5 Tdo 724/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 724/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1117/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 46/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. Z. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 4 T 46/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1117/2004, uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., kterých se dopustil tím, že:

1. jako osoba oprávněná na základě notářského zápisu ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. NZ 713/92, 2 N 1499/92, ke správě majetku poškozené M. V., na základě kupní smlouvy ze dne 9. 12. 1998 v Š. zprostředkoval Z. H. prodej parcely zapsané v katastru nemovitostí u K. ú. v Š., na listu vlastnictví pro katastrální území P. a převzal finanční hotovost ve výši 2 300 000,- Kč za prodej uvedených pozemků, tuto finanční hotovost si ponechal zčásti jako v minulosti co do výše nesmluvenou odměnu za spravování majetku M. V. a zčásti jako vyrovnání jím vynaložených nákladů v souvislosti se spravováním svěřeného majetku a tímto jednáním způsobil poškozené M. V., bytem P., H., škodu ve výši 2 300 000,- Kč,

2. jako osoba oprávněná na základě notářského zápisu ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. NZ 713/92, 2 N 1499/92, ke správě majetku poškozené M. V., na základě kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2000 v Š. zprostředkoval Z. H. prodej objektu včetně parcely zastavěné plochy, průmyslového objektu na parcele a parcely zastavěné plochy, přičemž tyto nemovitosti jsou zapsané v katastru nemovitostí u K. ú. v Š. na listu vlastnictví pro katastrální území P., a převzal finanční hotovost ve výši 2 200 000,-Kč za prodej těchto nemovitostí, uvedenou finanční hotovost si ponechal zčásti jako v minulosti co do výše nesmluvenou odměnu za spravování majetku M. V. a zčásti jako vyrovnání jím vynaložených nákladů v souvislosti se spravováním svěřeného majetku a tímto jednáním způsobil poškozené M. V., bytem P., H., škodu ve výši 2 200 000,- Kč.

Za to byl obviněnému Ing. Z. D. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněného Ing. Z. D. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému Ing. Z. D. doručen dne 28. 12. 2004, jeho obhájci dne 27. 12. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 28. 12. 2004.



Dne 22. 2. 2005 napadl obviněný Ing. Z. D. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy dříve činné ve věci nepovažovaly vztah mezi jím a poškozenou za vztah občanskoprávní a dovodily povinnost obviněného nepřevzít finanční prostředky od kupujícího Z. H. s tím, že převzetím byl spáchán úmyslný trestný čin zpronevěry. Obviněný tvrdí, že se nedopustil skutku popsaného v obžalobě a že jednal v souladu s pokyny poškozené M. V. Podle názoru obviněného nelze z žádného provedeného důkazu dovodit neoprávněnost jeho jednání, tudíž nelze ani dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, resp. o existenci zavinění ve formě přinejmenším eventuálního úmyslu. Jak dále obviněný zdůraznil, jednal v souladu s pokyny poškozené a od počátku trestního řízení dával najevo svou ochotu vyplatit dlužnou částku, bude-li při odborném posouzení zjištěno, že poškozené skutečně něco dluží, ale sám je přesvědčen o tom, že naopak poškozená dluží jemu. V této souvislosti obviněný vytýká orgánům činným v trestním řízení, že odmítly provést jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k určení výše vzájemných pohledávek a závazků, přičemž znalec přizvaný k tomuto účelu obhajobou údajně dospěl k závěru, že poškozená dluží obviněnému částku 1 665 683,- Kč. Obviněný tedy neshledává v posuzovaném případě naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože si nepřisvojil uvedené peněžní částky a nebyl ani srozuměn s možností jejich definitivního ponechání si pro svou potřebu.

Podle obviněného Ing. Z. D. dále z konstantní judikatury vyplývá nemožnost jednostranné kriminalizace vztahů soukromoprávního charakteru, neboť by to odporovalo zásadám trestního řízení, když v této souvislosti obviněný odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 438/2000 a IV. ÚS 564/2000 a rovněž i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 4 Tz 54/99, 5 Tdo 388/2004 a 5 Tdo 1300/2004.

Podle mínění obviněného Ing. Z. D. není posuzované jednání trestným činem, neboť se neodchýlil od pokynů poškozené, přičemž o přisvojení si finančních částek by bylo možné uvažovat, pokud by jejich přijetí zatajil nebo pokud by po vyúčtování své odměny a nákladů odmítl vrátit přeplatek. Obviněný k tomu připomíná, že až do doby ukončení právního vztahu s poškozenou M. V. spravoval ve velmi širokém rozsahu její majetek, přičemž po jeho skončení vyplývala z přístupu obviněného jeho jednoznačná ochota urovnat vztahy s poškozenou a s jejími příbuznými a svou činnost řádně vyúčtovat. Na to však poškozená ani její příbuzní nepřistoupili a reagovali trestním oznámením a vědomě nepravdivými výpověďmi. Za zásadní považuje obviněný zjištění okolností, za jakých byla podepsána kupní smlouva mezi poškozenou a Z. H. dne 28. 3. 2000, neboť byl-li přítomen i příbuzný poškozené I. B., musel být seznámen i se skutečností, že kupní cenu přijal do správy obviněný a že s tím poškozená souhlasí.

Obviněný Ing. Z. D. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. Z. D. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru soudy činné dříve ve věci správně zjistily, že obviněný jednal při správě majetku poškozené M. V. na základě smlouvy o zastoupení ze dne 3. 8. 1992, jež má být smlouvou příkazní podle § 724 a násl. občanského zákoníku a která upravovala závazným způsobem jejich vzájemné vztahy. Státní zástupkyně v této souvislosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož od roku 1998, kdy se iniciativy chopil I. B., již obviněný neměl prakticky vykonávat činnost spojenou se správou nemovitostí, neboť poškozená M. V. odvolala shora datované zmocnění k zastupování až dnem 10. 8. 2001, tedy po celou dobu platnosti předmětné smlouvy o zastoupení byl obviněný povinen plnit povinnosti poškozené a řídit se jejím zmocněním. Jak podle státní zástupkyně správně zdůraznil soud prvního stupně, obviněný nebyl zmocněn prodávat nemovitosti, když navíc podle jeho skutkových zjištění jsou obě kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne 9. 12. 1998 a ze dne 28. 3. 2000 opatřeny falsifikáty podpisů poškozené, která ani nebyla v uvedeném směru zcela informovaná. Státní zástupkyně má za to, že obviněný v obou případech převzal a poškozené podle § 727 občanského zákoníku nevyúčtoval kupní cenu prodaných nemovitostí, tyto finanční prostředky si ponechal, čímž nepochybně došlo k jejich přisvojení ke škodě poškozené M. V. ve smyslu § 248 tr. zák. Závěr o neoprávněnosti dispozice obviněného s finančními prostředky nemůže podle názoru státní zástupkyně změnit ani tvrzený účel jednání obviněného, který měl spočívat v zajištění dostatku financí na jeho odměnu, jakož i na jím vynaložené náklady, neboť neplnění povinností poškozené podle § 728 občanského zákoníku není řešitelné způsobem, který zvolil obviněný. Státní zástupkyně tedy považuje právní posouzení jednání obviněného za správné, a navrhuje proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. Z. D. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. Z. D. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek obviněný Ing. Z. D. uvedl, že podle jeho mínění soudy činné dříve ve věci nesprávně interpretovaly vztah mezi jím a poškozenou a dovodily povinnost obviněného nepřevzít finanční prostředky od kupujícího Z. H. s tím, že převzetím byl spáchán úmyslný trestný čin zpronevěry. Podle názoru obviněného se skutku popsaného v obžalobě nedopustil a jednal v souladu s pokyny poškozené M. V. Obviněný rovněž soudům obou stupňů vytýká, že odmítly provést jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k určení výše vzájemných pohledávek a závazků. Podle obviněného příbuzní poškozené reagovali na celou situaci vědomě nepravdivými výpověďmi, přičemž obviněný se domáhá podrobnějšího objasnění situace, za jaké byla podepsána kupní smlouva dne 28. 3. 2000.

Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obviněný shledává v tom, že soudy činné dříve ve věci podle jeho mínění neprovedly dokazování v dostatečném nebo v jím navrhovaném rozsahu, přičemž na základě provedených důkazů dospěly soudy ke skutkovým zjištěním, která obviněný považuje za chybná. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněn Ing. Z. D., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. Z. D. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. Z. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění.

Podle nich obviněný Ing. Z. D. jako osoba oprávněná ke správě majetku poškozené M. V. zprostředkoval prodej výše konkretizovaných nemovitostí kupujícímu Z. H. a převzal od něj finanční prostředky jako zaplacenou kupní cenu, přičemž toto převzetí samo o sobě odvolací soud nepovažoval za protiprávní. Takto převzaté peníze patřící poškozené však obviněný nebyl oprávněn si nechat u sebe, ale měl povinnost je vydat, což ovšem neučinil a ponechal si je, a to zčásti jako odměnu za spravování majetku (co do výše však nesmluvenou) a zčásti jako úhradu nákladů, které mu v souvislosti se spravováním tohoto majetku vznikly.

Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet a nemohly ani zpochybnit správnost právní kvalifikace skutků jako trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.

Obviněný Ing. Z. D. dále ve svém dovolání uvedl, že se nedopustil neoprávněného jednání (tj. přisvojení si finanční částky), kterého by se podle jeho názoru dopustil, jen pokud by zatajil přijetí peněz nebo po vyúčtování své odměny a náhrady nákladů odmítl vyplatit přeplatek.

Ani s touto argumentací se Nejvyšší soud neztotožnil. Zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. není okolnost, že pachatel zatajil existenci či přijetí cizí věci, ale podstatné v této souvislosti je především to, zda si pachatel neoprávněně přisvojil cizí svěřenou věc. Stejně tak je nesprávný názor obviněného, pokud shledává případné spáchání zmíněného trestného činu toliko v nevrácení přeplatku poté, co by si odečetl z přijaté kupní ceny svoji odměnu a náhradu nákladů. Celá peněžní částka, kterou obviněný přijal jako kupní cenu za prodej nemovitostí a měl ji u sebe, byla totiž podle skutkových zjištění cizí věcí, s níž obviněný nebyl oprávněn nakládat tak, jako kdyby šlo o jeho vlastní věc, takže ani nemohl z převzatých peněz cokoli svévolně odečítat či strhávat, ale byl povinen peníze v celé výši předat poškozené M. V. (srov. k tomu rozhodnutí pod č. 5/2002-II.). Dovolací námitky obviněného, pokud jimi zpochybňuje tyto právní závěry, jsou tudíž zjevně neopodstatněné. Na uvedeném konstatování nic nemění ani tvrzení obviněného, podle kterého měl snahu urovnat s poškozenou a s jejími příbuznými společné vztahy a vyúčtovat svoji činnost. Jestliže tuto snahu skutečně vyvinul a k vyřešení sporných otázek, zejména pokud jde o jeho odměnu a uhrazení vzniklých nákladů, nedošlo, měl obviněný postupovat při uplatnění svých nároků v souladu s možnostmi, které mu dává právní řád. Místo toho však obviněný využil skutečnosti, že má u sebe cizí věc (peníze), a bez dohody s druhou stranou si sám určil výši odměny a náhrady nákladů, přičemž výslednou sumu si v podstatě svévolně vyplatil z těchto cizích peněz. Tím jednoznačně překročil meze svých oprávnění.

Obviněný Ing. Z. D. dále v rámci dovolací argumentace namítl, že jeho jednání není pokryto zaviněním, a to ani eventuálním úmyslem. K tomu Nejvyšší soud připomíná tvrzení obviněného, o které uvedený názor opírá, tedy že jednal v souladu s pokyny poškozené, měl v úmyslu vrátit peníze poté, co bude zjištěno, zda skutečně něco poškozené dluží, a nebyl tak srozuměn s tím, že si peníze definitivně ponechá. Jak již bylo výše uvedeno, v dovolacím řízení je nutné vycházet ze skutkového stavu, který zjistily soudy činné dříve ve věci a který následně popsaly zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, resp. dále rozvedly v odůvodnění rozhodnutí. Z takto vymezených rozhodných skutkových okolností je potom v posuzované trestní věci zřejmé, že obviněný nejednal v souladu s pokyny poškozené M. V., pokud si svévolně ponechal peněžní částku, kterou přijal jako kupní cenu za prodej nemovitostí poškozené a nevydal ji. Obviněný si uvedené peníze ponechal především jako svou údajnou odměnu a náhradu nákladů za správu majetku poškozené, a to ve výši, kterou si sám, bez dohody s poškozenou stanovil. Toto zcela záměrné jednání tedy rozhodně nesvědčí o tom, že by snad obviněný zapomněl odevzdat převzaté peníze poškozené nebo plnil její příkaz k zápočtu své odměny a náhrady nákladů, takže obviněný zjevně neměl v úmyslu vydat peníze poškozené, ač tak byl povinen učinit. Za uvedených okolností je tudíž závěr o úmyslném zavinění obviněného správný a jeho námitky nejsou opodstatněné.

Obviněný Ing. Z. D. v dovolání rovněž odkázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž dovozuje nesprávnost hmotně právního posouzení učiněného v této věci. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné se všemi podrobně v tomto odůvodnění zabývat, proto jen obecně uvádí, že nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, a ze dne 8. 11. 2001, IV. ÚS 564/2000, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, ze dne 15. 7. 2004, 5 Tdo 388/2004, a ze dne 24. 11. 2004, 5 Tdo 1300/2004, sice v obecném smyslu řeší otázku spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., ale vždy se detailněji zabývají určitými aspekty, které se netýkají posuzované věci obviněného Ing. Z. D. (např. možností přisvojení si uhrazených záloh na kupní cenu apod.). Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, na který obviněný v první řadě poukazuje, v jeho obecných závěrech se považuje za nepřípustnou praxe, podle které se standardní civilní vztahy řeší na úkor jednoho z účastníků prostředky trestního práva a tímto způsobem dochází k porušení rovnoprávného postavení osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy České republiky. Současně ovšem nelze přehlédnout, že trestní právo je ovládáno zásadou, podle níž žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Ve vztahu k projednávané věci lze z uvedené zásady dovodit, že i kdyby k naplnění zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. došlo jednáním obviněného v rámci soukromoprávních vztahů, které jsou založeny na rovnoprávném postavení jejich účastníků, tato skutečnost sama o sobě neznamená nutnost rezignace na trestní postih obviněného. Takový postih pak není podmíněn ani požadavkem, aby poškozená využila k nápravě protiprávního stavu jen možností daných soukromým právem a aby prostředky trestního práva iniciovala teprve tehdy, pokud by jiné možnosti byly neúspěšné. I v tomto rozsahu Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.

Obviněný Ing. Z. D. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jak správně rozhodl v napadeném rozsudku Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, tudíž právní posouzení skutků, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, je správné, odpovídá zákonu a není zatíženo vadami, které mu vytýká dovolání obviněného.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. Z. D. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y