5 Tdo 735/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 735/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2005 o dovolání obviněného R. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To 619/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 59/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 42 T 59/2004, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 15. 5. 2004 v době kolem 17.00 hod. na přesně nezjištěném místě v obvodu hl. města P. předal mladistvé D. B., drogu pervitin, kterou si jmenovaná aplikovala formou šňupnutí do nosní dírky, posléze kolem 23.30 hod. ji odvezl do hotelu S. v P. v ul. N. F., kde opětovně předal jmenované drogu pervitin, kterou si shodným způsobem aplikovala, a v důsledku dobrovolného požití této drogy, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní, se poškozená dostala do takového stavu, že nebyla schopna klást odpor a obviněný ji přiměl dvakrát k pohlavnímu styku, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 1991, sp. zn. 31 T 16/91, který nabyl právní moci dne 27. 11. 1991, odsouzen mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, který vykonal dne 27. 8. 2001.

Za tyto trestné činy byl obviněný R. R. podle § 241 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. R. odvoláním, o kterém Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 15. 5. 2004 v době kolem 17.00 hod. na přesně nezjištěném místě v obvodu hl. města P. předal mladistvé D. B., drogu pervitin, kterou si jmenovaná aplikovala formou šňupnutí do nosní dírky, posléze kolem 23.30 hod. ji odvezl do hotelu S. v P. 1 v ul. N. F., kde opětovně předal jmenované drogu pervitin, kterou si shodným způsobem aplikovala, a v důsledku dobrovolného požití této drogy, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní, se poškozená dostala do takového stavu, že nebyla schopna klást odpor a obviněný ji přiměl dvakrát k pohlavnímu styku. Za tyto trestné činy pak obviněného R. R. odsoudil podle § 241 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To 619/2004, podal obviněný R. R. prostřednictvím obhájce JUDr. P. T. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení v jeho věci a poté namítl, že soud nedostatečně posoudil přítomnost násilí v jednání obviněného, a proto ve skutečnosti nedošlo k naplnění jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Tento nedostatek obviněný vyvodil z toho, že poškozená D. B. si předmětnou drogu vzala sama a nikoli v absolutní nevědomosti o jejích účincích, protože sama v průběhu trestního řízení uvedla, že již měla s drogami zkušenosti. Navíc i několik hodin předtím s obviněným předmětnou drogu okusila, jak je ostatně uvedeno i ve výroku o vině, takže měla velmi bezprostřední povědomost o konkrétních účincích pervitinu na její osobu a závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný vyvolal u poškozené lstí stav bezbrannosti, je nesprávný.

V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný též zpochybnil závěry soudu, které tento soud vyvodil ze znalecké expertízy ohledně nálezu předmětné drogy v moči poškozené. V neposlední řadě dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že tento nesprávně posoudil míru nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, neboť v daném případě byla droga obstarána v množství jednoho igelitového pytlíčku, což potvrdila i sama obviněná. V souvislosti s tímto měl podle obviněného odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že obstarání takové látky v popsaném množství pro svou potřebu by zřejmě bylo podle § 187a tr. zák. beztrestné, což mělo být zohledněno právě při úvaze o naplnění materiální stránky trestného činu spočívajícího v neoprávněném opatření psychotropní látky poškozené jako osobě mladší 18 let.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil tímto dovoláním napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na něj navazující výroky o vině a trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do projednání věci a vynesení rozhodnutí Nejvyššího soudu k předmětnému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný R. R. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Na základě dovolání podaného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V rámci své první právně relevantní námitky dovolatel uvedl, že jeho konkrétní jednání ve vztahu k poškozené nelze považovat za lest, kterou by obviněný poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti, jelikož tato si drogu vzala sama a dobrovolně a z předchozí zkušenosti s touto drogou minimálně přímo v přítomnosti obviněného již mohla znát konkrétní účinky pervitinu na její osobu. Proto dovolatel v souvislosti s tím poukázal na nedostatek prvku násilí ve smyslu § 89 odst. 6 tr. zák. v jeho jednání a dovodil, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že u poškozené lstí vyvolal stav bezbrannosti.

Trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení bude pak potrestán pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let.

Podle § 89 odst. 6 tr. zák. je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.

Podle názoru Nejvyššího soudu je vhodné výše uvedené skutečnosti ve vztahu k námitce obviněného upřesnit dále v tom směru, že za lest je nutno považovat vyvolání omylu u jiné osoby nebo využití omylu této osoby s úmyslem dosáhnout nějakého cíle, např. pohlavního styku s jiným nebo poškození jiného. Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, s uvedenou námitkou dovolatele, týkající se nemožnosti považovat jeho jednání za lest, kterou by poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti, se již v průběhu předchozího řízení v dostatečné míře zabývaly a vypořádaly soudy obou instancí. Zejména odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 8 především věnoval značnou pozornost konkrétnímu naplnění pojmu lest jednáním obviněného, které správně spatřoval ve skutečnosti, že obviněnému bylo prokázáno, že při opakovaném podávání drogy pervitinu nezletilé poškozené byl od počátku svého jednání veden úmyslem mít s poškozenou z její strany nedobrovolný pohlavní styk ve formě soulože, tedy ji znásilnit, neboť jak sám nejednou uvedl ve svých výpovědích v přípravném řízení i v řízení před soudem, velmi dobře znal účinky aplikace předmětné drogy na svou osobu v oblasti sexuální aktivity a měl zkušenosti s týmž účinkem na své případné intimní partnerky. Pokud tedy nabídl poškozené zmíněnou drogu k aplikaci, pak to učinil se záměrem, aby v poškozené navodil stejné rozpoložení, popřípadě aby i přes její odpor, který díky aplikované droze nemohl být nijak výrazný, což si obviněný musel vzhledem ke svým zkušenostem uvědomovat, ji snáze přiměl k jím požadovaným sexuálním aktivitám. Jak dále odvolací soud shodně s názorem soudu nalézacího uvedl, v tomto jeho jednání je nutno spatřovat lest, za jejíž pomoci obviněný využil nezkušenosti nezletilé poškozené, která do té doby s drogami pouze občas experimentovala. Touto lstí nabídkou s následnou aplikací předmětné drogy - uvedl obviněný poškozenou do stavu bezbrannosti, kterýmž se rozumí mimo jiné i stav silného omámení narkotikem nebo jinou návykovou látkou, kdy osoba není v důsledku tohoto stavu schopna účinné obrany proti jednání pachatele (srovnej např. rozhodnutí č. 43/1994 II. Sb. rozh. tr.). Účinek drogy v tomto případě byl zesílen jejím opakovaným podáním nezletilé poškozené. V tomto stavu pak obviněný na poškozené vykonal soulož. S těmito závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožnil a je nutno je považovat za správné a úplné.

Druhé právně významné pochybení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. neposoudil míru nebezpečnosti činu pro společnost v souvislosti s množstvím obstarané látky, neboť v daném případě byla droga obstarána v množství jednoho igelitového pytlíčku, a obviněný zdůraznil, že v případě obstarání takového množství drogy pro svou vlastní potřebu by bylo jeho jednání ve smyslu § 187a tr. zák. zřejmě beztrestné.

Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle odstavce 2 písm. b) § 187 tr. zák. bude pachatel potrestán, jestliže spáchá takový čin vůči osobě mladší než osmnáct let.

Nejvyšší soud považuje za potřebné k tomu uvést, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V konkrétním případě dovolatele nebylo možno v této souvislosti opomenout, že předmětná droga byla obviněným opatřena se záměrem, aby jejím prostřednictvím obviněný uvedl poškozenou do takového stavu (stavu bezbrannosti), ve kterém by mu nekladla větší odpor, a poté ji znásilnil. Zmíněnou a ve výroku o vině specifikovanou drogu navíc obviněný nabídl k aplikaci osobě výrazně mladší osmnácti let (poškozené bylo 16 roků), a to přesto, že mu byly velmi dobře známy její účinky na lidský organismus, nehledě k tomu, že v případě znásilnění osoby mladší 18ti let šlo stejně jako u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, vyjadřující prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Právě z hlediska těchto okolností a ve spojení se spáchaným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. je nutno posuzovat množství drogy, obviněným držené a předávané nezletilé poškozené, za natolik pro společnost nebezpečné, že zde je třeba shledat vyšší stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a nelze tuto situaci přirovnat k držení drogy pro vlastní potřebu podle § 187a tr. zák., jak to činí obviněný ve svém dovolání. V této souvislosti je třeba také připomenout, že obviněný naplnil formálně okolnosti zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání takto nebylo posouzeno právě vzhledem k okolnostem vztahujícím se k materiálnímu znaku vymezenému v § 41 odst. 1 i. f. tr. zák. K dalšímu snižování trestních sazeb ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. však již s přihlédnutím k podrobně rozebraným okolnostem případu neshledal odvolací soud podmínky a s tímto závěrem se zcela ztotožňuje i Nejvyšší soud.

Z těchto náležitě rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shora vymezené námitky dovolatele nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše považuje právní posouzení skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To 619/2004, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 42 T 59/2004, jako trestných činů znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaných obviněným R. R., za zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a náležitě zvážil všechny otázky a skutečnosti pro dané právní posouzení podstatné. S jeho závěry se v podstatě ztotožnil i soud druhého stupně jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně sice zrušil odvoláním napadené rozhodnutí a následně při nezměněném skutkovém zjištění rozhodl znovu a uznal obviněného vinným týmiž trestnými činy jako nalézací soud, avšak bez posouzení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. V důsledku toho mu přiměřeně také snížil nepodmíněný trest odnětí svobody. Současně se soud druhého stupně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného, uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím, přičemž zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného R. R. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.