5 Tdo 670/2006
Datum rozhodnutí: 04.07.2006
Dotčené předpisy:




5 Tdo 670/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 7. 2006 o dovoláních obviněných M. T., a I. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 2/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc obviněných M. T. a I. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, byli obvinění M. T. a I. T. uznáni vinnými, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T., okres Ú. n. O. a jinde, M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč (která mu byla poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem na účet ve V. pobočka v H. K.) tak, že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní a I. T. směnku podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoli oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 1003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedl v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí, pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15.20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., B., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., přičemž MUDr. B. vznikla škoda nejméně v částce 2.500.000, Kč, neboť dluh uhrazen nebyl v určeném termínu ani později a nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obviněných, čímž obviněný M. T. spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněná I. T. spáchala pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 písm. a) a § 60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků za současného vyslovení dohledu, v jehož rámci byla obviněnému uložena podle § 60a odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat 1x za dva měsíce probačního pracovníka Okresního soudu v Ú. n. O. a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a prokazovat úhradu dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným M. T. a I. T. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému MUDr. V. B., náhradu škody v částce 2.500.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený MUDr. V. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek napadli oba obvinění M. T. a I. T. odvoláními, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného M. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněnou I. T. uznal vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T., okres Ú. n. O. a jinde, M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč (která mu byla poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem na účet u a. s. V. pobočka v H. K.) tak, že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní a I. T. směnku podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoliv oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 2003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedli v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí, pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15.20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., B., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., přičemž MUDr. B. vznikla škoda nejméně v částce 2.500.000,- Kč, neboť dluh nebyl uhrazen v určeném termínu ani později a nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obviněných.

Za uvedený trestný čin podvodu byl obviněný M. T. odsouzen podle § 250 odst. 3, § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků za současného vyslovení dohledu, v jehož rámci byla obviněnému uložena podle § 60a odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat jednou za dva měsíce úředníka Probační a mediační služby České republiky a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a úhrady dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu podvodu odsouzena podle § 250 odst. 3, § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným M. T. a I. T. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému MUDr. V. B., náhradu škody v částce 2.500.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený MUDr. V. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, podali obvinění M. T. a I. T., oba prostřednictvím obhájce JUDr. J. L., dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích nejprve shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím poukázali na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci trestního zákona, občanského zákoníku, zákona o dani z příjmu a zákona o dani z přidané hodnoty. Dovolatelé se domnívají, že nejpodstatnějším pro náležité posouzení jejich trestní věci je správné posouzení závazků vzniklých podle občanského nebo obchodního práva, a v této souvislosti namítli, že soudy obou stupňů upřednostnily posouzení podle práva trestního bez náležitého vyřešení předběžných otázek plynoucích z jiných odvětví hmotného práva, což mimo jiné plyne i ze závěrů soudů o tom, že je irelevantní, jak obviněný naložil s vylákanými finančními prostředky.

Dovolatelé též poukázali na nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého návrh na zápis zástavního práva ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., B., doručila katastrálnímu úřadu osobně dne 27. 1. 2003 v 15.39 hod. obviněná I. T., a to v době bezprostředně poté, kdy byl v 15.20 hod. k žádosti obviněné vydán výpis určený pro poškozeného MUDr. V. B. Ve skutečnosti tak totiž učinil svědek M. D. na žádost obviněného M. T., který toto ve své výpovědi potvrdil. Pokud bylo vycházeno ze sdělení ředitele Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště Ú. n. O., že návrh doručila osobně paní T. , bylo zde vycházeno z obvyklé praxe při podávání obdobných návrhů, kdy návrh nebyl podán poštou, ale byl podán osobně nějakou osobou do podatelny. Navíc tuto skutečnost obhajoba nepovažovala za nutné vysvětlovat v odvolacím řízení, když tato skutečnost byla vysvětlena již v přípravném řízení, a proto o tuto skutečnost neopírali svá rozhodnutí vyšetřovatel, státní zástupce, ani soud prvního stupně. Další pochybení soudu druhé instance spatřují dovolatelé v nesprávnosti závěru, podle kterého poškozený MUDr. V. B. poskytl 2.500.000,- Kč jako výhodnou půjčku na koupi nemovitosti. Toto tvrzení podle názoru dovolatelů plyne pouze z výpovědi poškozeného B., neboť obviněný T. prokazatelně žádnou výhodnou koupi neuskutečnil. Dovolatelé následně namítli, že částka 2.500.000,- Kč byla ve skutečnosti zálohou na stavbu, resp. opravu dostihové dráhy prováděnou pro poškozeného firmou V., s. r. o. V obchodněprávních vztazích je zcela běžné, že jsou placeny zálohy až do výše 80% i 100% ceny předem a z toho se pak financuje vlastní stavba, a proto neobstojí závěr odvolacího soudu, že již před převodem částky zaplatil poškozený MUDr. V. B. dvě zálohové faktury na celkovou částku 1.800.000, Kč + 90.000,- Kč na DPH, ačkoliv se na dostihové dráze ještě ani nezačalo pracovat. V každém případě je zřejmé, že spolu se směnkou byla odeslána i zálohová faktura, neboť odlišnost je pouze v tom, zda faktura byla poslána souběžně, jak tvrdil obviněný M. T. nebo až následně, jak uváděl poškozený MUDr. V. B. V této souvislosti oba obvinění podrobně rozebrali otázky týkající se fakturace prací prováděných firmou V. a dovodili z toho, že závěry soudů obou stupňů v tomto směru nemají oporu v soudním spisu a v provedeném dokazování, což plyne i z toho, že odvolací soud na str. 7 napadeného rozsudku potvrdil, že dopis právní zástupkyně poškozeného MUDr. V. B. JUDr. V. R. ze dne 30. 10. 2003 je pro posouzení trestní odpovědnosti zcela irelevantní a přitom tento dopis potvrzuje jednoznačným způsobem uzavření smlouvy o dílo, financování díla podle smlouvy o dílo a konkrétně proplacení zálohových faktur, které ve věci byly dohodnuty a vystaveny, přičemž rozhodné informace mohla JUDr. V. R. získat jedině od poškozeného MUDr. V. B. Irelevantní se však tento dopis může jevit pouze v případě, pokud soud neřeší občanskoprávní nebo obchodněprávní obsah celé věci a izoluje své uvažování od smlouvy o dílo tak, jak to vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, které odvolací soud přejímá s tvrzením, že není pro soud podstatné, jak bylo naloženo s částkou 2.500.000,- Kč poté, co byla vylákána (volně citováno). Je však skutečností, že mezi stranami je zcela nesporné, že firma V., s. r. o., dílo provedla, na cenu díla oprava dostihové dráhy Z. firma použila i částku 2.500.000,- Kč a dílo bylo řádným způsobem MUDr. V. B. odevzdáno a MUDr. V. B. dílo převzal. Předmětná částka 2.500.000,- Kč tak byla řádným způsobem zaúčtována a v konečné faktuře vyúčtována. K existenci směnky pak obvinění shodně uvedli, že tuto si poškozený vyžádal vzhledem ke špatným zkušenostem z mediální sféry v té době ohledně tzv. H. s. jako zajištění druhé zálohy. Zde mělo být v rámci právního posouzení aplikováno obchodní právo. Pokud pak odvolací soud v napadeném rozsudku uvádí na podporu své argumentace ohledně dopisu právní zástupkyně poškozeného, že úvahy o obsahu dopisu, event. o jejím označení charakteru inkriminované částky, , nemohou zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav věci, zejména když tři dny před datem tohoto dopisu poškozený vrací obviněnému tzv. zálohovou fakturu jako bezpředmětnou zpět, což obviněný potvrzuje (č. l. 112) , neodpovídá tento závěr o vrácení zálohové faktury skutkovému stavu věci, protože v říjnu 2003 již bylo dílo přes měsíc skončeno a V., s. r. o., neposílal poškozenému MUDr. V. B. žádnou zálohovou fakturu, ale konečnou fakturu, kde požadoval doplacení částky cca 260.000,- Kč, a tuto konečnou fakturu poškozený vracel jako bezpředmětnou zpět, protože neměl v úmyslu doplácet na dílo 260.000,- Kč. Toto opakovaně vysvětlil obviněný, který z důvodu nutnosti platby DPH (požadovaný doplatek odpovídal právě již pouze částce DPH) tuto prvou konečnou fakturu následně stornoval a v následujícím čtvrtletí vystavil novou fakturu znovu, což plyne ze spisu. Rozhodně se nejednalo o vrácení zálohové faktury, a proto se jedná o zcela zřejmý omyl nebo o neporozumění uvedené problematice. Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti v této věci spočívá proto v tom, že soud mylně a nesprávně aplikoval normu hmotného práva, a to předpisy občanského a obchodního práva, jakož i práva daňového, neboť tyto předpisy nesprávně vyložil a nesprávně podle hmotného práva posoudil předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., které mají podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku zejména v tom směru, že se nejedná o trestný čin.

Další námitka dovolatelů směřovala k neexistenci škody, neboť částka 2.500.000,- Kč byla zaúčtována jako příjem firmy V., s. r. o., a odečtena z celkové ceny provedeného díla, které bylo po dokončení odevzdáno poškozenému MUDr. V. B., a to nehledě k tomu, zda tuto částku poskytl MUDr. V. B. jako fyzická osoba nebo společnost MUDr. B., v. o. s., z čehož vycházela obžaloba, když ani svědek MUDr. V. B. sám nebyl schopen přesvědčivě a jednoznačně uvést, kdo (MUDr. V. B. nebo MUDr. B., v. o. s.) měl vlastně poskytnout údajnou půjčku. Obvinění zdůraznili, že platba byla nepochybně zaúčtována jako zdanitelný příjem předmětné společnosti a soudy obou stupňů v této souvislosti nesprávně aplikovaly ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o dílo.

V následné části svých mimořádných opravných prostředků obvinění poukazují na absenci podvodného úmyslu, neboť skutek popsaný ve výroku o vině a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohli být dovolatelé uznáni vinnými žalovaným trestným činem, a to opět s ohledem na skutečnost, že předmětná finanční částka byla poškozeným poskytnuta jako záloha na cenu opravy dostihové dráhy. Takto také firma V., s. r. o., peníze v souladu s fakturou zaúčtovala, dílo provedla a opravu dostihové dráhy Z. v dohodnutém rozsahu MUDr. V. B. odevzdala.

Dovolatelé též poukazují na skutečnost, že poškozený se mohl domáhat svého práva cestou směnečného platebního rozkazu, což však nakonec s ohledem na vysoký soudní poplatek neučinil a věc odevzdal k vymáhání orgánům činným v trestním řízení, přičemž jako vymáhající strana upravil svá tvrzení tak, aby dosáhl úspěchu v adhezním řízení a současně potrestání a kriminalizace obviněného M. T. V této souvislosti dovolatelé odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu ohledně zásady ultima ratio a zdůraznili, že je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li zcela nepochybně zjištěny předpoklady vzniku trestně právní odpovědnosti.

Poté dovolatelé namítli, že písemné vyjádření právní zástupkyně poškozeného JUDr. R. k obsahu jejího dopisu ze dne 30. 10. 2003 nemělo být vůbec obsaženo ve spise, a to s ohledem na opatření tohoto materiálu ještě před zahájením trestního stíhání a navíc bez souhlasu poškozeného se zproštěním mlčenlivosti jeho právní zástupkyně, přičemž jak vyplývá z odvodnění napadených rozhodnutí soudy k tomuto vyjádření, v kterém uváděla, že se vlastně spletla, že si takto sama věc vykládala atd. neformálně přihlédly, a proto označily její dopis ze dne 30. 10. 2003, vyvracející obžalobu a vinu obviněných, za irelevantní, přičemž soud prvního stupně navíc i zdůraznil, že dopis nepsal MUDr. V. B. sám.

Na závěr odůvodnění svých dovolání obvinění vytkli soudům nesprávné provedení důkazů a jednostranné hodnocení důkazů výlučně v jejich neprospěch a provádění důkazů pouze proti nim. Těmito procesními a hodnotícími postupy byla podle dovolatelů porušena základní procesní pravidla, práva obhajoby a zejména presumpce neviny obviněných a též obecné zásady spravedlivého procesu.

V závěru svých dovolání oba obvinění Nejvyššímu soudu shodně navrhli, aby v důsledku podaného dovolání zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a ve věci sám rozhodl tak, že oba obviněné zprostí obžaloby v plném rozsahu, popřípadě, aby po zrušení napadeného rozsudku věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných M. T. a I. T. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil tak, že naprostou většinou uplatněných dovolacích námitek dovolatelé na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazují zásadní změnu skutkového základu soudního rozhodnutí a jde proto v případě námitek týkajících se účelu a skutečného použití půjčené částky, neexistence smlouvy o půjčce a naopak existence dohody o poskytnutí zálohy na provedení díla a v neposlední řadě i procesní validity písemného vyjádření právní zástupkyně poškozeného JUDr. R., o námitky, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Soudy obou stupňů též podle názoru státního zástupce nijak nevybočily při hodnocení důkazů z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a v žádném případě nelze hovořit o dovolateli naznačovaném extrémním rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Pod uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku ohledně překročení zásady použití trestního práva pouze v krajním případě, ultima ratio . K tomuto státní zástupce uvedl, že daný trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl dokonán již v okamžiku, kdy poškozený MUDr. V. B. poskytl obviněnému M. T. peníze, neboť již tímto momentem došlo ke zmenšení majetku poškozeného a tím i ke škodě na jeho straně a k obohacení obviněného. I kdyby poškozený dosáhl uspokojení svého nároku uplatněním práv ze zajišťovací směnky v řízení občanskoprávním, šlo by pouze o náhradu škody. V předmětné věci navíc podle zjištění soudů majetkové a finanční poměry obviněných uspokojení práv poškozeného vylučovaly. V této souvislosti poukazuje státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci pod sp. zn. 8 Tdo 51/2004, podle kterého dokonce ani zajištění úvěru zástavou v adekvátní hodnotě nevylučuje trestní odpovědnost dlužníka, v případě, že byl od počátku srozuměn s tím, že peníze nebude schopen vůbec nebo ve sjednané lhůtě vrátit, neboť případné uspokojení věřitele realizací zástavy by bylo pouze náhradou škody. Tuto námitku považuje státní zástupce tedy za zjevně nedůvodnou.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání obviněných odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána obě dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v těchto dovoláních, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde v případě některého z nich o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.

Obvinění I. T. a M. T. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů Nejvyšší soud při vlastním zkoumání naplnění dovolacího důvodu nemohl přihlížet k samotným skutkovým námitkám obou obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněných.

Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obou obviněných, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla tato dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v obou dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání.

První právně relevantní námitka obou obviněných poukazuje na to, že soudy obou stupňů upřednostnily posouzení podle práva trestního bez náležitého vyřešení předběžných otázek plynoucích z jiných odvětví hmotného práva, neboť došlo k nesprávné aplikaci občanského zákoníku, zákona o dani z příjmu a zákona o dani z přidané hodnoty, což mimo jiné plyne i ze závěrů soudů o tom, že je irelevantní, jak obviněný naložil s vylákanými finančními prostředky. Dovolatelé se domnívají, že nejpodstatnějším pro správné posouzení jejich trestní věci je náležité posouzení závazků vzniklých podle občanského nebo obchodního práva, když závěry obou soudů, že poškozený MUDr. V. B. jim poskytl 2.500.000,- Kč jako výhodnou půjčku na koupi nemovitosti, nejsou správné. Toto tvrzení podle názoru dovolatelů plyne pouze z výpovědi poškozeného MUDr. V. B., neboť obviněný T. prokazatelně žádnou výhodnou koupi nemovitosti neuskutečnil. Dovolatelé následně namítli, že částka 2.500.000,- Kč byla ve skutečnosti zálohou na stavbu, resp. opravu dostihové dráhy prováděnou pro poškozeného firmou V., s. r. o., neboť mezi stranami je zcela nesporné, že firma V., s. r. o., dílo provedla, na cenu díla oprava dostihové dráhy Z. firma použila i částku 2.500.000,- Kč a dílo bylo řádným způsobem MUDr. V. B. odevzdáno a MUDr. V. B. dílo převzal. Předmětná částka 2.500.000,- Kč tak byla řádným způsobem zaúčtována a v konečné faktuře vyúčtována. Další námitka dovolatelů směřovala k neexistenci škody, neboť částka 2.500.000,- Kč byla zaúčtována jako příjem firmy V., s. r. o., a odečtena z celkové ceny provedeného díla, které bylo po dokončení odevzdáno poškozenému MUDr. V. B., a to nehledě k tomu, zda tuto částku poskytl MUDr. V. B. jako fyzická osoba nebo společnost MUDr. B., v. o. s., z čehož vycházela obžaloba. Obvinění zdůraznili, že platba byla nepochybně zaúčtována jako zdanitelný příjem předmětné společnosti a soudy obou stupňů v této souvislosti nesprávně aplikovaly ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o dílo.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. b) téhož ustanovení bude jednání pachatele posouzeno, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Z toho vyplývá, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalosti všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou tak být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby. Má-li být trestný čin spáchán s využitím omylu (nebo neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.

S přihlédnutím k těmto obecným úvahám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z hlediska způsobení škody, je nezbytné najisto postavit, co bylo právním důvodem vzniku této škody a komu tato škoda vznikla, což má zásadní význam nejen z hlediska výše způsobené škody, ale i z hlediska rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. V tomto směru je třeba vyřešit rozhodné předběžné právní otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., a to jednak z jakého důvodu byla částka 2.500.000,- Kč ze strany poškozeného obviněnému M. T., popř. obviněným M. T. a I. T. poskytnuta, tedy zda šlo o půjčku ze strany poškozeného údajně na zakoupení nemovitostí obviněnými nebo naopak šlo o další zálohu na základě smlouvy o dílo na provedení rekonstrukce či opravy dostihové dráhy Z. společností V., s. r. o., Č. T., která byla zúčtována v konečné faktuře za provedení díla, a jednak kdo byl vlastně poškozenou osobou, zda to byl MUDr. V. B. jako fyzická osoba nebo právnická osoba MUDr. V. B., v. o. s. Všechny tyto právní závěry se týkají jak obviněného M. T., který byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak i obviněné I. T., která byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Přitom je třeba zdůraznit, že pokud se tyto předběžné otázky týkají hmotně právních problémů, byť i z oblasti jiného hmotného práva než práva trestního, mohou naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud napadené rozhodnutí v důsledku jejich nesprávného či nedostatečného vyřešení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právní posouzení.

Pokud jde o první předběžnou otázku považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jak vyplývá z provedeného dokazování nebyly ve věci sepsány písemné smlouvy, a to ani smlouva o půjčce 2.500.000,- Kč ze strany MUDr. V. B. či MUDr. B., v. o. s., obviněnému M. T. nebo oběma obviněným M. T. a I. T., ale ani smlouva o dílo na provedení rekonstrukce či opravy dostihové dráhy Z. společností V., s. r. o., Č. T. Obě smlouvy byly uzavřeny pouze ústně, což pak má rozhodný význam pro řešení naznačené otázky, neboť to klade zvýšené nároky zejména na rozsah dokazování a náležité hodnocení provedených důkazů odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Po provedeném dokazování zejména soudem prvního stupně, které bylo doplněno odvolacím soudem pouze o přečtení listinných důkazů předložených obhajobou ve veřejném zasedání dne 14. 11. 2005, tak proti sobě stojí verze poškozeného MUDr. V. B., který uvádí, že šlo o půjčku ze strany MUDr. B., v. o. s., nesouvisející se smlouvou o dílo o provedení rekonstrukce či opravy dostihové dráhy Z., a verze obviněných M. T. a I. T., že naopak šlo o další zálohu na základě uvedené smlouvy o dílo, která byla zúčtována v konečné faktuře za provedení díla, přičemž obě tyto verze jsou podporovány některými dalšími ve věci provedenými důkazy. Z hlediska vymezení trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jsou pak tyto otázky zásadní povahy, a to nejen již pro zmíněnou výši způsobené škody, ale i pro určení osoby, která se obohatila, tedy, zda to byl obviněný M. T., příp. spolu se svou manželkou obviněnou I. T., anebo zda to byla společnost V., s. r. o., Č. T. Na tyto otázky nedává pak dostatečnou odpověď ani vymezení skutku, a to jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v rozsudku odvolacího soudu, ale ani odůvodnění těchto rozhodnutí, když tato rozhodnutí se zaměřila převážně jen na způsob vylákání uvedené finanční částky obviněným M. T., jenž podle skutkových zjištění v obou rozsudcích předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní, kterou I. T. podepsala jako směnečný rukojmí (avalista), ačkoli oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 2003 částku 2.650.000,- Kč, na kterou byla tato směnka vystavena, přičemž MUDr. V. B. současně uvedl (v rozsudku odvolacího soudu se uvádí uvedli , což by však, nejde-li o překlep , bylo v rozporu se zákazem reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. srov. i str. 7 rozsudku odvolacího soudu) v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí, pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15.20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., B., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u Katastrálního úřadu v Ú. n. O. O těchto skutkových zjištěních nevznikají pochybnosti a tyto ani nejsou v zásadě napadány v podaných dovoláních obou obviněných M. T. a I. T. Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není jednoznačně uvedeno, zda vylákaná částka byla použita ve prospěch fyzické osoby obviněného M. T., popř. i jeho manželky obviněné I. T., anebo zda o tuto vylákanou částku se obohatila společnost V., s. r. o., Č. T., na jejíž účet, byť speciálně pro ten účel založený, byla tato částka zaslána z účtu majitele MUDr. B., v. o. s., (č. l. 72 až 73 spisu). Na tuto otázku nedává dostatečnou odpověď ani odůvodnění tohoto rozsudku, ve kterém soud prvního stupně zcela zjevně vychází z výpovědi svědka MUDr. V. B., že se jednalo o finanční půjčku a nikoli o další zálohu na objednané dílo, avšak pokud jde o znak obohacení a subjekt tohoto obohacení je pouze uvedeno, že peníze byly vylákány na poškozeném jeho uvedením v omyl tím, že při majetkové dispozici dne 30. 1. 2003 mu nebyly známy podstatné skutečnosti a současně byly důležité okolnosti zatajeny, tj. reálné majetkové poměry obviněného M. T. a jeho rodiny, při jejichž znalosti by takto vysokou částku obviněnému neposkytl, a proto nemůže být podstatné k jakému účelu byly obžalovaným použity. Problematika, zda vylákanou částku dohodou stran započítat do nákladů zakázky na úpravu dostihové dráhy nebo nikoliv, je již problematikou náhrady škody (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem soudu prvního stupně nelze souhlasit, neboť jde o zásadní otázku naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a tím především o otázku náležitého vymezení skutku ve výroku o vině a v důsledku toho především o otázku viny, nehledě, že ani pokud jde o výrok o náhradě škody se s touto otázkou soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal (viz str. 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně je tomu pak i v rozsudku odvolacího soudu, který z tohoto hlediska jen s nepodstatnými dílčími upřesněními přebírá znění skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud vycházel také ze závěru, že šlo o půjčku a nikoli o zálohu na provedení stavby dostihové dráhy, a dále k předmětné problematice uvedl, že jak je patrno z výpovědi obviněného M. T., ale i svědka M. D. a svědkyně I. L. částka 2.500.000,- Kč předisponovaná poškozeným nebyla použita na obviněným deklarovaný nákup materiálu na stavbu dostihové dráhy, ale byla týž den vyzvednuta svědkem D. a podle obhajoby se rozplynula v ostatních financích firmy V., s. r. o. Není patrno na co byla částka použita, neboť výdajové pokladní doklady z 11. 2. a 20. 2. 2003 (č. l. 262, 263 spisu), podle kterých byla částka vyplacena k úhradě dle smlouvy jsou opatřeny padělanou parafou podpisu účetní svědkyně I. L. . Podle výpovědi této svědkyně byla částka 2.500.000,- Kč odečtena z ceny díla až 18. února 2004 (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Z tohoto zjištění, aniž by to bylo výslovně vyjádřeno, zřejmě vyplývá, že částka byla použita ve prospěch společnosti V., s. r. o., Č. T., kde měla splynout s dalšími prostředky této společnosti. Tento závěr je však v rozporu s právní větou rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, aniž by to bylo vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině, že obviněný M. T. ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl (str. 2 rozsudku odvolacího soudu).

Další podstatnou otázkou, na kterou poukázali oba obvinění M. T. a I. T. v dovolání, byť ji sami nepovažovali za tak zásadní, je otázka, kdo byl vlastně poškozenou osobou, zda to byl MUDr. V. B. jako fyzická osoba nebo právnická osoba MUDr. V. B., v. o. s. Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině rozsudku uvádí jako poškozeného MUDr. V. B., a v důsledku toho i ve výroku o náhradě škody mu přiznává částku 2.500.000,- Kč (str. 2 a 3 tohoto rozsudku). Stejně je tomu i v napadeném rozsudku odvolacího soudu (str. 2 tohoto rozsudku). Tento závěr však zůstal v obou rozsudcích naprosto nezdůvodněn, přičemž je zcela v rozporu se skutkovým zjištěním vyplývajícím z provedeného dokazování soudem prvního stupně, a to především svědeckými výpověďmi MUDr. V. B., L. K. a v tomto směru podstatnými listinnými důkazy, zejména zprávou V. C., a. s., pobočka Č. B., ze dne 30. 8. 2004. Tak svědek MUDr. V. B. v hlavním líčení dne 15. 6. 2005 v návaznosti na svou výpověď z přípravného řízení výslovně uvedl, že platbu poskytla v. o. s. MUDr. B., neboť to měl snažší s tím, že jako obchodní společnost nebylo tak komplikované získat ten úvěr. Společnost má nějaký zvuk . Chov koní registrovaná osoba V. B. nemá nic společného s obchodní společností v. o. s. MUDr. B., (č. l. 658 spisu). Svědkyně L. K., která pracuje u MUDr. V. B. jako sekretářka a účetní, v protokolu o výslechu svědka z přípravného řízení ze dne 14. 12. 2004 uvedla, že pokud se jedná o otázku, kdo peníze půjčil může uvést, že peníze půjčil MUDr. B., v. o. s. (č. l. 201 až 202 spisu). Tuto skutečnost výslovně potvrdila i v hlavním líčení dne 8. 8. 2005 (č. l. 686 až 687 spisu). Tyto výpovědi jsou zcela v souladu se zprávou V. C., a. s., pobočka Č. B., ze dne 30. 8. 2004, ve které se uvádí, že majitelem účtu vedeného u V., a. s., je společnost MUDr. B., v. o. s., okr. Č. K., a z tohoto účtu byla dne 30. 1. 2003 odeslána částka ve výši 2.500.000,- CZK bezhotovostním platebním příkazem na účet vedený u V., a. s., pobočkou H. K., jehož majitelem je společnost V., s. r. o., okr. Ú. n. O. (č. l. 72 až 73 spisu) a s kopií příkazu k úhradě ze dne 30. 1. 2003 (č. l. 84 spisu). Ze všech těchto důkazů, které i oba soudy po jejich hodnocení považovaly za věrohodné, a proto z nich vycházely při svých skutkových i právních závěrech, vyplývá, že platbu v částce 2.500.000,- Kč poskytla právnická osoba MUDr. B., v. o. s., a nikoli MUDr. V. B. jako fyzická osoba. Tím se výrok o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, dostal do rozporu se skutkovým zjištěním vyplývajícím z provedeného dokazování.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podaná dovolání obviněných M. T. a I. T. důvodnými a naplňujícími uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z jejich podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněných M. T. a I. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a proto je třeba, aby se náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi a okolnostmi, na které Nejvyšší soud shora upozornil, přičemž v návaznosti na ně zváží, zda a v jakých směrech je třeba případně doplnit dokazování, zejména z hlediska určení osoby, která se obohatila, tedy, zda to byl obviněný M. T., příp. spolu se svou manželkou obviněnou I. T., anebo zda to byla společnost V., s. r. o., Č. T.. Přitom bude třeba věnovat pozornost i dalším námitkám obou obviněných obsažených v dovolání, které jsou v převážné části již skutkové povahy, a to s výjimkou námitky týkající se použití zásady ultima ratio , kterou je však možno se zabývat až po naznačeném doplnění dokazování a vyřešení všech souvisejících skutkových a právních otázek.

V tomto směru je především třeba věnovat pozornost námitce obou obviněných, že odvolací soud nesprávně učinil závěr o tom, že předmětný návrh na zápis zástavního práva ve prospěch společnosti M. K. Ch., s. r. o., dovolatelka podala osobně dne 27. 1. 2003 v 15.39 hodin na Katastrální úřad pro P. k., pracoviště v Ú. n. O.. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve sdělení ředitele předmětného Katastrálního pracoviště Ú. n. O. je sice opravdu uvedeno tvrzení, že návrh na zápis vlastnického práva (přesně návrh na povolení zápisu vkladu zástavního práva k nemovitostem podle § 4 zák. č. 265/1992 Sb.) doručila osobně paní T. dne 27. 1. 2003 (č. l. 404 spisu), nicméně z uvedeného návrhu ze dne 27. 1. 2003 opatřeného podacím razítkem Katastrálního úřadu v Ú. n. O. ze dne 27. 1. 2003 (č. l. 405 spisu) vyplývá pouze to, že jej podepsala obviněná I. T. a byl sice podán osobně, ale není zde uvedeno, kterou konkrétní osobou. Protože zatím nelze vyloučit tvrzení obviněného M. T., že tento návrh podal na příslušný úřad z jeho pověření svědek M. D., přičemž tento svědek tuto skutečnost ve své výpovědi v zásadě, byť nikoli zcela konkrétně, potvrdil, a z tohoto zjištění vycházel původně i soud prvního stupně (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), je třeba ověřit, na základě čeho ve sdělení ze dne 10. 3. 2004 učinil ředitel Katastrálního pracoviště Ú. n. O. závěr ohledně osobního doručení předmětného návrhu obviněnou I. T, a to buď vyžádáním další zprávy, anebo i jeho výslechem jako svědka.

Dále je třeba větší pozornost věnovat i námitce obou obviněných M. T. a I. T., kteří shodně uvedli, že v případě předmětné sporné částky 2.500.000,- Kč tato měla být posouzena správně jako záloha na provedení díla - stavby, resp. opravy dostihové dráhy prováděné pro poškozeného MUDr. V. B. firmou V., s. r. o. Podle jejich názoru rozhodně neměl být smluvní vztah mezi nimi a poškozeným MUDr. B. právně posouzen jako smlouva o půjčce. Předmětná částka jednak byla zaúčtována v účetnictví společnosti, zálohová faktura byla vystavena též společností V., s. r. o., a také z vyjádření bankovního ústavu vyplynulo, že šlo o nespecifikovanou platbu, což vše potvrzuje tvrzení obviněného M. T., že se ve skutečnosti jednalo o zálohu.

Nejvyšší soud v tomto směru zjistil, že nalézací a zejména odvolací soud v předmětné otázce vycházely hlavně ze skutečnosti, že směnku, která měla mít zajišťovací povahu, vystavil obviněný jako fyzická osoba a nikoli jako jednatel společnosti V., s. r. o., dále odvolací soud kladl obviněným v tomto směru k tíži, že poškozeným vyplacená částka nebyla použita na obviněným deklarovaný nákup materiálu na stavbu dostihové dráhy, ale ihned po vyzvednutí svědkem M. D. z banky byla vložena do firmy a nebylo dále patrno, jak s ní bylo naloženo, a uvedená částka byla z podnětu obviněného převedena na zvláštní účet za tímto účelem zřízený a nikoli na účet, na který doposud byly zasílány předchozí zálohy (srovnej str. 6 a 7 rozhodnutí odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že tyto závěry odpovídají provedenému dokazování, ale je třeba se jimi ještě blíže zabývat v dále naznačených směrech.

Soud prvního stupně se k uvedenému problému vyjádřil jen ve stručnosti a do značné míry hypoteticky na straně 10 a 11 svého rozhodnutí, kde uvedl, že objektivně je prokázáno, že obviněný se získáním peněz velmi pospíchal. Vyhovění požadavku na poskytnutí peněz poškozeným časově limitoval, což by při platbě na zálohu nebylo nutné. Zdůvodňování výhodností a nutnou rychlostí, právě pro účel koupě nemovitosti, bylo nejspíše záminkou smyšlenou, se jeví soudu jako velmi pravděpodobný impuls k ovlivnění poškozeného k poskytnutí přátelské služby půjčky. V tomto směru provedené šetření v přípravném řízení však o koupi další nemovitosti nepřineslo žádný poznatek. Důvody pro takový spěch mohly být skutečně velmi různorodé, mohlo jít nejspíše o časově limitované vrácení některého z dalších dluhů. Fakt, že šlo o vylákání peněz již od samého počátku s vědomím, že nebudou v termínu vráceny a že nejsou zajištěny ani předstíranou nezatížeností nemovitostí zástavou, jednoznačně soud mohl dovodit z důkazů. Peníze byly vylákány na poškozeném jeho uvedením v omyl tím, že při majetkové dispozici dne 30. 1. 2003 mu nebyly známy podstatné skutečnosti a současně byly důležité skutečnosti zatajeny, tj. reálné majetkové poměry obviněného a zadluženost jeho rodiny, při jejichž znalosti by takto vysokou částku obviněnému neposkytl.

K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tyto úvahy jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu nejsou zcela přesvědčivé. Především soud prvního stupně nahrazuje náležité ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu odpovídající zhodnocení provedeného dokazování spíše hypotetickými úvahami, než řádně na základě provedeného dokazování zjištěnými skutečnostmi zhodnocenými jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud pak soudy svůj závěr o vině obou obviněných založily mimo jiné i na tom, že obviněný vystavil směnku za sebe jako fyzickou osobu a že tedy v tomto případě musela směnka zajišťovat poškozeným tvrzenou půjčku obviněnému jako fyzické osobě, pak je třeba poukázat na abstraktní povahu směnky, se kterou je třeba se také v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Směnka je závazkem abstraktním, neboť zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění platném v době spáchání činu, neváže vznik směnečných závazků na žádné jiné okolnosti, než na splnění formalit, které předepisuje. Je to tedy závazek platební, který není vázán na jiné vztahy, které mezi výstavcem a remitentem u směnky vlastní existují či existovaly. Právní úprava směnky od důvodů, které vedly k jejímu vystavení, abstrahuje. Z tohoto důvodu ze samotné směnky, zejména není-li důvod jejího vzniku na ní vyznačen, nelze zjistit právní titul, z něhož byla vystavena. Pro úplnost je třeba dodat, že i v případě, že by byl důvod vzniku směnky na ní vyznačen, jak se někdy zvláště v minulosti dělo, nemělo by to nijaký vliv na existenci směnečného závazku (i když by to jistě usnadnilo dokazování v předmětné věci). Dále je třeba se v souvislosti s uvedeným směnečným závazkem obviněného M. T. (s avalem obviněné I. T.) vypořádat i s tím, že společnost V. byla společností s ručením omezeným, u které společníci za závazky společnosti ručí jen do výše nesplacené části základního kapitálu, a proto je nutné se blíže zabývat i tvrzením obviněného M. T., že poškozený MUDr. V. B. žádal vystavení směnky jako zajištění provedení a dokončení stavebních prací, neboť pokud by zaplatil další zálohu a stavba nebyla dokončena či by se vůbec nezačala z jakéhokoli důvodu stavět, pak ze smlouvy o dílo by musel požadovat například náhradu škody po společnosti, jejíž prostředky použitelné pro uspokojení by však mohly být mnohem menší než prostředky obviněného jako fyzické osoby, zvláště poté, co obviněný se snažil, dlužno říci podvodně, mimo jiné předmětným výpisem z katastru nemovitostí a čestným prohlášením obviněné I. T. atd., MUDr. V. B. přesvědčit, že jeho majetek jako fyzické osoby je značný. Tímto Nejvyšší soud nenaznačuje, že jednání obviněných zejména v části týkající se podvodného dokládání jejich solventnosti není trestné, nicméně je třeba si pro tento závěr též ujasnit, na základě čeho vznikla poškozenému škoda a zda vůbec vznikla, což z obou napadených rozhodnutí z již shora uvedených důvodů zatím nevyplývá bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Odvolací soud také kladl obviněnému M. T. k tíži, že předmětná finanční částka byla ihned po převedení na účet uvedený obviněným vybrána a byla použita pro potřebu celé společnosti, nikoli pouze na dostavbu dostihové dráhy. V tomto nelze než souhlasit s obviněným, že tato praxe v řadě obchodních společností je praxí obvyklou, nikoli ojedinělou, a sama o sobě, ani ve spojení se zřízením zcela nového bankovního účtu společnosti, což bylo provedeno i podle svědecké výpovědi MUDr. V. B. k urychlení celé transakce, nemůže být bez dalšího považována za podklad pro zjištění, že předmětná peněžní částka nebyla poskytnuta jako záloha na stavbu nebo rekonstrukci dostihové dráhy. V této souvislosti považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu ohledně dopisu právní zástupkyně poškozeného MUDr. V. B. JUDr. V. R. ze dne 30. 10. 2003, že její vyjádření je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných zcela irelevantní. V uvedeném dopise totiž JUDr. V. R. výslovně uvádí, že MUDr. V. B., v důvěře, že V., s. r. o., zajišťuje realizaci díla zaplatil počátkem letošního roku na účet zhotovitele celkem částku 4.390.000,- Kč, a to na základě zhotovitelem vystavené faktury částku 1.890.000,- Kč a na základě zálohové faktury částku 2.500.000,- Kč , což do značné míry potvrzuje obhajobu obviněných M. T. a I. T. Vzhledem k tomu, že šlo o vyjádření právní zástupkyně poškozeného MUDr. V. B., která ho zaslala právnímu zástupci protistrany zřejmě na základě jeho pověření, nelze takové vyjádření odbýt jen tvrzením, že je irelevantní, ale je třeba se jím naopak podrobně zabývat a v případě odlišného skutkového závěru se s ním i náležitě vypořádat v rámci hodnocení provedených důkazů. K tomu by bylo třeba zásadně vyslechnout i JUDr. V. R. jako svědkyni, což však zatím nebylo možné proto, že ji MUDr. V. B. nezprostil mlčenlivosti. Pokud i nadále MUDr. V. B. v průběhu dalšího řízení setrvá na tomto stanovisku, na což je třeba se ho v dalším řízení dotázat, je třeba tento jeho postup hodnotit z hlediska věrohodnosti jeho výpovědi, neboť takový jeho postoj je možno případně zvažovat i z hlediska, že tím brání objasnění závažných skutečností pro trestní řízení, které sám svým trestním oznámením vyvolal (viz č. l. 1, 2 a 148 až 150 spisu). Přitom Nejvyšší soud tímto svým vyjádřením nepresumuje toto hodnocení svědecké výpovědi MUDr. V. B. a ostatních navazujících důkazů, které je i nadále na soudu prvního stupně a posléze na odvolacím soudu, ale pouze upozorňuje na závažné skutečnosti, se kterými se soudy prvního a druhého stupně dosud náležitě nezabývaly a s nimiž je třeba se v dalším řízení při hodnocení provedených důkazů vypořádat. V tomto směru je v návaznosti na námitku obviněných učiněnou v dovolání konečně třeba též poukázat na to, že odvolací soud si v souvislosti s úvahami o dopisu právní zástupkyně JUDr. V. R. zcela zjevně zaměnil tzv. zálohovou fakturu ze dne 28. 1. 2003 na 2.500.000,- Kč (č. l. 117 a 180 spisu), kterou společnosti V., s. r. o., MUDr. V. B. nevrátil, ale naopak ji přesto, že ji nikdy nezaplatil, zanesl do knihy faktur (č. l. 139 spisu), s konečnou fakturou ze dne 29. 9. 2003 (č. l. 120 až 124 spisu), kterou MUDr. V. B. zaslal této společnosti zpět jako bezpředmětnou (č. l. 121 spisu), což ve své výpovědi potvrdil i obviněný M. T. (viz č. l. 112 spisu).

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená uvedenými dovoláními nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. července 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.