5 Tdo 739/2007
Datum rozhodnutí: 03.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 739/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2007 o dovolání obviněného D. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 37/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 173/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 173/2005, byl obviněný D. M. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině dílčím útokem pokračujících trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a to v návaznosti na jednání, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 1. 2006, č. j. 1 T 115/2005-598, v bodě 1) písm. a) c) a v bodě 2) týkajícím se tohoto obviněného, jimiž se dopustil pokračujících trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a pod bodem 2) výroku o vině pak pokračujícími trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že



1) společně s obviněným M. D. v časných ranních hodinách dne 5. 2. 2005 v S. n. L., okres J. H., násilím odstranili visací zámek na ochranné mříži u zadních vstupních dveří do objektu nočního klubu L., dále vypáčili vstupní dveře do objektu, který prohledali, v provozní místnosti baru postupně vypáčili pět výherních peněžních automatů z majetku s. r. o. C. P., O. V., čímž způsobili škodu 24.605,- Kč, a to v úmyslu zmocnit se peněz, které ale v žádném z automatů nenalezli, načež z prostoru baru odcizili 4 kartony cigaret zn. LM, Petra, Marlboro a Start, vše v ceně 1.870,- Kč a z kuchyně volně postavenou příruční pokladnu v ceně 500,- Kč s finanční hotovostí v částce nejméně 10.000,- Kč, a to ke škodě provozovatele baru J. P.

2)

a) společně s obviněným V. F. v noci ze 16. 8. na 17. 8. 2005 v H. S., okres J. H., vnikli po rozbití skleněné výplně okna do objektu s. r. o. J. S., H. S., odkud odcizili kopírovací stroj zn. Canon za 15.000,- Kč, kopii směnky a další tiskopisy, příruční trezor s číslicovým zámkem za 15.000,- Kč, který byl zabudován ve zdi kanceláře a v němž byla uložena finanční hotovost ve výši nejméně 27.000,- Kč a USB paměť 256 mB v ceně 2.500,- Kč, takže poškozené společnosti způsobili odcizením peněz a věcí škodu ve výši 59.500,- Kč a poškozením okna a zdi další škodu ve výši nejméně 420,- Kč,

b) společně s obviněným V. F. v noci z 25. na 26. 8. 2005 v J. n. N., okres J. H., vnikli nedostatečně zajištěným oknem do šatny zaměstnanců V. d. J., V. n. L., provozovna J. n. N., poté násilím odstranili dva visací zámky u dveří a vyrazili další dveře do kantýny, kde ke škodě provozovatelky H. T. odcizili drobné mince v částce nejméně 150,- Kč, půllitrovou láhev rumu za 150,- Kč, 20 ks tatranek za 118,- Kč, 15 ks čokolád za 73,50 Kč, 10 ks sušenek zn. Fidorka za 75,- Kč, tedy peníze a zboží v ceně 506,50 Kč, dále vypáčili další dveře vedoucí do kanceláře společnosti, kde vybourali trezor v ceně 5.000,- Kč zabudovaný ve zdi, který odcizili i s finanční hotovostí ve výši nejméně 500,- Kč, takže společnosti způsobili škodu na odcizených věcech ve výši 5.500,- Kč a na zařízení objektu 6.450,- Kč,

c) společně s obviněným V. F. v přesně nezjištěné době od 27. do 29. 8. 2005 v J. H., po přelezení oplocení vnikli do areálu S. s., a. s., Č. B., v J. ulici, vyrazili vstupní dveře do stavební buňky, kde měla společnost umístěnou kancelář, po vytržení dalších dveří vedoucích do sousední kanceláře v úmyslu zmocnit se vhodných věcí manipulovali s trezorem, který ale pro jeho značnou váhu nedokázali z místa odnést, takže způsobili pouze škodu na zařízení společnosti ve výši 3.935,- Kč,

d) společně s obviněným V. F. v noci z 29. na 30. 8. 2005 v J. H., po předchozí dohodě o krádeži peněz či jiných vhodných věcí odvezl obviněný M. spoluobviněného F. ve svém osobním automobilu zn. Suzuki do S. ulice k domu, spoluobviněnému pomohl vylézt k nezajištěnému větracímu oknu, kterým obviněný F. do objektu patřícího Č. m. s. vnikl, uvnitř pak vypáčil vchodové dveře do kanceláře Č. r. s., prohledal neuzamčenou skříň, vypáčil dvířka od zásuvky u stolu, z neuzamčené příruční pokladničky odcizil ke škodě Č. r. s., místní organizace J. H., hotovost ve výši 24.513,- Kč, přičemž Č. m. s., O. m. s. v J. H., způsobil na objektu škodu ve výši 8.102,- Kč, načež po opuštění objektu obviněný M. od spoluobviněného převzal polovinu odcizené hotovosti,

e) společně s obviněným V. F. v noci z 1. na 2. 9. 2005 po přelezení brány u objektu s. r. o. T., K. Ř., a následném vypáčení vchodových dveří vnikl do administrativní budovy společnosti, kterou spolu se spoluobviněným po vypáčení dveří u kanceláře jednatele firmy prohledal a odcizil odtud přenosný telefon zn. Siemens v ceně 2.999,- Kč, kopírku zn. HP Laser Jet za 9.500,- Kč, počítač zn. AMD Athlon za 10.000,- Kč, z příruční pokladny, kterou oba společně vypáčili, finanční částku v celkové výši 96.550,- Kč, z čehož částka 51.000,- Kč patřila jednomu ze spolumajitelů firmy B. L., 398,99 Eur (v přepočtu 11.772,- Kč) a 353,- Sk (v přepočtu 270,- Kč), přičemž poškozením dveří způsobili oba obvinění poškozené společnosti další škodu ve výši 2.200,- Kč.

Za trestné činy označené v bodě 1) výroku o vině bylo podle § 37a a 37 tr. zák. upuštěno od uložení společného a souhrnného trestu, a to se zřetelem k trestu, který byl obviněnému D. M. uložen rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 1. 2006, č. j. 1 T 115/2005-701. Za trestné činy pod bodem 2) výroku o vině byl obviněný D. M. odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 36 tr. zák. k dalšímu úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému D. M. společně se spoluobviněným M. D. uloženo, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili na náhradě škody poškozené společnosti C. O. V., s. r. o., nám. V. H., částku 24.605,- Kč, poškozenému J. P., bytem S. n. L., ul. J. K. T., částku 12.370,- Kč, společně a nerozdílně se spoluobviněným V. F. společnosti T., s. r. o., K. Ř., ul. P., částku 78.255,- Kč, B. L., bytem P., B., V., částku 51.000,- Kč, poškozenému O. m. s., J. H., S., částku 7.850,- Kč, poškozenému Č. r. s., místní organizaci J. H., S., částku 24.513,- Kč, poškozené společnosti J. S., s. r. o., H. S., částku 59.920,- Kč a poškozené H. T., bytem J. n. N., částku 506,50 Kč. Poškozené společnosti C. O. V., s. r. o., J. S., s. r. o., a poškozený J. P. pak byli se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. M. odvoláním, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 37/2007, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 37/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 173/2005, podal obviněný D. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. L. S. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení uvedeného trestného činu a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný D. M. nejprve stručně shrnul průběh předcházejícího trestního řízení a zdůraznil, že se skutků, popsaných v bodě 2 písm. a), d), vůbec nedopustil. Soudy obou stupňů pak nepostupovaly v souladu se zásadami trestního řízení ve prospěch obviněného, když jej měly s ohledem na důvodné pochybnosti o osobě pachatele ve výše uvedených bodech zprostit obžaloby.

V další části dovolání obviněný vyslovil nesouhlas s výrokem soudu prvního stupně o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť podle jeho názoru nebyly při jeho ukládání respektovány zásady uvedené v § 35 až § 37a tr. zák., a to zejména s ohledem na skutečnost, že byl společně se skutky spáchanými po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2005, č. j. 3 T 93/2005-145, posuzován i skutek ze dne 16. 8. 2005, který časově předchází vyhlášení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. Přinejmenším tento skutek měl být totiž posuzován společně s útokem ze dne 5. 2. 2005 [bod II./1) výroku rozsudku okresního soudu noční klub L. v S. n. L.] jako dílčí útok v předchozím rozhodnutí označeného pokračujícího trestného činu. O nesprávné kvalifikaci výše uvedených ustanovení trestního zákona svědčí rovněž skutečnost, že byl obviněnému uložen trest za skutky popsané pod bodem II./2) výroku o vině okresního soudu jako trest další podle § 36 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný D. M. navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného D. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že pokud jde o namítané nesprávné posouzení provedených důkazů soudy obou stupňů, pak obviněný namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů, což nelze považovat za naplnění deklarovaného dovolacího důvodu. K obviněným uplatněnému dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupkyně uvedla, že je možno souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci odvolacího řízení a konstatoval, že je sice pravdou, že soud první instance uložil obviněnému trest poněkud nadbytečně i jako další trest podle § 36 tr. zák., nicméně praktický dopad předmětného ustanovení obecně i v této věci záleží v tom, že obviněný by v této věci nemohl být postižen z hlediska výměry trestu takovým trestem, který by v součtu s jiným (doposud nevykonaným trestem téhož druhu) přesahoval největší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu. Naznačené pochybení nalézacího soudu se však v zásadě nikterak nedotýká postavení obviněného ani uloženého trestu, a proto správně soud druhého stupně nepovažoval za nutné toto pochybení napravovat. Proto má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obviněného D. M. je zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který je třeba vztáhnout i dovolací námitky obviněného D. M. týkající se ukládání souhrnného a společného trestu podle § 35 až § 37a tr. zák., byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a to na rozdíl od důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který byly nesprávně podřazeny již zmíněné námitky týkající se uplatnění § 35 až § 37a tr. zák. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán totiž tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k uvedené dikci tohoto dovolacího důvodu nelze pod něj vztáhnout námitky obviněného týkající se uplatnění § 35 až § 37a tr. zák. ve vztahu k jeho osobě, které však Nejvyšší soud přezkoumal z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů, zejména prokazujících jeho přítomnost na místě spáchání trestného činu jeho účast na něm, a z toho následně vyplývajících skutkových okolností případu namítaných ze strany obviněného D. M.

Obviněný ve své právně relevantní námitce především vyslovil nesouhlas s výrokem soudu prvního stupně o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť podle jeho názoru nebyly při jeho ukládání respektovány zásady uvedené v § 35 až § 37a tr. zák., a to zejména s ohledem na skutečnost, že byl společně se skutky spáchanými po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2005, č. j. 3 T 93/2005-145, posuzován i skutek ze dne 16. 8. 2005, který časově předchází vyhlášení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. Přinejmenším tento skutek měl být totiž posuzován společně s útokem ze dne 5. 2. 2005 [bod II. 1) výroku rozsudku okresního soudu noční klub L. S. n. L.) jako dílčí útok v předchozím rozhodnutí označeného pokračujícího trestného činu. O nesprávném použití výše uvedených ustanovení trestního zákona svědčí rovněž skutečnost, že byl obviněnému uložen trest za skutky popsané pod bodem II./2) výroku o vině okresního soudu jako trest další podle § 36 tr. zák.

V ustanovení § 35 tr. zák. je upraveno ukládání úhrnného a souhrnného trestu za více trestných činů spáchaných v souběhu a v ustanovení § 37a tr. zák. je pak upraveno ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Ukládání dalšího trestu vymezuje § 36 tr. zák., podle něhož, jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let.

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil, že totožnou námitkou obviněného se zabýval již odvolací soud v rámci projednání jeho odvolání na straně 5 až 6 svého usnesení v tom směru, že považoval výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kterým byl obviněný postižen za trestnou činnost popsanou pod bodem II. 2) a) až e) výroku tohoto rozsudku, za správný. Dále k tomuto rozvedl, že pokud jde o právní kvalifikaci tohoto jeho jednání, okresní soud správně uzavřel, že obviněný se pěti dílčími útoky dopustil dvou pokračujících trestných činů, a to krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a způsobil škodu nikoli malou), resp. poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (neboť způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou). Zopakoval, že prvého dílčího útoku spáchaného v noci ze 16. 8. na 17. 8. 2005 [viz bod II. 2) a) výroku napadeného rozsudku] se obviněný dopustil předtím, než byl dne 24. 8. 2005 Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 93/2005 vyhlášen jiný odsuzující rozsudek. Vzhledem k tomu, že však obviněný v trestné činnosti dalšími útoky pokračoval ve smyslu zmíněného ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., dokonal oba v této trestní věci [pod bodem II. 2) výroku napadeného rozsudku] posuzované trestné činy až dokonáním posledního útoku v noci z 1. 9. na 2. 9. 2005, který je popsán pod bodem II. 2) e) výroku rozsudku. To pak znamená, že obviněný dokonal trestnou činnost až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 T 93/2005, a nyní posuzovaná trestná činnost není v souběhu s předchozí trestnou činností obviněného. Okresní soud proto správně při respektování zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák. obviněnému ukládal úhrnný trest. Dále odvolací soud ohledně § 36 tr. zák. uvedl, že Okresní soud sice došel ke správnému závěru o samostatnosti nyní posuzované trestné činnosti obviněného popsané pod bodem II. 2) výroku svého rozsudku, resp. o tom, že tato trestná činnost není v souběhu s jeho další trestnou činností, avšak ve vztahu k ukládanému trestu nadbytečně a v zásadě nesprávně obviněnému uložil trest jako tzv. další trest podle § 36 tr. zák. Naznačené pochybení okresního soudu se však nikterak nedotýká postavení obviněného ani uloženého trestu, a proto odvolací soud nepovažoval za nutné toto pochybení napravit zrušením rozsudku ve výroku o trestu a novým rozhodnutím o trestu.

Nejvyšší soud se po přezkoumání obsahu spisu i obou napadených rozhodnutí z hlediska obviněným namítaného pochybení nalézacího soudu stran aplikace § 35 až § 37a tr. zák. a v neposlední řadě i § 36 tr. zák. plně ztotožnil se závěry soudu druhé instance, a jen ve stručnosti a pro úplnost zdůrazňuje, že pokud odvolací soud uvedl, že obviněný dokonal oba v této trestní věci [pod bodem II. 2) výroku napadeného rozsudku] posuzované trestné činy až dokonáním posledního útoku v noci z 1. 9. na 2. 9. 2005, který je popsán pod bodem II. 2) e) výroku rozsudku , pak je třeba mu pouze vytknout formální pochybení v označení ukončení skutku (nikoli dokonání trestného činu), když přesně mělo být v odůvodnění usnesení odvolacího soudu uvedeno, že pokračující trestné činy byly vykonáním posledního dílčího skutku ukončeny a nikoli dokonány. Rozhodnou dobou činu není totiž doba jejich dokonání, ale ukončení trestného činu (srovnej např. Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 5. vydání., Praha: ASPI, 2007, s. 138 a 296). Zcela odůvodněn je však závěr, že nalézací soud správně při respektování zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák. obviněnému ukládal úhrnný trest za všechny dílčí útoky uvedené v bodě II. 2), a) až e), neboť souvislost těchto pokračujících útoků nepřerušuje vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 T 93/2005, ale až doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 11. 2005 , ČTS : ORHJ-632/Tč-OK-2005, obviněnému D. M. dne 4. 11. 2006 (č. l. 4 až 6 spisu) ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř., podle kterého pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Mezníkem, který odděluje jeden pokračující trestný čin od dalšího trestného činu, je tedy sdělení obvinění, které je obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř., přičemž rozhodující je moment jeho doručení obviněnému (srovnej např. Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 5. vydání., Praha: ASPI, 2007, s. 139). Navíc dílčí útok spáchaný v noci ze dne 16. 8. 2005 na 17. 8. 2005 [bod II. 2) a) rozsudku nalézacího soudu] nemohl být v pokračování ke skutku spáchanému v časných ranních hodinách dne 5. 2. 2005 [bod II. 1) rozsudku nalézacího soudu] a příp. i dalším skutkům vymezeným v bodě 1 písm. a) až c) a v bodě 2) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 1. 2006, č. j. 1 T 115/2005-598, byť šlo také o trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neboť mezi nimi nebyla dána blízká souvislost časová ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., a to s ohledem na časový předěl delší šesti měsíců, a navíc byla rozdělena i usnesením o zahájení jeho trestního stíhání pro skutek ze dne 9. 2. 2005 (viz § 12 odst. 11 tr. ř.), které mu bylo doručeno dne 9. 2. 2005 (viz č. l. 609 spisu).

Zcela správně pak odvolací soud vyhodnotil nadbytečné uvedení ustanovení § 36 tr. zák. (včetně formulace o dalším trestu) ve výroku o úhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, byť by ho bylo možno vztáhnout k uloženému společnému a souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, který byl obviněnému D. M. uložen rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 1. 2006, č. j. 1 T 115/2005-701 (viz č. l. 598 až 611 spisu), který nabyl právní moci dne 5. 1. 2006. Podle názoru Nejvyššího soudu, jde jen o formální záležitost, které nemá z hlediska druhu a výměry uloženého úhrnného trestu odnětí svobody obviněnému D. M. žádný význam, neboť se v žádném směru neprojevila a ani vzhledem k obsahu ustanovení § 36 tr. zák. v návaznosti na situaci při ukládání tohoto trestu obviněnému nemohla projevit v jeho materiálním postihu.

Ve zbývající části dovolání obviněný namítal pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, k čemuž je nutné poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá již z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 atd.). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit, zvláště když tyto námitky uplatněné obviněným ve vztahu k výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu jsou formulovány jen zcela obecně bez jakýchkoli konkrétních námitek (viz bod III. dovolání).

Nejvyšší soud se z těchto důvodů ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně závěrů vztahujících se k výroku o vině i o trestu u obviněného D. M. v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 173/2005, který pak potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 37/2007, když podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, přičemž současně shledal uvedené skutkové i právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného D. M. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 173/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 37/2007, přičemž nebylo shledáno materiální pochybení ani pokud jde o výrok o trestu, který byl obviněnému D. M. uvedeným rozsudkem uložen. S ohledem na uvedené rozhodné okolnosti byl podle názoru Nejvyššího soudu postup odvolacího i nalézacího soudu, pokud jde o rozhodné skutkové i právní okolnosti v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny úvahy uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 37/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 173/2005, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právní kvalifikace a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obviněného D. M. podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno také zdůraznit, že právně relevantní námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného D. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s kterými se tyto soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.