5 Tdo 687/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 687/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný V. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 10 To 387/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 113/2006, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného V. L. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 10 To 387/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 1 T 113/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 1 T 113/2006, uznán vinným dvěma trestnými činy porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že

1. v postavení předsedy představenstva obchodní společnosti W., a. s., po prohlášení konkursu na majetek této společnosti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 46 K 329/99, nesplnil povinnosti vyplývající z ustanovení § 17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, protože obviněný v zákonné lhůtě nesestavil a ustanovenému správci konkursní podstaty Ing. K. Č. nepředložil seznam majetku a závazků obchodní společnosti W,, a. s., s uvedením dlužníků, věřitelů a jejich adres. Dále obviněný v rozporu s citovaným ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání neodevzdal jmenovanému správci konkursní podstaty účetní evidenci uvedené obchodní společnosti především za rok 1999 se všemi potřebnými doklady, která by byla využitelná pro konkursní řízení, neposkytl nezbytná vysvětlení, a ani jiným způsobem nereagoval na písemné výzvy správce konkursní podstaty, jemuž se nepodařilo po opakovaných pokusech navázat s obviněným osobní kontakt. Podle citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání obviněný nepředložil správci konkursní podstaty požadované podklady ani poté, co mu to bylo nařízeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2000. Dále obviněný nesestavil mimořádnou účetní závěrku ke dni prohlášení konkursu, nepředal správci konkursní podstaty účetní evidenci výše označené obchodní společnosti za rok 2000 do prohlášení konkursu, ani nezajistil provedení inventarizace majetku této společnosti ke dni prohlášení konkursu, což správci neumožnilo sestavit kompletní seznam majetku a závazků se všemi náležitostmi a plnit další povinnosti. Shora popsaným jednáním obviněný značně ztížil ustanovenému správci konkursní podstaty výkon jeho funkce;

2. poté, co byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 46 K 329/99, prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti W., a. s., a správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. K. Č., který v rámci výkonu své funkce dne 2. 5. 2001 zahrnul do konkursní podstaty úpadce mimo jiné nemovitost ve vlastnictví třetí osoby budovu bez čísla popisného (ostatní stavební objekt), obviněný dne 9. 3. 2004 kolem 9.15 hod. bezdůvodně neumožnil jmenovanému správci konkursní podstaty, zástupci dražebníka a znalci prohlídku uvedené nemovitosti, která byla nezbytná pro zjištění jejího stavu a rozsahu pro potřeby vypracování odhadní ceny jako podkladu k následnému vyhlášení veřejné dobrovolné dražby. Přesto obviněný po vysvětlení důvodu a účelu návštěvy správce konkursní podstaty tohoto a všechny zmíněné přítomné osoby nevybíravým způsobem napadl a z objektu je vykázal.

Za tyto trestné činy byl obviněný V. L. odsouzen podle § 126 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.

Naproti tomu byl obviněný V. L. citovaným rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 1 Zt 328/2004, pro skutek uvedený pod bodem 3. této obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný V. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 10 To 387/2006, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl.

Obviněný V. L. podal dne 23. 5. 2007 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky trestných činů podle § 126 odst. 1 tr. zák., pro které byl stíhán a odsouzen. Jak v této souvislosti obviněný uvádí, soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily znak vyjádřený slovy hrubě stěžuje výkon správce konkursní podstaty obsažený ve zmíněné skutkové podstatě. Ke skutku uvedenému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti W., a. s., podal on sám a doložil ho mimo jiné seznamem závazků a majetku dlužníka. Podle obviněného byl správce konkursní podstaty seznámen s majetkem i se závazky jmenované obchodní společnosti na základě konkursního spisu. Obviněný považuje za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, podle níž by uvedená okolnost měla vliv toliko z hlediska případného užití ustanovení § 126 odst. 2 tr. zák., které však nabylo účinnosti až dnem 1. 5. 2000, tj. teprve v době po spáchání posuzovaného skutku. Dále obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž podle jeho názoru po prohlášení konkursu se snažil komunikovat se správcem konkursní podstaty. Navíc je obviněný přesvědčen, že neztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, neboť mu zaslal všechny účetní doklady, které měl k dispozici. Naopak správce konkursní podstaty jednal podle obviněného protiprávně, pokud tyto doklady vrátil úpadci, aniž by je zajistil před případným odcizením. Za podstatné pochybení ovšem obviněný považuje okolnost, že soudy nižších stupňů údajně nepopsaly, v čem spatřují ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Podle obviněného navíc ani nedošlo k žádnému zkrácení majetku úpadce.

Pokud jde o skutek obsažený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný V. L. je přesvědčen, že svým jednáním neohrozil zpeněžení nemovitosti. Podle obviněného totiž měl správce konkursní podstaty dostatek informací, aby mohl provést zpeněžení nemovitosti ve veřejné dražbě. Nadto správce konkursní podstaty nezopakoval prohlídku předmětné nemovitosti, přičemž obviněný považuje jeho postup za odporující zákonu, pokud správce konkursní podstaty nejprve neučinil výzvu podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ). V době zamýšlené prohlídky tudíž nebyly podle obviněného splněny ani zákonné podmínky pro zpeněžení majetku ve veřejné dražbě.

Obviněný V. L. se rovněž domnívá, že svým jednáním nenaplnil materiální stránku trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů vyložily ustanovení § 126 odst. 1 tr. zák. extenzivně, proto obviněný považuje za potřebné, aby Nejvyšší soud blíže vymezil výklad citovaného ustanovení.

Závěrem svého dovolání obviněný V. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 1 T 113/2006, a sám ho zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou závěry obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu správné. Obviněný totiž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu, jejichž spácháním byl uznán vinným. Státní zástupce se rovněž domnívá, že obviněný svými dovolacími námitkami brojí zejména proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Takové námitky však podle státního zástupce nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Proto státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného V. L. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i řízení mu předcházející, a to v rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. L. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Obviněný V. L. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu obou skutků, a to především ohledně nedostatku součinnosti se správcem konkursní podstaty a nepředání účetních dokladů. Tím do jisté míry zpochybňuje i výsledky provedeného dokazování. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu částečně shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. L., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp. popírá část rozhodných skutkových okolností, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil obou skutků tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění a hodnocení důkazů, které k nim vedly, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Stejně tak dovolací soud nemohl přihlížet k námitce obviněného V. L., podle níž správce konkursní podstaty jednal údajně protiprávně, pokud předmětné účetní doklady vrátil úpadci, aniž by je zajistil před případným odcizením. Jak totiž jednoznačně vyplynulo z provedeného dokazování, správce konkursní podstaty zanechal účetní doklady u společníka obviněného, neboť je nepovažoval za použitelné v probíhajícím konkursním řízení.

K dalším námitkám, které obviněný V. L. opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí následující. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný popírá, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., konkrétně podle jeho názoru nenaplnil znak spočívající v ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Jak dále obviněný uvádí, spolu s podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce obchodní společnosti W., a. s., splnil i řadu povinností vyplývajících z ustanovení § 17 zákona o konkursu a vyrovnání. Obviněný je rovněž přesvědčen, že jeho jednáním nedošlo ke zkrácení konkursní podstaty.

Pokud jde o trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za maření výkonu funkce správce konkursní podstaty se přitom považuje jednání, jímž pachatel znemožňuje výkon funkce správce konkursní podstaty v době, kdy má být plněn v určitém konkursním řízení. Toto jednání je tedy způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu správce konkursní podstaty. Pokud jde o znak spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, je jím takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony správce konkursní podstaty v řízení o konkursu. Na rozdíl od maření výkonu funkce správce konkursní podstaty ovšem hrubé ztěžování není způsobilé zcela zabránit zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele posuzovaného trestného činu musí současně vést k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku.

V trestní věci obviněného V. L. to znamená, že pokud obviněný v zákonné lhůtě nesestavil a ustanovenému správci konkursní podstaty Ing. K. Č. nepředložil seznam majetku a závazků obchodní společnosti W., a. s., s uvedením dlužníků, věřitelů a jejich adres, neodevzdal jmenovanému správci účetní evidenci uvedené obchodní společnosti především za rok 1999 se všemi potřebnými doklady, která by byla využitelná pro konkursní řízení, neposkytl nezbytná vysvětlení, ani jiným způsobem nereagoval na písemné výzvy správce konkursní podstaty a nepředložil stanovené podklady ani poté, co mu to bylo nařízeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 46 K 329/99, když dále nesestavil mimořádnou účetní závěrku ke dni prohlášení konkursu, nepředal správci konkursní podstaty účetní evidenci jmenované obchodní společnosti za rok 2000 do prohlášení konkursu, ani nezajistil provedení inventarizace majetku této společnosti ke dni prohlášení konkursu, svědčí takové jednání obviněného o naplnění všech formálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., tedy i znaku spočívajícího v hrubém stěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty. K dokonání tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby došlo ke škodě na majetku, který patří do konkursní podstaty, jak to ve svém dovolání naznačuje obviněný. Trestnost pachatele zde není podmíněna ani tím, aby byl výkon správce konkursní podstaty skutečně zmařen, takže důsledkem pachatelova jednání nemusí být vyvolání stavu, že by konkurs nebylo možné provést vůbec. Úplné a správné zjištění majetku, který náleží do konkursní podstaty, přitom umožňuje právě postup podle § 17 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání. Proto úmyslné porušení povinností zakotvených zejména v citovaném ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, které bylo shledáno u obviněného V. L., by mohlo založit za současného naplnění i dalších zákonných znaků jeho trestní odpovědnost podle § 126 odst. 1 tr. zák.

Pokud obviněný V. L. namítá, že sám podal návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti W., a. s., a že v rámci tohoto právního úkonu splnil i další blíže nespecifikované povinnosti vyplývající z ustanovení § 17 zákona o konkursu a vyrovnání, nezpochybňuje takové tvrzení podle dovolacího soudu možnost trestní odpovědnosti obviněného. K jeho protiprávnímu jednání totiž došlo až po prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní společnosti, jehož účinky nastaly dnem vyvěšení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 46 K 329/99, na úřední desce soudu (srov. § 13 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání). I kdyby tedy obviněný splnil řadu povinností podle citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu, nevylučuje to naplnění formálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Soudy nižších stupňů totiž nekladly obviněnému za vinu, že nesplnil povinnosti při podání návrhu na prohlášení konkursu, nýbrž dovodily jeho trestní odpovědnost za porušení povinností, které měl po prohlášení konkursu jako statutární orgán úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Ostatně skutková podstata podle § 126 odst. 1 tr. zák. ani nepostihuje jednání pachatele, které bylo učiněno před prohlášením konkursu. Takový postih však umožňuje ustanovení § 126 odst. 2 tr. zák. za předpokladu, nesplní-li pachatel svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, v trestní věci obviněného V. L. se nejednalo o čin odpovídající posledně citovanému ustanovení už jen z toho důvodu, že v době spáchání skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo takové jednání trestné. V tomto ohledu sice Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu (viz str. 3 jeho usnesení), na které obviněný poukázal ve svém dovolání, za nadbytečné, ale nijak nezpochybňují závěr o porušení povinností obviněného jako osoby oprávněné jednat za úpadce. Navíc obviněný ani blíže nespecifikuje, které povinnosti podle § 17 zákona o konkursu a vyrovnání měl splnit v souvislosti s podáním návrhu na prohlášení konkursu. Námitky obviněného, jimiž s uvedenou argumentací zpochybnil správnost použité právní kvalifikace, jsou proto neopodstatněné.

Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že zákon o konkursu a vyrovnání stanoví dlužníkovi, resp. úpadci povinnosti, které musí splnit jak před prohlášením konkursu, tak i po jeho prohlášení. Podle § 4 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání musí např. dlužník jako navrhovatel uvést v návrhu na prohlášení konkursu okolnosti, které osvědčují jeho úpadek. K návrhu je navrhovatel povinen připojit seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres. Předložený seznam majetku a závazků musí dlužník podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný. V okamžiku, kdy soud prohlásí konkurs na majetek dlužníka, stává se tento dlužník úpadcem, jemuž zákon o konkursu a vyrovnání stanoví další povinnosti. Jejich výčet obsahuje zejména již zmíněné ustanovení § 17 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého je úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci konkursní podstaty své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musí úpadce podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný. Výše uvedené povinnosti měl obviněný V. L. jako statutární orgán úpadce (resp. dlužníka) i v době před novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. a účinnou od 1. 5. 2000. Skutečnost, že nositelem těchto povinností je zejména statutární orgán úpadce, jednoznačně vyplývá z ustanovení § 17 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného V. L., která se týká skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného nenaplnil zákonný znak spočívající v ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty, protože správce konkursní podstaty měl údajně všechny potřebné podklady (výslovně obviněný uvádí znalecký posudek Ing. R. a projektovou dokumentaci) a již znovu nezopakoval prohlídku předmětné nemovitosti. Jak dále obviněný namítá, nebyly splněny ani podmínky pro prodej nemovitosti ve veřejné dražbě, neboť správce konkursní podstaty nepostupoval podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání.

S výše uvedenými námitkami obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy obou stupňů, obviněný V. L. bezdůvodně neumožnil správci konkursní podstaty, zástupci dražebníka a znalci prohlídku nemovitosti zapsané do konkursní podstaty, čímž ohrozil její zpeněžení, neboť uskutečnění prohlídky bylo nezbytné pro zjištění jejího stavu a rozsahu pro potřeby vypracování odhadní ceny jako podkladu pro následné vyhlášení veřejné dobrovolné dražby. K naplnění formálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. zde došlo podle názoru dovolacího soudu již okamžikem, kdy obviněný neumožnil provedení prohlídky nemovitosti, neboť takové jednání mělo současně za následek ohrožení jejího následného zpeněžení. Správce konkursní podstaty byl tudíž nucen vynaložit podstatně více úsilí směřujícího ke zpeněžení tohoto majetku zahrnutého do konkursní podstaty, než by bylo jinak (tj. při neexistenci protiprávního jednání obviněného) zapotřebí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 553/2002). Námitky obviněného zpochybňující uvedené závěry proto nejsou důvodné.

Nejvyšší soud tedy nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného V. L., podle něhož správce konkursní podstaty již neopakoval prohlídku předmětné nemovitosti. Není totiž povinností správce konkursní podstaty, aby se opakovaně pokoušel nutit úpadce ke splnění jeho zákonných povinností. Stejně tak neobstojí ani námitka obviněného, že nebyly splněny zákonné podmínky pro prodej inkriminované nemovitosti ve veřejné dražbě, neboť správce konkursní podstaty údajně nepostupoval podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, protože nevyzval vlastníka ke složení ceny zástavy. Z citovaného ustanovení totiž nevyplývá, zda musí správce konkursní podstaty provést prohlídku věci za účelem jejího ocenění před výzvou učiněnou podle tohoto ustanovení anebo až po takové výzvě. Přitom nemovitost uvedená v popisu skutku pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně již byla zapsaná do konkursní podstaty, takže se ve vztahu k ní uplatnilo ustanovení § 18 zákona o konkursu a vyrovnání. Podle § 18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání ten, kdo má věc náležející do konkursní podstaty, musí mimo jiné umožnit správci konkursní podstaty, aby mohl takovou věc prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce konkursní podstaty je povinen tuto věc i vydat. Obviněný tedy byl povinen umožnit správci konkursní podstaty prohlídku předmětné nemovitosti a své případné výhrady vůči postupu správce konkursní podstaty (včetně poukazu na chybějící výzvu podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání) mohl uplatňovat jménem úpadce jen právními prostředky v rámci konkursního řízení, nikoli v podobě jakési verbální či fyzické svépomoci , k níž se v tomto případě uchýlil. Proto dovolací soud považuje námitky obviněného v uvedeném směru za nedůvodné.

Naopak, Nejvyšší soud shledal jako opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ty argumenty obviněného V. L., jimiž vytýká nesprávné posouzení stupně společenské nebezpečnosti trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. V posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu nejsou skutkové okolnosti, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr, že stupeň nebezpečnosti obou činů kladených za vinu obviněnému je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Do jeho hodnocení se totiž dostatečně nepromítly některé okolnosti, jež sice nevylučují naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., jak již bylo výše vyloženo, ale mají podstatný vliv na splnění jeho materiální podmínky. Z rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž mimo jiné vyplývá, že v případě skutku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný odmítl předat správci konkursní podstaty určité podklady týkající se ekonomické situace úpadce a obviněný nesplnil své povinnosti ani tehdy, když mu to bylo nařízeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 46 K 329/99 (viz č. l. 102 trestního spisu). Soudy nižších stupňů však nevzaly zcela v úvahu, že sám obviněný podal návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti W., a. s., přičemž ještě před podáním tohoto návrhu ho doložil listinami, které správce konkursní podstaty mohl využít k výkonu své funkce. Navíc, pokud obviněný předložil správci konkursní podstaty různé účetní doklady, které sice správce konkursní podstaty vrátil společníkovi obviněného, aniž by je jakkoli využil ve své činnosti, jde o okolnost, která má vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti.

Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru Nejvyššího soudu se ani v tomto případě soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s materiální stránkou trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu. Jak totiž dovolací soud zjistil na podkladě trestního spisu v posuzované věci (viz jeho č. l. 325), prohlášený konkurs na majetek obchodní společnosti W., a. s., byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 46 K 329/99, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2006, zrušen pro nedostatek majetku. Navíc je ze spisových podkladů patrné (viz č. l. 248 trestního spisu), že předmětná nemovitost (tj. budova bez čísla popisného na pozemku) nebyla vůbec zpeněžována ve veřejné dražbě, jejímuž provedení měl obviněný V. L. podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zabránit svým jednáním. V případě obou skutků lze pak konstatovat, že příčinou stíhaného jednání obviněného byla především nedostatečná komunikace mezi ním a správcem konkursní podstaty. Ačkoli tedy obviněný podle názoru Nejvyššího soudu naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., není jeho jednání natolik společensky nebezpečné, aby bylo třeba vůči němu použít pohrůžky trestem odnětí svobody, jak v této věci učinil soud prvního stupně. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal opodstatněnou tu námitku obviněného, kterou soudům nižších stupňů vytýkal nedostatečné posouzení společenské nebezpečnosti jeho činů.

Obviněný V. L. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho aplikaci Nejvyšší soud uvádí, že naplnění tohoto dovolacího důvodu je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného V. L. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V posuzované věci byl shledán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a to konkrétně v nedostatečném vyhodnocení stupně nebezpečnosti spáchaných činů pro společnost jako materiální podmínky jejich trestnosti. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a shledal částečně opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci.

Jestliže se soudy obou stupňů nezabývaly právním posouzením skutků, jejichž spácháním byl obviněný V. L. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (vyšší než nepatrný) je hmotněprávní podmínkou jeho trestnosti. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 10 To 387/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 1 T 113/2006, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Náchodě jako soud prvního stupně tak v rozsahu vyplývajícím ze shora uvedených závěrů opětovně projedná věc obviněného V. L. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, zda v posuzované věci byla naplněna materiální stránka trestných činů, pro které je obviněný stíhán, a to i s ohledem na skutečnosti, jež v této souvislosti zdůraznil dovolací soud. Pak soud prvního stupně opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného, při jehož případném ukládání zváží, zda v této věci nejsou splněny podmínky pro upuštění od potrestání ve smyslu § 24 tr. zák., pokud přece jen dospěje k závěru o vyšším než nepatrném stupni nebezpečnosti posuzovaných činů pro společnost.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného V. L. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y