5 Tdo 654/2009
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 654/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 4 To 6/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. P. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 40 T 5/2006, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 2 let. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená obchodní společnost A. T., a. s.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 4 To 6/2009, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako místopředseda představenstva a ředitel obchodní společnosti A. T., a. s., se sídlem v B., ul. F., a současně na základě dohody o provedení práce ze dne 1. 8. 2003 jako zaměstnanec nákupu a prodeje pohonných hmot a maziv obchodní společnosti A. S., s. r. o., se sídlem v B., ul. L., přičemž předmětem podnikání obou jmenovaných obchodních společností byla mimo jiné i inženýrská činnost v investiční výstavbě,

1. obviněný poté, co v měsíci září 2003 předložil za obchodní společnost A. T., a. s., obchodní společnosti P. B. & s., s. r. o., se sídlem v B., K., cenovou nabídku ze dne 15. 9. 2003 na změnu čerpací stanice LPG na čerpací stanici pro lehká užitková a osobní vozidla v areálu obchodní společnosti P. B. & s., s. r. o., následně v měsíci říjnu 2003 k provedení stavby a dodání technologického zařízení k této čerpací stanici v úmyslu získat zakázku ve prospěch obchodní společnosti A. S., s. r. o., na úkor obchodní společnosti A. T., a. s., zprostředkoval uzavření smlouvy o dílo č. /2003 (bez uvedení pořadového čísla a data) na dodávku projekčních prací, inženýrskou činnost, dodávku stavebních prací, dodávku a montáž technologického zařízení, a to mezi objednatelem obchodní společností P. B. & s., s. r. o., a zhotovitelem obchodní společností A. S., s. r. o., v objemu 2 172 520,- Kč, z které by tato obchodní společnost získala při minimální 10 % marži prospěch ve výši 217 252,- Kč, ačkoli dodavatelem měla původně být obchodní společnost A. T., a. s., avšak v konečném důsledku došlo na základě další smlouvy o dílo ze dne 10. 10. 2003 č. 2/2003 na dodávku projekčních prací, inženýrskou činnost, dodávku stavebních prací, dodávku a montáž technologického zařízení mezi objednatelem obchodní společností P. B. & s., s. r. o., a zhotovitelem obchodní společností A. S., s. r. o., ke změně ceny této dodávky na objem jen ve výši 193 940,- Kč, takže tím obchodní společnost A. S., s. r. o., získala při minimální 10 % marži prospěch ve výši nejméně 19 394,- Kč, když na základě smlouvy o dílo ze dne 4. 11. 2003 č. 101/2003 uzavřené mezi obchodní společností A. S., s. r. o., jako objednatelem a obchodní společností A. T., a. s., jako subdodavatelem, byla pro stavbu čerpací stanice realizována dodávka a montáž technologického zařízení ve výši 1 273 000,- Kč a obchodní společnost P. B. & s., s. r. o., si provedla zemní a stavební práce částečně svépomocně;



2. v průběhu rekonstrukce čerpací stanice na základě uzavřené smlouvy o dílo č. 13/2003 ze dne 24. 7. 2003 mezi objednavatelem obchodní společností O., D., a. s., se sídlem v O., ul. N., a zhotovitelem obchodní společností A. T., a. s., v úmyslu opatřit prospěch obchodní společnosti A. S., s. r. o., obviněný inicioval na úkor obchodní společnosti A. T., a. s., uzavření nájemní smlouvy mezi pronajímatelem obchodní společností A. S., s. r. o., a nájemcem obchodní společností O., D., a. s., na pronájem dvouplášťové nádrže k provozování výdeje nafty po dobu odstávky rekonstruované čerpací stanice, i když nádrž mohla zajistit obchodní společnost A. T., a. s., přičemž obviněný podepsal nájemní smlouvu dne 14. 10. 2003 v Ostravě za obchodní společnost A. S., s. r. o., na základě plné moci ze dne 9. 10. 2003 udělené jednatelem obchodní společnosti A. S., s. r. o., Ing. M. H., čímž získal pro obchodní společnost A. S., s. r. o., prospěch ve výši 70 558,30 Kč.

Za to byl obviněný Ing. P. H. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 1 roku. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená obchodní společnost A. T., a. s.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Ing. P. H. prostřednictvím své obhájkyně dne 12. 5. 2009 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů u něj nesprávně dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a jeho společenskou nebezpečnost. Obviněný je totiž přesvědčen, že svým jednáním naopak zabránil ohrožení zájmů obchodní společnosti A. T., a. s., což z hlediska zavinění vylučuje jak volní, tak intelektovou složku úmyslu. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud formuloval skutkovou větu uvedenou ve výroku o vině v napadeném rozsudku odlišně od podané obžaloby a mimo jiné nepostupoval podle pravidla in dubio pro reo . Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 4 To 6/2009, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. P. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státní zastupitelství. Podle jeho názoru dovolací argumentace obviněného z větší části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť její podstatou je zejména tvrzení obviněného, jímž vytýká nesprávný procesní postup soudů nižších stupňů a vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistily soudy. V této souvislosti státní zástupce považuje za nelogické tvrzení obviněného, v němž zdůrazňuje svou snahu pomoci obchodní společnosti A. T., a. s., aby se dostala z finančních obtíží, neboť podstatou jeho skutku bylo odebrání výhodných zakázek této obchodní společnosti a jejich převedení na obchodní společnost A. S., s. r. o. Za námitku, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, lze podle státního zástupce považovat především vyjádření obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů náležitě nezabývaly otázkou úmyslného zavinění. Zmíněnou námitku ovšem státní zástupce shledává neopodstatněnou, neboť posuzované jednání obviněného bylo účelové a vedené záměrem využít obchodní společnost A. T., a. s., pro dosažení cílů obchodní společnosti A. S., s. r. o. Státní zástupce je proto přesvědčen, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku obviněného, v níž zpochybnil stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Podle státního zástupce, který v tomto směru odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Přitom posuzovaný skutek nijak nevybočuje z rámce běžných obdobných případů, a proto není na místě dovodit jeho zvlášť nízkou společenskou nebezpečnost, která by snad nedosahovala hranice stanovené v § 3 odst. 2 tr. zák. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. H. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. P. H. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se použité právní kvalifikace spáchaného skutku jako pokračujícího trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Tyto pochybnosti obviněný založil zejména na tvrzení, že soudy nižších stupňů vycházely při úvahách o jeho trestní odpovědnosti z nedostatečného rozsahu dokazování.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. H. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného Ing. P. H., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla in dubio pro reo . I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného Ing. P. H., jimiž odvolacímu soudu vytýká, že formulace skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se liší od podané obžaloby. Zmíněnou námitkou tak obviněný v podstatě zpochybnil dodržení totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Povinnost zachovat totožnost skutku ovšem stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže toto pravidlo se netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Totožnost skutku má totiž význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2, § 12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§ 37a tr. zák.). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1744).

Jak přitom v posuzované věci vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného Ing. P. H. (viz č. l. 29 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2006), dále z obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podané na obviněného (viz č. l. 295 trestního spisu) a z napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz č. l. 638 trestního spisu), totožnost skutku byla ve vztahu k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo zprostředkování uzavření smluv na úkor obchodní společnosti A. T., a. s.) a při částečné shodě jím způsobeného následku (opatření prospěchu obchodní společnosti A. S., s. r. o.). Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal protiprávní následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak žalované protiprávní jednání obviněného, resp. tímto protiprávním jednáním vyvolaný následek hodnotily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu.

Další námitky obviněného Ing. P. H., které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů v otázce úmyslného zavinění a potřebného stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, sice už zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný založil i na polemice se skutkovými zjištěními, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.

Pokud jde o námitku obviněného Ing. P. H., v níž popírá naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, Nejvyšší soud uvádí následující. Ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl pachatele musí jednak zahrnout všechny ostatní znaky této skutkové podstaty a navíc musí směřovat k tomu, aby pachatel opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Jak přitom vyplývá z popsaných skutkových okolností (pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), obviněný nepochybně věděl o tom, že zakázku pro obchodní společnost P. B. , s. r. o., získala a měla provádět obchodní společnost A. T., a. s., v níž v době spáchání skutku obviněný působil jako místopředseda představenstva a ředitel. Pokud by tedy obviněný nepostupoval způsobem zakládajícím zmíněný trestný čin, nemohlo by dojít ani ke ztrátě předmětné zakázky, a tedy ani k tomu, aby opatřil prospěch obchodní společnosti A. S., s. r. o., na úkor obchodní společnosti A. T., a. s. Obdobný závěr platí také v případě dílčího útoku téhož trestného činu popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. I zde je patrné, že obviněný na úkor obchodní společnosti A. T., a. s., zneužil obchodní informace, které nabyl ve výše uvedených funkcích, a postupoval s cílem opatřit obchodní společnosti A. S., s. r. o., prospěch spočívající v uzavření nájemní smlouvy na pronájem dvouplášťové nádrže k provozování výdeje nafty po dobu odstávky rekonstruované čerpací stanice. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že předmětnou nádrž mohla bez podstatných obtíží zajistit obchodní společnost A. T., a. s., která by následně z jejího pronájmu získala finanční prospěch.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. P. H., jak bylo popsáno pod body 1. a 2. ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný jednal na úkor obchodní společnosti A. T., a. s., a ve prospěch obchodní společnosti A. S., s. r. o. Obviněný tedy jednal za stavu, kdy přinejmenším věděl o možnosti vzniku určité, přesně specifikované ekonomické újmy obchodní společnosti A. T., a. s., a nedůvodného zvýhodnění obchodní společnosti A. S., s. r. o., přičemž pro případ, že nastanou tyto důsledky (újma na straně jedné a prospěch na straně druhé), s tím byl srozuměn.

Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. má dále význam i postavení obviněného Ing. P. H., které zneužil ke spáchání tohoto trestného činu a které odůvodňuje i závěr o úmyslném zavinění obviněného. Ten byl totiž zkušeným manažerem, který měl přístup k důležitým obchodním informacím, jejichž neoprávněné použití jen ve prospěch jednoho subjektu může být na úkor jiného. Proto si obviněný musel být vědom skutečnosti, že v tomto postavení nemůže svévolně využívat předmětné informace o podnikatelských aktivitách obchodní společnosti A. T., a. s., k získání prospěchu pro jinou obchodní společnost (tedy pro obchodní společnost A. S., s. r. o.), v níž současně působil na základě dohody o provedení práce jako zaměstnanec nákupu a prodeje pohonných hmot, přičemž obě jmenované obchodní společnosti měly společný předmět podnikání. V uvedeném směru tedy nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož chtěl svým jednáním zabránit vzniku ekonomických obtíží obchodní společnosti A. T., a. s. Zmíněný názor obviněného neobstojí již jen z toho důvodu, že činem obviněného naopak došlo k omezení obchodních aktivit posledně jmenované obchodní společnosti, která nemohla realizovat předpokládanou zakázku ani z ní dosáhnout důvodně očekávaný zisk.

Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného Ing. P. H., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.

Zjevně neopodstatněnou námitkou je i tvrzení obviněného Ing. P. H., podle něhož posuzovaným skutkem nenaplnil materiální stránku trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Přitom jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného Ing. P. H. Na základě popsaných skutkových okolností je totiž zřejmé, že vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák.) je odůvodněn zejména dvěma dílčími útoky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jakož i promyšleným způsobem spáchání této trestné činnosti a výší dosaženého prospěchu.

S ohledem na zmíněné argumenty tudíž neobstojí názor, že by snad posuzované skutky spáchané obviněným Ing. P. H. neodpovídaly ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je tedy neopodstatněná. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného a snižující stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost soudy nižších stupňů náležitě zohlednily jednak v uložení mírnějších druhů trestu nespojených s odnětím svobody a jednak ve výměře uloženého peněžitého trestu i trestu zákazu činnosti.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. P. H. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. P. H. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y