5 Tdo 728/2003
Datum rozhodnutí: 02.07.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 728/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2003 o dovolání, které podal obviněný R. W., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 11 To 76/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 2/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. W. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 16 T 2/2000, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině, tedy tím, že dne 18. 7. 1999 kolem 19.20 hod. v J. v k. ú. obce B., okr. S., v obytném prostoru rekreační chalupy č. 13 poté, co poškozený M. K. slovně a fyzicky napadl R. B., provdanou W., a současně vyhrožoval fyzickým napadením obviněnému, ten několika výstřely ze samonabíjecí pistole zn. Walther, model PP, ráže 7,65 mm Browning, výr. č. 323399 P, do těla poškozeného způsobil mu průstřel hrudní stěny s hmožděním levé plíce, ostřel na přechodu přední a vnitřní plochy levého stehna, průstřel pravého boku pod přední hranou kosti kyčelní a průstřel pravého boku níže, když při možném poškození tříselné tepny hrozilo vykrvácení a při minimální odchylce zásahu střely hrozilo její proniknutí do dutiny břišní, přičemž bez včasné specializované chirurgické pomoci mohlo dojít ke smrti poškozeného.

Současně byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. výroku o vině zmíněného rozsudku.

Za to byl obviněný R. W. podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný R. W. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 11 To 76/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 10. 2. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství dne 7. 2. 2003.



Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze (v dovolání mylně ve většině případů uváděno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze) podal obviněný R. W. dne 25. 3. 2003 dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [v dovolání chybně uvedeno toliko § 265b písm. g)]. Ač to není v textu tohoto mimořádného opravného prostředku explicitně uvedeno, z obsahu konkrétních námitek a závěrečného návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že dovolání směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze pouze stran části týkající bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného nelze tento skutek považovat za pokus trestného činu vraždy, proto v takovém závěru o vině, který učinily soudy obou stupňů, spatřuje nesprávné právní posouzení. Jak se dále obviněný domnívá, soudy činné dříve ve věci nesprávně posoudily, že nejednal po celou dobu konfliktu s poškozeným v mezích nutné obrany. Má za to, že poškozený ohrožoval majetek značného rozsahu a životy lidí, přičemž ohledně podrobností odkazuje na odůvodnění dříve podaného odvolání. Kromě toho obviněný uvádí, že aniž by polemizoval se závěry soudů obou stupňů, podle nichž první výstřel z pistole byl učiněn v nutné obraně a další již nikoli, pokládá v této souvislosti otázku, jak by byla celá záležitost posuzována v případě, kdyby první rána byla smrtelná. Současně obviněný vyslovil přesvědčení, že vyšetřovací orgány měly zkoumat některé další skutečnosti týkající se zbraně poškozeného.

V odůvodnění svého odvolání, na které obviněný v obsahu dovolání odkazuje, jsou zejména popsány námitky týkající se skutkových zjištění, především stran chování poškozeného na počátku incidentu, jeho možnosti použití zbraně či manipulace s ní a časového úseku, v němž došlo ke střelbě obviněným.

Závěrem svého dovolání obviněný R. W. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a současně i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v části, v níž byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, přičemž další postup po případném zrušení již nenavrhuje.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného R. W. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která souhlasí se závěry soudů činných dříve ve věci, podle nichž za nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák. je považováno pouze jednání proti útoku, který bezprostředně hrozí či trvá. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná, tudíž se beztrestnosti nemůže podle tohoto ustanovení dovolávat ten, kdo se při obraně neomezí pouze na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy. Podle státní zástupkyně tedy soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 13 tr. zák. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného R. W. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. S. F., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 25. 3. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný R. W. poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání, resp. v odvolání, na které dovolání odkazuje, obviněný vedle obecného tvrzení o nesprávnosti právního posouzení zpochybňuje především skutková zjištění soudů činných dříve ve věci zejména ve vztahu k chování poškozeného, možnosti jeho manipulace se zbraní, časového rozpětí střelby apod., na podkladě toho je přesvědčen o tom, že po celou dobu útoku jednal v nutné obraně, a dále v souvislosti s právním hodnocením skutku předkládá otázku, jak by byla celá záležitost posuzována v případě, kdyby jeho první rána byla smrtelná.

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku se snaží vyvodit z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů. Závěr o existenci podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. je sice závěrem právním, ovšem obviněný R. W. ho činí nikoli v důsledku odchylného právního posouzení skutku obsaženého pod bodem 1. výroku o vině citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ale jen na podkladě jiných skutkových okolností, které by měly svědčit o tom, že v nutné obraně byl veden nejen jeho první výstřel, jak to akceptovaly soudy obou stupňů, ale též ostatní výstřely proti poškozenému, v nichž (a v jejich následcích) je spatřována podstata pokusu vraždy. Obviněný se tedy domáhá toho, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu, a to se závěrem o beztrestnosti jeho jednání v důsledku trvající nutné obrany. Kdyby totiž měla platit skutková verze obviněného založená na stále trvajících podmínkách nutné obrany z jeho strany, musela by být skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, pozměněna tak, že i po prvním výstřelu obviněného na poškozeného, který byl posouzen jako jednání v nutné obraně, pokračoval nezákonný útok poškozeného na život, zdraví či majetek v takové intenzitě, že vzhledem k jeho způsobu nadále odůvodňoval opakované použití střelné zbraně proti poškozenému a jeho případné usmrcení. Z rozhodujících skutkových zjištění, jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ovšem nic takového nevyplývá.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný R. W. namítal nesprávnost právního posouzení skutku a domáhal se jeho beztrestnosti s poukazem na nutnou obranu podle § 13 tr. zák., ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů a tím i z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. W. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Tyto skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku pod bodem 1. výroku o vině, případně v odůvodnění rozhodnutí, pak poskytují spolehlivý podklad pro naplnění všech zákonných znaků pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, a to aniž by v průběhu toho jednání, jímž byl shledán vinným, byly naplněny podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák., jak naopak tvrdí obviněný. Ostatně s otázkou splnění či nesplnění podmínek nutné obrany se v posuzované věci podrobně vypořádaly již soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, na jejichž odůvodnění lze odkázat, protože obviněný v tomto směru v dovolání jen opakoval svoji obhajobu, kterou uplatňoval už v řízení před soudem prvního i druhého stupně, včetně odvolání.

Pokud jde o otázku obviněného položenou v dovolání, jak by se celá záležitost posuzovala v případě, kdyby první rána byla smrtelná, Nejvyšší soud pouze na okraj doplňuje, že s ohledem na nutnost hodnocení zcela konkrétního skutkového a právního stavu nemá žádný právní význam řešit pouze hypotetickou otázku, jež je založena na odlišném průběhu skutkového děje, který se nestal, a na trestní odpovědnost obviněného nemá vůbec vliv.

Na podkladě dovolání obviněného R. W. tedy nemohl Nejvyšší soud učinit závěr, že by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě ani nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale odlišného právního posouzení se domáhá jen na podkladě svých výhrad zaměřených výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno, a to ani v návaznosti na dovolací důvod podle citovaného ustanovení.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uplatněn zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného R. W. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Přitom obsah námitek, tvrzení a právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. W. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 2. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y