5 Tdo 692/2015
Datum rozhodnutí: 15.07.2015
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 692/2015-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2015 o dovolání, které podal obviněný Bc. L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 To 220/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 60/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Bc. L. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 8 T 60/2013, uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestnými činy.

Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jednak obviněný Bc. L. H. a jednak v jeho neprospěch poškození J. R. a N. P. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 To 220/2014, tak, že z podnětu odvolání poškozených podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě škody týkajících se obou poškozených. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu o nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestnými činy. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným. Ve výroku o vině a trestu tedy zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Obviněný Bc. L. H. podal dne 23. 10. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále nesouhlasí s hodnocením důkazů, které ve věci provedl soud prvního stupně (zejména pokud jde o hodnocení výpovědí jednotlivých svědků a závěrů znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šenkýře), ani s tím, jak soud postupoval při zajištění práva obviněného na obhajobu. V konkrétní rovině obviněný vytýká soudu prvního stupně nedodržení ustanovení o protokolaci podle § 55b odst. 1 tr. řádu a porušení některých ustanovení o řízení před soudem (zejména § 206 odst. 1, § 217, § 219 odst. 3 tr. řádu a dalších). Obviněný svými výhradami zpochybnil i správnost právního posouzení skutku jako uvedených přečinů, protože podle jeho názoru jednal v nutné obraně za splnění podmínek obsažených v § 29 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce uvedl k podanému dovolání obviněného Bc. L. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněný Bc. L. H. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný Bc. L. H. však v podstatné části svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje nedodržením celé řady procesních ustanovení. Navíc, jak sám obviněný ve svém dovolání konstatuje, je si vědom hmotně právní povahy uplatněného dovolacího důvodu i toho, že jím vytýkané procesní vady mu nedopovídají.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Bc. L. H., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu.

Totéž platí o námitce obviněného Bc. L. H., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Nejvyšší soud sice uznává, že v trestní věci obviněného Bc. L. H. byla složitá důkazní situace, přičemž zjištění skutkového stavu vyžadovalo provedení a pečlivé zhodnocení všech dostupných důkazů. To také soud prvního stupně učinil při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Bc. L. H., jimiž zpochybnil možnost spáchání posuzovaných trestných činů s poukazem na existenci podmínek nutné obrany. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný zčásti založil rovněž na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů, a na polemice s jejich hodnocením provedených důkazů. Nejvyšší soud však považuje tyto námitky za neopodstatněné.

Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ke spáchání těchto přečinů se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o naplnění všech zákonných znaků zmíněných přečinů.

Proto Nejvyšší soud neakceptoval námitky obviněného Bc. L. H., že měl jednat za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Obviněný totiž neodvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem, ale po vzniku slovního konfliktu se svědkem J. R. obviněný fyzicky napadl tohoto svědka úderem lokte do horní části těla, poté došlo k jejich vzájemnému napadání, při kterém se obviněný i svědek střídali v útocích. V rámci těchto útoků pak v určitém okamžiku svědek J. R. vystoupil na obranu jiné osoby (svědkyně N. P.), kterou obviněný Bc. L. H. rovněž fyzicky napadl, a poté při odvracení tohoto útoku obviněného došlo k dalšímu vzájemnému fyzickému napadání mezi ním a zmíněným svědkem, což přetrvávalo až do okamžiku příjezdu policejní hlídky. Takový průběh skutkového děje podle názoru Nejvyššího soudu vylučuje jednání obviněného v nutné obraně.

Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nesprávné použití ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně, za nedůvodnou. Navíc obviněný založil tuto námitku ve značné míře na odlišné skutkové verzi a na vlastním hodnocení důkazů i průběhu konfliktu s poškozeným J. R.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Bc. L. H. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, obviněný v převážné části svého dovolání uplatnil shodné námitky jako v podaném odvolání, z jehož podnětu se jimi už zabýval odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném rozsudku podrobně vypořádal.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Bc. L. H. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. 7. 2015

JUDr. František P ú r y, Ph.D. předseda senátu