5 Tdo 66/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 331 odst. 1 bod alinea prvá tr. zákoník, § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoník



5 Tdo 66/2015-96
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2015 o dovolání obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 10 To 85/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 220/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2014, č. j. 6 T 220/2012-1440 (dále též jen rozsudek nalézacího soudu ), byl obviněný MUDr. L. Ž., Ph.D., (dále též jen obviněný nebo dovolatel ) uznán vinným

1) spácháním přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), ve znění účinném do 30. 11. 2011, kterého se měl dopustit tím, že dne 31. 7. 2008 v H. K., jako statutární orgán, ředitel příspěvkové organizace Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje, IČ: 481 45 122, Hradec Králové, Hradecká 1690 (dále jen ZZS KHK ), v úmyslu opatřit prospěch sobě a obchodní společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., IČ: 647 91 319, Hradec Králové, Brněnská 700/25 (dále jen MEDTEC-VOP, spol. s. r. o. ), podle § 2 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o veř. zakázkách nebo zákon o veřejných zakázkách ), jako veřejný zadavatel a současně jako vyhlašovatel a pořadatel veřejné soutěže, podle § 38 zák. o veř. zakázkách ve zjednodušeném podlimitním řízení na dodávku 1 ks sanitního vozidla vydal písemnou výzvu k podání nabídky, která v rozporu s § 38 odst. 2 zák. o veř. zakázkách, se směrnicí ředitele ZZS KHK č. 22/2004 a se směrnicí Královéhradeckého kraje č. 3 z 1. 6. 2008, nebyla vhodným způsobem zveřejněna, čímž byla znemožněna účast ve veřejné soutěži dalším soutěžitelům, výzvy k podání nabídky byly zaslány pouze společnosti OLFIN Car, s. r. o., Trutnov, Královédvorská 517, Medicol, s. r. o., Hrubšice 88, Ivančice, MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., Hradec Králové, Brněnská 700/25, FD SERVIS PRAHA, s. r. o., Kuří 26, Říčany u Prahy, F.C.S. AMBULANCE, spol. s. r. o., Neratovice, na základě výzvy se přihlásily do veřejné soutěže MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., a OLFIN Car, s. r. o., dne 12. 9. 2008 nechal vyhotovit Zprávu o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku sanitního vozidla , dne 25. 9. 2008 podepsal za ZZS KHK jako kupující se společností MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., jako prodávající kupní smlouvu č. ....... na nákup 1 ks sanitního vozidla za 2 298 383 Kč (včetně DPH), čímž umožnil společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., vytvořit zisk ve výši 129 307 Kč, za což od společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., obdržel dne 5. 1. 2009 na účet cestovní společnosti AVIANA, s. r. o., úhradu letenek za cenu ve výši 33 194 Kč na trase V. D. a zpět v termínu 21. a 27. 2. 2009 a dne 7. 1. 2009 úhradu za pobyt v hotelu Orchid v D. v době od 21. 2. do 27. 2. 2009 a za další náklady v celkové výši 24 845,41 Kč,

2) spácháním zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 11. 2008 v H. K., jako ředitel ZZS KHK, tedy jako její statutární orgán, v úmyslu opatřit prospěch podnikateli M. B. podnikajícímu pod obchodním jménem M. B. BIČELS, IČ: 15591051, Hradec Králové, Resslova 890, (dále jen M. B. BIČELS ), kdy ZZS KHK ve smyslu § 2 odst. 1, 2 písm. b) zák. o veř. zakázkách vystupovala jako veřejný zadavatel a současně jako vyhlašovatel a pořadatel veřejné soutěže, v souladu s ustanovením § 38 zák. o veř. zakázkách ve zjednodušeném podlimitním řízení na dodávku Centrální zásobování materiálem vydal písemnou výzvu k podání nabídky se stanoveným datem předložení nabídek do 8. 12. 2008, kterou v rozporu s § 38 odst. 2 zák. o veř. zakázkách, se směrnicí ředitele ZZS KHK č. 22/2004 a se směrnicí Královéhradeckého kraje č. 3 z 1. 6. 2008 vhodným způsobem nezveřejnil, čímž znemožnil účast ve veřejné soutěži dalším dodavatelům, v rozporu s § 38 odst. 3 zák. o veř. zakázkách vyzval opakovaný okruh zájemců jako v roce 2007, a to ELEKTA, s. r. o., IČ: 63 073 081, Karlštejnská 9, Jinočany, ARS AUDIO, s. r. o., IČ: 25 100 971, Třebohostická 2283, Praha 10, HGH, s. r. o., Blešno 30, Třebechovice pod Orebem, ELFO, v. o. s., IČ: 25 255 258, Kosmonautů 324, Pardubice, M. B. BIČELS, ze kterých byl jako vítěz vybrán hodnotící komisí podnikatel M. B. BIČELS, neboť zbylé čtyři společnosti odmítly účast v soutěži, přičemž již v době odeslání výzvy mohl důvodně předpokládat, že zbylé čtyři společnosti nejsou schopny splnit dodávku požadovaným zdravotnickým materiálem, neboť ze stejného důvodu odmítly účast v soutěži v roce 2007, hodnotící komisi, která měla nabídky hodnotit při jednání dne 10. 12. 2008, nepředložil odmítavé vyjádření čtyř společností (ELEKTA, s. r. o., ARS AUDIO, s. r. o., HGH, s. r. o., a ELFO, v. o. s.), neboť dopisy společností s odmítnutím nabídek byly doručeny až v období od 6. 1. 2009 do 20. 1. 2009 a dopis s přihláškou vítězného podnikatele M. B. BIČELS, byl odeslán 15. 1. 2009 a doručen ZZS KHK dne 16. 1. 2009, přesto již dne 10. 12. 2008 podepsal Zprávu o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku centrálního zásobování materiálem pro ZZS KHK , kdy měla být doporučena podnikateli M. B. BIČELS, pro plnění předmětné zakázky pro rok 2009 a dne 22. 12. 2008 pak uzavřel za ZZS KHK jako kupující s M. B. podnikajícím pod firmou M. B. BIČELS, jako prodávajícím kupní smlouvu na průběžné dodávky zboží specifikované v příloze č. 2 smlouvy s dobou plnění od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, následkem čehož umožnil vytvořit podnikateli M. B. BIČELS rabat za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 1 476 640 Kč.

Za tyto trestné činy byl obviněný MUDr. L. Ž., Ph.D., odsouzen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy peněžitý trest ve výměře 50 000 (padesát tisíc) Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců.

Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, rozhodl usnesením ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 To 85/2014-1528 (dále též jen usnesení odvolacího soudu ), tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř. ) odvolání obviněného a státního zástupce jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 10 To 85/2014, podal obviněný MUDr. L. Ž., Ph.D., prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Marvanové dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutků. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl na základě nesprávného právního posouzení skutků, neboť nezohlednil nově provedené důkazy, které přitom zcela vyvracejí závěry soudu a prokazatelně potvrzují tvrzení obhajoby, že nebyla naplněna skutková podstata trestných činů, ze kterých byl dovolatel viněn. Dále dovolatel namítal, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když jednání dovolatele kvalifikovaly tak, že údajně naplnilo znaky skutkové podstaty trestných činů podle § 331 odst. 1 alinea prvá a § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ačkoli ani u jednoho z trestných činů nebylo provedeným dokazováním bez pochybností prokázáno, že jejich skutková podstata byla jednáním dovolatele naplněna. Ačkoli doplněné dokazování závěry soudu vyvrátilo, soud nové důkazy v odůvodnění nezohlednil a dále trval na původní právní kvalifikaci.

K právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) dovolatel uvedl, že byl původně odsouzen pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon ). Odvolací soud na základě odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu zrušil s odůvodněním, že daným skutkem byl sice porušen zákon o veřejných zakázkách, avšak vzhledem k tomu, že na základě provedeného dokazování nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu a vzhledem k zanedbatelné společenské škodlivosti, kdy byla vybrána nejvýhodnější nabídka, a nikdo nebyl poškozen, nelze skutek posuzovat dle ustanovení trestního práva, jelikož by to bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. Odvolací soud ve své argumentaci potvrdil, že na základě dokazování není důvodné se domnívat, že sanitní vůz mohl být pořízen výhodněji, a že ačkoli výběrové řízení nebylo provedeno zcela v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, zájem společnosti na řádné hospodářské soutěži zde nebyl porušen. V té souvislosti dovolatel namítl, že nalézací soud zohlednil názor odvolacího soudu a upustil od původní trestně právní kvalifikace skutku, avšak daný skutek se rozhodl zúžit a jeho část posoudit coby přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, což učinil bez jakéhokoli předchozího upozornění až při vyhlašování rozsudku, ačkoli během hlavního líčení nebyly provedeny důkazy, které by dokazovaly naplnění skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku, a rovněž nebylo dovolateli umožněno, aby mohl na svou obhajobu navrhovat důkazy.

Dovolatel byl v únoru 2009 pozván společností MEDTEC-VOP, spol. s r. o., k účasti na mezinárodní konferenci urgentní medicíny a vojenské techniky konané v D. a byly mu proplaceny cestovní a ubytovací výlohy. Dovolatel k tomu uvedl, že je zcela běžnou praxí, že přední lékaři a experti se účastní odborných konferencí po celém světě a jejich účast je hrazena soukromými společnostmi ve formě daru. Dovolatel vytkl nalézacímu i odvolacímu soudu, že se nezamýšlely nad tím, co přesně je úplatek, když definice úplatku není v zákoně obsažena a ani judikatura Nejvyššího soudu se otázkou podstaty úplatku podrobně nezabývá, což je podle dovolatele zcela stěžejní pro posouzení naplnění skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku. Podle názoru dovolatele totiž není každý dar úplatkem. Za úplatek ve smyslu § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku se považuje jakákoli neoprávněná výhoda, kterou si pachatel dá slíbit či přijme v souvislosti s obstaráním věcí veřejného zájmu. Dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že se nijak nezabývaly prokazováním souvislosti mezi výběrovým řízením na nákup 1 ks sanitního vozu, resp. úlohou dovolatele v něm, a účastí dovolatele na mezinárodní konferenci v D.. Podle provedených důkazů byl osobou odpovědnou za průběh výběrového řízení Ing. K., který předsedal výběrové komisi, jež jednomyslně zvolila nejvýhodnější nabídku. Dovolatel nebyl členem této komise, jejích zasedání se nijak neúčastnil a provedené důkazy jednoznačně prokazují, že k jakémukoli ovlivňování průběhu výběrového řízení ze strany dovolatele nedošlo, kdy i svědci se v tomto směru vyjadřují shodně. Dovolatel opětovně argumentuje názorem odvolacího soudu, podle kterého není důvodné se domnívat, že sanitní vůz mohl být obstarán levněji, a že zájem na řádné veřejné soutěži nebyl porušen. Dovolatel namítl, že nelze vidět žádnou souvislost mezi výběrovým řízením a účastí dovolatele na mezinárodní konferenci v D., a to s jedinou výjimkou, kterou je společný jmenovatel společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., kdy tento jediný společný prvek nemůže sloužit jako jednoznačný důkaz o souvislosti mezi výběrovým řízením a cestou dovolatele na konferenci v D.. Bez jasného prokázání souvislosti mezi těmito dvěma událostmi oddělenými půlročním rozmezím nelze považovat skutkovou podstatu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku za naplněnou, jelikož její objektivní stránka vyžaduje, aby byl úplatek přijat v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, což podle názoru dovolatele prokázáno nebylo, ani v tom smyslu nebylo prováděno žádné podrobné dokazování. Vzhledem k absenci jakékoli příčinné souvislosti mezi údajným úplatkem a obstaráním věci obecného zájmu tedy nebyla naplněna skutková podstata přečinu přijetí úplatku.

Dovolatel rovněž vytkl soudům, že se nezabývaly subjektivní stránkou skutkové podstaty, ačkoli z dokazování vyplývá, že dovolatel otázkám výběrového řízení nerozuměl, nezajímal se o ně a výběrová řízení probíhala mimo sféru jeho vlivu v gesci provozně technického úseku pod vedením náměstka Ing. K.. V daném případě nic nenasvědčuje tomu, že by motivem proplacení výloh účasti dovolatele na mezinárodní konferenci v D. ze strany společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., bylo jakkoli ovlivnit ať už dovolatele či kohokoli jiného ze ZZS KHK při rozhodování o vítězi výběrového řízení na nákup 1 ks sanitního vozidla. Podobné hrazené účasti na mezinárodních konferencích jsou běžnou praxí. Sám dovolatel se obdobných způsobem účastnil mnoha odborných konferencí po celém světě. Dovolatel namítal, že nelze dovozovat úmysl přijetí úplatku pouze z toho, že tuto nabídku neodmítl. Jednání dovolatele tedy samo o sobě nelze bez dalších důkazů hodnotit jako trestný čin přijetí úplatku, kdy součástí skutkové podstaty je rovněž prokázání úmyslného zavinění.

Všechny výše uvedené otázky měly být předmětem dokazování, avšak soud svým překvapivým rozhodnutím žádné dokazování neumožnil. Dovolatel tím ztratil možnost vyjádřit se k vzneseným námitkám a navrhnout důkazy, které by prokazovaly jeho nevinu. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a zásada kontradiktornosti řízení, jakož i zásada in dubio pro reo, jelikož skutkový stav, na jehož základě byl dovolatel odsouzen, nebyl pro absenci podrobného dokazování prokázán mimo rozumnou pochybnost. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu, dopustil se soud nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 1), když jednání dovolatele kvalifikoval jako trestný čin.

Ke skutku pod bodem 2) dovolatel uvedl, že byl odsouzen za zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Tento skutek byl původně kvalifikován jako trestný čin pletichy při veřejné soutěži podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Dovolatel se proti původnímu rozsudku odvolal a odvolací soud vyjádřil právní názor, že ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba užít pro obviněného výhodnější posouzení trestnosti činu, a to vzhledem k zpřísnění podmínek trestnosti u trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, což spočívá v rozdílu zákonného znaku skutkové podstaty ve slově sjedná oproti původnímu zjedná . Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 18. 7. 2013, č. j. 10 To 164/2013-1255, kterým věc vrátil se závazným právním názorem nalézacímu soudu, vyjádřil názor, že sjednání vyžaduje přímou vzájemnou interakci jednajících subjektů, na rozdíl od starého termínu zjedná , jež by bylo možno chápat jako zařídí či zajistí a vzájemná interakce subjektů tudíž není nutná. Nalézací soud v souladu s názorem odvolacího soudu změnil právní kvalifikaci a odsoudil dovolatele za zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přičemž měl za prokázané, že dovolatel se dopustil sjednání výhody, neboli tedy, že se zvýhodněným subjektem vzájemně jednal. Dovolatel namítl, že s tímto názorem nalézacího soudu se nelze ztotožnit, jelikož jeho skutkové závěry se dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy.

Dovolatel namítal, že se nalézací soud dokazováním úmyslné formy zavinění skutku pod bodem 2) nikterak podrobně nezabýval a spokojil se s konstatováním, že šlo o zavinění ve formě tzv. eventuálního úmyslu, neboť dovolatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Přitom z žádného důkazu nevyplývá, že dovolatel věděl a byl srozuměn s tím, že svým pouhým podpisem pod smlouvou předloženou mu na základě výběrového řízení, které proběhlo mimo jeho sféru vlivu za odpovědnosti provozně technického úseku a osob ze ZZS KHK, které byly členy hodnotící komise, způsobí porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem. Dovolatel připustil, že by se v tomto případě dalo uvažovat o tom, že jeho jednání mohlo být maximálně nedbalostní, pokud byl s prací provozně technického náměstka Ing. K. nespokojen, a měl a mohl vědět, že ponecháním Ing. K. v jeho funkci může k porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem dojít.

K objektivní stránce skutku ad 2) dovolatel namítal, že jejím prokázáním se nalézací soud rovněž nedostatečně zabýval. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí, kterým věc vrátil nalézacímu soudu, vyjádřil závazný právní názor, že pro obviněného je příznivější kvalifikace podle § 256 tr. zákoníku, a to vzhledem ke změně zákonného znaku skutkové podstaty ve slově sjednání , oproti původnímu zjednání , přičemž sjednání vyžaduje vzájemnou interakci jednajících subjektů, tedy pachatele a zvýhodněné osoby. K tomu dovolatel uvedl, že z hlediska dokazování naplnění skutkové podstaty a zákonného znaku sjednání je zcela stěžejní výpověď svědkyně A. H., dříve B., bývalé ženy M. B., který byl vítězným subjektem inkriminovaného výběrového řízení na dodávku centrálního zásobování materiálem ZZS KHK. Podle výpovědi svědka M. B., to byla právě jeho bývalá manželka A. H., kdo se staral o obchodní stránku věci a sjednávání zakázek pro podnikatele M. B. BIČELS. On sám se o podobné věci nezajímal a nestaral, v tomto směru byl jeho jedinou rolí podpis na smlouvě, kterou jeho bývalá žena sjednala. Dovolatel uvedl, že pro naplnění objektivní stránky a zákonného znaku sjednání výhody při zadání veřejné zakázky by tedy muselo dojít ke vzájemné interakci právě svědkyně H. a dovolatele jako statutárního orgánu příspěvkové organizace ZZS KHK a právě tito dva by museli sjednat , že výběrové řízení proběhne tak, jak proběhlo, a že vítězem bude právě podnikatel M. B. BIČELS. Nalézací soud na výslechu svědkyně H. netrval. Vyslechl ji až odvolací soud. Svědkyně H. ve své výpovědi uvedla, že za celé ty roky spolupráce se ZZS KHK jednala o výběrových řízeních pouze se dvěma osobami, které byly vedeny jako kontaktní, a to s Ing. N. a především s paní K.. Dále uvedla, že se s obviněným znali mnoho let, něco prohodili, ale na téma výběrové řízení ne. Je tedy nemyslitelné, aby soud vzhledem k výpovědi svědkyně H. považoval zákonný znak skutkové podstaty sjednání výhody za naplněný. Odvolací soud však konstatoval, že výpověď svědkyně H. nepřinesla pro skutková zjištění žádný nový poznatek, a zcela tedy ignoroval, že její výpověď jednoznačně vyvrací závěr soudu o naplnění skutkové podstaty zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že výše zmíněná zásadní část výpovědi svědkyně H. nebyla ani zmíněna v odůvodnění odvolacího soudu, jedná se o typický opomenutý důkaz, který má v tomto případě zásadní dopad na celkové právní posouzení jednání dovolatele.

Závěrem dovolatel shrnul, že skutky pod body 1) a 2) jsou si ve svém průběhu do značné míry podobné, jelikož v obou případech šlo o zadávání veřejné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách. Časový rozestup mezi oběma skutky je krátký a postavení osob a jejich funkce v rámci provádění výběrových řízení v ZZS KHK se nijak nezměnila. Podle listinných důkazů lze potvrdit, že nejen v rozhodném období konce roku 2008, ale dokonce minimálně ještě v únoru 2009 byl osobou odpovědnou za provádění výběrových řízení náměstek Ing. K.. Výpovědi svědků se shodují, že na Ing. K. byly vznášeny stížnosti a byla obecná nespokojenost s jeho prací. Svědkyně K. ve své výpovědi uvedla, že se obviněný radil, jakým způsobem zbavit Ing. K. jeho funkce a nahradit ho někým jiným, avšak k žádnému převzetí povinností ohledně výběrových řízení nedošlo. Až v roce 2009 byl Ing. K. odvolán z funkce provozně technického náměstka a otázka výběrových řízení se začala řešit s Královéhradeckým krajem. Výpovědi ostatních svědků se rozcházejí v mnoha ohledech včetně toho, zda k takovému převzetí pracovních povinností obviněným vůbec došlo. Zásadním je v tomto směru, že výpovědi svědků stejně jako listinné důkazy potvrzují, že se dovolatel nikdy v žádném výběrovém řízení neangažoval a jejich průběh nikdy neovlivňoval ani se o to nepokusil. U obou skutků se soudy měly dopustit nesprávného právního posouzení. V případě skutku pod bodem 1) se tak stalo z důvodu překvapivého rozhodnutí nalézacího soudu, který změnil právní kvalifikaci až v rámci vyhlašování rozsudku a odsoudil dovolatele za pouhou výseč původního skutku, která nebyla předmětem podrobnějšího dokazování. Dovolatel byl tedy odsouzen na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu, kdy se nalézací soud nezabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Dovolateli bylo znemožněno využití jeho práva na obhajobu. Rozhodnutí je tak v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení. Soud neprovedl dokazování k prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku a zejména souvislosti mezi přijetím úplatku a obstaráním věci veřejného zájmu. Skutkový stav nebyl zjištěn nad veškerou rozumnou pochybnost. Soud tak v důsledku nesprávného právního posouzení skutku dovolatele v rozporu se zásadou in dubio pro reo odsoudil za jednání, které nenese znaky žádného trestného činu. V případě skutku pod bodem 2) došlo ze strany nalézacího soudu k nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, když se podrobně nezabýval prokázáním naplnění skutkové podstaty zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, když byl odvolacím soudem upozorněn na důležitost prokázání naplnění zákonného znaku sjednání výhody, který oproti původnímu zjednání vyžaduje přímou vzájemnou interakci mezi jednajícími subjekty. V tomto případě nebylo nijak prokázáno zavinění ve formě úmyslu, nebyla prokázána ani objektivní stránka skutkové podstaty sjednání výhody. Dovolatel tak byl odsouzen v rozporu se zásadami in dubio pro reo a ultima ratio.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen státní zástupce ), kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 1. 12. 2014, a to následovně. V úvodu státní zástupce zkonstatoval rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Následně zrekapituloval námitky uplatněné dovolatelem. K dovolacímu důvodu státní zástupce uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

K namítané nesprávné hmotně právní kvalifikaci skutku pod bodem 1), týkajícího se výběru dodavatele sanitního vozu od společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., státní zástupce uvedl následující. Dovolatel namítal nenaplnění objektivní a subjektivné stránky přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí správně dospěl k závěru, že obviněný za výběr dodavatele sanitního vozu ve výběrovém řízení obdržel od vítězné společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., majetkový prospěch v podobě letenky a ubytování v hotelu, když navštívil v únoru 2009 mezinárodní veletrh v D.. V daném případě se však nejednalo o pracovní cestu, neboť ta je prokazována na základě dodatečně vyhotovené dohody o pracovní činnosti, jež však byla povolena jinému pracovníkovi, Ing. L. Š., a nikoli dovolateli. Celkem pak bylo obviněnému hrazeno 33 194 Kč za zpáteční letenku a 24 845 Kč za pobyt v hotelu. Zaplacení nákladů návštěvy dovolatele na mezinárodním veletrhu o trendech zdravotnického vybavení vojenské techniky nelze považovat za nic jiného než úplatek. Tuto nadstandardní odměnu obviněný přijal jako statutární orgán příspěvkové organizace státu od vítězného účastníka výběrového řízení, tedy takového řízení, jež naplňuje zákonný pojem obstarání věci obecného zájmu , pod který spadá plnění úkolů při zajišťování péče o zdraví občanů, kterou plní právě příspěvková organizace Zdravotnická záchranná služba Královéhradeckého kraje. Státní zástupce dále podotkl, že nalézací soud na str. 22 svého rozhodnutí správně uvedl, že pouze obviněný byl tím, kdo mohl rozhodnout o výběru nejvhodnější nabídky, o čemž svědčí i jeho podpisy na všech důležitých listinách. Z hlediska naplnění subjektivní stránky není pochyb o tom, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že za úspěšnou realizaci výběrového řízení pro shora jmenovanou společnost obdrží majetkový prospěch. Samotné nedodržení zákona o veřejných zakázkách by neznamenalo, že se jedná o jednání trestné podle trestněprávních norem, avšak v daném případě je rozhodujícím hodnotícím kritériem úmyslná forma zavinění, jež byla soudy prvního a druhého stupně správně dovozena. Nelze tedy přisvědčit námitkám dovolatele, že by se v jeho případě mohlo jednat o pouhé zavinění ve formě nedbalosti, takže by jeho jednání nebylo postižitelné v trestněprávní rovině. K argumentaci dovolatele týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces, kdy se podle jeho tvrzení nemohl řádně hájit z důvodu změny právní kvalifikace, lze toliko uvést, že soud není podle § 220 odst. 3 tr. ř. vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Tato právní kvalifikace je ve všech ohledech pro pachatele příznivější oproti obžalobě a právo obhajoby v daném případě zkráceno nebylo, neboť trestní řád v § 190 odst. 2 výslovně stanoví, že není-li v případě odlišného právního posouzení třeba vracet věc k došetření státnímu zástupci, upozorní předseda senátu na možnost odchylné kvalifikace skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby. K námitce dovolatele stran porušení principu ultima ratio státní zástupce uvedl, že v projednávané věci pak vzhledem k vymezení skutku a okolnostem případu rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzované jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o činy méně závažné, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Lze tedy konstatovat, že jednání obviněného již zcela jednoznačně stojí mimo rámec práva občanského či správního a je třeba na ně nahlížet jako na kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno. Není tedy možné přisvědčit námitce dovolatele, že byl jako ředitel zdravotnické záchranné služby odpovědný za řádný chod této organizace, a proto pokud mu byly předloženy smlouvy na základě podkladů o konání výběrového řízení jeho podřízenými, nemohl podpis pod smlouvami o dodávce sanitního vozu zdržovat s ohledem na nutnost bezodkladného zajištění chodu záchranné služby. Použitím této argumentace se nelze vyvinit z trestného jednání, kterého se dovolatel dopustil, a které soudy nižšího stupně správně kvalifikovaly jako trestný čin.

K namítané nesprávné hmotně právní kvalifikaci skutku po bodem 2), týkajícího se výběru dodavatele zdravotnického zásobování, podnikatele M. B. BIČELS státní zástupce konstatoval, že soudy nižšího stupně při právním hodnocení předmětného trestného činu správně dovodily naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a to na základě řádně zjištěného skutkového děje. V trestním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že dovolatel jako statutární orgán, ředitel příspěvkové organizace Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje, tedy jako zadavatel a současně vyhlašovatel a pořadatel veřejné soutěže při výběrovém řízení na dodání centrálního zásobování zdravotnickým materiálem pro jmenovanou organizaci, zvýhodnil podnikatele M. B. BIČELS. Dovolatel jednak neumožnil účast ve veřejné soutěži dalším soutěžitelům, když v rozporu s příslušnými směrnicemi písemnou výzvu k podání nabídky vhodným způsobem nezveřejnil, přičemž při vyzvání daného okruhu společností věděl, že tyto společnosti nejsou krom podnikatele M. B. BIČELS schopny dodávku splnit, jednak bez výběrového řízení s touto společností uzavřel další rámcovou smlouvu. Tímto konáním obviněný získal pro jiného značný prospěch ve formě vytvoření zisku ve výši téměř 1,5 mil. Kč. Při svém jednání si obviněný byl zcela nepochybně vědom toho, že jmenovanou společnost upřednostnil před případnými jinými dodavateli předmětného materiálu. Z hlediska namítané neexistence subjektivní stránky naopak ze zjištěného skutkového stavu plyne, že došlo k jejímu naplnění, a to ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce dále zkonstatoval, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že nebyla naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu. K námitce porušení principu ultima ratio státní zástupce odkázal na výše uvedené.

Závěrem státní zástupce uvedl, že se soudy nedopustily pochybení tvrzeného v dovolání, když dovodily správný a zákonu odpovídající hmotně právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše uvedených trestných činů, kdy takový závěr byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují vinu dovolatele. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi nebyl shledán žádný rozpor. Vzhledem k těmto skutečnostem se státní zástupce domnívá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. V té souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že shora uvedené vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 1. 12. 2014 k dovolání obviněného doručil obhájkyni obviněného JUDr. Haně Marvanové. Vzhledem k tomu, že se však tato do rozhodnutí v této věci nevyjádřila, a s přihlédnutím k jeho obsahu z něho Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nevycházel a nepřihlížel k němu.

Obviněný MUDr. L. Ž., Ph.D., uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však nelze učinit, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.

Nejvyšší soud se z hlediska uvedeného extrémního nesouladu ve stručnosti zabýval i odvolatelovými shora uvedenými skutkovými námitkami. Obviněný zejména namítal, že nebyl osobou zodpovědnou za průběh výběrových řízení, neboť podle provedených důkazů byl osobou odpovědnou za průběh výběrového řízení Ing. K., který předsedal výběrové komisi, jež jednomyslně zvolila nejvýhodnější nabídku. Dovolatel nebyl členem této komise, jejích zasedání se nijak neúčastnil a provedené důkazy jednoznačně prokazují, že k jakémukoli ovlivňování průběhu výběrového řízení ze strany dovolatele nedošlo, kdy i svědci se k tomu vyjadřují shodně. Nalézací soud k této námitce obviněného zdůraznil, že svědkyně K. v tomto směru uvedla, že svědek Ing. K. organizoval výběrová řízení v roce 2007, v roce 2008 to už byl obviněný a svědkyně K.. Administrativu veřejných soutěží, rozesílání nabídek, vyřizovala svědkyně K.. Obviněný se k věci vyjádřil tak, že jedině on a svědkyně K. ví, jak se dělají výběrová řízení a budou je dělat sami. Svědek MUDr. M. vypověděl, že do roku 2008 administraci veřejných soutěží prováděl provozně technický náměstek, svědek Ing. K.. Od roku 2008 asi pro nespokojenost obviněného, převzal administraci obviněný a svědkyně K.. Obvykle byli obviněným vyzýváni jednotliví pracovníci podle úseků, aby připravovali podklady pro administraci jednotlivých výběrových řízení. Svědek Ing. K. se vyjádřil tak, že nikdy nebyl pověřen vedením zadávacího řízení. V roce 2009 či 2008 se svědkem Ing. N. připravovali zadávací řízení na dodávky pneumatik, připravené podklady poslali obžalovanému jako návrh. Výběrové řízení bylo provedeno jinak, než bylo navrženo, vše si obstaral obviněný sám. Svědek Ing. N. pak potvrdil, že asi do roku 2008 měl výběrová řízení na starosti každý náměstek sám. V roce 2008 administroval zadávací řízení svědek Ing. K., byla však nespokojenost s prací svědka Ing. K. ve vztahu k zadávacím řízením, obviněný proto řekl, že si tuto činnost stáhne na svůj aparát. Poté podklady pro výběrová řízení připravovala asistentka ředitele svědkyně K.. Nelze tak souhlasit s tvrzením obhájkyně obviněného, že by z jediné výpovědi svědkyně P., že své administrativní zaměstnání vykonávala pouze podle pokynů svého nadřízeného svědka Ing. K., mělo vyplývat, že svědek Ing. K. vykonával úkony v zadávacích řízeních uskutečněných po zmiňovaných výtkách k práci svědka Ing. K.. Jak výslovně uvedl ve své výpovědi svědek MUDr. M., pokud jsou v zápisech z porad zmiňovány úkoly, za které odpovídají jednotliví zaměstnanci ZZS KHK, svědčí to o tom, že tito lidé připravovali podklady pro vlastní administraci výběrového řízení, ale nevypovídá to nic o tom, kdo prováděl samotnou administraci. S tímto vyjádřením koresponduje i zápis z porady PTÚ (zřejmě provozně-technického úseku) zpracovaný svědkem Ing. K. (č. l. 483 spisu). Ze skutečnosti, že svědek Ing. K. měl za úkol připravovat podklady pro výběrové řízení či předložit zprávu o průběhu zadávacího řízení, nelze činit jednoznačný závěr, že svědek Ing. K. přímo obstarával úkony spojené se zadávacím řízením. Závěr, že svědek Ing. K. měl provádět zadávací řízení i po doručení vytýkacího dopisu nekoresponduje se shora uvedenými svědeckými výpověďmi. Z uvedených zjištění pak vyplývá závěr, že v případě předmětných dvou zadávacích řízení obstarával úkony s nimi spojené obviněný, případně prostřednictvím svědkyně K. (k tomu viz blíže str. 13 a 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědek MUDr. M. pak připustil, že jednání hodnotící komise, kterých se v případě obou předmětných zadávacích řízení zúčastnil, probíhala méně formálním způsobem a nemuseli se na nich podílet všichni členové hodnotící komise. Nepamatoval si, že by byl přítomen otevírání obálek s nabídkami zájemců. Svědek Ing. K. vypověděl, že nikdy nebyl přítomen otevírání obálek s výjimkou zadávacího řízení na dodávku třiceti sanitních vozů. Svědek Ing. N. také výslovně vyloučil, že by byl přítomen otevírání obálek. Je tedy zřejmé, že veřejná soutěž v předmětných případech nemohla probíhat zákonným způsobem, když bylo porušeno ustanovení § 71 odst. 1 zák. o veř. zakázkách, podle kterého pro otevírání obálek s nabídkami (dále jen "obálka") ustanoví veřejný zadavatel nejméně tříčlennou komisi. Hodnotící komise, která byla v rámci obou předmětných zadávacích řízení zároveň pravděpodobně pověřena otevíráním obálek, však svou činnost vykonávat nemohla. Svědkové Ing. K. a H. v případě skutku popsaného pod bodem 1. obžaloby a svědkové Ing. K., K.a P. v případě skutku popsaného pod bodem 2. obžaloby shodně potvrdili, že se žádného jednání komise neúčastnili a protokol o údajném jednání hodnotící komise jim byl předložen k podepsání dodatečně.

V návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., především o výše uvedené svědecké výpovědi a o listinné důkazy. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) se jedná zejména o zprávy společnosti Aviana na č. l. 317 a 323, faktury téže společnosti na č. l. 326 a 327; výpisy z účtů společnosti MEDTEC-VOP na č. l. 332 a 333; příkaz k zahraniční pracovní cestě Ing. L. Š. na č. l. 1326 p. v.; písemná dohoda o provedení práce datovaná 9. 12. 2008 č. l. 335 (viz také blíže str. 17 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 4 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že uvedené listinné důkazy jsou v souladu se svědeckými výpověďmi zejména svědka Ing. K., svědka MUDr. M., svědka Ing. N. a svědkyně K. a svědkyně P., obsaženými ve spisu. Svědek Ing. K. uvedl, že v roce 2008 byl zaměstnán jako provozně technický náměstek u ZZS KHK. V případě veřejné soutěže na dodávku sanitního vozu specifikaci jako náměstek předal svědkyni K., která výběrové řízení měla na starosti. Výběrová řízení organizoval úsek ředitele a ostatní úseky dodávaly potřebné informace (k tomu viz č. l. 1195 spisu). Svědek dále uvedl, že většinou přišla svědkyně K. a řekla, že pan ředitel posílá k podepsání výběrové řízení, tak se to podepsalo, nebo to bylo předáno na pondělních poradách (viz č. l. 1196 spisu). Svědek MUDr. M. uvedl, že v roce 2008 byl zaměstnán jako zdravotnický náměstek Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje. Jeho úkolem v záchranné službě nebyla výběrová řízení. Do roku 2008 administraci veřejných soutěží prováděl provozně technický náměstek svědek Ing. K.. Od roku 2008 asi pro nespokojenost obviněného, převzal administraci obviněný a svědkyně K.. Výběrové řízení připravoval na základě technických podkladů do přelomu roků 2007/2008 svědek Ing. K. a později obviněný. Jednání hodnotící komise proběhla méně formálním způsobem v rámci budovy Záchranné služby, a to buď po poradě vedení, nebo ve výukové místnosti. Obvykle byli obviněným vyzýváni jednotliví pracovníci podle úseků, aby připravovali podklady pro administraci jednotlivých výběrových řízení (viz č. l. 1359 a 1360 spisu). Svědek Ing. N. vypověděl, že v roce 2008 měli výběrová řízení na starosti správci jednotlivých komodit, provozní věci provozní náměstek, lékařské záležitosti lékařský náměstek, odbor financí měl na starosti sám. Výběrová řízení měli za úkol zpracovávat náměstci a předkládat výsledky řediteli organizace. Měly je připravit jednotlivé odbory. Příprava spočívala ve specifikaci jednotlivých komodit. Návrh na výběrová řízení podávali náměstci, poté se posílal přes sekretariát ředitele. Způsob uskutečnění výběrového řízení byl v kompetenci obviněného. Od roku 2008 podklady pro výběrová řízení připravovala asistentka ředitele svědkyně K.. Do té doby je připravoval svědek Ing. K.. Do roku 2006 a od roku 2010 vyřizoval tuto agendu svědek Ing. N.. V roce 2008 výběrová řízení administroval svědek Ing. K.. Byla velká nespokojenost se svědkem Ing. K. ohledně výběrových řízení. Obviněný proto řekl, že si to stáhne na svůj aparát, a to pravděpodobně v průběhu roku 2008, kdy mohly vyvrcholit neshody ohledně činnosti svědka Ing. K., který nebyl schopen plnit úkoly, které mu obviněný zadával. V září 2008 hodnotící komise hodnotila nabídky na dodávku sanitního vozu. Společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., byla vybrána proto, že nabídla nejnižší cenu vozidla, což bylo jediným kritériem. Firma dodala sanitní vozidla pro Holding již předtím, cena byla obdobná. Nikdo ho při rozhodování neovlivňoval (blíže viz č. l. 1365 spisu). K tomu svědek ještě uvedl, že u otevírání obálek rozhodně nebyl a že měl být sepsán protokol, který byl vyhotovován dodatečně (blíže viz č. l. 1197 spisu). Svědkyně K. uvedla, že členy hodnotící komise v rámci veřejných soutěží vybíral obviněný. Sama členem takové komise byla. Písemné jmenování od obviněného neobdržela. Fyzicky v žádné komisi neseděla, pouze dodatečně podepisovala protokol. Funkce komise byla pouze formální. Protokol k podpisu jí předkládala svědkyně K. s tím, že bylo výběrové řízení, aby protokol podepsala, a v jednom případě v roce 2007 svědkyně P.. Svědek Ing. K. organizoval v roce 2007 výběrová řízení, v roce 2008 to už byl obviněný a svědkyně K.. Administrativu veřejných soutěží, rozesílání nabídek vyřizovala svědkyně K.. Obviněný řekl, že jedině on a svědkyně K. ví, jak se dělají výběrová řízení a budou je dělat sami. To platilo i pro obě veřejné soutěže, které jsou předmětem tohoto řízení. Obviněný se opakovaně odvolával na směrnici Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ohledně zadávání veřejných soutěží (viz č. l. 1188 spisu).

Ke skutku pod bodem 2) soudy nižších stupňů vycházely z následujících listinných důkazů: výzva na dodávku Centrální zásobování zdravotnickým materiálem ze dne 19. 11. 2007 (č. l. 824 a násl.); odpovědi oslovených soutěžitelů včetně knih přijaté pošty (č. l. 508 a násl.): HGH Třebechovice pod Orebem (č. l. 580 a 1089), ELEKTA Jinočany (č. l. 527 a 1087-8), M. B. BIČELS (č. l. 527 a 1093), Ars Audio (č. l. 527 a 1091), Elfo, s. r. o. (č. l. 1086); zpráva o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK ze dne 7. 12. 2007 (č. l. 886 a 887); oznámení o výběru nabídky podnikatele M. B. BIČELS (č. l. 885); zpráva o průběhu výběrového řízení na Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK ze dne 12. 12. 2007 (č. l. 888 a násl.); protokol z jednání komise 10. 12. 2008 (č. l. 1082); zpráva o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 10. 12. 2008 (č. l. 1084); zpráva ze dne 15. 1. 2009 (č. l. 774); kupní smlouva ze dne 22. 12. 2008 (č. l. 1095 a násl.); k tomu viz blíže str. 24 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 5 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Uvedené listinné důkazy jsou v souladu se svědeckými výpověďmi zejména svědka Ing. K., svědka MUDr. M., svědka Ing. N. a svědkyně P.. Svědek Ing. K. ke skutku uvedl, že výběrové řízení bylo zcela formální, sám podnikatel M. B. podnikající pod obchodním jménem M. B. BIČELS oslovoval potenciální kandidáty, kteří se přihlásili do výběrového řízení. V okamžiku, kdy byly podklady připraveny, přinesla většinou svědkyně K. listiny k podpisu. Výběrová komise se ve skutečnosti nikdy nesešla. Sám potenciální účastníky veřejné soutěže neoslovoval, s výjimkou veřejné soutěže na dodávku kyslíku. Nikdy doporučující zprávu nevypracovával. Svědkyni K. nežádal o vyhotovení zprávy hodnotící komise, nikdy nebyl v hodnotící komisi. Nikdy nebyl pověřen vedením výběrového řízení (blíže viz č. l. 1195 spisu). Svědek MUDr. M. vypověděl, že v případě Centrálního zásobování byl jediný validní uchazeč, takže jednání hodnotící komise bylo zcela formální. Po prostudování zápisů z porad v roce 2008 a 2009 a dokumentů, které jako současný ředitel ZZS KHK předkládal soudu a vzhledem ke koncentraci výtek na svědka Ing. K. v červnu a červenci 2008, pravděpodobně v tuto dobu, byla odebrána administrace výběrových řízení svědku Ing. K.. Dále uvedl, že jednání hodnotící komise ohledně Centrálního zásobování na rok 2009 proběhlo podle jeho přesvědčení na přelomu ledna nebo února 2009. V zápisech z porad zjistil, že ještě v datech po údajném konání výběrového řízení v polovině prosince 2008 byly další úkoly z porad, tj. zjišťovat objemy poptávaných komodit, s tím, aby se výběrové řízení připravilo v průběhu ledna 2009. Pokud podepsal protokol datovaný do prosince 2008, došlo k tomu tím, že datum nekontroloval, neboť důvěřoval tomu, kdo mu protokol donesl k podpisu. Jednání hodnotící komise při výběrovém řízení na centrální zásobování na rok 2009 nemohla proběhnout dříve než v druhé polovině ledna 2009. Pravděpodobně došlo k nějakému antidatování. Skutečnost, že oznámení o výběru nabídky podnikatele M. B. BIČELS bylo datováno ještě dřív, než se sešla komise, si nedokázal vysvětlit (viz blíže č. l. 1361 a 1362 spisu). Svědek Ing. N. uvedl, že dodávky pro centrální zásobování vyhrál podnikatel M. B. BIČELS, který podal jedinou vhodnou nabídku. Hodnotící komise nemohla rozhodnout jinak. Nedokázal si vysvětlit skutečnost, že jednání hodnotící komise proběhlo v prosinci 2008 a nabídka došla až 16. 1. 2009 (viz č. l. 1365 a 1366 spisu). Svědkyně P. vypověděla, že v rámci výběrových řízení sepisovala materiály, které jí předával svědek Ing. K.. Nepamatovala si, že by obcházela členy hodnotící komise a nechávala je něco podepisovat, ani svědkyni K.. Vykonávala administrativní práce, v rámci výběrových řízení pouze sepisovala, co jí bylo předloženo. U žádného výběrového řízení nebyla účastna. V sídle ZZS KHK na chodbě potkávala A. H., dříve B., když zde něco zařizovala. Přicházela s ní do styku, když objednávala u podnikatele M. B. BIČELS nějaké věci, nebo tam vezla něco na opravu, či když potřebovala vědět k provozním deníkům, jaké věci se opravovaly nebo které se dávaly na posudek. Ohledně výběrového řízení s A. H., dříve B., nejednala. Podpis pod protokolem z jednání hodnotící komise v roce 2007 či 2008 po ní požadoval Ing. K.. V roce 2008 pravděpodobně byly výhrady k práci Ing. K. (viz č. l. 1399 a 1400 spisu).

S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti případu a citované svědecké výpovědi má tak Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů, přičemž právě tento soud je s ohledem na to, že důkazy za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i o změnu ve skutkových zjištěních soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; shodně nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tak tomu v posuzovaném případě s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, nepochybně bylo. V posuzovaném případě se tedy o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska použité právní kvalifikace zdůrazňuje, že skutková zjištění obou nižších soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto k uvedené námitce obviněného, že šlo o jednání Ing. K., který byl osobou odpovědnou za průběh výběrového řízení, konstatuje, že není důvodná, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna.

Nejvyšší soud se dále zabýval procesní námitkou dovolatele spočívající v tom, že v trestním řízení bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, když mu nebylo umožněno, aby navrhoval důkazy na podporu své obhajoby, což mělo být důsledkem překvalifikování skutku pod bodem 1) až při vyhlášení rozsudku nalézacím soudem, aniž by byl obviněný na změnu právní kvalifikace předem upozorněn. Odvolací soud dospěl k názoru, že tato námitka obviněného je nedůvodná. K tomu uvedl, že podle § 220 odst. 3 tr. ř. není soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán. Změněná právní kvalifikace skutku ad 1) je ve všech ohledech pro obviněného příznivější. Obviněný uplatňoval stejnou obhajobu během celého řízení a soud se jí velmi podrobně ve všech ohledech zabýval (blíže viz str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že ve smyslu § 225 odst. 2 věta první tr. ř. může soud obviněného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když byl obviněný na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2 tr. ř. v rámci předběžného projednání obžaloby nebo právě podle § 225 odst. 2 věta druhá tr. ř. ještě před vynesením rozsudku. Shodné účinky jako upozornění na možnost jiného právního posouzení skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. nebo § 225 odst. 2 věta druhá tr. ř. má i doručení jakéhokoli rozhodnutí obviněnému, v němž je uvedena možnost jiného právního posouzení skutku. Proto závazný právní názor, že skutek obviněného je třeba posoudit podle jiného a to i přísnějšího ustanovení zákona vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu, který po zrušení rozsudku věc vrátil nalézacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl (podle § 258 odst. 1 a § 259 odst. 1 tr. ř.), má po doručení opisu takového rozhodnutí účinek upozornění ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř., resp. § 190 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. přiměřeně č. 4/2007 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud byl navíc podle § 264 odst. 1 tr. ř. při svém rozhodování zavázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, č. j. 10 To 164/2013-1255, byť zde odvolací soud neuvedl přímo právní kvalifikaci přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, ale jen obecně zdůraznil, že nikterak nepředjímá rozhodnutí, zda po doplnění řízení v naznačených směrech bude jednání obviněného možno kvalifikovat jako trestný čin, příp. s jakou právní kvalifikací, nebo jiné protiprávní jednání řešitelné podle zásady ultima ratio (srov. str. 7 usnesení ze dne 18. 7. 2013, č. j. 10 To 164/2013-1255). Toto usnesení bylo doručeno obviněnému dne 19. 8. 2013 a obhájci dne 15. 8. 2013 (viz doručenka a výpis z datové schránky obhájce na č. l. 1262 p. v.). Je tedy zřejmé, že obviněný, resp. jeho obhájce, věděl o právním názoru odvolacího soudu, kterým odvolací soud obecně upozornil na možnost kvalifikovat jednání podle jiného ustanovení, přičemž s ohledem na to, že předmětem dokazování již v původním řízení před uvedeným zrušujícím rozhodnutím, ale i po něm bylo mimo jiné i to, že v souvislosti s nákupem jednoho sanitního vozidla na základě veřejné soutěže došlo k úhradě letenek na trase V. D. a zpět a úhradě za pobyt v hotelu Orchid v D. ve prospěch obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., čemuž s ohledem na uvedené závěry odvolacího soudu (srov. str. 3 4 usnesení ze dne 18. 7. 2013, č. j. 10 To 164/2013-1255) mohl přizpůsobit svou obhajobu a navrhnout k takové obhajobě i potřebné důkazy, což v průběhu celého řízení činil a k důkazům ohledně těchto otázek se i výslovně vyjadřoval a dával je i do souvislosti s příslušnými právními závěry ohledně právní kvalifikace přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že podle ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř., které se uplatní v řízení před soudem, je vyžadováno upozornění podle druhé věty tohoto ustanovení jen ve vztahu k přísnější právní kvalifikaci, což v daném případě nebylo dáno, neboť právní kvalifikace podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku (postihovaná odnětím svobody až na tři léta) je podstatně mírnější než právní kvalifikace podle § 128a odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (postihovaná odnětím svobody na dvě léta až osm let). Upozornění na jinou právní kvalifikaci v širším rozsahu, než vyžaduje § 225 odst. 2 tr. ř. nebylo potřebné s ohledem na znění právě odstavce 3 § 128 odst. 3 tr. zák. ve srovnání s dikcí § 331 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož nebylo třeba dokazování zaměřovat na zvláštní okolnosti, neboť přijetí majetkového nebo jiného majetkového prospěchu je v podstatě ekvivalentem úplatku, jímž se podle § 334 odst. 1 tr. zákoníku rozumí neoprávněná výhoda spočívající mimo jiné i v přímém majetkovém obohacení, tedy jinými slovy v majetkovém prospěchu, který je právě v tomto případě spatřován v úhradě letenek na trase V. D. a zpět a úhradě za pobyt v hotelu Orchid v D., jako úplatku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že právo na obhajobu obviněného z hlediska použité právní kvalifikace navazující na provedené dokazování uvedených okolností nebylo v tomto konkrétním případě v žádném směru zkráceno.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami dovolatele, týkajícími se naplnění objektivní stránky přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit skutkem pod bodem 1). Nalézací soud dospěl k názoru, že přijetí majetkového prospěchu spočívajícího v uhrazení letecké přepravy, vstupního víza, přepravy z letiště a zpět na letiště a ubytování v D., je namístě posoudit ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku jako úplatek. V tomto případě se jednalo o přímé majetkové obohacení obviněného, když se jednalo o neoprávněnou výhodu, nemající žádnou souvislost s výkonem funkce obviněného v ZZS KHK, na kterou neměl obviněný nárok. Obviněný se tak přímo obohatil o společností MEDTEC-VOP uhrazenou částku spojenou s jeho účastí na Mezinárodním veletrhu obranné techniky IDEX v D. (k tomu viz blíže str. 22 a 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k tomu uvedl, že nalézací soud správně na základě dokazování dovodil, že nešlo o pracovní cestu, jak namítal obviněný (viz blíže str. 4 a 5 odůvodní usnesení odvolacího soudu). K souvislosti mezi přijetím úplatku a obstaráním věci veřejného zájmu nalézací soud uvedl, že je nepochybné, že rozhodovací činnost obviněného v zadávacím řízení v rámci ZZS KHK je obstarávání věci obecného zájmu, za kterou se v praxi považuje nejen rozhodování orgánů veřejné moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblastech materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, neboť ZZS KHK zcela jistě plní úkoly při zajišťování péče o zdraví občanů. Je tedy zřejmé, že předmětné majetkové obohacení obviněného bylo přijato v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Je přitom nerozhodné, zda k přijetí úplatku dojde před obstaráním věci obecného zájmu, v jeho průběhu, nebo dodatečně až po obstarání věci obecného zájmu, a to i bez předchozí domluvy (viz str. 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dospěl k názoru, že důvodnost zaplacené návštěvy obviněného na uvedeném veletrhu nelze považovat za nic jiného než úplatek jako nadstandardní odměnu, který obviněný přijal jako statutární orgán příspěvkové organizace státu od vítězného účastníka výběrového řízení, tedy řízení naplňujícího pojem obstarání věci obecného zájmu (k tomu viz blíže str. 4 a 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že objektem trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011) je zájem na řádném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně veřejného života před korupcí. Úplatkem je podle § 334 odst. 1 tr. zákoníku neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují společenskou škodlivost tohoto činu. Toto vymezení pojmu úplatek, který původně stanovila teorie a praxe, v podstatě převzala i legální definice v § 334 odst. 1 tr. zákoníku, která pouze poněkud zpřesňuje jeho vymezení např. tím, že za úplatek výslovně považuje i jiné zvýhodnění , na které uplácený, resp. jiná osoba, jíž se toto zvýhodnění se souhlasem upláceného dostává, nemá nárok. Úplatkem proto může být i tzv. sponzorský dar (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 81/2011, publikované v Souboru tr. rozhodnutí NS v sešitě 74/2011 pod č. T 1374.). S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka obviněného, že trestní zákoník neobsahuje definici úplatku a ani judikatura Nejvyššího soudu se otázkou podstaty úplatku podrobně nezabývá, není důvodná, neboť ustanovení § 334 odst. 1 tr. zákoníku přímo definuje, co je úplatkem, a také zmíněná judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že v obecné rovině může být úplatkem i tzv. sponzorský dar, který spočíval v případě obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D. v úhradě letenek a pobytu v D., pokud tato úhrada byla přijata v souvislosti s obstarání věci obecného zájmu, jak tomu bylo v posuzovaném případě a jak je blíže specifikováno ve skutkové větě ad 1) výroku rozsudku nalézacího soudu.

Mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu nebo podnikáním pachatele nebo jiného musí být souvislost. Proto úplatek musí mít vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věci obecného zájmu, popř. podnikání pachatele nebo jiné podnikající osoby. Bude tomu tak tehdy, jestliže přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává, nebo osoby, která přitom spolupůsobí, např. koná přípravné nebo pomocné práce; obdobně je tomu v případě úplatku v rámci podnikání. Skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku neovlivnilo osobu obstarávající věci obecného zájmu nebo podnikající osobu, je z hlediska právní kvalifikace jejího jednání podle tohoto ustanovení bez významu. Jestliže úplatek nebo slib úplatku měl vliv na jednání pachatele, zvyšuje tato okolnost závažnost trestného činu. Přijetí úplatku předpokládá, že se pachateli nebo jiné osobě skutečně dostalo neoprávněné výhody. K přijetí úplatku může dojít i bez předchozí nabídky nebo slibu. Je nerozhodné, zda k přijetí úplatku dojde před obstaráváním věci obecného zájmu, v jeho průběhu nebo dodatečně po obstarání věci obecného zájmu, a to i bez předchozí úmluvy. Obstaráváním věcí obecného zájmu je nutno rozumět činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Jde tedy o každou činnost, která souvisí s plněním společensky významných úkolů. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že za obstarávání věcí obecného zájmu soudy považují nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i uspokojování zájmů občanů a organizací v oblasti materiálních, zdravotních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.). Přitom jde o úkoly, na jejichž plnění má zájem celá společnost nebo aspoň větší skupina občanů (srov. č. 32/1987 Sb. rozh. tr.). Škodlivost korupčního jednání je zdůrazňována především v oblasti státní správy, ale prosazování její trestně právní ochrany je stále patrnější i v dalších oblastech veřejného života jako např. i v soukromé sféře, ve vztahu k níž, došlo k rozšíření významu obstarání věcí obecného zájmu. Nelze opomenout ani to, že v minulosti byla trestněprávně postižena korupce i ve zdravotnictví (srov. rozh. č. 13/1990 Sb. rozh. tr.). Tento obecně formulovaný závěr je nutné vždy posuzovat i s ohledem na všechny další souvislosti, za nichž byl čin spáchán, což především znamená, že nestačí, jen zjištění, že úplatek měl vztah k jakékoli činnosti určité osoby, nebo to, že se vyskytl na úseku, kde se plní významné společenské úkoly, např. ve státní správě, zdravotnictví, školství, v tělovýchově atd. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít konkrétní činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý vztah (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007). Poskytování zdravotní péče je věcí obecného zájmu (viz také Vondráček J., Dvořáková V., Vondráček L. , Medicínsko-právní terminologie. Příručka pro právní praxi, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, a. s., 2009, s. 80). Ve smyslu § 55 odst. 2 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném ke dnům spáchání obou skutků, tj. do 31. 12. 2008, je každý pracovník ve zdravotnictví povinen převzít a řádně plnit i mimořádné zdravotnické úkoly uložené mu dočasně v důležitém obecném zájmu. Řádné fungování záchranné služby, včetně řádného průběhu veřejných zakázek zadaných záchrannou službou, je tedy nepochybně věcí obecného zájmu. Obviněný jakožto zadavatel veřejných zakázek porušil veřejnoprávní předpis zákon o veřejných zakázkách, a to zejména pokud jde o formálnost zadávacího řízení a zásady postupu zadavatele veřejných zakázek podle § 6 zák. o veř. zakázkách, jimiž jsou transparentnost, rovné zacházení a zákaz diskriminace, byť oba nižší soudy dospěly k závěru, že ač došlo k výrazným pochybením při realizaci zadávacího řízení (srov. zejména hodnocení důkazů nalézacím soudem na str. 12 až 19 rozsudku nalézacího soudu), přičemž obviněný jednal nepochybně v souvislosti se zadáním veřejné zakázky (veřejnou soutěží) a v úmyslu opatřit společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., prospěch tím, že jí umožnil realizovat veřejnou zakázku na dodávku zboží a z této transakce generovat zisk, nebylo však prokázáno, že by obviněný svým jednáním umožnil společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., získat nějakou časovou výhodu, tedy přednost, a to přesto, že ač by určité skutečnosti mohly vést k úvaze, že obviněný na úkor jiných soutěžitelů dopředu rozhodl o výběru nabídky společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., a hodnotící komisi pro posouzení nabídek ustanovil jen pro dodržení předepsané formy zadávacího řízení. Současně nebylo ani prokázáno, že by obviněný společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., sjednal (zjednal viz níže ohledně skutku pod bodem 2) výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů, když v minimální míře předpokládané zákonem o veřejných zakázkách byla soutěž uskutečněna. Z protokolu o jednání hodnotící komise a kriteriálních tabulek je zřejmé, že společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., předložila vhodnější nabídku, než druhý zúčastněný dodavatel, a nelze tak mít za prokázané, že jednáním obviněného, v rozsahu ve kterém bylo prokázáno v tomto řízení, pak byly sjednány výhodnější podmínky společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., na úkor jiných dodavatelů (srov. zejména str. 19 až 23 rozsudku nalézacího soudu a na to navazující odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4 až 5).

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že podle jeho názoru nelze vidět žádnou souvislost mezi výběrovým řízením a účastí dovolatele na mezinárodní konferenci v D., a to s jedinou výjimkou, kterou je společný jmenovatel společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., kdy tento jediný společný prvek nemůže sloužit jako jednoznačný důkaz o souvislosti mezi výběrovým řízením a cestou dovolatele na konferenci v D.. Nalézací soud ohledně této námitky obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., uvedl, že má za prokázané, že obviněný přijal od společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., úplatek, a to v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Ze zprávy společnosti Aviana (čl. 317) bylo zjištěno, že obviněný letěl se společností Emirates dne 21. 2. 2009 na trase V. D. a dne 27. 2. 2009 na trase D. V.. Ze zprávy téže společnosti (čl. 323) pak bylo zjištěno, že společností MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., bylo rovněž objednáno ubytování dvou osob v hotelu Orchid v D. v termínu od 21. 27. 2. 2009, transfer z letiště do hotelu a zpět, jakož i vyřízení víz pro dvě osoby (obviněného a pana T. B.). Faktury vystavené společností Aviana (čl. 326, 327) byly společností MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., proplaceny, jak vyplývá z výpisu z účtu (čl. 332, 333), přičemž od obviněného nebyly přijaty žádné úhrady. Z dokladů zaslaných soudu společností MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., však vyplývá, že příkaz k zahraniční pracovní cestě vedle Ing. B. byl vydán nikoli obviněnému, který měl mít údajně v předmětné době pracovněprávní vztah ve společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., nýbrž Ing. L. Š.. Z dokladů společnosti Aviana vyplývá, že společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., uhradila leteckou přepravu, pobyt a víza toliko dvěma osobám, a to konkrétně obviněnému a Ing. B.. Z dokladů společnosti Fly Emirates vyplývá, že obviněný byl skutečně přepravovanou osobou. Je zřejmé, že v účetnictví společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., se nacházejí faktury společnosti Aviana, s. r. o., na objednanou leteckou přepravu dvou osob, jejich společný transfer z letiště do hotelu, jejich ubytování a obstarání vstupních víz do Spojených arabských emirátů. Označení konkrétních osob na fakturách není. Služební cestu do D. pak vyúčtoval jeden z účastníků akce, a to Ing. B., který je nepochybně zaměstnancem společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., jak se o tom zmiňoval obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení. V případě druhé osoby vyúčtování provedl Ing. Š., který obdržel příkaz k zahraniční pracovní cestě (čl. 1326 p.v.), tedy osoba odlišná od obviněného, který měl být údajně rovněž zaměstnancem společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o. Pokud by skutečně existoval pracovněprávní vztah obviněného se společností MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., nebyl by žádný důvod účtování pracovní cesty odlišnou osobou. Z provedeného dokazování také bylo zjištěno, že existuje písemné vyhotovení dohody o provedení práce (blíže viz str. 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dospěl k názoru, že obviněný evidentně souhlasil s přijetím takové výhody, když se dobrovolně inkriminované akce v D. zúčastnil. Obviněný musel účast na předmětné akci chápat jako majetkový prospěch, když sám uvedl, že není možné, aby tam jel přední odborník za mzdu, kterou tedy bere (viz str. 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu odvolací soud dodal, že i běžně rozšířená praxe, kdy je odborník lékař zavázanými firmami zván a jsou mu hrazeny různé atraktivní zahraniční akce, nemůže obviněného v jeho pozici vyvinit z posuzované trestní odpovědnosti za přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku a je zcela nepodstatné, že úplatné plnění přijal až po podpisu a nikoli před podpisem kupní smlouvy (viz str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a konstatuje, že z provedeného dokazování učiněného nalézacím soudem je zřejmé, že jednání hodnotící komise probíhalo zcela formálně, kdy obviněný zcela prokazatelně v rozporu s právními předpisy ovlivňoval výběrové řízení. Je evidentní, že obviněný i společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., zakrývali skutečnost, že obviněný za zmanipulování výběrového řízení obdržel od společnosti MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., odměnu ve formě úhrady nákladů na cestu obviněného do D. a ubytování tam. Z cestovních příkazů k zahraniční pracovní cestě na jméno Ing. L. Š. (č. l. 1326 p.v.) a na jméno Ing. T. B. (č. l. 1327) je zřejmé, že tyto cestovní příkazy byly vydány pro osoby odlišné od obviněného. Obviněný tedy zcela nepochybně věděl, že cestu do D. a pobyt tam mu společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., uhradila za zmanipulování předmětného výběrového řízení. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že skutečnost, že je běžnou praxí, že odborníci v oboru lékařství jezdí na zahraniční veletrhy a financují to zájmové společnosti, nezbavuje obviněného odpovědnosti za přijetí úplatku, pokud jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že na základě dokazování provedeného nalézacím soudem i odvolacím soudem bylo zcela bez pochyb prokázáno, že obviněný jednáním uvedeným specifikovaným pod bodem ad 1) naplnil skutkovou podstatu přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Oba soudy nižších stupňů se vypořádaly se všemi námitkami obhajoby a řádně odůvodnily své právní názory. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že nalézací soud skutek posuzoval zcela objektivně poté, co odvolací soud jeho původní rozsudek zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přitom posuzoval všechny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a rozhodl v jeho prospěch. Všechny skutkové okolnosti byly soudy nižších stupňů vyhodnoceny ve prospěch obviněného, když mu již nebylo kladeno za vinu zfalšování výběrového řízení, ale pouze přijetí úplatku, kdy tato kvalifikace skutku je pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud po pečlivém prostudování spisového materiálu souhlasí se závěry soudů nižších stupňů (srov. k tomu str. 20 až 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 5 usnesení odvolacího soudu) a považuje naplnění skutkové podstaty přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku jednáním obviněného za prokázané bez jakýchkoli pochybností, když sice na základě provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by sanitní vůz mohl být pořízen za výhodnější cenu, ale společnost MEDTEC-VOP, spol. s. r. o., byla vybrána v rámci zjednodušeného podlimitního řízení, které však proběhlo v rozporu s § 6 zák. o veř. zakázkách. Obviněný tak jako veřejný zadavatel a současně jako vyhlašovatel a pořadatel veřejné soutěže porušil povinnosti uložené mu právním přepisem ve smyslu § 334 odst. 3 tr. zákoníku.

Ke skutku pod bodem 2) dovolatel namítal, že nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku. Nalézací soud dospěl k názoru, že je zřejmé, že bez aktivní interakce svědka B. či zaměstnanců jeho firmy by spáchání skutku nebylo dost dobře možné. Tohoto skutku se obviněný dopustil tím, že za okolností ve výrokové části rozsudku popsaných uzavřel dne 22. 12. 2008 za ZZS KHK jako kupující s M. B. podnikajícím pod firmou M. B. BIČELS, jako prodávajícím kupní smlouvu na průběžné dodávky zboží specifikované v příloze č. 2 smlouvy s dobou plnění od 1. 1. 2009 do 21. 12. 2009 (č. l. 1095 a násl.), následkem čehož umožnil vytvořit podnikateli M. B. BIČELS rabat ve výši 1 476 640 Kč. K uzavření předmětné kupní smlouvy mohlo dojít pouze na základě dohody (i konkludentní) mezi obviněným a svědkem B. či zaměstnancem jeho firmy, kdy si obě strany musely být vědomy toho, že není splněna základní podmínka zadání veřejné zakázky podle ustanovení § 68 odst. 1 zák. o veř. zakázkách, tedy podání nabídky dodavatelem podnikatelem M. B. BIČELS. Obviněný tedy musel s podnikatelem M. B. BIČELS jednat v tom směru, že inkriminovanou kupní smlouvu podepsal. Nalézací soud uvedl, že považuje zákonný znak sjednání výhody skutkovými zjištěními za naplněný (viz str. 26 a 27 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný se dopustil takového jednání, kdy porušením výše citovaných ustanovení zákona o veřejných zakázkách prakticky vyloučil hospodářskou soutěž a naplnil jím i všechny zákonné znaky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Obviněný byl srozuměn s tím, že za situace, kdy nabídka podnikatele M. B. BIČELS nebyla ZZS KHK před uzavřením kupní smlouvy vůbec podána a nebyli osloveni další zájemci podle kritérií stanovených zákonem o veřejných zakázkách a naopak byli osloveni dodavatelé, kteří již v minulosti vyjádřili negativní vztah k veřejné zakázce na dodávky centrálního zásobování, a vyjádření oslovených zájemců ani nebylo známo, rozhodnutím o výběru nabídky M. B. BIČELS a následně uzavřením kupní smlouvy s touto firmou sjedná podnikateli M. B. BIČELS jak přednost, tak výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů. Z provedeného dokazování vyplývá, že kupní smlouva jako vyjádření výsledku zadávacího řízení byla evidentně obviněným uzavřena bez splnění podmínek zákona o veřejných zakázkách, kdy nabídka podnikatele M. B. BIČELS před uzavřením kupní smlouvy podána nebyla a hodnotící komise ji tedy v inkriminované době ani nemohla posoudit a v době, kdy byla podána, již proběhl termín k podání nabídek stanovený výzvou k podání nabídek v zadávacím řízení na dodávky centrálního zásobování materiálem na rok 2009, a tedy kupní smlouva být uzavřena v souladu s ustanoveními zákona o veřejných zakázkách nemohla. Pokud ji obviněný se zástupci podnikatele M. B. BIČELS uzavřel, sjednal tak tomuto dodavateli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů (viz str. 30 a 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že obviněný sjednal výhodu podnikateli M. B. BIČELS tím, že ho vybral bez řádného výběrového řízení jako dodavatele zdravotnického materiálu (blíže viz str. 6 a 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud konstatuje, že to byl zejména nalézací soud, který uvedl, na základě jakých skutkových zjištění dovodil naplnění objektivní stránky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, přičemž vycházel zejména z následujících důkazů: výzva na dodávku Centrální zásobování zdravotnickým materiálem ze dne 19. 11. 2007 (č. l. 824 a násl.); odpovědi oslovených soutěžitelů včetně knih přijaté pošty (č. l. 508 a násl.): HGH Třebechovice pod Orebem (č. l. 580 a 1089), ELEKTA Jinočany (č. l. 527 a 1087-8), M. B. BIČELS (č. l. 527 a 1093), Ars Audio (č. l. 527 a 1091), Elfo, s. r. o. (č. l. 1086); zpráva o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK ze dne 7. 12. 2007 (č. l. 886 a 887); oznámení o výběru nabídky podnikatele M. B. BIČELS (č. l. 885); zpráva o průběhu výběrového řízení na Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK ze dne 12. 12. 2007 (č. l. 888 a násl.); protokol z jednání komise 10. 12. 2008 (č. l. 1082); zpráva o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 10. 12. 2008 (č. l. 1084); zpráva ze dne 15. 1. 2009 (č. l. 774); kupní smlouva ze dne 22. 12. 2008 (č. l. 1095 a násl.). Obviněný zcela prokazatelně jako veřejný zadavatel a současně jako vyhlašovatel a pořadatel veřejné soutěže vydal písemnou výzvu k podání nabídky se stanoveným datem předložení nabídek do 8. 12. 2008, kterou vhodným způsobem nezveřejnil, jak mu ukládal zákon o veřejných zakázkách, směrnice ředitele ZZS KHK č. 22/2004, směrnice ředitele ZZS KHK č. 29/2008 a směrnice Královéhradeckého kraje č. 3 z 1. 6. 2008, čímž znemožnil účast ve veřejné soutěži dalším dodavatelům, když vyzval stejné zájemce jako v roce 2007, ze kterých byl jako vítěz vybrán podnikatel M. B. BIČELS, navíc hodnotící komisi nepředložil odmítavé vyjádření čtyř zájemců, které byly doručeny až poté, co podepsal Zprávu o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku centrálního zásobování materiálem pro ZZS KHK , a následně pak uzavřel za ZZS KHK jako kupující s M. B. podnikajícím pod firmou M. B. BIČELS, jako prodávajícím kupní smlouvu na průběžné dodávky zboží, následkem čehož umožnil vytvořit podnikateli M. B. BIČELS rabat ve výši 1 476 640,- Kč.

Obviněný MUDr. L. Ž., Ph.D., dále v dovolání namítal, že navrhoval výslech svědkyně A. H., dříve B., bývalé manželky M. B., která se starala o sjednávání zakázek pro podnikatele M. B. BIČELS, neboť její výpověď považoval z hlediska své obhajoby za zcela stěžejní. Nalézací soud na jejím výslechu netrval. Až odvolací soud svědkyni vyslechl a zkonstatoval, že její výpověď nepřinesla pro skutková zjištění žádný nový poznatek, a zcela tedy ignoroval, že její výpověď jednoznačně vyvrací závěr soudu o naplnění skutkové podstaty zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato zásadní část výpovědi svědkyně H. nebyla ani zmíněna v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jedná se podle názoru dovolatele o typický opomenutý důkaz, který má zásadní dopad na celkové právní posouzení jednání dovolatele.

Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu k tomu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011).

V posuzované věci obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., nalézací soud zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení jím vyžadovaného výslechu svědkyně A. H., dříve B. (viz protokol z hlavního líčení dne 10. 2. 2014, č. l. 1427), přičemž vycházel z jejího vysvětlení z přípravného řízení (viz č. l. 373 375). Odvolací soud následně svědkyni vyslechl ve veřejném zasedání dne 14. 8. 2014 (viz č. l. 1522 1555). Jmenovaná pro časový odstup nebyla schopna konkrétně si vzpomenout na situaci a své jednání ohledně výběrového řízení a kupní smlouvy na dodávky pro ZZS KHK na přelomu let 2008-2009. Potvrdila dlouholetý obchodní vztah podnikatele M. B. BIČELS se ZZS KHK a své časté návštěvy i jednání, převážně se svědkyní K. (se kterou se znala z doby, kdy obě společně pracovaly jako zdravotní sestry) a Ing. N., jednala rovněž s obviněným. Na jednání s P. si nevzpomíná, asi 2x ji potkala na chodbě ZZS KHK. Její vztah s Ing. K. nebyl právě kladný a raději se mu vyhnula. Firmu Elekta a Ing. B. znala rovněž z obchodních kontaktů, obchodovali se stejným sortimentem, nevzpomněla si, že by mu přeposílala e-mail s nabídkou účasti ve VŘ pro ZZS KHK. Odvolací soud vyhodnotil svědeckou výpověď svědkyně H. tak, že je v souladu s dalšími důkazy a nepřinesla pro skutková zjištění žádný nový poznatek (viz str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že svědkyně A. H. ve své výpovědi sice na otázku, zda o výběrovém řízení jednala i s obviněným MUDr. L. Ž., Ph.D., odpověděla: Víceméně ne. Znali jsme se mnoho let, něco jsme prohodili, ale na téma výběrového řízení ne. (viz č. l. 1525). Na otázku s kým jednala v ZZS KHK však svědkyně odpověděla, že jednala zpravidla s paní K., MUDr. Ž. nebo s Ing. N. (blíže viz č. l. 1523). Výpověď svědkyně H. je tedy zjevně vnitřně rozporná. Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedená odpověď svědkyně Víceméně ne. Znali jsme se mnoho let, něco jsme prohodili, ale na téma výběrového řízení ne. , je obviněným vytržená z kontextu. Přesto však tato výpověď svědkyně H. ve světle výše specifikovaných důkazů nemění nic na skutkových zjištěních a právním závěru. Je tedy zřejmé, že z výpovědi svědkyně H. skutečně žádná nová skutková zjištění nevyplynula, ani její svědecká výpověď nesvědčí jednoznačně ve prospěch obviněného tak, jak obviněný namítá. S ohledem na výše uvedené se tedy v případě obviněným zdůrazňované svědecké výpovědi svědky A. H. nejedná o tzv. opomenutý důkaz, když odvolací soud svědkyni A. H., řádně ve veřejném zasedání vyslechl a poté dostatečně vyhodnotil předmětnou svědeckou výpověď a své hodnocení ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil.

K objektivní stránce skutku pod bodem 2) Nejvyšší soud především konstatuje, že na základě podaného dovolání obviněného a právních závěrů obou nižších soudů ohledně slov sjednání výhody zjistil, že znění ustanovení § 256 tr. zákoníku neodpovídá dikci, jaká byla schválena Parlamentem České republiky při přijímání trestního zákoníku. Na základě tohoto závěru vyvolal Nejvyšší soud šetření, v rámci něhož bylo zjištěno, že v průběhu publikačního procesu trestního zákoníku ve Sbírce zákonů došlo k úpravě, v rámci níž došlo k věcné změně původní znění schváleného ustanovení § 256 tr. zákoníku, a to v tom směru, že zjednání výhody bylo při publikaci ve Sbírce zákonů nahrazeno pojmem sjednání výhody, které však má věcně jiný význam, jak to bylo také akcentováno v shora uvedeném zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 10 To 164/2013, a poté i v následujícím rozsudku nalézacího soudu ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 6 T 220/2012 (srov. str. 20). K této nedůvodné gramatické opravě došlo v rámci autorské korektury před vyhlášením trestního zákoníku ve Sbírce zákonů. Na základě tohoto zjištění a následujícího podnětu Nejvyššího soudu bylo v částce č. 98 na str. 2987 Sbírky zákonů ze dne 17. 9. 2015 vyhlášeno Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, obsahující změnu znění § 256 tr. zákoníku ze sjednání výhody na zjednání výhody. Soudy nižších stupňů byly zněním § 256 tr. zákoníku původně vyhlášeným ve Sbírce zákonů ke dni rozhodování uvedeny v omyl, neboť nemohly vědět, že úmyslem zákonodárce bylo přijetí skutkové podstaty § 256 tr. zákoníku ve znění zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a nikoli sjednání , které by skutečně mělo jiný význam. Ke gramatickému významu a rozdílu obou sloves považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že slovo sjednat = ujednat, smluvit, domluvit; naproti tomu slovo zjednat = získat za peníze nebo jinou odměnu, objednat, úsilím dosáhnout, zajistit (viz Internetová jazyková příručka blíže viz http://prirucka.ujc.cas.cz/ ): Sjednání označuje uzavření dohody s někým, kdežto zjednání označuje obstarání (dále k tomu viz Pelikánová, I. Obchodní právo. 5 díl. Odpovědnost s přihlédnutím k návrhu nového občanského zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 231, pozn. pod čarou č. 304).

Jednání podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku tedy spočívá ve zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných soutěžitelů, tedy v zajištění nebo obstarání takových výhodnějších podmínek některé z uvedených osob, aniž by bylo nutné o tom uzavřít, byť konkludentní, dohodu. Předností je tu jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Může se jednat o časový předstih v tom smyslu, že některým dodavatelům, soutěžitelům nebo účastníkům je termín zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby oznámen dříve, ještě předtím než jsou veřejně vyhlášeny, což jim umožní se na ně lépe připravit (např. u zadávacího řízení se připravit k jednání v jednacím řízení nebo k podání nabídek, u veřejné soutěže mají lepší možnost zpracovat svůj návrh smlouvy či svůj projekt navrhovaný ve veřejné soutěži nebo u veřejné dražby si mohou již zajistit vyšší úvěry zpracováním podnikatelských záměrů apod.). Tento časový předstih může být ještě zvýrazněn pozdním oznámením zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Časový předstih však může být i při vlastním průběhu zadávacího řízení, dražby nebo soutěže. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů. Dále u veřejné soutěže to pak může být stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu, sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních podmínkách, ve kterých bude stavba realizována apod., jen některým účastníkům soutěže, ale i sdělení údajů o návrzích smluv (zejména nabízené ceny) jiných uchazečů atd. (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha. C. H. Beck, 2012, s. 2622 a 2623).

Soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný sjednal výhodu při zadání veřejné zakázky. Byť dovolatel namítal, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu podle § 256 tr. zákoníku spočívající ve sjednání výhody, Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že skutková podstata zjednání výhody je jistě širší než sjednání výhody, když k naplnění skutkové podstaty postačuje pouze jednostranné jednání, oproti sjednání , které vyžaduje jednání dvou stran. Nejvyšší soud se ztotožnil s názory soudů nižších stupňů, když správně dovodily, že obviněný sjednal výhodu při zadání veřejné zakázky, byť z hlediska správného znění skutkové podstaty ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění shora uvedené tiskové opravy) by dostačovalo i její zjednání. K naplnění skutkové podstaty se totiž nutně nevyžaduje přímo vzájemná interakce jednajících stran, nýbrž postačuje pouze jednání ve formě zjednání , tedy např. jako v tomto případě i jen případný podpis obviněného při uzavřením smlouvy, na základě níž byla zjednána výhoda podnikateli M. B. BIČELS. Přitom se zástupci podnikatele M. B. BIČELS tedy nemusel jednat přímo obviněný, ale jeho podřízení, když obviněný na základě tohoto jednání následně vědomě uzavřel předmětnou smlouvu na dodávku zdravotnického materiálu se zvýhodněním spočívajícím v zisku ve výši 1 476 640,- Kč. Nejvyšší soud k tomu dodává, že jelikož dovolání podal pouze obviněný, a to samozřejmé jen ve svůj prospěch, nemůže Nejvyšší soud podle § 265p tr. ř. změnit dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ohledně dikce zjednání výhody a z toho vyplývajících závěrů v neprospěch obviněného (zákaz reformationis in peius), a to i přesto, že znění § 256 odst. 1 tr. zákoníku vyhlášené ve Sbírce zákonů v době rozhodování soudů nižších stupňů bylo v rozporu se zněním schváleným v rámci legislativního procesu Parlamentem České republiky.

Dovolatel k naplnění skutkové podstaty skutku ad 2) namítal, že žádným z důkazů nabylo prokázáno jeho zavinění ve formě eventuálního úmyslu, tedy že věděl a byl srozuměn s tím, že svým podpisem pod smlouvou předloženou mu na základě výběrového řízení, které proběhlo mimo sféru jeho vlivu za odpovědnosti provozně technického úseku a osob ze ZZS KHK, které byly členy hodnotící komise, způsobí porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.

K naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku je požadován úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky zde uvedené. Navíc však zde musí být úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl). K způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy nemusí dojít. Trestní zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu. Značný prospěch vyplývá z § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a činí nejméně 500 000 Kč, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Značný prospěch může být pachatelem získán jak pro sebe , tak i pro jiného , a to činem uvedeným v odstavci 1 § 138 tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

Nalézací soud dospěl k názoru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém opatřit podnikateli M. B. BIČELS prospěch, neboť zcela určitě musel být jako dlouhodobý statutární zástupce ZZS KHK srozuměn s tím, že ze zadané veřejné zakázky bude mít podnikatel M. B. BIČELS prospěch ve formě zisku z realizovaného prodeje uskutečněného na základě uzavřené výše zmíněné kupní smlouvy. Obviněný se totiž dopustil takového jednání, kdy porušením výše citovaných ustanovení zákona o veřejných zakázkách prakticky vyloučil hospodářskou soutěž a naplnil jím i všechny zákonné znaky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Obviněný byl srozuměn s tím, že za situace, kdy nabídka podnikatele M. B. BIČELS nebyla ZZS KHK před uzavřením kupní smlouvy vůbec podána a nebyli osloveni další zájemci podle kritérií stanovených zákonem o veřejných zakázkách, o čemž obviněný dobře věděl, a naopak byli osloveni dodavatelé, kteří již v minulosti vyjádřili negativní vztah k veřejné zakázce na dodávky centrálního zásobování, a vyjádření oslovených zájemců ani nebylo známo, rozhodnutím o výběru nabídky ze strany podnikatele M. B. BIČELS a následně uzavřením kupní smlouvy s tímto podnikatelem sjedná mu jak přednost, tak výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů (k tomu blíže viz str. 29 a 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud řádně přezkoumal skutkový stav, který byl zjištěn již nalézacím soudem a zdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k tomu, že je třeba jednání obviněného považovat za spáchané ve formě eventuálního úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Blíže k tomu uvedl, že pohnutku lze nepochybně spatřovat v úzkém vztahu obviněného s podnikatelem M. B. BIČELS, včetně předchozí dlouhodobé dobré zkušenosti ze vzájemné spolupráce. Obviněný jako zkušený vedoucí pracovník v manažerské funkci si byl nepochybně vědom, že zvoleným postupem porušuje zákon o veřejných zakázkách a musel být srozuměn s tím, že uvedenou společnost upřednostnil před případnými jinými dodavateli. Čin spáchal jako vyhlašovatel a pořadatel veřejné soutěže a pro jiného získal značný prospěch ve formě vytvoření zisku ve výši téměř 1,5 milionu Kč (viz blíže str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně subjektivní stránky skutku ad 2), s tím, že obviněný jednal ve formě úmyslu nepřímého. Obviněný z pozice ředitele ZZS KHK, tedy osoby odpovědné za řádné fungování výběrových řízení, což je zřejmé zejména z následujících listinných důkazů (k tomu viz blíže směrnice ředitele ZZS KHK č. 22/2004 na č. l. 609 619, směrnice ředitele ZZS KHK č. 29/2008 na č. l. 623 630 a směrnice č. 3 Rady Královéhradeckého kraje na č. l. 661 678) zcela nepochybně věděl, že podpisem kupní smlouvy s podnikatelem M. B. BIČELS ze dne 22. 12. 2008 (č. l. 1095 1097) sjedná podnikateli M. B. BIČELS přednost ve veřejné soutěži. S ohledem na předchozí spolupráci s tímto podnikatelem (srov. kupní smlouva ze dne 10. 12. 2007 na č. l. 1065 1067) byl obviněný zcela jistě srozuměn s tím, že podnikateli M. B. BIČELS na základě předmětné smlouvy vznikne za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 značný prospěch ve formě zisku, konkrétně ve výši 318 791,90 Kč/měsíc (k tomu viz článek III. kupní smlouvy na č. l. 1096). Obviněný předmětnou kupní smlouvu podepsal, aniž by došlo k řádnému výběrovému řízení, což je zřejmé z listinných důkazů, zejména z výzvy na dodávku Centrální zásobování zdravotnickým materiálem ze dne 19. 11. 2007 (č. l. 824 a násl.); odpovědi oslovených soutěžitelů včetně knih přijaté pošty (č. l. 508 a násl.): HGH Třebechovice pod Orebem (č. l. 580 a 1089), ELEKTA Jinočany (č. l. 527 a 1087-8), M. B. BIČELS (č. l. 527 a 1093), Ars Audio (č. l. 527 a 1091), Elfo, s. r. o. (č. l. 1086); zprávy o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK ze dne 7. 12. 2007 (č. l. 886 a 887); oznámení o výběru nabídky podnikatele M. B. BIČELS (č. l. 885); zprávy o průběhu výběrového řízení na Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK ze dne 12. 12. 2007 (č. l. 888 a násl.); protokolu z jednání komise 10. 12. 2008 (č. l. 1082); zprávy o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 10. 12. 2008 (č. l. 1084); zprávy ze dne 15. 1. 2009 (č. l. 774) a kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2008 (č. l. 1095 a násl.). Tento skutkový závěr je pak také v souladu se svědeckými výpověďmi zejména svědků Ing. K., MUDr. M., Ing. N. a P., které Nejvyšší soud konstatoval již výše, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.

Obviněný namítal, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio. Z principu subsidiarity trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby soudy postupovaly v souladu s relevantní judikaturu Ústavního soudu, a to např. s usnesením ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 468/04. V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval: Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva a svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápané z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (blíže viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyšší soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikováno pod č. 26/2013 ve Sb. soud. rozh. tr.).

Nalézací soud se vypořádal s otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného, které spočívalo v porušení ustanovení zákona o veřejných zakázkách, když oba skutky pod body 1) i 2) v souladu s § 13 odst. 1 tr. zákoníku hodnotil jako trestné činy (v podrobnostech viz str. 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dovodil, že závažnost trestných činů obviněného je dána tím, že obviněný svým jednáním narušil zájem společnosti na ochraně řádného obstarávání věcí veřejného zájmu a na ochraně řádného a zákonného provedení zadávacího řízení na veřejné zakázky a veřejné soutěže (viz str. 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud uvedl, že k tomuto hodnocení nemá žádné podstatné výhrady a plně odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, aniž by považoval za nutné je opakovat (viz str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal, zda na jednání obviněného nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku), přitom považuje za nutné uvést, že jednání obviněného podle závěrů nalézacího i odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů pod skutkem ad 1) naplnilo formální znaky přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku a pod skutkem ad 2) zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný v obou případech jednal z pozice ředitele organizace ZZS KHK, tedy jako její statutární orgán, přičemž v této funkci byl od 27. 2. 2004 do 25. 5. 2011, jak je uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku ZZS KHK (viz č. l. 681 683). Je tedy zřejmé, že obviněný v době spáchání obou skutků jednal s dlouhodobými profesními zkušenostmi. Obviněný měl na základě smlouvy ze dne 27. 3. 2003 o svěření majetku do užívání, uzavřené mezi Královéhradeckým krajem a ZZS KHK (srov. č. l. 694 697), se svěřeným majetkem hospodařit řádně a chránit ho před poškozením, ztrátou a zničením. Obviněný z titulu své funkce schválil a podepsal směrnici ředitele ZZS KHK č. 22/2004 (č. l. 609 619) a směrnici ředitele ZZS KHK č. 29/2008 (č. l. 623 630), upravující zadávání veřejných zakázek. Ve směrnici ředitele ZZS KHK č. 29/2008 je uvedeno, že zadávání veřejných zakázek se s účinností od 1. 7. 2006 řídí zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Z obou směrnic vyplývá, že vedoucí zaměstnanec spolupracuje na průběhu výběrového řízení, je členem všech komisí, týkajících se zadávání veřejných zakázek ZZS KHK a odpovídá za zajištění průběhu celého výběrového řízení. V čl. 15 směrnice č. 3 Rady Královéhradeckého kraje (č. l. 661 678) jsou upraveny povinnosti statutárního orgánu, kdy pod písm. f) je uvedeno, že zodpovídá za realizaci veřejné zakázky v souladu s uzavřenou smlouvou a zákonem. Je tedy nepochybné, že obviněný o svých povinnostech vyplývajících zejména ze směrnice ředitele ZZS KHK č. 29/2008, směrnice č. 3 Rady Královéhradeckého kraje a zákona o veřejných zakázkách věděl a nemohl se jich zbavit s odkazem na to, že za veřejné zakázky byl odpovědný provozně-technický náměstek Ing. K., jak obviněný ve svém dovolání v rozporu se skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů tvrdí. Obviněný jakožto zadavatel veřejných zakázek porušil veřejnoprávní předpis (zákon o veřejných zakázkách) a zásady postupu zadavatele veřejných zakázek podle § 6 zák. o veř. zakázkách, zejména rovné zacházení, transparentnost a formálnost zadávacího řízení. Zásada rovného přístupu spočívá nejen v možnosti přístupu k veřejným zakázkám, ale i v možnosti uspět ve výběrovém řízení. Formalizace a transparentnost zadávacího řízení má zajistit, aby soutěž proběhla spravedlivě a bez nekorektností. Obviněný dále nedostál své povinnosti podle § 38 odst. 1 zák. o veř. zakázkách oslovit minimálně pět zájemců písemnou výzvou. Zájemci, které zadavatel vyzve, musí být schopni splnit předmět veřejné zakázky, tedy musí mít alespoň oprávnění k podnikání na předmět veřejné zakázky. Pokud by zadavatel adresně oslovil dodavatele, který nemůže realizovat předmět plnění veřejné zakázky (dodavatel má jiný předmět podnikání apod.), pak zadavatel nedostál své povinnosti podle tohoto zákona. Problém může nastat v případě, kdy zadavatel nemá k dispozici či neví o pěti zájemcích. Tehdy lze doporučit, aby zadavatel oslovil jemu známé dodavatele a dále ty, kteří mají oprávnění k podnikání na příslušný předmět podnikání, ať již působí v České republice či v cizí zemi. Takoví dodavatelé nemusí ve skutečnosti předmět veřejné zakázky realizovat, musí být schopni její předmět alespoň potenciálně realizovat. V posledně popsaném případě lze doporučit, aby si zadavatel vyhradil ve výzvě, že připustí nabídky i od neoslovených dodavatelů. Výkladová praxe pojímá uvedenou povinnost způsobem, že zadavatel je povinen vyzvat 5 kvalifikovaných zájemců, tedy zájemců, kteří jsou schopni prokázat splnění kvalifikace a realizovat předmět plnění veřejné zakázky. Rozhodovací praxe (viz např. rozhodnutí ÚOHS ve věcech ÚOHS-S27/2012/VZ-9168/2012/550/SMo a ÚOHS-R271/2012/VZ-6505/2013/310/MMl) dospěla k výkladu racionálním pohledem ve vztahu ke znění zákona, že zadavatel je povinen vyzvat nikoliv jakýchkoli 5 zájemců (k tomu viz blíže Jurčík R.: Zákon o veřejných zakázkách, Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 94, 95, 407 a 408).

V případě skutku ad 1) obviněný jednal v rozporu s § 6 a s § 38 odst. 2 zák. o veř. zakázkách, v rozporu se směrnicí ředitele Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje č. 22/2004 (viz č. l. 609 a násl.) a v rozporu se směrnicí č. 3 Rady Královéhradeckého kraje, kterou se stanovuje postup kraje při zadávání veřejných zakázek (č. l. 661 a násl.), zejména pak čl. 11 a čl. 13 této směrnice (k tomu viz blíže č. l. 674 a 675), když písemnou výzvu řádně neuveřejnil. Navíc přijal v té souvislosti úplatek v celkové výši 58 039,41 Kč, tedy ve větším rozsahu, přičemž korupci v oblasti veřejných zakázek ve zdravotnictví je třeba považovat za zvlášť závažnou. V případě skutku ad 2) obviněný věděl, že jím oslovené společnosti nejsou schopny předmět veřejné zakázky realizovat, když zaslal výzvu stejným společnostem jako v roce 2007 (srov. č. l. 875 a 1069), přitom dne 7. 12. 2007 podepsal Zprávu o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku Centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK , ze které je patrno, že pouze nabídka podnikatele M. B. BIČELS byla přijata do soutěže, když ostatní oslovené společnosti písemně odmítly účast v soutěži (srov. č. l. 886), tedy jednal v rozporu s § 38 odst. 1 a odst. 3 zák. o veř. zakázkách. Obviněný svým jednáním také porušil směrnici ředitele č. 29/2008 o zadávání veřejných zakázek v ZZS KHK (č. l. 626 a násl.) a směrnici č. 3 Rady Královéhradeckého kraje, kterou se stanovuje postup kraje při zadávání veřejných zakázek (č. l. 661 a násl.), zejména pak čl. 11 a čl. 13 této směrnice (k tomu viz blíže č. l. 674 a 675). Porušení směrnice spočívalo zejména v nedodržení 15-ti denní lhůty pro předložení nabídek uchazečů, když výzva k předložení nabídek ze dne 24. 11. 2008 (č. l. 1069) stanovila lhůtu pro doručení nabídek do 8. 12. 2008, a v porušení zásady transparentnosti zadání veřejné zakázky. Ze spisového materiálu má Nejvyšší soud za jednoznačně prokázané, že obviněný dne 22. 12. 2008 podepsal kupní smlouvu s podnikatelem M. B. BIČELS na dodávku zdravotnického materiálu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 (viz č. l. 1095 a násl.) ještě dříve než byly ZZS KHK vůbec doručeny reakce společností na výzvu ze dne 24. 11. 2008 (k tomu viz blíže knihy přijaté pošty na č. l. 508 a násl., zejména pak č. l. 527 a 580). Reakce na výzvu podnikatele M. B. BIČELS datovaná 24. 11. 2008 (č. l. 1069) byla ZZS KHK doručena až dne 16. 1. 2009 (k tomu viz č. l. 527), tedy až po podepsání kupní smlouvy. Přitom již dne 10. 12. 2008 obviněný podepsal Zprávu o posouzení a hodnocení nabídek na dodávku centrální zásobování materiálem pro ZZS KHK , ve které je doporučení komise pro výběr podnikatele M. B. BIČELS (č. l. 1084). Obviněný dopisem ze dne 15. 1. 2009 (viz č. l. 774) žádal hejtmana KHK o rozhodnuti, zda má vyhlásit výběrové řízení na centrální zásobování zdravotnickým materiálem a léky, když má již připraveny všechny podklady pro toto výběrové řízení, čímž sice postupoval v souladu s čl. 13 odst. 2 směrnice č. 3 Rady KHK, avšak až poté, co již podepsal předmětnou kupní smlouvu. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto konkrétním případě nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, když se obviněný svým jednáním dopustil tak flagrantního porušení veřejnoprávního předpisu (zákona o veřejných zakázkách), že nebylo možno postupovat podle § 120 zák. o veř. zakázkách, tedy v rámci řízení o správním deliktu.

S ohledem na všechny tyto uvedené okolnosti Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani posledně uvedenou námitku dovolatele, v níž se domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe na jeho případ, a proto již jen dodává, že zjištění učiněná soudy nižších stupňů mají ze shora uvedených důvodů svůj pevný základ v předloženém spisovém materiálu, z nějž Nejvyšší soud odkazuje zejména na výše uvedené listinné důkazy. Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obviněného přezkoumal odvolací soud a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze spisového materiálu, je třeba tedy uzavřít, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 To 85/2014-1528, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2014, č. j. 6 T 220/2012-1440, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud odvolací, který odvolání obviněného i státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že pokud nalézací soud ve výroku o peněžitém trestu nesprávně citoval ustanovení § 54 odst. 3 tr. zákona (č. 140/1961 Sb.) týkající se stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, a to na místo správného ustanovení § 69 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se o zcela zjevné formální pochybení, které nemá na správnost uloženého náhradního trestu odnětí svobody žádný podstatný vliv. Navíc toto pochybení ani dovolatel MUDr. L. Ž., Ph.D., nenamítl (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného MUDr. L. Ž., Ph.D., o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2015 Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. předseda senátu