5 Tdo 697/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 697/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 6 To 662/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 74/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 19 T 74/2011, byl obviněný M. P. uznán vinným v bodě I. výroku o vině trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákoník ), jehož se dopustil tím, že dne 28. 1. 2011 v době kolem 21:00 hod. ve Věznici Horní Slavkov, okr. Sokolov, v prostoru ubytovny oddílu , v cele č. , požadoval po odsouzeném P. P., vydání léku Ibumax ve formě tablet, který měl odsouzený řádně předepsán od vězeňského lékaře na bolesti zad, poté, co mu jej odsouzený odmítl vydat, tak jej obviněný udeřil otevřenou dlaní ruky přes levou tvář a ze strachu z dalšího bití odsouzený vydal obviněnému 1 blistr s 10 ks tablet léku Ibumax, načež obviněný dále požadoval po odsouzeném i zbývající tablety, když mu je opět odmítl vydat, tak krabičku se zbývajícími tabletami odsouzenému vzal z ruky a když se odsouzený dožadoval vrácení léku, tak jej udeřil opět otevřenou dlaní ruky přes levou tvář a poté z cely odešel, přičemž svým jednáním způsobil P. P. povrchní poranění vlasové části hlavy bez pracovní neschopnosti a drobné poranění vnitřní strany levé tváře.

V bodě II. výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 29. 1. 2011 v době kolem 6:30 hod. ve Věznici Horní Slavkov, okr. Sokolov v prostoru kulturní místnosti oddílu , kam si pozval P. P., tomuto řekl, že mu za včerejší chování na cele uděluje pokutu a nařídil odsouzenému, aby mu přinesl 6 loupáků a 3 jogurty, které byly dne 29. 11. 2011 vydávány k snídani, když mu odsouzený řekl, kde to jako má vzít, že má jen jednu snídani , tak mu obviněný odpověděl, že se má postarat jak umí, že to chce a jestli mu poškozený tu snídani nedá, tak jej zbije jako psa , poškozený poté ze strachu z obviněného vše oznámil příslušníku vězeňské služby.

Za toto jednání a další sbíhající se trestné činy byl obviněný M. P. odsouzen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 70 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o souhrnném trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 19 T 62/2012 včetně obsahově navazujících rozhodnutí.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním a to v rozsahu výroku o trestu. Také obviněný M. P. podal odvolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 6 To 662/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 19 T 74/2011 ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově krajský soud zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Šipky. Směřoval jej proti výroku o vině i proti výroku o trestu, domáhal se uložení souhrnného trestu, jaký původně vyslovil soud prvního stupně. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního posouzení, neboť soudy obou stupňů za usvědčující důkazy a základ svých rozhodnutí přijaly zejména výpovědi poškozeného P. P. a svědka L. S.. Upozornil však, že se dostatečně nevypořádaly s tím, že svědci P. B., P. D. a L. Ž. výpověď poškozeného nepotvrdili, ačkoli byli v rozhodné době v místě, kde mělo dojít k napadení poškozeného. Podle obviněného soudy dostatečným způsobem nehodnotily všechny důkazy a rozhodnutí o vině proto vyvolává pochybnosti o jeho správnosti. Tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a jeho právním posouzením zasáhlo do práva obviněného na spravedlivý proces, a lze jej tudíž podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu. Stejně je tomu u druhé námitky, jíž směřoval proti výroku o trestu. Vyslovil názor, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku a pokud odvolací soud postupoval jinak, porušil hmotně právní ustanovení. Závěrem svého dovolání proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 6 To 662/2012, zrušil a věc tomuto soudu přikázal znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. P. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla. Námitky, jimiž obviněný zpochybnil skutková zjištění učiněná soudy, podle jeho názoru obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze k nim přihlížet. Další výhrady obviněného týkající se existence hmotně právních podmínek pro uložení souhrnného trestu lze pod daný dovolací důvod podřadit, avšak nejsou podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvodné. Časovým mezníkem rozhodným z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku bylo totiž vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Sokolově v této trestní věci vedené pod sp. zn. 19 T 74/2011, k němuž došlo dne 5. 1. 2012. Odvolací soud proto správně neshledal splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu obviněnému za trestné činy spáchané ve dnech 28. a 29. 1. 2011, pro něž byl stíhán a odsouzen ve věci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. 19 T 74/2011. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy zjištěn, nebo vadu jiného hmotně právního posouzení. V rámci dovolacích námitek proto nelze mít výhrady proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ale pouze k jejich právnímu posouzení. To znamená, že dovolatel může tvrdit, že skutek není tím trestným činem, za který jej soudy označily, nýbrž je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. na jinou skutkovou okolnost aplikovat jiný hmotně právní předpis, a dále může namítat, že skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. V této souvislosti je nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž je možné zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudů. Jeho uplatnění proto není možné v tak široké míře jako řádný opravný prostředek - odvolání. Těžiště dokazování je soustředěno v řízení před soudem prvního stupně a právě již z důvodu omezené možnosti provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (srov. § 267r odst. 7 tr. ř.) nemá Nejvyšší soud možnost bez dalšího přehodnocovat důkazy provedené před soudy nižších stupňů, a je vázán skutkovým zjištěním, k němuž tyto soudy dospěly.

V rámci svého dovolání obviněný polemizoval se skutkovými závěry, ke kterým soudy obou stupňů dospěly, a snažil se prosadit svoji verzi skutkového stavu, který by byl pro něj příznivější, přičemž své námitky zahrnul pod argumentaci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, resp. jejich právním posouzením.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné znovu zdůraznit, že námitka extrémního nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními soudu, resp. přesněji mezi skutkem a výsledky provedeného dokazování, výslovně neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu. Tzv. extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy Ústavní soud zdůvodňuje svoji rozhodovací praxi v případech, kdy uznává důvodnost ústavních stížností a následně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. K tomuto dochází pouze ve výjimečných situacích, v nichž Ústavní soud shledá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedním z principů nezávislosti soudu zakotvených v čl. 82 Ústavy a vyjádřených též v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. pro pravidla trestního procesu je právo soudu, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhodnout o vině a trestu na podkladě hodnocení důkazů. Ústavní soud přitom opakovaně připomíná, že právě s ohledem na citovaný princip respektuje rozhodnutí obecných soudů, v nichž postupují v souladu s požadavky vyjádřenými v § 125 tr. ř., tj. mimo jiné vysvětlí, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, aniž je přitom rozhodující, zda Ústavní soud s takovým výsledkem souhlasí. V případech, kdy Ústavní soud zasáhl do pravomocného rozhodnutí obecných soudů, šlo o situace, kdy učiněné právní závěry neměly svůj podklad ve výsledcích dokazování, nebo by z nich při žádné možné interpretaci nevyplývaly, tj. když došlo k tzv. deformaci důkazů či k rozhodnutí bez skutkového podkladu. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1272/12 též Ústavní soud odmítl stěžovatelovy výhrady proti vyslovení viny a trestu s tím, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Také v předmětné trestní věci soudy vyčerpaly veškeré možnosti k objasnění všech rozhodných skutečností pro posouzení viny obviněného. Zejména v opakovaném řízení před soudem prvního stupně došlo k vyčerpání dostupných důkazních prostředků tak, aby bylo vyhověno i námitkám obhajoby. Nalézací soud věnoval otázce hodnocení jednotlivých důkazů a jejich souvislostem podstatnou část odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku a především naprosto srozumitelně při respektování pravidel logiky vysvětlil, proč neuvěřil svědkům P. D., L. Ž. a P. B., jejichž výslech byl proveden na návrh obviněného (viz str. 5 a 6 rozsudku). Při srovnání výpovědí těchto svědků s tvrzením obviněného a poškozeného a především s dalšími důkazy, o jejichž objektivitě nelze mít jakoukoli pochybnost, vychází verze průběhu napadení poškozeného, k níž se soud přiklonil, jako jediná možná. Stejně tak odvolací soud věnoval náležitou pozornost i výhradám proti způsobu hodnocení důkazů v souladu s odvolacími námitkami, přitom na str. 6 svého rozsudku projevil souhlasné stanovisko s postupem a úvahami soudu prvního stupně. S ohledem na prostředí, kde k trestné činnosti došlo, se soudy velice pečlivě zabývaly všemi dosažitelnými skutečnostmi, které mohly mít vliv na tvrzení jednotlivých účastníků konfliktu mezi obviněným a poškozeným včetně případné motivace křivého obvinění či křivé výpovědi. Není tak pravda, jak namítl obviněný v dovolání, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neposkytují dostatečný podklad pro skutková zjištění, resp. právní posouzení jednání obviněného, za které byl odsouzen. Nejvyšší soud proto neshledal naplněnou žádnou okolnost, která v praxi Ústavního soudu vede k zásahu proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí.

Na druhé straně lze souhlasit s tou částí dovolání, v níž se obviněný domáhá přezkumu výroku o trestu a prosazuje naplnění podmínek pro uložení souhrnného trestu, jak jej ukládal soud prvního stupně. Takové námitky totiž spadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými.

Jedinou vadu rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, která spočívala v uložení souhrnného trestu obviněnému, napravil již soud druhého stupně, když z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a sám rozhodl tak, že mu uložil úhrnný trest.

Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu projednávané trestní věci a také z obsahu trestních spisů o předchozích odsouzeních obviněného M. P. vedených u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 38/2012 a 19 T 62/2012, že skutky, za něž byl v těchto uvedených trestních věcech uznán vinným, nejsou v souběhu s těmi, pro které je stíhán v dané věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 T 74/2011. Krajský soud v Plzni na straně 7 napadeného rozsudku pregnantně a zcela srozumitelně vysvětlil základní okolnosti, které jsou rozhodující pro vyřešení otázky splnění podmínek ukládání souhrnného trestu jak jsou vymezeny v ustanovení § 43 odst. 3 tr. zákoníku. Přesto obviněný v dovolání nesprávně přehlíží okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku v této trestní věci, k němuž došlo dne 5. 1. 2012. Trestné činnosti, vůči níž se domáhá souběhu a uložení souhrnného trestu, se však dopustil až v době, kdy byl propuštěn na svobodu z předcházejícího výkonu trestu, tj. po 2. 2. 2012, konkrétně ve dnech 17. 2. a 28. 3. 2012. To znamená, že ve vztahu k této trestné činnosti, jíž spáchal na svobodě a za níž byl stíhán a odsouzen ve věcech vedených pod sp. zn. 19 T 38/2012 a 19 T 62/2012, se nemůže jednat o souběh ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je proto vyloučeno (viz rozhodnutí č. 41/1998 a též č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tak v projednávané trestní věci neshledal žádnou vadu v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ani v uloženém druhu trestu, jak je vytýkal ve svém dovolání obviněný M. P.. Pokud byly jeho námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., postrádaly opodstatnění. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová