5 Tdo 73/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 4 tr. zák., § 256a odst. 1 tr. zák., § 256a odst. 3 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák.



5 Tdo 73/2013-71

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. H. a Ing. A. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 5 To 177/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 172/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. H. a Ing. A. Ž. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 17 T 172/2006, byl obviněný Ing. A. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon ). Dále byli obvinění Ing. J. H. a Ing. A. Ž. uznáni vinnými pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256a odst. 1, 3 tr. zákona formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona.

Za tuto trestnou činnost jim byl uložen podle § 256 odst. 4 tr. zákona nepodmíněný trest odnětí svobody, a to Ing. J. H. v trvání dvou let a devíti měsíců, obviněnému Ing. A. Ž. za použití §§ 37a a 35 odst. 1 tr. zákona společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců. Pro výkon trestů byli oba obvinění zařazeni do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr. zákona. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných společností a družstev, a to Ing. J. H. v trvání dvou let a Ing. A. Ž. v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. A. Ž. uložena povinnost nahradit poškozeným vyjmenovaným pod bodem 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu škodu. Poškozený V. Ch. byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. Dále soud rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. a část poškozených odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a dva poškození. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody u obviněného Ing. A. Ž. a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Ing. A. Ž. podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 37a tr. zákona a § 35 odst. 1 tr. zákona uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Ing. J. H. a poškozené J. D. a podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl i odvolání poškozeného Z. D.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění Ing. J. H. a Ing. A. Ž. dovolání prostřednictvím společného obhájce JUDr. Tomáše Sokola. Mimořádné opravné prostředky směřovaly proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a odkazovaly na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že obviněným byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jim byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.

Pokud jde o skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, obviněný Ing. A. Ž. namítl absenci subjektivní stránky svého jednání, přičemž upozornil, že to byl naopak Ing. A. D., který vykonával funkci ředitele společnosti Centrální výrobna Hostěradice, a.s. a který byl zodpovědný za její činnost. Odmítl závěry odvolacího soudu, že u něj musela být přítomna vědomost o jednotlivých obchodech a následně se zabýval otázkou, do jaké míry mohla omezovat ve funkci Ing. A. D. jeho nemoc. Brojil proti závěrům soudu, že by společnost Centrální výroba Hostěradice, a.s. byla v době odebírání předmětného zboží předlužená. Existenci svého zavinění odmítl také s poukazem na skutečnost, že v jednotlivých případech nakonec došlo k dílčím úhradám závazku, z čehož jasně vyplývá, že obviněný neměl v úmyslu jednotlivé smlouvy nesplnit. Tím došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť byla vyloučena možnost vyřešit věc jinými prostředky.

U skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině téhož rozsudku, který se týká obou obviněných, oba shodně vyloučili existenci objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Poukázali na diametrální rozdíly v závěrech jednotlivých znaleckých posudků při výpočtu hodnoty předmětné nemovitosti, přičemž soud vycházel právě z nekvalitního posudku soudního znalce Ing. Petra Gabriela. Podle přesvědčení obviněných se tím soudy ocitly v důkazní nouzi, což řešily nesprávně zvláštní konstrukcí o naplnění skutkové podstaty trestného činu ve stadiu pokusu na nezpůsobilém subjektu , přičemž tato konstrukce viny je založena pouze na jediné výpovědi obviněného Ing. A. Ž. Ten v podstatě formou nadsázky uvedl, že předmětné nemovitosti měly mít hodnotu kolem 100 milionů Kč. Zároveň obvinění odmítli i závěr soudu o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť rozhodně neměli v úmyslu zmařit uspokojení věřitelů v konkursním řízení, všechny své kroky konzultovali s právními zástupci, a naopak jejich cílem bylo odvrátit konkurs. Zdůraznili, že na výzvu správce konkursní podstaty byly předmětné nemovitosti okamžitě navráceny, muselo tak dojít k zániku jejich trestnosti ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Zároveň v této části svých dovolání obvinění polemizovali se závěry nalézacího soudu o průběhu valné hromady dne 9. 9. 2002 a o jejich vztahu s poškozenou J. D.

U skutku pod bodem III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obvinění taktéž ohradili proti naplnění objektivní stránky trestného činu, neboť nebyly odstraněny pochybnosti ohledně ocenění ochranných známek, u jejichž hodnoty se opět znalecké posudky rozcházejí. Nesouhlasili rovněž s výpočtem případné škody, která měla být podle jejich názoru nižší. Soudy podle přesvědčení obviněných náležitým způsobem nezhodnotily stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání, což vedlo k nesprávnému užití kvalifikované skutkové podstaty. Ve vztahu k uloženým trestům obvinění namítli nepřiměřenost, neboť soudy nezvážily všechny zákonné okolnosti, zejména to, že od spáchání trestné činnosti uplynulo již více než 10 let a došlo proto k porušení testu proporcionality.

Vzhledem k výše uvedenému tak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a oba obviněné v plném rozsahu zprostil obžaloby, nebo aby příslušnému soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhli, aby byl postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon rozhodnutí u obou dovolatelů.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných Ing. J. H. a Ing. A. Ž. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten nejprve doporučil odmítnout námitku obviněných ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť tresty uložené obviněným odpovídají trestním sazbám stanoveným v § 256 odst. 4 tr. zákona. Přiznal určitou relevanci námitkám obviněných, že uložení nepodmíněného trestu nekoresponduje s kautelami jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Avšak stejnou výhradou, spadající podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se již soud zabýval v odvolacím řízení, přičemž oběma obviněným byl uložen trest u spodní hranice trestní sazby. Ostatní námitky týkající se nedostatečného vyhodnocení kritérií rozhodných pro výměru trestu však podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Poukázal také na prolínaní hmotně právních námitek s námitkami skutkovými. Za relevantní označil pouze ty výhrady, kterými obvinění zpochybňují naplnění objektivní a subjektivní stránky uvedených trestných činů.

Ve vztahu k trestnému činu podvodu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozornil, že obviněný Ing. A. Ž. se na činnosti obchodní společnosti podílel nejen formálně, ale i fakticky. Naplnění subjektivní stránky bylo podle jeho názoru dostatečně prokázáno a nelze se tak ztotožnit s hodnocením jednání obviněného jako s pouhým tichým souhlasem . Za nepodstatnou označil i argumentaci, že společnost nebyla v okamžiku uzavření obchodů předlužena.

U bodů II. a III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství neztotožnil s námitkou obviněných, že nebyla zachována objektivní stránka obou uvedených trestných činů. Upozornil na to, že ze skutkových zjištění lze dovodit, že ze společnosti, která byla v postavení dlužníka neschopného plnit své závazky, vyvedli majetek, jehož zpeněžením mohli věřitele poměrně uspokojit. Zároveň akceptoval úvahu soudu, pokud jde o představu obviněných o hodnotě takto převáděných nemovitostí, když právě v takovém rozsahu byli srozuměni se zkrácením plnění ostatním věřitelům. Tato představa se však neodvíjela pouze od jediného výroku obviněného Ing. A. Ž., ale jimi očekávanou hodnotu majetku společnosti lze nepřímo dovodit i z průběhu vyjednávání se společností GENESIS CAPITAL s.r.o., kterou žádali o poskytnutí investice ve výši 4 milionů EUR. Jestliže navíc podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obvinění namítali v těchto souvislostech neudržitelnost konstrukce pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku, konkrétní argumenty vůči této právní kvalifikaci vznesli výlučně z pozic skutkových.

Totožný názor měl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k trestnému činu zvýhodnění věřitele, u něhož nalézací soud dospěl k odpovídajícímu závěru o hodnotě předmětných ochranných známek a náležitě vyhodnotil i rozsah zmaření uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, a tím i rozsah způsobené škody.

K případnému zániku trestnosti pokusu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že se jednalo o pokus ukončený, neboť trestněprávně relevantní majetkové dispozice byly obviněnými provedeny, k dokonání trestného činu nedošlo jednak na základě mylné představy obviněných o objektu trestného činu, jednak na základě vnějšího působení. Ohledně naplnění subjektivní stránky jednání zdůraznil, že obvinění v postavení členů představenstva věděli o ekonomickém stavu společnosti a při svém jednání museli být nejméně srozuměni s tím, že zmaří v zákonem předvídaném rozsahu uspokojení věřitelů společnosti, kterou zastupovali. Oba obvinění tak podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jednali nejméně v úmyslu nepřímém. Ani s námitkou o nedostatečném stupni společenské nebezpečnosti se neztotožnil, taktéž negativně se vyjádřil k argumentu subsidiarity trestní represe. Další dovolací námitky označil za skutkové. Tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu rovněž státní zástupce neshledal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, vzhledem k čemuž nepřichází v úvahu postup podle §265o tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. J. H. a Ing. A. Ž. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, které mají svůj původ v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. To znamená, že v jeho rámci není možné přezkoumávat samotná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, ale dovolací soud může pouze posuzovat použití hmotně právních ustanovení, převážně zařazených v trestním zákoně, na ty skutkové závěry, které jsou zásadně vyjádřeny v popisu skutku v odsuzujícím rozhodnutí a v příslušných částech odůvodnění. Předmětem přezkumného dovolacího řízení nemohou být taková tvrzení, která nerespektují skutkové okolnosti odpovídající zjištěním soudů nižších stupňů.

Přestože v úvodu společného podání obvinění projevili znalosti omezeného přezkumu v dovolacím řízení a výkladu dovolacích důvodů včetně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, namítli nesprávné právní posouzení skutku, který vykazuje znaky mírnějšího trestného činu nebo vůbec není žádným trestným činem , aniž by však konkrétně specifikovali, o jaký jiný trestný čin se jedná. Navázali však další výhradou proti napadenému rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení, a to existencí tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy . Přitom označili některá rozhodnutí zejména Ústavního soudu, v nichž byly řešeny situace nastalých rozporů mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. S ohledem na to, že oba obvinění byli odsouzeni za společnou trestnou činnost, formuloval jejich společný obhájce dovolací námitky za oba obviněné současně a to odděleně k oběma trestným činům, resp. jejich pokusům, jimiž byli uznáni vinnými. Stejně tak i Nejvyšší soud se vyjádří ke konkrétním výhradám obou obviněných společně.

Výjimku tvoří skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, a jímž byl uznán vinným sám obviněný Ing. A. Ž. Ve svém dovolání tento obviněný v zásadě uplatňuje výtky, které převážně směřují proti odůvodnění příslušné části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, stejné totiž použil i ve svém řádném opravném prostředku odvolání. Lze souhlasit s tím, že odvolací soud do určité míry neformuloval své odmítavé stanovisko k nim zcela přiléhavě, nicméně samotný výsledek jeho argumentů, jimiž se snažil vyvrátit odvolací námitky, považuje i Nejvyšší soud za správný a především vyplývající z provedeného dokazování. Na tomto místě je nutné připomenout omezenou přezkumnou povinnost dovolacího řízení v této trestní věci ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu. Skutek byl totiž posouzen jako pokračující trestný čin podvodu, jehož dílčími útoky byl již obviněný Ing. A. Ž. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 17 T 195/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 212/2008. V této věci bylo dokonce obviněným podáno dovolání, které ohledně Ing. A. Ž. Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 Tdo 119/2009, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Předmětem trestního stíhání obviněného v dané trestní věci byl pouze jediný, časově poslední dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu, proto ani v rámci dovolacího řízení nebylo možné se zabývat okolnostmi spáchání již odsouzených útoků, neboť soudy všech stupňů jsou vázány skutkovými zjištěními vyslovenými ve výroku o vině rozsudkem dříve rozhodujícího soudu, který musel být nejprve zrušen a znovu vysloven, avšak bez možnosti jeho změny. Judikatura rovněž odmítla jakoukoli modifikaci použité právní kvalifikace dílčích útoků pokračujícího trestného činu dřívějším rozsudkem a později rozhodující soud v podstatě ani nemůže zasahovat proti již vysloveným nejen skutkovým zjištěním, ale ani proti jejich právnímu posouzení. (Srov. č. 56/2008-I. Sb. rozh. tr.)

S přihlédnutím k uvedeným okolnostem Nejvyšší soud nemohl akceptovat výhrady obviněného Ing. A. Ž. proti skutku popsanému pod bodem I. výroku o vině nalézacího soudu. Smyslem jeho výhrad je především nesouhlas se závěry soudů obou stupňů o jeho pachatelství a existenci úmyslu, přičemž svými argumenty odmítl přijmout zjištění týkající se jeho osobní angažovanosti a především znalostí ekonomického stavu obchodní společnosti Centrální výrobna Hostěradice, a. s. v rozhodném období, kdy vykonával funkci předsedy představenstva. Okresní soud ve Znojmě popsal pod bodem I. výroku o vině svého rozsudku poměrně podrobně okolnosti, které jsou rozhodné z hlediska možnosti právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, a to včetně jeho subjektivní stránky. V příslušné části odůvodnění (str. 42-43 rozsudku) pak označil důkazy, z nichž dovodil dostatečnou znalost obviněného o neschopnosti obchodní společnosti plnit stávající závazky, a tak při uzavírání nových smluv o dodávkách zboží s běžnou lhůtou splatnosti musel být nejméně srozuměn s tím, že společnost nebude moci splnit, k čemu se v předmětných smlouvách zavázala. Významnou relevanci nelze v zásadě přiznat tvrzení o nemoci svědka Ing. A. D. v době výkonu funkce ředitele obchodní společnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je stěžejní, že věděl o ekonomickém provozu, který spočíval i v nákupu surovin, za něž bylo nutné zaplatit, a díky svému postavení mohl, resp. měl učinit opatření, která by zabránila přijímání dalších finančních závazků společností, jež nebyla ekonomicky způsobilá k jejich plnění. Namísto nutných změn podnikatelské činnosti spočívajících v přijetí organizačních a ekonomických opatření se obviněný zbavil odpovědnosti statutárního orgánu a rovněž i akcií společnosti. Nejde tak o typický případ běžných obchodních transakcí, jak se snažil dovolatel prosadit, ale způsob provedení i škodlivý následek svědčí o nutnosti použití trestní represe na podvodné jednání obviněného. Přestože v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. nebyla výslovně zakotvena zásada subsidiarity trestní represe na rozdíl od zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, i za předcházející právní úpravy byl orgány činnými v trestním řízení uplatňován princip použití trestního práva jako ultima ratio , tj. krajního prostředku postihu protiprávního jednání. S ohledem na materiální pojetí trestného činu v trestním zákoně bylo k trestnosti činu nezbytné naplnit nejen formální znaky uvedené v příslušné skutkové podstatě, ale také tzv. materiální znak činu, tj. stupeň jeho nebezpečnosti pro společnosti, který musel být větší než nepatrný (u dospělého pachatele). V případě obviněného Ing. A. Ž. nemá ani Nejvyšší soud pochyb o tom, že způsob provedení činu, četnost útoků a především pohnutka dostatečným způsobem osvědčují vyšší stupeň společenské nebezpečnosti a odůvodňují tak potřebu trestního postihu obviněného. Nakonec je možné připomenout soudní judikaturu, která připouští možnost spáchat trestný čin podvodu v rámci obchodní transakce, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikovaném pod č. T 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 238/2005 a ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. V projednávané věci tak nejde o případy, které spočívají v tom, že až po vzniku závazkového vztahu nastanou na straně dlužníka okolnosti, které mu brání splnit, k čemu se zavázal, pak by bylo možné uplatnit jinou právní kvalifikaci trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zákona. (Srov. např. č. 53/2003 Sb. rozh. tr.) Dovolací námitky obviněného Ing. A. Ž. proto neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými, přičemž v části již odsouzených dílčích útoků trestného činu podvodu je nutné posoudit dovolání jako nepřípustné.

Pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož pokusem podle § 8 odst. 1 tr. zákona byli oba obvinění uznáni vinnými skutkem popsaným pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dopustili se jej v alternativě uvedené pod písm. a) prvního odstavce, tj. tím, že zmařili uspokojení svého věřitele tím, že společným jednáním zcizili část svého majetku a způsobili škodu velkého rozsahu, resp. dopustili se takového jednání v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo. Ve stručnosti se tohoto činu dopustil Ing. J. H. jako předseda představenstva a obviněný Ing. A. Ž. jako místopředseda představenstva společnosti ZNOJMIA TRADE MARK, a. s., tím, že dne 9. 9. 2002 na valné hromadě bez účasti dalších akcionářů rozhodli o převodu 9 kusů ochranných známek a dalšího majetku této společnosti až do výše 56.445.786,- Kč libovolnému zájemci. Poté dne 16. 9. 2002 obviněný Ing. J. H. podepsal prohlášení o vkladu nemovitostí vyjmenovaných ve výroku o vině do základního kapitálu družstva Mobility ZN., které bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 12. 9. 2002, jehož zakládajícími členy bylo družstvo Arkade, jeho předsedkyní byla M. F., sestra obviněného Ing. J. H., FORMEAT družstvo, jehož statutárním orgánem byl od 1. 8. 2002 syn obviněného J. H., dále L. J., dcera obviněného Ing. H. byla místopředsedkyní družstva Mobility ZN., předsedkyní potom Ing. D. Z., sestra obviněného Ing. A. Ž., přičemž v této době neměli obvinění k dispozici aktuální ocenění předmětných nemovitostí a vycházeli z možné prodejní ceny nejméně 100.000.000,- Kč, přičemž do výše 85.525.817,30 Kč pozemky sloužily jako zástava za úvěr poskytnutý bankou, s úmyslem zmařit uspokojení nejméně dvaceti sedmi věřitelů s pohledávkami v celkové výši nejméně 50.487.116,37 Kč, ačkoli nejméně od listopadu 2001, kdy začaly být podávány návrhy na prohlášení konkursu společnosti ZMOJMIA TRADE MARK, a. s. (od 9. 9. 2002 změna názvu na FRUTA, a. s.), věděli, že společnost nebude moci uhradit závazky z jiného majetku, a z obavy před zpeněžením v konkursu, čímž způsobili vyjmenovaným poškozeným škodu ve výši nejméně 14.474.182,70 Kč, v poměru, ve kterém by mohli být uspokojeni v rámci konkursního řízení, jenž byl prohlášen k 25. 9. 2003,
přičemž až dne 18. 4. 2004, poté, co se v rozporu s představou obviněných nepodařilo v důsledku zásahu třetích osob naplnit Smlouvu o převodu práv k ochranným známkám a Dohodu o úplatě za převod práv k ochranným známkám a dodatku č. 1 uzavřenými se společností HAMÉ, a. s. ze dne 9. 9. 2002, uznali zástupci družstva Mobility ZN., že nepeněžitý vklad nemovitostí do základního kapitálu družstva byl neúčinným právním úkonem a nemovitosti byly vloženy do konkursní podstaty úpadce FRUTA, a. s., v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 190/2002 bylo rozhodnuto o neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 9. 9. 2002, a v období až po 18. 4. 2004 byla zjištěna obvyklá tržní cena předmětných nemovitostí k 9. 9. 2002 ve výši 40.600.000,- Kč.

Výhrady, které oba dovolatelé uplatnili proti citovanému skutku, jsou v podstatě opakováním jejich řádných opravných prostředků, zejména posledního odvolání, s nimiž se víceméně vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, event. mohl odkázat na odpovídající pasáže rozsudku soudu prvního stupně, který se rovněž zabýval otázkami, s nimiž obvinění vyslovili nesouhlas ve svých dovoláních.

Proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomene zásadní argumenty, jimiž byla dosavadní obhajoba, jejíž součástí jsou u obviněného Ing. J. H., který ve věci nevypovídal, především písemná podání opravných prostředků, vyvrácena zejména v opakovaném hlavním líčení u soudu prvního stupně. Tento soud rovněž v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 12. 2011 naprosto přesvědčivým, logickým a zejména velice podrobným způsobem vysvětlil své hodnotící úvahy vycházející z výsledku provedeného dokazování. Ani Nejvyšší soud, stejně jako předtím již soud odvolací, nezjistil žádné disproporce mezi obsahem jednotlivých důkazů a závěrem soudů, skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy, jejich hodnocení odpovídá základním zásadám obecné logiky a skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku navazuje na výsledky dokazování. Nejde tudíž o případy, na něž dovolatelé poukázali hned v úvodu svých dovolání, a v nichž především Ústavní soud vysvětloval možnost zásahu do pravomocného rozhodnutí obecných soudů napadeného ústavní stížností z důvodu existence tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy .

Jak správně podotkl již nalézací soud, není otázka určení ceny nemovitostí, jež obvinění převedli z majetku obchodní společnosti dlužníka, s úmyslem zabránit uspokojení věřitelů, stěžejní pro právní posouzení, neboť podkladem rozhodování o vině byla představa obviněných o ceně předmětných nemovitostí. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněných, že hodnota 100.000.000,- Kč byla obviněným Ing. A. Ž. jen náhodnou, resp. spontánní odpovědí na dotaz v rámci hlavního líčení, představovala snad pouze demonstraci toho, že předmětné nemovitosti nepovažovali za bezcenné. Jak již soudy opakovaně připomněly, obviněným uvedený odhad ceny nemovitostí v majetku obchodní společnosti má relevanci i k důkazu výpovědí svědka Ing. P. K. ze společnosti GENESIS CAPITAL s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Šafránce 22. Ten potvrdil, že tato společnost byla oslovena obviněným Ing. J. H. a požádána o poskytnutí finančních prostředků až do výše 4 milionů EUR, přičemž jeho společnost podmiňovala takovou investici ručením majetkem. Obvinění tudíž museli kalkulovat s hodnotou nemovitostí a ochranných známek, které ještě v rozhodnou dobu byly v majetku společnosti FRUTA, a. s., a porovnáním obou těchto největších komodit, které by v případě odbřemenění zástavy nemovitostí mohly být poskytnuty investorovi k zajištění, se částka 100.000.000,- Kč za pozemky jeví spíše ještě podhodnocená, tudíž jak soudy správně uvážily jako nejnižší možná v představě obviněných. V této souvislosti je také možné reagovat na výhradu obviněného Ing. J. H. ohledně jeho subjektivního postoje k této otázce, přičemž lze vycházet ze shody obou obviněných ohledně majetkových dispozic v obchodní společnosti a v uskutečňování jejich společného záměru, která vyplývá z konkrétních úkonů vždy jednoho z nich a svědčí o vědomosti druhého s takovým postupem. Byl to právě obviněný Ing. J. H., kdo jednal se zástupcem obchodní společnosti GENESIS CAPITAL s. r. o., o poskytnutí finančních prostředků, tudíž znal požadavky na zajištění případné investice a nabízel právě nemovitý majetek a ochranné známky, které tak musely i v představě tohoto obviněného postačovat k zajištění jím požadované finanční půjčky převyšující jednu miliardu korun (s ohledem na tehdejší kurz EUR).

V souladu s právní teorií i soudní judikaturou soudy právně kvalifikovaly jednání obviněných pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako nezpůsobilý pokus, a to pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, který je trestný, pokud nepřicházel v úvahu nižší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost než nepatrný (za účinnosti předcházející právní úpravy, která je použita v dané věci). O takový případ se však evidentně nejedná s ohledem na splnění materiální podmínky nejen trestnosti ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zákona, ale stupeň společenské nebezpečnosti konkrétního jednání obviněných byl zvyšován podstatně, a to způsobem spáchání, pohnutkou, výší zamýšlené škody, která by mohla vzniknout na majetku poškozených, pokud by byl trestný čin dokonán, a byly tak splněny předpoklady § 88 odst. 1 tr. zákona k použití přísnější trestní sazby. Vzhledem k tomu, že oba obvinění věděli o možnosti využití nemovitého majetku k uspokojení pohledávek věřitelů společnosti FRUTA a. s., byli alespoň srozuměni /§ 4 písm. b) tr. zákona/ s možností zmařit, byť částečně, jejich uspokojení převodem nemovitostí do majetku družstva Mobility Zn. Jejich trestnost je možná díky skutkovému omylu, když oba obvinění odhadovali cenu nemovitostí vyšší, než ve skutečnosti byla, a v důsledku tohoto omylu jejich úmysl směřoval ke zmaření uspokojení věřitelů kromě zástavního věřitele Komerční banky a. s., resp. společnosti HAMÉ a. s., která odkoupila pohledávku od této banky. Také zcela v souladu s judikaturou soudy zohlednily hodnotu zástavy, jež vázla na nemovitostech, a výši škody stanovily jen v rozsahu rozdílu mezi obviněnými předpokládanou hodnotou majetku použitelného k uspokojení pohledávek a hodnotou zástavy. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, publikované pod č. T 944 v sešitě 31 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované pod č. T 1014 v sešitě 38 téhož Souboru trestních rozhodnutí.)

Žádnou relevanci nebylo možné přiznat ani námitkám, které obvinění uplatnili proti naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele, navíc převážná většina z nich byla již použita v odvolání, má skutkový charakter, a není tudíž způsobilá přezkumu v dovolacím řízení. Na tomto místě může Nejvyšší soud připomenout judikaturu ohledně posuzování obsahu dovolání, a to své usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž vyslovil, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Jak již bylo zmíněno, i v dovoláních obviněných se naprostá většina jejich výhrad opakuje, přičemž soudy se s nimi vypořádaly dostatečným a správným způsobem.

Sami obvinění poukázali v této části svého mimořádného opravného prostředku na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., který upravuje procesní postup při dokazování, a s ohledem na výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být zásadně předmětem dovolacího přezkumu. Pokud by totiž obvinění počítali s tím, že jimi převedený majetek bude vrácen do majetku dlužníka společnosti FRUTA a. s., nemuseli by vůbec činit žádné majetkové dispozice. Je naprosto zřetelné, že chtěli zabránit tomu, aby v případném konkursu byly do konkursní podstaty zahrnuty předmětné nemovitosti (stejně jako ochranné známky), které přitom byly způsobilé k úhradě existujících pohledávek věřitelů. Z výsledků dokazování také jasně vyplynulo, že tvrzená představa o pokračování v provozu a dosahování takových zisků, z nichž by bylo možné i bez nemovitého majetku uhradit splatné závazky, nebyla vůbec reálná. Majetek byl převeden do nově založeného subjektu Mobility Zn., družstvo, členy jehož orgánů se staly osoby v blízkém příbuzenském vztahu k obviněným. Lze tak snadno předpokládat, že obvinění zůstali těmi, kdo mohl nadále rozhodovat o dalším nakládání s nemovitým majetkem a současně zabránili, resp. měli v úmyslu zabránit, aby byl tento majetek použit ke splnění závazků společnosti FRUTA a. s. V této souvislosti je podstatné zjištění soudů, podle něhož právě obvinění chtěli odvrátit konkurs, (nakonec to sami tvrdí), tudíž nepočítali s navrácením nemovitostí, ale naopak je chtěli nadále užívat, byť v majetku jiné právnické osoby, vůči níž se již věřitelé nemohli domáhat uspokojení svých pohledávek. Soudy pak zcela správně odmítly nereálnou a navíc důkazy vyvrácenou představu obviněných o pokračování v podnikatelské činnosti vyrábět a prodávat produkty bez nemovitého majetku a ochranných známek. Proto nelze pochybovat o tom, že v důsledku předmětné majetkové dispozice došlo, resp. mělo dojít, k trestně relevantnímu následku předcházejícího jednání obviněných, tj. k nemožnosti uspokojení věřitelů dlužníka společnosti FRUTA, a. s.

V této souvislosti je nutné také zmínit nedůvodnost výhrady proti užité právní kvalifikaci činu jako pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku, resp. zániku trestnosti tohoto pokusu způsobem předvídaným v ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Dovolatelé vyslovili přesvědčení, že i v případě, že by se dopustili protiprávního jednání ve stadiu pokusu, dobrovolně upustili od dalšího jednání, které by vedlo k dokonání trestného činu. Učinili tak na základě výzvy správce konkursní podstaty k vydání nemovitostí do konkursní podstaty, tím odstranili nebezpečí, které vzniklo zájmům chráněným trestním zákonem z podniknutého pokusu. Jak správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, konkrétní skutkové okolnosti činu svědčí o ukončení pokusu, neboť obvinění provedli již majetkovou dispozici, která měla zmařit uspokojení věřitelů dlužníka. Nešlo o situaci, kdy pachatel po změně svého původního záměru se rozhodne bez jakéhokoli ovlivnění vnějšími okolnostmi ukončit jednání, jež bylo potřebné k dokonání trestného činu, a současně odstraní nebezpečí, které vzniklo chráněnému zájmu, jak předpokládá zákonné ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Jak správně odvolací soud upozornil, ze strany obviněných nešlo o dobrovolnost , neboť obvinění si byli vědomi prohlášení konkursu a hrozby žalovatelnosti převodu majetku, tudíž v podstatě ani nemohli dokončit svůj záměr, tj. uskutečnit protiprávní čin (srov. např. č. 7/1957, č. 85/1957). Současně v daném případě byla splněna další podmínka trestnosti pokusu podle trestního zákona, a to nebezpečnost činu pro společnost podle hledisek demonstrativně uvedených v § 3 odst. 4 tr. zákona. Přestože se jednalo o nezpůsobilý pokus, je také Nejvyšší soud názoru, že materiální podmínka jeho trestnosti byla splněna, a to nejen způsobem provedení činu, výší škody jež měla být činem způsobena, ale především zištnou pohnutkou, jíž byli obvinění vedeni. Také materiální okolnosti podmiňující použití přísnější sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona považuje Nejvyšší soud za naplněné, a to zejména zohledněním delší dobu trvajícího počínání obviněných ve vztahu k fungování a zejména k majetku a k plnění závazků obchodní společnosti Fruta, a. s. a také k množství subjektů, které byly protiprávním jednáním dotčeny, a to poměrně citelnou majetkovou újmou. Ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku je vyjmenováno celkem dvacet sedm poškozených, jejichž pohledávky činily nejméně 14.474.182,70 Kč. Soudům nižších stupňů tudíž nelze nic vytknout v právním posouzení obou skutků, když vady namítané dovoláními nemají žádné opodstatnění. V podstatě shodné okolnosti, za nichž bylo protiprávní jednání obviněnými pácháno, a především hrozba poměrně vysokého škodlivého následku, který měl v důsledku spáchání trestných činů nastat, vyvolávají potřebu užít trestní právo jako ultima ratio a sankcionovat oba obviněné prostředky, jimiž trestní zákon disponuje. Zásada subsidiarity trestní represe, byť nebyla výslovně definována trestním zákonem (na rozdíl od ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku), se promítala především do hodnocení materiální stránky trestných činů. Možnost použití trestního práva i k ochraně soukromých zájmů byla akceptována v případech závažného porušení povinností ve vztahu k fyzickým i právnickým osobám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále usnesení téhož soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134 v sešitě 50 téhož Souboru, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151 v sešitě 51 stejného Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Stejný názor zaujal Nejvyšší soud i k další společné námitce obou dovolatelů, kterou byla nepřiměřenost uložených trestů. Předně je nutné upozornit na to, že otázka přiměřenosti trestu nespadá pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten je určen k nápravě vad, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Soudní judikatura (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) přijala a dosud zastává vcelku jasný výklad tohoto důvodu dovolání, z něhož vyplývá, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (v dovolání je citováno soudy neaplikované ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku). Obvinění se domáhali uložení mírnějšího trestu poukazem na délku řízení, resp. dobu, která uplynula od spáchání činu do jejich odsouzení. Především je nutné zdůraznit, že obviněným byly ukládány tresty v rozpětí trestní sazby od dvou do osmi roků, přičemž Ing. A. Ž. nejen za dva trestné činy, jež spáchal společně se spoluobviněným Ing. J. H., ale také za další trestný čin podvodu, za jehož dílčí útoky byl již předtím pravomocně odsouzen. Přesto mu soud uložil trest při dolní hranici sazby, tj. v trvání tří roků a Ing. J. H. trest kratšího trvání, dvou roků a devíti měsíců. I z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že při ukládání trestu soudy zohlednily mj. také délku trestního řízení, když okolnostem případu by jinak odpovídal trest přísnější. Skutečnost, že soudy promítly do svých výroků o uložených trestech i délku řízení, potvrzuje zmírnění délky trestu u obviněného Ing. J. H. v porovnání mezi prvním odsuzujícím rozsudkem v této věci a výměrou trestu, který mu byl uložen rozsudkem napadeným dovoláním. Také u spoluobviněného Ing. A. Ž. nebyl zpřísněn původně vyslovený trest odnětí svobody, ačkoli posledním rozhodnutím mu byl ukládán společný trest za další trestný čin, který nebyl do prvního výroku o vině zahrnut. Navíc soudy přihlédly i k osobám obviněných a zařadily je pro výkon trestů do věznice s mírnějším režimem, než jaký odpovídá zákonnému vymezení. Také v této souvislosti je možné odkázat na konstantní judikaturu založenou na tom, že nepřiměřená délka trestního stíhání nebo delší doba, jež uplynula od spáchání trestného činu, netvoří zákonná hlediska pro druh a výměru ukládaného trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při splnění předpokladů právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úřadním postupem, je možné v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, požadovat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 46, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008.)

S ohledem na výše stručně uvedené důvody Nejvyšší soud neshledal obě podaná dovolání způsobilými zvrátit správné právní posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a to včetně uložených trestů oběma obviněným. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu tak neshledala důvod rozhodovat o odložení, resp. přerušení výkonu trestů oběma obviněným ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová