5 Tdo 726/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 3 tr. zák.



5 Tdo 726/2013-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. arch. R. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 67 To 38/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 32/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. arch. R. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 T 32/2010, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nárocích na náhradu škody, které uplatnili jednotliví poškození.

Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 67 To 38/2013, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k některým poškozeným, tj. obchodní společnosti KOBLA, s. r. o., M. K. a obchodní společnosti JVS, s. r. o. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že při nedotčeném výroku o vině a trestu rozhodl postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného k náhradě škody ve vztahu k obchodní společnosti JVS, s. r. o.

Obviněný Ing. arch. R. M. podal dne 3. 5. 2013 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud prvního stupně nedodržel totožnost skutku, a pokud jde o právní kvalifikaci skutku, obviněný popírá existenci pohledávek jednotlivých věřitelů a nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování k této otázce. Jak dále obviněný zdůraznil, skutková zjištění nebyla prokázána konkrétními důkazy, zejména pokud jde o okolnosti použití finančních prostředků na stavbu díla a převod obchodního podílu v obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., na svědka V. K. Obviněný zpochybnil i naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody, protože podle jeho mínění konkrétní věřitelé neměli nárok na zaplacení ceny díla, neboť trpělo vadami, které zůstaly neodstraněny.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze (obviněný nesprávně označil toto rozhodnutí jako usnesení) a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného Ing. arch. R. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. arch. R. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. arch. R. M. zpochybnil i správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se zejména existence závazků obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., dále výši škody způsobené poškozeným věřitelům a rovněž vytkl nedostatečný rozsah dokazování u odvolacího soudu. Obviněný založil tyto námitky především na tvrzení, podle něhož vyčíslení způsobené škody neodpovídá skutečnosti, protože soudy obou stupňů nevzaly v úvahu otázku vad díla a související nároky na zaplacení ceny tohoto díla ve smyslu § 548 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ). Navíc podle názoru obviněného odvolací soud nedoplnil důkazy k použité právní kvalifikaci skutku a v této souvislosti obviněný zpochybnil i totožnost skutku.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani způsob hodnocení provedených důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. arch. R. M., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z jím tvrzené neúplnosti dokazování, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. arch. R. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsán především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný Ing. arch. R. M. tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž v tomto rozsahu nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. arch. R. M., v jejímž rámci zpochybnil způsobení škody jako znaku objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, a způsobil tím značnou škodu. Zmíněné alternativy jednání představují zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by věřitel mohl uspokojit svou pohledávku. Pohledávka věřitele tak v důsledku jednání pachatele zůstala neuspokojena zcela nebo alespoň částečně, takže věřitel neobdržel od dlužníka plnění, na které by jinak měl nárok, pokud by pachatel nejednal některým ze zmíněných způsobů. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání stavu, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku, který je k tomu použitelný. O částečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může jít tehdy, pokud v důsledku dlužníkova jednání věřitel nedosáhne plného uspokojení své pohledávky, ale jen její části, ač jinak by byla uspokojena zcela.

V souvislosti s námitkami obviněného (viz zejména s. 4 jeho dovolání), jimiž i ve vztahu ke svému zavinění zpochybnil existenci pohledávek jednotlivých věřitelů, Nejvyšší soud uvádí následující. Protože existence závazkového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, který podmiňuje trestní odpovědnost za spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., je otázkou viny, posuzují ji orgány činné v trestním řízení vždy samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy soudy nižších stupňů v trestní věci obviněného Ing. arch. R. M. dospěly na podkladě provedeného dokazování (zejména po vyhodnocení řady svědeckých výpovědí a některých listinných důkazů) k závěru o existenci uvedených pohledávek, nelze jim nic vytknout ohledně právního posouzení skutku a navíc Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn nijak přehodnocovat zmíněný skutkový závěr o existenci právního důvodu vzniku těchto pohledávek, neboť by to bylo v rozporu s ustáleným výkladem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněného obviněným.

Podle rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. arch. R. M. zkráceně vyjádřeno v úmyslu zbavit se dluhů obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., v celkové částce 2 731 382 Kč jako její jednatel uzavíral se subdodavateli smlouvy za účelem stavby rodinného domu svědka K. Ř., a to s úmyslem umožnit volné použití finančních prostředků (ve výši kolem 20 000 000 Kč), které mu postupně v hotovosti nebo převodem na účet obchodní společnosti Architektonický ateliér, s. r. o., předal tento svědek k provádění plateb za stavební a další práce na předmětném díle. Přitom obviněný po ukončení stavby neuhradil z poskytnutých peněžních prostředků pohledávky věřitelů, peníze použil jiným způsobem a bez vědomí věřitelů převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., včetně vkladu ve výši 200 000 Kč na V. K., o kterém věděl, že nemá zájem na dalším podnikání této společnosti. Popsaným jednáním pak obviněný způsobil věřitelům uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně škodu ve výši 2 731 382 Kč.

Takové jednání obviněného tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., a to včetně znaku, kterým je zde zcizení části svého majetku . Obviněný totiž zmenšil aktiva majetku dlužníka obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., za kterou vystupoval ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák. jako její jednatel, protože došlo ke skutečnému úbytku majetkových hodnot, které obviněný převedl mimo dosah věřitelů. Takový postup zcela odpovídá citované alternativě trestného činu poškozování věřitele, tj. zcizení majetku dlužníka na úkor jeho věřitelů.

Obviněný Ing. arch. R. M. rovněž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil výši způsobené škody. Uvedené námitky obviněného byť je částečně založil též na polemice se skutkovými zjištěními sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.

Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se zde opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Popis zmíněných skutkových okolností pak odůvodňuje závěr o způsobení škody v uvedené výši, která zároveň představuje značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 3 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které kdyby zde nebylo škodné události bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz rozhodnutí pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr.).

V trestní věci obviněného Ing. arch. R. M. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši způsobil obviněný na majetku označených věřitelů skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy obviněný zcizil část majetkových hodnot, které získal od svědka K. Ř., ačkoli věděl, že jsou zde věřitelé obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., jejichž pohledávky nebyly uspokojeny, a současně již neexistoval žádný jiný majetek tohoto dlužníka, z něhož by mohly být uspokojeny splatné pohledávky věřitelů jmenované obchodní společnosti, jejichž výše dosahovala celkové částky 2 731 382 Kč, vznikla zde škoda v této výši, která byla značnou škodou ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 3 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů (viz s. 20 rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně o úmyslu obviněného způsobit věřitelům zmíněné obchodní společnosti škodu v uvedené výši svědčí i jeho jednání, kterým převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., na osobu svědka V. K., o němž věděl, že nemá zájem na dalším podnikání a ani k tomu nebyl způsobilý. Právě toto jednání obviněného v konečném důsledku dovršilo jeho záměr, aby věřitelům znemožnil domoci se svých existujících a splatných pohledávek.

Zjištění soudů nižších stupňů je pak v uvedeném směru zcela v souladu i s dosavadní judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr. Jak z této judikatury mimo jiné vyplývá, pokud jde o výši škody způsobené trestným činem poškozování věřitele, představuje ji hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší. Jak přitom vyplývá z provedených důkazů (viz zejména s. 4 a 15 rozsudku soudu prvního stupně), v daném případě obviněný Ing. arch. R. M. disponoval s finančními prostředky v takové výši (asi 20 000 000 Kč), která přesahovala celkovou výši pohledávek poškozených věřitelů.

Na základě takto učiněné argumentace považuje Nejvyšší soud za správnou použitou právní kvalifikaci i z hlediska výše škody způsobené obviněným.

Soudy nižších stupňů nepochybily ani v otázce totožnosti skutku, který posoudily jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Podstatou skutku v trestní věci obviněného Ing. arch. R. M. totiž byly jeho neoprávněné dispozice zejména s majetkem obchodní společnosti COMAAR, s. r. o., jako dlužníka, byť v souvislosti s uskutečněním těchto dispozic obviněný uváděl věřitelům jmenované společnosti i nepravdivé skutečnosti a informace. Tyto rozhodné okolnosti zůstaly nezměněny ani poté, co se soud prvního stupně neztotožnil s právní kvalifikací skutku použitou v obžalobě, která zde shledávala spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., což bylo pro obviněného mnohem méně příznivé posouzení, než k jakému dospěl soud prvního stupně. Proto nebylo nutné postupovat podle § 225 odst. 2 tr. řádu a upozornit obviněného na takovou změnu právní kvalifikace, k níž nedošlo v neprospěch obviněného. Ostatně uvedená změna právního posouzení skutku byla obviněnému avizována již usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 67 To 340/2011, takže se rozhodně nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí, jak obviněný naznačuje ve svém dovolání. Navíc námitka vytýkající nedodržení totožnosti skutku nebo neupozornění na jeho mírnější právní kvalifikaci nemá nic společného s právním posouzením skutku ani s jiným hmotně právním posouzením ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť instituty totožnosti skutku (§ 176 odst. 2, § 220 odst. 1 tr. řádu) a upozornění na odchylnou právní kvalifikaci skutku (§ 190 odst. 2, § 225 odst. 2 tr. řádu) jsou pravidly procesního práva, nikoli práva hmotného.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. arch. R. M. podal proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 9. 2013

Předseda senátu: JUDr. František P ú r y