5 Tdo 687/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 687/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2005 o dovolání obviněného Ing. L. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 23/98, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. Š. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, byl obviněný Ing. L. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že v době od 19. 4. 1995 do 18. 3. 1996 jednal jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského listu vydaného M. ú. v B. Živnostenským úřadem dne 1. 4. 1993, a koncesní listiny vydané týmž úřadem dne 8. 2. 1995, s obchodním názvem Ing. L. Š. L., (dále jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. ), a jednak v jednom případě jako jednatel společnosti L. , s. r. o., se sídlem B., M., zapsané v obchodním rejstříku vedeném u OS Brno-venkov v oddílu, (dále jako jednatel společnosti L., s. r. o.), odebral od deseti právnických a fyzických osob celkem 895.271 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 12.425.506,30 Kč, přičemž si byl vědom, že není schopen odebranou motorovou naftu ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit, a takto:

1a) dne 19. 4. 1995, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , u společnosti S. , spol. s r. o., N. J., odebral 32.000 litrů nafty v hodnotě 457.939,- Kč, fakturu vystavenou dne 20. 4. 1995 na částku 457.939,- Kč se lhůtou splatnosti do 26. 4. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později, a způsobil tak společnosti S. , spol. s r. o., N. J., K., škodu ve výši 457.939,- Kč,

1b) dne 26. 4. 1995, jako jednatel společnosti L. , s. r. o., u společnosti S. , spol. s r. o., N. J., odebral 20.000 litrů nafty v hodnotě 285.968,- Kč, fakturu vystavenou dne 27. 4. 1995 na částku 285.968,- Kč se lhůtou splatnosti do 4. 5. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak společnosti S., spol. s r. o., N. J., K., škodu ve výši 285.968, Kč,

2) u společnosti T. , s. r. o., U. B., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , odebral dne 23. 6. 1995 31.543 litrů nafty v hodnotě 439.854,60 Kč, dne 19. 10. 1995 10.000 litrů nafty v hodnotě 138.958, Kč a dne 25. 10. 1995 27.950 litrů nafty v hodnotě 387.023,70 Kč, fakturu vystavenou dne 24. 6. 1995 se splatností do 3. 7. 1995, vystavenou dne 19. 10. 1995 se splatností do 1. 11. 1995 a fakturu vystavenou dne 24. 10. 1995 se splatností do 2. 11. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak společnosti T., s. r. o., U. B., P., škodu ve výši celkem 965.836,30 Kč,

3) ve dnech 9. 8. 1995, 14. 8. 1995, 21. 8. 1995, 22. 8. 1995, 23. 8. 1995 a 1. 9. 1995 na základě kupní smlouvy uzavřené v B. dne 28. 7. 1995 mezi K., s. r. o., P., J., zastoupenou jednatelem J. D. L., M., B., zastoupenou obviněným Ing. L. Š., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L , odebral celkem 263.000 litrů motorové nafty v hodnotě 3.641.761,- Kč, odebranou naftu prodal, fakturu vystavenou dne 9. 8. 1995 na částku 886.208,- Kč se splatností do 16. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 14. 8. 1995 na částku 498.492,- Kč se splatností 21. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 8. 1995 na částku 484.645, Kč se splatností do 31. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 22. 8. 1995 na částku 443.104,- Kč se splatností do 1. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 23. 8. 1995 na částku 886.208,- Kč se splatností do 2. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 1. 9. 1995 na částku 443.104,- Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak společnosti K., s. r. o., ul. P., J.-N., škodu ve vši 3.641.761,- Kč,

4) dne 14. 9. 1995 v L. odebral od soukromého podnikatele Ing. Z. Š. zásobovací závod M. , Ch., L., celkem 32.000 litrů motorové nafty v hodnotě 444.665,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 19. 9. 1995 na částku 444.665,60 Kč se splatností do 22. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak Ing. Z. Š., bytem T., R., okr. O., škodu ve výši 444.665,60 Kč,

5) ve dnech 11. 9. 1995, 19. 9. 1995, 20. 9. 1995, 21. 9. 1995, 22. 9. 1995 a 25. 9. 1995 u A. Z., a. s., na středisku v M., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral celkem 212.000 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 2.966.600,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze při prvním odběru dne 11. 9. 1995, kdy odebral 32.000 litrů motorové nafty v hodnotě 447.788,80 Kč uhradil částečně fakturu vystavenou dne 11. 9. 1995 se splatností do 21. 9. 1995 částkou 400.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku 47.788,80 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 18. 9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 20. 9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 9. 1995 na částku 279.868,- Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 22. 9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu vystavenou dne 25. 9. 1995 na částku 279.868,- Kč se splatností do 2. 10. 1995 a fakturu vystavenou dne 29. 9. 1995 na částku 615.709,60 Kč se splatností do 6. 10. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak A., a. s., Z., škodu ve výši 2.566.600,80 Kč,

6) dne 23. 1. 1996 u L.A.O.B., družstva, B., Z. (v současné době L. A. O. B. družstvo v likvidaci, B.), jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral 22.000 litrů motorové nafty v hodnotě 309.465,20 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 23. 1. 1996 na částku 309.465,20 Kč se splatností do 28. 1. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak L. A. O. B. družstvu, B., Z., škodu ve výši 309.465,20 Kč,

7) dne 30. 1. 1996 ve Z. u N., spol. s r. o., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , odebral 21.000 litrů motorové nafty v hodnotě 298.216,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 30. 1. 1996 na částku 298.216,80 Kč se splatností do 2. 2. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak společnosti N., spol. s r. o., Z., L., škodu ve výši 298.216,80 Kč,

8) ve dnech 10. 2. 1996, 13. 2. 1996 a 16. 2. 1996, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , odebral od firmy F.-C., spol. s r. o., celkem 83.210 litrů motorové nafty v hodnotě 1.183.582,- Kč, odebranou motorovou naftu prodal, přičemž fakturu vystavenou dne 16. 2. 1996 na částku 499.982,- Kč se splatností do 26. 2. 1996, fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996 na částku 397.600,- Kč se splatností do 8. 3. 1996 a fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996 na částku 286.000,- se splatností do 8. 3. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak společnosti F.-C., spol. s r. o., P., T. G. M., škodu ve výši 1.183.582,- Kč,

9) dne 18. 3. 1996, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , odebral u firmy K. O., spol. s r. o., U. B., celkem 11.000 litrů motorové nafty v hodnotě 154.732,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, přičemž při odběru složil zálohu ve výši 60.000,- Kč s tím, že zbývající částku 94.732,60 Kč uhradí ve lhůtě splatnosti faktury vystavené dne 18. 3. 1996 na částku 154.732,60 Kč se splatností do 28. 3. 1996, což neučinil, ani přes urgence dodavatele odběr nedoplatil ani později a způsobil tak společnosti K. O., spol. s r. o., U. B. , M., škodu ve výši 94.732,60 Kč,

10) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23. 8. 1995 v U. H. se soukromým podnikatelem R. S., H., B. u B., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral z plnícího stáčícího místa ve V. ve dnech 24. 8. 1995, 29. 8. 1995 a 4. 9. 1995 celkem 129.568 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 1.776.740,20 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze po prvním odběru dne 24. 8. 1995, kdy odebral 63.532 litrů motorové nafty v hodnotě 871.201,70 Kč se lhůtou splatnosti do 31. 8. 1995, uhradil po lhůtě splatnosti částečně fakturu vystavenou dne 28. 8. 1995 na částku 871.201,70 Kč se splatností do 31. 8. 1995, částkou 600.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku 271.201,70 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 30. 8. 1995 na částku 438.878,20 Kč se splatností do 8. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 5. 9. 1995 na částku 466.660,30 Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak R. S., bytem H., B. u B., škodu ve výši 1.176.740,20 Kč.

Za tento trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, když tento rozsudek nabyl právní moci v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, byl obviněný Ing. L. Š. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem prodej, nákup paliv a maziv v trvání 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ing. L. Š., které podal proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, a rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, jehož se dopustil tím, že v době od 19. 4. 1995 do 18. 3. 1996 jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského listu vydaného M. ú. v b. Živnostenským úřadem dne 1. 4. 1993, , a koncesní listiny vydané týmž úřadem dne 8. 2. 1995, , s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , (dále jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. ), přičemž vystupoval i jako jednatel společnosti L., s. r. o., se sídlem B. , m., zapsané v obchodním rejstříku vedeném u OS Brno-venkov v oddílu, (dále jako jednatel společnosti L. , s. r. o.), odebral od deseti právnických a fyzických osob celkem 895.271 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 12.485.507,50 Kč, přičemž si byl vědom, že není schopen odebranou motorovou naftu ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit, a takto:

1a) dne 19. 4. 1995, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , u společnosti S. , spol. s r. o., N. j., odebral 32.000 litrů nafty v hodnotě 457.939,- Kč, neuhradil fakturu vystavenou dne 20. 4. 1995 na částku 457.939,- Kč se lhůtou splatnosti do 26. 4. 1995 a způsobil tak společnosti S. , spol. s r.o., N. J., K., škodu ve výši 457.939,- Kč,

1b) dne 26. 4. 1995, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. s nesprávně uvedeným IČO u společnosti S. , spol. s r. o., N. J., odebral 20.000 litrů nafty v hodnotě 285.968,- Kč, neuhradil fakturu vystavenou dne 27. 4. 1995 na částku 285.968,- Kč se lhůtou splatnosti do 4. 5. 1995 a způsobil tak společnosti S. , spol. s r. o., N. J., K., škodu ve výši 285.968,- Kč,

2) u společnosti T. , s. r. o., U. B., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , odebral dne 23. 6. 1995 31.543 litrů nafty v hodnotě 439.854,60 Kč, dne 19. 10. 1995 10.000 litrů nafty v hodnotě 138.958, Kč a dne 25. 10. 1995 27.950 litrů nafty v hodnotě 387.023,70 Kč, fakturu vystavenou dne 24. 6. 1995 se splatností do 3. 7. 1995, fakturu vystavenou dne 19. 10. 1995 se splatností do 1. 11. 1995 a fakturu vystavenou dne 24. 10. 1995 se splatností do 2. 11. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak společnosti T., s. r. o., U. B., P., škodu ve výši celkem 965.836,30 Kč,

3) ve dnech 9. 8. 1995, 14. 8. 1995, 21. 8. 1995, 22. 8. 1995, 23. 8. 1995 a 1. 9. 1995 na základě kupní smlouvy uzavřené v B. dne 28. 7. 1995 mezi K , s. r. o., P., J., zastoupenou jednatelem J. D., a L., M., B., zastoupenou obviněným Ing. L. Š., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L. , odebral celkem 263.000 litrů motorové nafty v hodnotě 3.641.761,- Kč, odebranou naftu prodal, fakturu vystavenou dne 9. 8. 1995 na částku 886.208,- Kč se splatností do 16. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 14. 8. 1995 na částku 498.492,- Kč se splatností 21. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 8. 1995 na částku 484.645, Kč se splatností do 31. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 22. 8. 1995 na částku 443.104,- Kč se splatností do 1. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 23. 8. 1995 na částku 886.208,- Kč se splatností do 2. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 1. 9. 1995 na částku 443.104,- Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak společnosti K., s. r. o., ul. P. v., J.-N., škodu ve výši 3.641.761,- Kč,

4) dne 14. 9. 1995 v Litovli odebral od soukromého podnikatele Ing. Z. Š. zásobovací závod M., Ch., L., celkem 32.000 litrů motorové nafty v hodnotě 444.665,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 19. 9. 1995 na částku 444.665,60 Kč se splatností do 22. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak Ing. Z. Š., bytem T., R., okr. O., škodu ve výši 444.665,60 Kč,

5) ve dnech 11. 9. 1995, 19. 9. 1995, 20. 9. 1995, 21. 9. 1995, 22. 9. 1995 a 25. 9. 1995 u A. Z., a. s., na středisku v M., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral celkem 212.000 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 2.966.600,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze při prvním odběru dne 11. 9. 1995, kdy odebral 32.000 litrů motorové nafty v hodnotě 447.788,80 Kč uhradil částečně fakturu vystavenou dne 11. 9. 1995 se splatností do 21. 9. 1995 částkou 400.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku 47.788,80 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 18. 9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 20. 9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 9. 1995 na částku 279.868,- Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 22. 9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu vystavenou dne 25. 9. 1995 na částku 279.868,- Kč se splatností do 2. 10. 1995 a fakturu vystavenou dne 29. 9. 1995 na částku 615.709,60 Kč se splatností do 6. 10. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak A., a. s., Z., škodu ve výši 2.566.600,80 Kč,

6) dne 23. 1. 1996 u L. A. O. B. d., B., Z. p. (v současné době L. A. O. B. družstvo v likvidaci, B.), jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral 22.000 litrů motorové nafty v hodnotě 309.465,20 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 23. 1. 1996 na částku 309.465,20 Kč se splatností do 28. 1. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak L. A. O. B. družstvu, B., Z., škodu ve výši 309.465,20 Kč,

7) dne 30. 1. 1996 ve Z. u N., spol. s r. o., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral 21.000 litrů motorové nafty v hodnotě 298.216,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 30. 1. 1996 na částku 298.216,80 Kč se splatností do 2. 2. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak společnosti N., spol. s r. o., Z., L., škodu ve výši 298.216,80 Kč,

8) ve dnech 10. 2. 1996, 13. 2. 1996 a 16. 2. 1996, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral od firmy F.-C., spol. s r. o., celkem 83.210 litrů motorové nafty v hodnotě 1.183.582,- Kč, odebranou motorovou naftu prodal, přičemž fakturu vystavenou dne 16. 2. 1996 na částku 499.982,- Kč se splatností do 26. 2. 1996, fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996 na částku 397.600,- Kč se splatností do 8. 3. 1996 a fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996 na částku 286.000,- se splatností do 8. 3. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak společnosti F.-C., spol. s r. o., Prostějov, T. G. Masaryka 12, škodu ve výši 1.183.582,- Kč,

9) dne 18. 3. 1996, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral u firmy K. O., spol. s r. o., U. B., celkem 11.000 litrů motorové nafty v hodnotě 154.732,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, přičemž při odběru složil zálohu ve výši 60.000,- Kč s tím, že zbývající částku 94.732,60 Kč uhradí ve lhůtě splatnosti faktury vystavené dne 18. 3. 1996 na částku 154.732,60 Kč se splatností do 28. 3. 1996, což neučinil, ani přes urgence dodavatele odběr nedoplatil ani později, a způsobil tak společnosti K. O., spol. s r. o., U. B., M. , škodu ve výši 94.732,60 Kč,

10) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23. 8. 1995 v U. H. se soukromým podnikatelem R. S., H., B. u B., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. L., odebral z plnícího stáčícího místa ve V. ve dnech 24. 8. 1995, 29. 8. 1995 a 4. 9. 1995 celkem 129.568 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 1.776.740,20 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze po prvním odběru dne 24. 8. 1995, kdy odebral 63.532 litrů motorové nafty v hodnotě 871.201,70 Kč se lhůtou splatnosti do 31. 8. 1995, uhradil dne 1. 9. 1985 po lhůtě splatnosti částečně fakturu vystavenou dne 28. 8. 1995 na částku 871.201,70 Kč se splatností do 31. 8. 1995, částkou 600.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku 271.201,70 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 30. 8. 1995 na částku 438.878,20 Kč se splatností do 8. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 5. 9. 1995 na částku 466.660,30 Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak R. S., bytem H., B. u B., škodu ve výši 1.176.740,20 Kč.

Za tento trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, byl obviněný Ing. L. Š. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu uloženého obviněnému Ing. L. Š. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, podal obviněný Ing. L. Š. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. M. P. dovolání, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že vzhledem k délce trestního řízení, které započalo sdělením obvinění dne 6. 9. 1996 a skončilo nabytím právní moci rozsudku odvolacího soudu dne 31. 1. 2005, je zřejmé, že toto řízení probíhalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť trestní stíhání obviněného trvalo osm a půl roku. Přestože je třeba přiměřenost lhůty posoudit podle konkrétních okolností případu, především složitosti případu, chování obviněného a příslušných státních orgánů, je délka doby obecně stanovena v rozhodnutích Evropského soudního dvora, kdy soudní dvůr shledává za přiměřenou délku trvání dobu zhruba šesti let (lze odkázat např. na rozhodnutí ve věci Podbielski v. Polsko z roku 1995 nebo Caillotová v. Francie z roku 1999). V podrobnostech dovolatel dále rekapituloval průběh předchozího řízení, přičemž zdůraznil skutečnost, že od údajného spáchání skutku a sdělení obvinění do podání obžaloby uplynuly více než dva roky, a od podání obžaloby do prvého vynesení prvostupňového soudu uběhly další čtyři roky. Dále uvedl, že na délce trestního řízení se on sám nijak nepodílel, naopak vinou soudu první instance byl jeho rozsudek několikrát pro formální vady v odvolacím řízení zrušen a vrácen nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Proto je podle obviněného zřejmé, že zde došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení, které byly zapříčiněny toliko pochybeními orgánů činných v trestním řízení, negativně ovlivňujícími samotnou délku řízení. V této souvislosti dovolatel odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že v jeho případě byla překročena lhůta přiměřená pro projednání trestní věci a jejím překročením se trestní stíhání dovolatele stalo nepřípustným.

V závěru dovolání obviněný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil celé napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného se pro nepřípustnost zastavuje.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. L. Š. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření konstatovala, že jeho dovolání se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a je podepřeno námitkou, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání dovozuje dovolatel z ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy ). Výtky dovolatele, směřující k závěru o nepřípustnosti jeho trestního stíhání však nemohou být důvodem pro ukončení trestního řízení jím navrženým postupem opírajícím se o podmínku zastavení trestního stíhání uvedenou v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a jeho použití je možné jen ve zcela extrémních případech, a to na základě analogie. Tato možnost použití analogie však není spojena s právním nárokem obviněného na zastavení trestního stíhání. Proto se za zcela adekvátní prostředek nápravy takového nežádoucího stavu považuje postup podle článku 13 Úmluvy (srov. rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a další). Odvolací soud se velmi podrobně posouzením podmínky zastavení odvolatelova trestního stíhání z důvodu eventuality porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy zabýval, a proto lze odkázat na odůvodnění rozsudku na č. l. 23 až 25. Vzniklé průtahy odvolací soud vzal v úvahu z hlediska naplnění smyslu trestního řízení a dosažení účelu trestního postihu tak, aby se odrážely pouze v nezbytné míře zásahu do osobní svobody obviněného. Přitom v rámci úvah o trestu bylo mj. přihlédnuto i k celkové délce trestního řízení, jakož i k jejímu dopadu na převýchovu obviněného, který při zvážení dalších rozhodných skutečností ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák. našel svůj výraz ve zmírnění výroku o trestu odnětí svobody o 12 měsíců. Lze současně konstatovat, že tímto způsobem postupoval odvolací soud také v duchu později vydaného nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. března 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Na závěr státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhla podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. navrhla jeho projednání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Námitku vztahující se k nepřiměřeným průtahům v řízení, které byly zapříčiněny toliko pochybeními orgánů činných v trestním řízení, negativně ovlivňujícími samotnou délku řízení, uplatnil dovolatel již v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, přičemž již v tomto opravném prostředku odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením článku 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že v jeho případě byla překročena lhůta přiměřená pro projednání trestní věci a jejím překročením se trestní stíhání dovolatele stalo nepřípustným, a proto by mělo být zastaveno.

Odvolací soud se proto v napadeném rozsudku ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, poměrně podrobně touto otázkou zabýval, když dospěl k závěru, že je nutno dát obviněnému Ing. L. Š. za pravdu v tom směru, že trestní řízení proti němu, jež započalo sdělením obvinění, které obviněný převzal dne 6. 9. 1996, jak v průběhu přípravného řízení, tak zejména v řízení před nalézacím soudem nesplňuje zcela podmínky práva obviněného na spravedlivý proces z hlediska rychlosti řízení. Nelze ovšem přehlédnout také skutečnost, že tato délka trestního řízení byla ovlivněna i tím, že proti obviněnému byly vedeny souběžně další trestní řízení pro trestné činy, jichž se měl dopustit po tomto sdělení obvinění a byly zjištěny podmínky pro uložení trestu souhrnného, v důsledku čehož Krajský soud v Brně musel vyčkat pravomocného rozhodnutí v trestní věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000, v níž nabylo odsouzení obviněného právní moci dne 15. 11. 2001. Z obsahu spisu je však zřejmé, že další průtahy jdou na vrub nesprávného postupu nalézacího soudu, jenž se jak v průběhu řízení, tak v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež zapříčinily opakované zrušení těchto rozsudků a tím ovlivnily samotnou délku trestního řízení. Řada rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky považuje možnost přímé aplikace článku 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. za zásadně nesprávnou, neboť trestní řízení má sice probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, avšak zpravidla ho není možno zastavit pouze z důvodů průtahů v řízení, a to přesto, že jsou zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení. Žádná norma trestního řádu neuvádí, že by trestní stíhání bylo možno zastavit z důvodů průtahů v řízení, a taktéž žádná mezinárodní smlouva včetně Úmluvy nestanoví jako důvod pro zastavení trestního stíhání průtahy v řízení. Proto odvolací soud neshledal podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a vyhovění této části odvolání obviněného Ing. L. Š. Na druhé straně odvolací soud respektoval skutečnost, že zčásti nebyla délka řízení zaviněna jednáním obviněného, ale byla způsobena zejména chybným postupem nalézacího soudu a v korelaci s možností hodnocení chování obviněného ze současného výkonu trestu za delší období, v návaznosti na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednotlivých trestních jednání a další zákonné podmínky, byla tato skutečnost zohledněna jako významná při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit.

S těmito závěry Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje, a proto na ně pro stručnost odkazuje (viz str. 23 až 25 napadeného rozsudku). V podrobnostech považuje Nejvyšší soud k těmto otázkám ještě zdůraznit:

Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky (od 1. 6. 2002) jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývá z obecného pravidla justice delayed, justice denied [spravedlnost opožděná (s průtahy) je spravedlností odepřenou (popřenou)]. V trestním řízení jde zejména o to zabránit tomu, aby byl obviněný příliš dlouhou dobu vystaven zásahům do svých práv a svobod a nejistotě o svém osudu (rozsudek Wemhoff proti Německu ze dne 27. června 1968, § 18).

Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Soud zpravidla konstatuje, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, §§ 27-9).

Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Naproti tomu odlišné stanovisko v této otázce zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě (srov. k tomu i rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 554/04). V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý projednávaný případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho konkrétních okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, precizně a náležitě zváženy s přihlédnutím k zájmům obviněného na jedné straně, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení (zejména poškozených) na straně druhé, jež mají také právo na spravedlivý proces s obviněným (obžalovaným), jenž je prost neodůvodněných průtahů, vede k spravedlivému posouzení případu a nakonec i k spravedlivému rozhodnutí. Pouhý odkaz na příslušný článek Úmluvy, v němž navíc taková možnost není výslovně upravena, za dostačující argument nelze považovat. Při akceptaci zásadní nutnosti zastavit při zjištění závažných průtahů bezvýjimečně trestní stíhání by totiž byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, pokud by bylo již po podání obžaloby nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.). Přijetím takového řešení by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odporuje účelu trestního řízení a je také v rozporu se základními zásadami trestního práva procesního, přičemž bezpochyby významně zasahuje do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy v projednávání trestní věci na straně orgánů činných v trestním řízení a z toho vyplývající nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva obviněného (i poškozeného - srov. slovo každý v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces. Současně je však nutno konstatovat, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Trestní řízení přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Celý trestní proces je pak ovládán základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit zásadně nepřijatelná.

Trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by pak bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných až extrémních případech zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.

O takový případ se však v posuzované věci nejedná, byť průtahy v řízení byly odvolacím soudem zjištěny a také v jeho rozhodnutí vymezeny. Ze spisu vyplývá, že ke sdělení obvinění došlo dne 6. 9. 1996 a dne 4. 12. 1998 byla podána obžaloba, když v mezidobí byly prováděny úkony přípravného řízení pouze s kratšími průtahy mezi nimi, které byly ovlivněny i složitostí a rozsahem projednávané věci, kdy bylo nutné vyslechnout větší množství svědků a opatřit i listinné a jiné důkazy (srov. č. l. 1 až 982 spisu). Hlavní líčení bylo poprvé nařízeno dne 27. 7. 2001 na den 23. 8. 2001. Právě v období mezi podáním obžaloby a nařízením hlavního líčení je třeba spatřovat první zásadní průtahy v projednávání této věci ze strany nalézacího soudu, které sice na jedné straně byly ovlivněny tím, že proti obviněnému byla vedena další trestní řízení a posléze byly zjištěny podmínky pro uložení trestu souhrnného, v důsledku čehož Krajský soud v Brně musel vyčkat pravomocného odsouzení ve věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000, v níž rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č.j. 50 T 2/2000 980, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 1 To 96/2001, nabyl právní moci dne 15. 11. 2001, ale na druhé straně je třeba konstatovat, že v mezidobí od nápadu obžaloby do vyhlášení uvedeného odsuzujícího rozsudku ve věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000 mohl nalézací Krajský soud v Brně ve věci jednat, což však neučinil, a proto je třeba tyto průtahy od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení přičítat především k tíži Krajského soudu v Brně. Po provedení hlavního líčení dne 23. 8. 2001 proběhla další hlavní líčení ve dnech 24. 10. 2001, 22. 11. 2001, 10. 1. 2002, 5. 3. 2002, 30. 4. 2002, 27. 5. 2002, 10. 7. 2002, 5. 11. 2002 a 5. 12. 2002, kdy byl vyhlášen první odsuzující rozsudek, který však byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 3 To 12/2003, k odvolání státního zástupce zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí, a to pro formální pochybení, nedostatky týkající se právní kvalifikace, opomenutí provést podstatné listinné důkazy a nevypořádání se s obhajobou obviněného, jakož i pochybení při rozhodnutí o náhradě škody a upuštění od uložení souhrnného trestu. Další hlavní líčení provedl nalézací soud ve dnech 8. 7. 2003, 25. 9. 2003, 12. 11. 2003 a 7. 1. 2004, kdy byl vyhlášen v pořadí druhý částečně odsuzující a částečně zprošťující rozsudek, který však byl v odsuzující části opětovně zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 3 To 46/2004, s tím, že odvolací soud vytkl nalézacímu soudu řadu formálních pochybení a nesprávností, a to jak ve vztahu k skutkovým zjištěním, tak i ve vztahu k právnímu hodnocení, výroku o trestu i výroku o náhradě škody, přičemž části vytýkaných pochybení se nalézací soud dopustil opětovně i přesto, že na ně bylo poukázáno již v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Následovala další hlavní líčení ve dnech 20. 7. 2004 a 14. 9. 2004. V druhém z nich pak byl vyhlášen již třetí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, který je shora podrobně citován. Následně Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, jímž bylo řízení pravomocně skončeno a který byl napaden projednávaným dovoláním obviněného. Zváží-li se všechny tyto skutečnosti, je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že v postupu nalézacího soudu, jenž se v průběhu řízení, tak i v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež zapříčinila opakovaná zrušení uvedených prvostupňových rozsudků, je třeba spatřovat další prodloužení trestního řízení vedeného proti obviněnému Ing. L. Š., způsobené tímto soudem. Na druhé straně nelze přehlédnout, že tento soud již trestní věc projednával v tomto období bez větších průtahů při nařizování hlavních líčení a zpracovávání vyhlašovaných rozhodnutí. Prodloužení trestního řízení je třeba spatřovat v chybném procesním postupu a v nesoustředěnosti tohoto soudu na rozhodné meritorní otázky, a to přesto, že na ně byl v rozhodnutích odvolacího soudu opakovaně upozorňován. Zhodnotí-li se všechny tyto skutečnosti s přihlédnutím k celkové délce trestního řízení, nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k takovému závěru, že jde ve věci obviněného Ing. L. Š. o tak zcela výjimečný až extrémní případ, v němž by uvedené konkrétní okolnosti odůvodňovaly zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy za použití analogie.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda úvahou odvolacího soudu, pokud konstatuje, že byla nepřiměřená délka trestního řízení, která porušovala článek 6 odst. 1 Úmluvy, zohledněna jako významná při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit, byl dostatečně vyjádřen vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na shora zmíněné průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se totiž oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v § 23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho práva, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho práva na osobní svobodu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 554/04). Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Soudu týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§ 27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud, příp. i Nejvyšší soud, neboť podle tohoto rozhodnutí stěžovatel nemohl být považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu příliš nízký, přesto však obviněnému neuložil vyšší trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení (srov. k tomu rozhodnutí o přijatelnosti v této věci ze dne 11. ledna 1995; dále viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března 1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října 2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května 2002).

Zváží-li se z tohoto hlediska postup odvolacího soudu je třeba konstatovat, že odvolací soud výslovně konstatoval, že ve věci obviněného Ing. L. Š. byly zjištěny průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, zejména jdoucí na vrub nesprávnému postupu nalézacího soudu. K tomu je třeba dodat, že po shora provedeném vyhodnocení konkrétních průtahů je třeba konstatovat, že došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Této okolnosti dal pak odvolací soud výraz i při ukládání trestu obviněnému za spáchaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, který je velmi závažným trestným činem se sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že ve věci byl ukládán souhrnný trest k odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, kterým byl obviněný Ing. L. Š. za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jestliže tedy odvolací soud po zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, kterým byl obviněnému uložen vzhledem k tomuto rozsudku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem prodej, nákup paliv a maziv v trvání 5 roků, sám v této věci navzdory závažnosti spáchaného trestného činu uložený trest snížil o 1 rok a odsoudil obviněného podle § 140 odst. 3 tr. zák. k souhrnnému trestu v trvání 10 let opět se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let, pak tím nepochybně poskytl stěžovateli náhradu za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve formě zmírnění trestu, přičemž toto zmírnění je měřitelné a výslovné, neboť s ohledem na spáchaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a sbíhající se trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. by jinak přicházelo v úvahu uložení podstatně přísnějšího trestu odnětí svobody ukládaného v rámci sazby deset až patnáct let podle § 140 odst. 3 tr. zák., jako ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák.), a to ve smyslu platné judikatury obecných soudů nejméně v trvání dvanáct let. Tímto postupem odvolacího soudu navíc byl obviněnému uložen stejný trest odnětí svobody (10 let odnětí svobody s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou) jako tomu bylo v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, který byl napadeným rozsudkem zrušen, a proto tento trest nebyl za nově odsouzený trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v žádném směru navýšen. Zpřísnění oproti uvedenému zrušenému rozsudku bylo provedeno pouze uložením trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let, který však nepochybně vyžaduje povaha a závažnost spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jakož i ochrana společnosti, neboť je třeba ještě nejméně na tuto dobu po výkonu uloženého trestu odnětí svobody obviněnému zabránit v páchání obdobné vysoce nebezpečné trestné činnosti, a v neposlední řadě na něj i v tomto směru působit z hlediska jeho nápravy. Z těchto hledisek Nejvyšší soud považuje postup odvolacího soudu při ukládání trestu obviněnému za zcela správný a odpovídající jak zákonu a ústavním kautelám na jedné straně, tak i judikatuře Soudu vyjádřené např. ve shora uvedených rozhodnutích Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982 a ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001 na straně druhé.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že postup odvolacího Vrchního soudu v Olomouci v rozsudku ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, byl v zásadě správný a odpovídající zákonu, včetně citované judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud v tomto rozhodnutí náležitě a v zásadě správně posoudil všechny skutečnosti pro posouzení namítaného porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že odvolací soud se s nimi náležitě zabýval a dospěl v podstatě ke správným závěrům. Jeho úvahy v podrobnostech doplnil v tomto usnesení Nejvyšší soud, a proto ze shora podrobně uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. L. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky jím uplatňované již v řízení před odvolacím soudem, a proto toto dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.