5 Tdo 695/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoník




5 Tdo 695/2013-20


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2013 o dovolání, které podal obviněný
J. Š. ,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 11 To 103/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 173/2012, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání
odmítá.


Odůvodnění:


Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 2 T 173/2012, uznán vinným pomocí k zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), které se dopustil ve vztahu k dosud neustanovenému pachateli skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.


Za to byl obviněnému uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.


Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. Š. rozhodl Krajský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 11 To 103/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku tím, že společně s dalším dosud neidentifikovaným mužem po předchozí domluvě a rozdělení úloh obviněný dne 17. 12. 2011 v 16.08 hodin ve Z. ul. v J. , okr. P. v. , vjel s jím řízeným vozidlem tov. zn. MAN a vlečeným návěsem tov. zn. Kögel na tamní střežené parkoviště, kde zmíněný návěs odpojil a s tahačem z místa odjel, aniž by návěs umístil na blízkém parkovišti určeném pro zásilky spotřební elektroniky přepravované společností DHL nebo ho umístil do prostoru umožňujícího střežení monitorovacím zařízením, následně předal nezjištěnému spolupachateli parkovací lístek umožňující pozdější vyzvednutí návěsu z místa jeho uložení, poté dne 18. 12. 2011 v době kolem 02.30 hodin dosud neidentifikovaný muž přijel do prostoru parkoviště s jiným tahačem tov. zn. MAN a po předložení uvedeného parkovacího lístku obsluze parkoviště odvezl z parkoviště bez zásahu ostrahy, a tím si přisvojil, zmíněný návěs tov. zn. Kögel v hodnotě nejméně 400 000 Kč majitele poškozené obchodní společnosti Pema Praha, s. r. o., v němž bylo celkem 247 ks brýlí ke sledování trojrozměrného obrazu, 266 ks televizorů tov. zn. Samsung, 3 ks dálkových ovladačů a 10 ks wi-fi zařízení, vše v celkové hodnotě 3 987 983,80 Kč, přičemž toto zboží patřilo poškozené obchodní společnosti S. E. E. L. B. V. zastoupené Mgr. T. V.



Za tento zločin byl obviněnému uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody vůči poškozeným obchodním společnostem.


Týmž rozsudkem odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.


Obviněný J. Š. podal dne 8. 5. 2013 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s posouzením svého jednání jako spolupachatelství na trestném činu krádeže a podle jeho názoru je vyloučeno kvalifikovat toto jednání též jako pomoc k trestnému činu krádeže, protože soudy nižších stupňů nezjistily totožnost hlavního pachatele. Přitom takové zjištění považuje obviněný za nezbytné pro závěr o uvedené formě účastenství. Pokud by totiž soudy dospěly k názoru, že hlavní pachatel není trestně odpovědný z důvodu nepříčetnosti, nedostatečného věku či skutkového omylu, pak by obviněný mohl spáchat trestný čin jen ve stadiu přípravy, což je však v posuzované věci vyloučeno s ohledem na to, že nejde o zvlášť závažný zločin. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám postupem podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.


Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru byla otázka účastenství na trestném činu již vyložena v judikatuře s tím, že ani neznámá totožnost hlavního pachatele nevylučuje trestní odpovědnost účastníka. Pokud jde o otázku spolupachatelství, je státní zástupce přesvědčen, že skutkové okolnosti jednoznačně odpovídají použité právní kvalifikaci a že ani případné pochybení ohledně spolupachatelství by nemohlo významně ovlivnit postavení obviněného. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.


Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).


Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.


Tomuto dovolacímu důvodu formálně odpovídá námitka obviněného J. Š. , kterou vytkl nesprávné posouzení otázky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku u zločinu krádeže § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jestliže soudy nižších stupňů neztotožnily osobu hlavního pachatele, vyvolává to podle obviněného pochybnosti i o jeho trestní odpovědnosti za spolupachatelství na zmíněném zločinu. Obviněný však založil uvedenou námitku částečně na zpochybnění postupu při dokazování, resp. zjištěného skutkového stavu, protože nesouhlasil se závěry soudů nižších stupňů, které se týkaly osoby spolupachatele. Zmíněnou námitku pak Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněnou, přičemž při posuzování právní kvalifikace skutku spáchaného obviněným byl vázán důvody uvedenými v dovolání obviněného a jím vytýkanými vadami (viz přiměřeně § 265i odst. 3 tr. řádu).


K tomu je třeba připomenout, že o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jde v případě společného jednání více pachatelů, které je vedeno jejich společným úmyslem a může probíhat nejen současně, ale i navzájem na sebe navazovat, přičemž jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností směřujících k naplnění zákonných znaků trestného činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Citované ustanovení ani dosavadní soudní judikatura ovšem nepodmiňuje možnost spolupachatelství tím, aby každý spolupachatel sám naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Postačí, pokud spolupachatel naplní jen některý ze zákonných znaků, je-li pak trestný čin spáchán až jejich souhrnem v důsledku jednání ostatních spolupachatelů. Za společné jednání se proto považuje i případ, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články směřují k přímému vykonání trestného činu, působí současně nebo postupně a ve svém celku tvoří znaky tohoto činu (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955, č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá v nyní posuzované trestní věci z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jednání obviněného J. Š. již překročilo hranice účastenství ve formě pomoci, k němuž dospěl soud prvního stupně ve svém rozsudku, a naplnilo znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Uvedený závěr dostatečně vyjadřuje formulace skutkové věty zachycená slovními spojeními po předchozí domluvě a rozdělení úloh návěs odpojil a s tahačem z místa odjel, aniž by návěs umístil na blízkém parkovišti určeném pro zásilky spotřební elektroniky přepravované společností DHL nebo ho umístil do prostoru umožňujícího střežení monitorovacím zařízením, následně předal nezjištěnému spolupachateli parkovací lístek umožňující pozdější vyzvednutí návěsu z místa jeho uložení . Takto charakterizované jednání obviněného totiž bylo nezbytným článkem řetězu činností směřujících k odvezení návěsu se zbožím a k jeho přisvojení si v součinnosti s dalším spolupachatelem. Obviněný tím už v podstatě jako pachatel začal naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu, protože s cizími věcmi naložil tak, aby mohly být v součinnosti s dalším pachatelem odňaty z dispozice oprávněných osob (poškozených společností) a přemístěny na neznámé místo.


K trestní odpovědnosti za trestný čin spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku se pak nevyžaduje, jak se mylně domnívá obviněný, aby orgány činné v trestním řízení zjistily a ztotožnily konkrétní osobu spolupachatele, je-li jinak dostatečně zřejmé, že nějaká další byť neznámá osoba se svým jednáním podílela na společném spáchání trestného činu a na uskutečňování společného úmyslu spolupachatelů. Přitom podle § 23 tr. zákoníku se trestní odpovědnost každého ze spolupachatelů posuzuje, jako by spáchal trestný čin sám, takže ani z tohoto hlediska není nezbytné, aby byla zjištěna totožnost všech spolupachatelů. Ostatně totéž platí o trestní odpovědnosti účastníka v případě, není-li zjištěna totožnost (hlavního) pachatele, na jehož trestném činu se účastník podílel. Proto Nejvyšší soud neshledal správnými ani úvahy obviněného, že pokud by byl jen účastníkem na trestném činu jiného ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zákoníku, bylo by k jeho trestní odpovědnosti nezbytné identifikovat osobu hlavního pachatele. Jak je ovšem výše zdůrazněno, obviněný nebyl jen účastníkem na trestném činu jiného pachatele, ale podílel se na jeho spáchání jako spolupachatel, tudíž je bezpředmětné zabývat se dalšími konsekvencemi dovozovanými z případného účastenství obviněného na trestném činu jiné dosud neznámé osoby.


Okolnost, zda se na spáchání určitého trestného činu podílelo více trestně odpovědných osob jako spolupachatelů, řeší orgány činné v trestním řízení jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu. To také v posuzované věci soudy nižších stupňů učinily, když dospěly k závěru, že obviněný J. Š. jednal po dohodě s jiným, byť zatím neznámým, spolupachatelem a v součinnosti s ním, přičemž tuto svou úvahu soudy podrobně a přesvědčivě odůvodnily s poukazem na konkrétní skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů. S ohledem na charakter a způsob jednání zmíněného spolupachatele (tj. příjezd tahačem k odstavenému návěsu na parkovišti, připojení návěsu k tahači a odjezd s celou soupravou na neznámé místo po předložení parkovacího lístku obsluze parkoviště, to vše po domluvě s obviněným) je zřejmé, že jím nemohla být fyzická osoba trestně neodpovědná pro nedostatek věku či příčetnosti ani osoba jednající ve skutkovém omylu, jak naznačoval obviněný ve svém dovolání. Námitky obviněného zpochybňující jeho trestní odpovědnost jako spolupachatele zločinu krádeže podle § 23 a § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku jsou proto nedůvodné.


K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný J. Š. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.


Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný J. Š. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které jsou neopodstatněné.


Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Š. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by jinak mohly být těmito dovolacími důvody, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.


Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


Poučení:
Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 24. 7. 2013

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y