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 2 T 199/2005, uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že ačkoli mu bylo pravomocnými rozhodnutími živnostenského odboru Úřadu městské části P. ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. OŽ/0931/531/04/Ha, sp. zn. OŽ/0931/532/04/Ha a sp. zn. OŽ/0931/533/04/Ha, která nabyla právní moci dne 23. 11. 2004, na dobu jednoho roku pozastaveno provozování živností Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej , Opravy silničních vozidel a Opravy karoserií , které se vztahovaly k provozovně umístěné na adrese P., ul. J., přesto i nadále pokračoval v provozování autobazaru, do provozovny nadále navážel další vozidla, která zde uskladňoval, prováděl na nich údržbu a dále pak nabízel nově dovezená a starší vozidla k prodeji inzercí jak tištěnou, tak i zveřejňovanou na internetových stránkách a v provozovně je prodával, a to nejméně do 13. 9. 2005. Ve výše popsaném jednání obviněný pokračoval i přesto, že byl opakovanými kontrolami příslušného živnostenského odboru vícekrát vyzýván k ukončení těchto činností, k jejichž výkonu používal další osoby jako zaměstnance, zejména K. K., J. M. a R. P.

Za tento trestný čin byl obviněný P. K. odsouzen podle § 118 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl obviněnému podle § 49 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání živnosti v oborech Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej , Oprava silničních vozidel a Oprava karoserií na dobu 3 roky, a to jen ve vztahu k provozovně umístěné na adrese P., ul. J. Současně soud prvního stupně podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému peněžitý trest ve výši 200 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. K. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 295/2006, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný P. K. podal dne 4. 10. 2006 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 295/2006, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný namítá, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 neoprávněně zasáhl do jeho obhajovacích práv, protože nevyhověl žádosti obhajoby o odročení hlavního líčení. Z tohoto postupu obviněný dovozuje, že lze považovat samosoudce soudu prvního stupně za podjatého, neboť podle názoru obviněného neměl zájem na šetření jeho práv.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný P. K. především namítá, že od okamžiku, kdy mu bylo správními rozhodnutími zakázáno podnikání v provozovně umístěné v P., ul. J., uskutečňoval své podnikání pouze na internetu, přímým prodejem zákazníkům a prostřednictvím třetích osob, tedy činnostmi, které mu údajně těmito správními rozhodnutími nebyly zakázány. Jak dále obviněný uvádí, soudy obou stupňů pochybily, pokud nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování spočívajícímu v provedení kontroly účetnictví. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení tímto postupem porušily jeho právo na obhajobu, přičemž proti shora uvedeným správním rozhodnutím obviněný podal u Městského soudu v Praze správní žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že pokud správní soud doposud nerozhodl o podané žalobě, nelze ani jednání obviněného, pro které byl stíhán a odsouzen, považovat za významné z hlediska trestního práva. Správní rozhodnutí, kterými mu bylo pozastaveno podnikání, měla podle obviněného šikanózní obsah. Na základě zmíněného tvrzení obviněný dovozuje, že jeho jednání nemohlo vykazovat znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Jestliže odvolací soud dospěl k opačnému závěru, jedná se podle názoru obviněného o nesprávné právní posouzení. Obviněný ve svém dovolání poukazuje i na lhůtu, která mu byla správním orgánem poskytnuta k likvidaci jeho provozovny, přičemž ji s ohledem na rozsah svého podnikání pokládá za nedostatečnou. Obviněný též nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, protože podle jeho názoru provedeným dokazováním nebylo zjištěno ani to, že by v inkriminovaném místě a čase uskutečňoval prodej vozidel. Pokud se ve zmíněné provozovně manipulovalo s vozidly, bylo tomu tak podle obviněného pouze z důvodu její likvidace. Obviněný je rovněž přesvědčen, že za podnikání ve výše uvedeném směru nelze označit toliko svoz vozidel od komisionářů ani jejich prodej prostřednictvím inzerátů.

Závěrem svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 295/2006, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí ve vztahu k peněžitému trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 2 T 199/2005, ve spojení s citovaným usnesením odvolacího soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně se do dne vydání tohoto usnesení k dovolání obviněného nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný P. K. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud poznamenává, že předpokladem jeho existence je současné splnění dvou podmínek. Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle § 31 tr. řádu, a aby rozhodnutí ve věci samé bylo následně napadeno dovoláním opřeným o citovaný dovolací důvod. Jinými slovy to znamená, že pro úspěšné uplatnění zmíněného dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním vydal soudce, který byl z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu vyloučen z úkonů trestního řízení v posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže z úkonů v trestním řízení by byla vyloučena kterékoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce). V obecné rovině se přitom za vyloučený orgán ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu považuje soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Důvody vyloučení soudce podle § 30 odst. 2 a 3 tr. řádu zde nepřicházejí v úvahu ani nejsou v dovolání obviněného namítány. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Povinností orgánu, jehož se vyloučení týká, je podle § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodnout o svém vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.

Druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, dovolatel nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.

Na podkladě spisu vedeného v posuzované věci u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 199/2005 Nejvyšší soud zjistil, že Mgr. M. V., obhájkyně obviněného P. K., podala na samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. J. K. stížnost datovanou dnem 25. 1. 2006, neboť podle jejího názoru jmenovaný soudce svým postupem zapříčinil porušení práva obviněného na obhajobu (viz č. l. 645 trestního spisu). Současně z výše uvedeného důvodu obhájkyně obviněného vznesla proti osobě téhož samosoudce námitku podjatosti. Jak vyplývá z č. l. 650 trestního spisu, o této námitce podjatosti rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. řádu samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 2 T 199/2005, tak, že Mgr. J. K. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci obviněného P. K. Proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 podala obhájkyně obviněného v zákonem stanovené lhůtě stížnost (č. l. 664 trestního spisu), o které rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 53/2006, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Z podnětu ústavní stížnosti obviněného P. K., který napadl citované usnesení Městského soudu v Praze, se věcí zabýval Ústavní soud a ten svým usnesením ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 229/2006, zamítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Jak je tedy z popsaného postupu v posuzované věci zřejmé, obecné soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly s námitkou podjatosti, kterou uplatnil obviněný P. K. proti samosoudci Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. J. K., a jejich rozhodnutí akceptoval v citovaném usnesení i Ústavní soud, který dospěl mimo jiné k závěru, že v trestní věci obviněného P. K. neexistují takové skutečnosti, jež by zpochybňovaly nestrannost samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. J. K. Nejvyšší soud není oprávněn jakkoli přehodnocovat tento závěr Ústavního soudu a v dovolacím řízení ani nezjistil nic, co by ho mohlo dodatečně zpochybnit. Podle dovolacího soudu není totiž přípustné, aby obecné soudy přizpůsobovaly průběh trestního řízení jakémukoli požadavku obhajoby. Není tudíž ani povinností obecných soudů automaticky vyhovět každé žádosti obviněného (resp. jeho obhájce) o odročení hlavního líčení, jak se toho v této věci domáhal obviněný. Jestliže tedy obviněný založil svou námitku podjatosti vůči samosoudci Mgr. J. K. v podstatě na tom, že samosoudce nevyhověl žádosti obviněného o odročení hlavního líčení, resp. že tímto postupem údajně porušil obhajovací práva obviněného, nezakládala taková námitka důvod pro vyloučení soudce podle § 30 tr. řádu.

Ve věci obviněného P. K. je ovšem podle Nejvyššího soudu podstatné, že obviněný uplatnil ve svém dovolání takové dovolací námitky, které nejsou způsobilé naplnit jím uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Tyto dovolací námitky obviněného nevyhověly podmínce obsažené v citovaném ustanovení, která vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený soudce, o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle § 31 tr. řádu. Jak totiž vyplývá z citovaných rozhodnutí, samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. J. K. rozhodl o tom, že v trestní věci obviněného P. K. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, přičemž se námitkou obviněného zabýval též soud druhého stupně, který v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, proč nepřisvědčil zmíněné námitce podjatosti. Správnost těchto rozhodnutí soudů nižších stupňů navíc potvrdil i Ústavní soud. Dovolací soud proto považuje argumenty obviněného, z nichž dovozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, za zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o podstatu dovolacích námitek obviněného P. K. k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného správní rozhodnutí, jimiž mu bylo pozastaveno podnikání v provozovně umístěné v P., ul. J., byla šikanózní, proto je údajně vyloučena jeho trestní odpovědnost za trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Jak upozorňuje obviněný ve svém dovolání, nelze k jeho tíži přičítat ani to, jestliže soud ve správním řízení dosud nerozhodl o správní žalobě, kterou podal proti zmíněným správním rozhodnutím a v níž navrhl přiznat žalobě odkladný účinek. Obviněný rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, přičemž považuje též za nesprávné, pokud tyto soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, protože tím údajně došlo k zásahu do obhajovacích práv obviněného. Podle obviněného nelze považovat za podnikání, jestliže do uvedené provozovny pouze svážel vozidla od komisionářů a tato vozidla prodával prostřednictvím inzerátů. Naopak obviněný je přesvědčen, že uvedená aktivita směřovala jen k ukončení podnikání v inkriminované provozovně.

K té části dovolacích námitek obviněného P. K., jimiž zpochybňuje skutková zjištění, úplnost a výsledky dokazování provedeného soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, jakož i provedeného dokazování, nespadá pod hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale má ryze procesní charakter. Postup soudu při dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je totiž upraven předpisy procesního práva, jejichž případné porušení nemůže mít charakter hmotněprávní vady. Proto uvedené námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod jím uplatněný podle citovaného ustanovení a dovolací soud k nim nemohl přihlížet.

Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nelze akceptovat tvrzení obviněného P. K., jímž označil neprovedení důkazu v podobě znaleckého zkoumání stavu účetnictví za zásah do jeho obhajovacích práv. Jak totiž vyplývá z principu nezávislosti soudců a soudů zakotveného v ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), obecné soudy v každé fázi trestního řízení mimo jiné zvažují, zda a v jakém rozsahu je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž samy a nezávisle posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, nicméně pokud již odmítne navržený důkaz, musí toto rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnit. Jak je přitom patrné v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 741 trestního spisu), tento soud se zcela přesvědčivě vypořádal s důvody, na základě kterých zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Nejvyšší soud proto konstatuje, že takový postup soudu nižšího stupně nebyl způsobilý založit namítané porušení práva obviněného na obhajobu, které by navíc jak již Nejvyšší soud vyložil výše stejně nemohlo být zahrnuto pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Jedinou dovolací námitkou, v jejímž rámci obviněný P. K. zpochybňuje jiné nesprávné hmotně právní posouzení a která odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak tvrzení obviněného, podle něhož soudy činné dříve ve věci nesprávně posoudily citovaná správní rozhodnutí, kterými mu bylo pozastaveno podnikání v inkriminované provozovně. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Jak je zřejmé z č. l. 9 až 20 trestního spisu, úřad Městské části P., živnostenský odbor, podle § 58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen živnostenský zákon ), pozastavil obviněnému P. K. na dobu jednoho roku od právní moci rozhodnutí provozování živností Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej , Opravy silničních vozidel a Opravy karoserií , a to pouze ve vztahu k jeho provozovně situované na adrese P. U., ul. J. Tato správní rozhodnutí nabyla právní moci dne 23. 11. 2004. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že z ustanovení § 58 odst. 3 živnostenského zákona vyplývá právo příslušného živnostenského úřadu zrušit živnostenské oprávnění nebo v odpovídajícím rozsahu pozastavit provozování živnosti, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, živnostenským zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Správní orgán však ještě před vydáním správního rozhodnutí o zrušení nebo pozastavení živnostenského oprávnění musí důkladně posoudit, zda podnikatel porušil své povinnosti zvlášť závažným způsobem. Jak mimo jiné zjistil Nejvyšší soud z odůvodnění citovaných správních rozhodnutí, obviněný podnikal ve výše uvedené provozovně od samého počátku v rozporu s právními předpisy, neboť umístil provozovnu na adrese P. U., ul. J., v rozporu s příslušným územním plánem. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že se nejednalo o šikanózní jednání správního orgánu, který svým rozhodnutím pozastavil obviněnému jeho podnikání v inkriminované provozovně, jde o posouzení, jež bylo učiněno podle názoru Nejvyššího soudu správně a bez vad. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu totiž vyplývá, třebaže si lze jistě v tomto směru představit výstižnější úvahy, že soud druhého stupně akceptoval důvod pozastavení podnikání obviněného, o který správní orgán opřel svá rozhodnutí a v němž spatřoval zvlášť závažné porušení povinností obviněného jako podnikatele. Navíc, jak je z napadeného usnesení zřejmé, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, která v posuzované věci učinil soud prvního stupně, a zapracoval je do odůvodnění svého usnesení. Také podle závěru odvolacího soudu tedy obviněný provozoval autobazar v rozporu s územním plánem, bez patřičných povolení a v obytné čtvrti. Námitky obviněného zpochybňující správnost tohoto právního posouzení jsou tudíž zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s námitkou obviněného P. K., podle níž soudy nižších stupňů údajně nezohlednily existenci správní žaloby podané proti zmíněným správním rozhodnutím. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro všechny správní akty, tj. i takové, které by případně mohly být vadné, platí princip presumpce jejich správnosti. V důsledku tohoto principu se každý správní akt (včetně správního rozhodnutí) považuje za bezvadný, dokud není zákonem stanoveným způsobem úředně shledán opak a správní akt není případně zrušen (viz např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 211). Princip presumpce správnosti se sice neuplatní u tzv. nicotných (nulitních) aktů, za něž se považují akty, které trpí od samého počátku svého vydání tak závažnou vadou, že již vůbec nelze mluvit o správním aktu, např. nebyla-li dodržena předepsaná písemná forma nebo správní orgán, který vydal určitý akt, nebyl k takovému postupu vůbec věcně příslušný (viz nyní § 77 a § 78 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). O tuto situaci ovšem podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci nešlo a obviněný ani nenamítal nicotnost citovaných správních rozhodnutí. Soudy nižších stupňů proto správně vycházely z těchto správních rozhodnutí, o jejichž bezvadnosti nevznikly žádné pochybnosti. Navíc otázku, zda obviněný podnikal v předmětné provozovně neoprávněně, by stejně musely soudy či další orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně, nezávisle na výsledku řízení o správní žalobě, protože jde o předběžnou otázku, která se týká posouzení viny obviněného (§ 9 odst. 1 tr. řádu).

Zjevně neopodstatněnou námitkou je i tvrzení obviněného P. K., podle něhož mu údajně nebyla poskytnuta dostatečná doba k ukončení podnikání v inkriminované provozovně umístěné v P. U., ul. J. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových okolností, obviněný zde neoprávněně podnikal po dobu trvající více než jeden rok od vydání příslušných správních rozhodnutí, která mu to zakazovala, a téměř 10 měsíců od momentu, kdy tato rozhodnutí nabyla právní moci. To lze pokládat za takový časový úsek, který výrazně přesahuje potřebu vyklizení provozovny, resp. jejího přemístění do jiných prostor. Navíc aktivity obviněného v uvedené době vůbec nesměřovaly k útlumu podnikání ve zmíněné provozovně, ale svědčí o nerespektování vydaných správních rozhodnutí a o neoprávněném pokračování v podnikatelské činnosti.

Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o protiprávním jednání obviněného P. K., jímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť činnosti, které mu byly pravomocně zakázány předmětnými rozhodnutími správního orgánu, prováděl v rozporu se svým podnikatelským oprávněním, ve větším rozsahu, za účelem dosažení zisku a ke spáchání citovaného trestného činu používal jiného jako pracovní síly.

V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněného P. K., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí ve vztahu k peněžitému trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 2 T 199/2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 295/2006, napadeným dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na odklad tohoto výkonu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého peněžitého trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y