5 Tdo 717/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 717/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání podaném obviněným J. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 11 To 314/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 8/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 1 T 8/2004, byl obviněný J. H. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. (soud nesprávně ve výroku citoval ustanovení § 39 odst. 3 tr. zák.) zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti na základě živnostenského oprávnění v oboru motorová osobní doprava, provozování cestovní kanceláře, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, směnárenská a hostinská činnost a ve výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu deseti let. Současně byli poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný J. H. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2006 jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný J. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolání bylo podáno v rozsahu výroku popsanému pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž skutek byl právně posouzen jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů jej vinily ze zcizení a odstranění majetku dlužníka. Vyslovil názor, že popsaným jednáním nemohl naplnit znak zcizení, neboť tomuto pojmu odpovídá pouze případ, kdy dlužník za převáděnou majetkovou hodnotu neobdrží odpovídající protihodnotu. Uvedl, že za prodaný majetek inkasoval jako kupní cenu peněžní prostředky, o jejichž adekvátnosti však soudy nižších stupňů neučinily žádný závěr. Dále vyjádřil přesvědčení, že právní důvod vzniku pohledávek klientů z neuskutečněných zájezdů se váže k datu 31. 8. 2000 a splatnost těchto pohledávek pak v souladu s ustanovením § 563 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, měla nastat až den následující po dlužníkově obdržení výzvy věřitele (klienta) k plnění. Protože tedy jednání kladené mu za vinu pod bodem II. výroku rozsudku okresního soudu předcházelo splatnosti pohledávek, nemohlo dojít k dokonání trestného činu poškozování věřitele, nýbrž nanejvýš se mohlo jednat o jeho přípravu, popř. pokus. Další pochybení obou soudů spatřoval v nesprávném právním posouzení rozsahu poškození věřitelů a podřazení této skutečnosti pod ustanovení § 256 odst. 4 tr. zák. Připustil, že celková výše škody, tak jak ji vyčíslil soud prvního stupně, překročila spodní hranici pro tzv. škodu velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), ale překročila ji pouze minimálně, a to o 35.000,- Kč. Vzhledem k tomu a také k absenci dalších závažných skutkových okolností, by podle názoru obviněného k vyjádření konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost dostačovala právní kvalifikace podle § 256 odst. 3 tr. zák. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v napadené části a aby sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Y. A. využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že s dovolatelovým tvrzením o nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele zcizení se lze formálně ztotožnit. Vyjádřila však pochybnost, zda dovolatel neprováděl fiktivní obchody směřující k vyvedení majetkových hodnot ze společnosti, a proto shledala znak zcizení naplněným. Pokud se týče splatnosti pohledávek, upozornila, že část věřitelů společnosti byla jejími obchodními partnery a ne klienty. Splatnost jejich pohledávek v celkové výši přes 15 milionů Kč obviněný nenamítal a není tak pochyb o naplnění i tohoto znaku trestného činu poškozování věřitele minimálně ve vztahu k věřitelům uvedeným pod bodem II./251-301 výroku rozsudku soudu prvního stupně. Naopak ve vztahu k věřitelům, kteří byli klienty cestovní kanceláře, by se dalo uvažovat o spáchání trestného činu poškozování věřitele ve stadiu pokusu. K námitce dovolatele o nenaplnění materiální stránky trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. uvedla, že soudy obou stupňů nepochybily, poněvadž správně posoudily činnost obviněného jako úmyslnou a plánovanou, při níž poškodil tři stovky věřitelů. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního ani druhého stupně nemůže změnit. Případná vadná aplikace procesních ustanovení soudy nižších stupňů není obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usnesení ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, či v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. a nelze přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obviněný se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tří trestných činů, a to podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který je popsán pod bodem I. výroku uvedeného rozsudku, poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., který je popsán pod bodem II. výroku, a konečně zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., který je popsán pod bodem III. tamtéž. Trestný čin podvodu ve stručnosti spáchal tak, že v době od 1. 8. 2000 do 31. 8. 2000 uvedl v omyl celkem 87 klientů cestovní kanceláře J. H. L. t., jíž provozoval jako fyzická osoba, tím, že i přes stav úpadku této společnosti nabízel zájezdy a přijímal za ně platby, ačkoliv si byl vědom, že zájezdy nebude moci uskutečnit, a způsobil svým klientům škodu ve výši nejméně 996.427,- Kč. Trestný čin zvýhodňování věřitele pak opět ve stručnosti spáchal tak, že jako jediný společník a jednatel společnosti L. T., s. r. o., která se nacházela v úpadku a od 31. 10. 2000 nebyla schopna hradit své splatné závazky, jež měla vůči více věřitelům, vyplatil J. D., jednomu z věřitelů této společnosti částku 60.000,- Kč, čímž zvýhodnil a částečně tak zmařil uspokojení ostatních sedmnácti věřitelů společnosti L. T., s. r. o.

Skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., se podle bodu II. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že jako soukromý podnikatel fyzická osoba podnikající pod názvem J. H. L. t., s místem podnikání v O., K. n., okres R. n. K., v době od počátku roku 2000 do prohlášení konkurzu dne 18. 10. 2000, jednak až do 30. 8. 2000 inkasoval a v hotovosti shromažďoval peníze přijaté od zákazníků a obchodních partnerů jako plnění za nabízené služby či plnění z jiných titulů, jednak za stavu insolvence zcizoval majetek, kdy

- smlouvou o prodeji části podniku ze dne 1. 3. 2000 odprodal společnosti L. T., s. r. o., movité věci včetně autobusu BOVA, zásoby a pohledávky v celkové hodnotě 5.279.663,90,- Kč a závazky v celkové výši 4.946.895,20,- Kč, za což inkasoval dne 31. 7. 2000 podle příjmového dokladu sjednanou kupní cenu v hotovosti v částce 332.768,70,- Kč,

- dne 1. 7. 2000 odprodal společnosti L. T., s. r. o., autobus Berkhof Excellence 2000 HD za sjednanou kupní cenu 4.270.000,- Kč, kterou inkasoval po splátkách v hotovosti, a to dne 31. 7. 2000 inkasoval částku 3.000.000,- Kč podle příjmového dokladu a zbývající částku 1.270.000,- Kč měl získat dne 31. 8. 2000 dle příjmového dokladu v rámci celkové platby 1.571.838,90,- Kč,

- dne 31. 7. 2000 odprodal společnosti L. T., s. r. o., počítače, televizory, videorekordéry a další movité věci z provozoven své cestovní kanceláře v O., N. a H. K. za celkovou částku 149.938,- Kč dle faktury ze dne 31. 7. 2000, když tuto částku měl inkasovat v hotovosti dne 31. 8. 2000 dle příjmového dokladu v rámci celkové platby 1.571.838,90,- Kč,

prostředky takto získané prodejem svého majetku a inkasované od svých zákazníků a obchodních partnerů soustřeďoval v hotovosti ve své centrální pokladně a z těchto prostředků, které měly sloužit k jeho podnikání, následně v přesně nezjištěné době od počátku roku 2000 do 18. 10. 2000 odstranil částku nejméně 5.035.000,- Kč, což ve svém účetnictví vykázal vystavením pokladního výdajového dokladu

- ze dne 31. 7. 2000, podle něhož si vyplatil v hotovosti částku 350.000,- Kč jako vrácení blíže nespecifikovaného osobního vkladu,

- ze dne 31. 7. 2000, podle něhož si vyplatil v hotovosti částku 750.000,- Kč jako vrácení osobního vkladu z období měsíců listopad a prosinec roku 1999,

- ze dne 31. 7. 2000, podle něhož si vyplatil v hotovosti částku 140.000,- Kč jako osobní spotřebu za rok 2000,

- ze dne 31. 8. 2000, podle něhož si vyplatil v hotovosti částku 3.795.000,- Kč jako osobní spotřebu a vrácení vkladů za roky 1992 1999,

ke dni 31. 8. 2000 uzavřel svoje provozovny a dne 15. 9. 2000 podal návrh na prohlášení konkurzu pro vlastní insolvenci a předlužení, uvedeným jednáním způsobil svým věřitelům škodu ve výši nejméně 5.035.000,- Kč tím, že nejméně v tomto rozsahu zcizil a odstranil svůj majetek a zmařil tak uspokojení jejich pohledávek , a to pohledávek celkem třistajednoho věřitele, označených ve výroku.

Jak bylo uvedeno shora, dovolatel uplatnil v zásadě tři právně relevantní námitky, které směřovaly pouze proti skutku popsanému pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že námitky vznesené obviněným nejsou opodstatněné.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty. První, uvedená v odstavci 1, postihuje jednání, kterým sám dlužník poškozuje vlastního věřitele. Druhá skutková podstata, uvedená v odstavci 2, potom zahrnuje jednání jiné osoby rozdílné od dlužníka, kterým tato osoba poškozuje cizího věřitele. V dané věci obviněný konal úkony v postavení dlužníka vůči vlastním věřitelům, naplnil tedy skutkovou podstatu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). Tato skutková podstata má několik forem uvedených pod písmeny a) d), přičemž dovolatel byl podle výroku rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným ve variantě odpovídající písmenu a). Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku.

Soud prvního stupně v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku citoval dva z možných způsobů protiprávního jednání vyjmenovaných v dané skutkové podstatě a to, že obviněný částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil a odstranil část svého majetku . Dovolatel se ve svém podání ohradil proti naplnění znaku zcizení, který by mohl být dán jen za předpokladu, že by do majetku své cestovní kanceláře neobdržel za zcizovaný majetek odpovídající protihodnotu. Ze skutkové věty výroku rozsudku a také z výše způsobené škody však je zřejmé, že mu soud prvního stupně tuto část jednání za vinu výslovně nekladl. V právní větě tak chtěl zjevně pouze popsat od počátku sled událostí, které měly souvislost s následným odstraňováním majetku, za něž považoval jednotlivé výběry pokladní hotovosti v celkovém součtu 5.035.000,- Kč. Právě tuto částku stanovily soudy obou stupňů jako konečnou výši škody, přestože lze uvažovat i o možné vyšší škodě, jak ve svém vyjádření naznačila nejvyšší státní zástupkyně, neboť se jeví velice pochybným možnost nově založené společnosti s ručením omezením, jejíž základní jmění představovalo částku 350.000,- Kč, disponovat s finanční hotovostí v řádech milionů korun, jež měla použít na úhradu plnění ze smluv o převodu majetku. Navíc jejím jediným společníkem byl opět obviněný, který v rámci svého podnikání, jež provozoval jako fyzická osoba, v podstatě končil činnost s vysokými závazky, jež nebyl schopen hradit. Ale tato skutečnost nebyla předmětem přezkumu dovolacím soudem, neboť je vázán výsledky skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižšího stupně. Je tedy evidentní, že zcizování majetku, tj. odprodej majetku, nekladly soudy obviněnému k tíži, ba naopak jej posoudily v jeho prospěch. Citaci znaku zcizení v právní větě nepovažuje Nejvyšší soud za vadu, jež by měla vliv na jinak správné právní posouzení. Nejvyšší soud neshledal rozpor mezi popisem skutku a formulací právní věty, neboť je zřejmé, že nejprve došlo ke zcizení majetku obviněným a poté k odstranění finančních částek, jež měl za tento majetek obdržet jako protihodnotu. Soudy vycházely ze škody převyšující 5 milionů Kč tedy správně posoudily, že obviněný odstranil majetek v této výši a způsobil tak škodu v rozsahu odpovídající této částce. Zjevně tak postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a provedené důkazy hodnotily výrazně ve prospěch obviněného.

Pokud jde o námitku, jíž obviněný v dovolání brojil proti posouzení otázky splatnosti pohledávek klientů cestovní kanceláře, i tuto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou. Prvně je třeba podotknout, že dovolatel správně upozornil na nepřesnost ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, který za okamžik dokončení protiprávního období považoval den 18. 10. 2000 (prohlášení konkursu), neboť správně mělo být spáchání trestného činu ukončeno ke dni 31. 8. 2000, kdy obviněný skončil provozování cestovní kanceláře. Za daných okolností je však tento nedostatek zcela bezvýznamný, neboť žádným způsobem neovlivnil samotný výrok o vině. Pro ten je zásadní otázkou způsob, kterým obviněný získával finanční prostředky od klientů cestovní kanceláře, neboť tak činil podvodným jednáním, za něž byl rovněž odsouzen. Škoda ve vztahu k té části věřitelů, jíž tvořili klienti kanceláře, totiž vznikla již dokonáním trestného činu podvodu tedy nejpozději 31. 8. 2000, kdy obviněný přestal vyvíjet podnikatelskou činnost jako fyzická osoba. Protiprávní období uvedené v předmětném výroku tak nadbytečně zahrnuje dobu delší, ale odpovídá i době, po kterou mělo dojít k odstranění majetku, tj. poslednímu výběru pokladní hotovosti dnem 31. 8. 2000 a to v zásadní výši necelých 4 milionů korun. Navíc věřiteli obviněného, k jejichž škodě jednal, byly i osoby a instituce, jež nepatřily mezi klienty cestovní kanceláře. S ohledem na výše uvedené tak má dovolací soud za to, že nebylo nutné zjišťovat konkrétní datum splatnosti pohledávek klientů ani to, zda své splatné pohledávky řádně uplatnili.

Poslední námitku, jíž obviněný ve svém podání uplatnil, bylo použití přísnější právní kvalifikace jeho jednání podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Vyslovil přesvědčení, že k vyjádření materiální stránky trestného činu dostačovala právní kvalifikace podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. S tímto názorem obviněného se dovolací soud neztotožnil. V prvé řadě se domáhal stejné nápravy již v rámci odvolacího řízení před soudem druhého stupně, který se jeho námitkou zabýval ve svém usnesení (viz str. 48 49) a především soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých skutečností považuje za splněné podmínky pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k významnému porušení zájmu na ochraně majetkových práv věřitelů, zjevnému naplánování a promyšlení celého řetězce úkonů, jež směřovaly evidentně k vlastnímu obohacení obviněného, tedy jeho zištné pohnutce, době, po kterou trestnou činnost páchal, vysokému počtu poškozených věřitelů a skutečnosti, že obviněný je stíhán i za další trestné činy, není pochyb o oprávněnosti právního posouzení podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. K tomu jen Nejvyšší soud dodává, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen (viz č. 34/1976 I. Sb. rozh. tr.). Pokud je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby způsobení škody pojmově vymezené v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., tak skutečnost, že výše škody výrazně nepřesahuje spodní hranici zde uvedenou, nemůže sama o sobě opravňovat k použití mírnější právní kvalifikace (Právní rozhledy č. 11, ročník 1999, strana 597, C. H. Beck). O takový případ se jedná i v posuzované právní věci. Proto ani poslední námitka dovolatele nemohla obstát.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nedošlo k pochybení v právním posouzení podle ustanovení hmotného práva a námitkám dovolatele nebylo možno v žádném ohledu přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová