5 Tdo 65/2014
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník, § 234 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 65/2014-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 3 To 216/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 101/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se o d m í t á dovolání obviněného R. V.

Odůvodnění:
Obviněný R. V. (dále zpravidla jen obviněný ) byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 1 T 101/2012, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. zákoník ) v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené přečiny obviněný podle skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině tohoto rozsudku spáchal dvěma útoky v průběhu dne 20. 12. 2013. Nejprve v době kolem 18.10 hodin v katastru obce K., okres V. M., na parkovišti u prodejny McDonald´s při dálnici D-1 na 139 km ve směru na B. doposud nezjištěným způsobem vnikl do zde zaparkovaného a uzamčeného vozidla Škoda Octavia, registrační značky ........, ze kterého odcizil vyjmenované věci v celkové hodnotě 5 560 Kč ke škodě obchodní společnosti Ferrero Česká republika, s. r. o., a 200 Kč poškozeného Ing. M. L., přičemž poškozením vozidla škoda nevznikla (bod 1. výroku o vině). Následně téhož dne v době od 19.30 do 19.35 hodin v katastru obce L., okres B., na parkovišti čerpací stanice Shell při dálnici D-2 na 44,5 km ve směru na B. použitím speciálního zařízení k překonávání autozámků vnikl skrze přední levé dveře na straně řidiče do zde zaparkovaného a uzamčeného vozidla VW Caddy, registrační značky ....., ze kterého odcizil ke škodě polské obchodní společnosti Sitech Sp z o. o. černou tašku s notebookem v celkové hodnotě 27 660 Kč a platební kartu Visa vydanou Bank BRE a dále ke škodě M. K. koženou bundu v hodnotě 700 Kč, peněženku, osobní doklady jmenovaného a jeho platební kartu Visa vydanou Bank Zahodni s. a. Na vozidle způsobil škodu ve výši 5 000 Kč (bod 2. výroku o vině).

Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct (13) měsíců a výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti šesti (26) měsíců. Dále bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto, že se mu zabírá věc jeden kus klíče, tzv. vylamovák (rozlamovač zámků).

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené obchodní společnosti Sitech Sp. z o. o. škodu ve výši 32 660 Kč a poškozenému M. K., škodu ve výši 700 Kč.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání obviněného podaném proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, usnesením ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 3 To 216/2013, ho po projednání ve veřejném zasedání podle § 256 tr. řádu zamítl.

Obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Rybnikáře napadl výše citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovoláním, které formálně podřadil pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy, že obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, dovolatel spatřoval v tom, že soud prvního stupně konal dne 23. 4. 2013 hlavní líčení, přestože se k soudu nedostavil obhájce, jehož si zvolil. Obviněný poukázal na to, že předmětného dne proběhla podstatná část dokazování včetně závěrečných návrhů, a ve světle této skutečnosti označil pochybení soudu prvního stupně, který nevyhověl jeho žádosti o odročení, za natolik zásadní, že způsobilo nezákonnost odsuzujícího rozsudku. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud namítanou vadu v řízení před soudem prvního stupně neodstranil s argumenty, že v posuzované věci nebyl dán důvod nutné obhajoby a je věcí a povinností obhájce, aby pro klienta zajistil smluvené právní služby. K této argumentaci dovolatel namítl, že jde o výklad k jeho tíži. Zdůraznil, že obhájce si zvolil, neboť se neorientuje v právních předpisech České republiky, a za to, že se jím zvolený obhájce k hlavnímu líčení nedostavil, osobně nemohl. Sám žádné povinnosti plynoucí z trestního řádu neporušil a neúčast obhájce ničím neovlivnil.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolatel úvodem podotkl, že primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která odvolací soud akceptoval, ale je si vědom toho, že dovoláním je napadat nelze, takže se zaměřil pouze na jejich vadné právní posouzení. K útoku pod bodem 1. obviněný namítl, že skutková věta ve vztahu k vniknutí do vozidla obsahuje neurčitý výraz doposud nezjištěným způsobem , z něhož nelze vyčíst, zda obviněný musel překonat překážku, která měla vniknutí zabránit, a zda vozidlo kupříkladu nemělo otevřené okno. Z vágního popisu skutkového děje tak není jasné, zda byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že čin byl spáchán vloupáním, takže s ohledem na zásadu in dubio pro reo měly soudy správně uzavřít, že k vloupání nedošlo. Druhá námitka dovolatele směřovala proti tomu, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka činu, a nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Soudy se nezabývaly tím, zda obviněný byl v době činu příčetný, zda nejednal v omylu nebo jako živý nástroj v rukách nepřímého pachatele apod. Vzhledem k tomu, že trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, způsobuje absence popisu subjektivní stránky ve skutkové větě nesprávnost použité právní kvalifikace.

K útoku pod bodem 2. dovolatel v podstatě zopakoval výše popsané výhrady týkající se právní kvalifikace skutku jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Tedy neurčitý popis toho, jakým způsobem do vozidla vniknul, a chybějící popis subjektivní stránky. Podle dovolatele není jasné, co je myšleno v popise skutku zmíněným speciálním zařízením na překonání autozámků a lze se pouze dohadovat, že je jím klíč nebo jiný obdobný předmět. Ze skutkové věty navíc nevyplývá, jak se toto zařízení k obviněnému mělo dostat, zda dovoleným či nedovoleným způsobem. Objasnění této otázky je podle dovolatele zásadní pro závěr, zda jednání popsané v bodě 2. je protiprávní či nikoli. K absenci subjektivní stránky dovolatel uvedl zcela shodné argumenty, jako k prvnímu útoku. K útoku pod bodem 2. dovolatel navíc brojil proti tomu, že skutek byl posouzen i jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli při krádeži brašny notebooku pachatel nemůže předpokládat, že se v ní nachází i platební karta, takže u něj lze stěží dovodit potřebný úmysl neoprávněně si ji opatřit, a to ani v podobě úmyslu nepřímého.

V závěru dovolání obviněný s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu řešící otázku rozsahu přezkumu při projednávání mimořádných opravných prostředků se závěrem, že žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu, a že povinnost chránit základní práva a svobody vyplývá i pro dovolací soud, namítl podstatné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel spatřoval porušení fair procesu v tom, že soud prvního stupně akceptoval výsledek nezákonně provedené rekognice a neprovedl obhajobou navržené důkazy, které tak zůstaly opomenuty. V souvislosti s tím dovolatel namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

Nezákonnost rekognice, při které byl v přípravném řízení svědkem T. S. označen obviněný jako pachatel útoku pod bodem 2., spatřoval dovolatel v tom, že byla provedena podle fotografií, ačkoli v té době orgánům činným v trestním řízení nic nebránilo, aby provedly rekognici in natura.

K opomenutým důkazům dovolatel uvedl, že se soudy nedostatečně zabývaly jeho obhajobou, že vozidlo, ve kterém byl zadržen policisty a které je podle typu a poznávací značky totožné s tím, kterým odjel pachatel útoku v bodě 2., krátce před svým zadržením převzal od svého bratra M. V. Obviněný navrhoval předvolat bratra, nebo alespoň si od makedonských úřadů vyžádat jeho fotografii, ale soudy obou stupňů odmítly tímto způsobem doplnit dokazování.

Extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy dovolatel shledával v tom, v bodě 1. byl uznán vinným, ačkoli ohledně tohoto skutku bylo prokázáno jen to, že poškozenému byla odcizena taška s notebookem, aniž by bylo spolehlivě určeno kdy a odkud a zda se na jejím odcizení podílel právě obviněný. Poškozený vypověděl, že ztrátu tašky zjistil až doma po návratu ze služební cesty, a žádné důkazy svědčící o tom, že obviněný byl na místě činu, provedeny nebyly.

Dovolatel posléze shora citované dovolací námitky týkající se výhrad k nejasnému popisu toho, jakým způsobem do vozidel vniknul, doplnil poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, podle kterého v případě, že způsob provedení činu je znakem jeho objektivní stránky, je nutné ho skutkově popsat a nestačí popis právní. V dané věci šlo konkrétně o trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009), jehož znakem je, že pachatel překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je v rozporu s tímto zákonným požadavkem, jestliže popis ve skutkové větě zní obviněný otevřel nezjištěným způsobem vstupní dveře . Dovolatel měl za to, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadá i na posuzovaný případ, protože u trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je znakem objektivní stránky vloupání, tedy překonání překážky mající zabránit neoprávněnému vniknutí, a proto se obdobně jako v citovaném rozhodnutí nelze spokojit se skutkovým tvrzením, že obviněný do automobilu vnikl nezjištěným způsobem.

Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 15. 11. 2013, nevyužil svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a písemně se k němu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumenty, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že část hlavního líčení proběhla bez účasti obhájce, jehož si zvolil. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil následující skutečnosti. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 12. 3. 2012, přičemž v jeho průběhu nevznikl důvod pro nutnou obhajobu podle § 36 tr. ř. Obviněný byl stíhán na svobodě pro tři sbíhající se přečiny, za které mu hrozil trest, jehož horní hranice nepřesáhla dva roky, a jeho způsobilost se náležitě hájit nebyla ničím omezena. Obviněným namítaná neznalost předpisů České republiky, pro kterou si zvolil obhájce, sama o sobě s přihlédnutím k povaze trestné činnosti, pro kterou byl stíhán a posléze shora uvedeným rozsudkem odsouzen, důvod nutné obhajoby nezaložila. Dne 22. 3. 2012 obviněný udělil plnou moc obhájci Mgr. Martinu Rybnikáři, aby ho zastupoval ve všech právních věcech včetně trestních, přičemž souhlasil s tím, že si může za sebe ustanovit zástupce. Téhož dne ustanovený obhájce informoval orgány činné v trestním řízení o tom, že mu byla udělena obviněným plná moc a požádal, aby byl vyrozumíván o všech procesních úkonech. Zvolený obhájce Mgr. Martin Rybnikář vykonával obhajobu obviněného po celé přípravné řízení i v řízení před soudem (hlavní líčení ve dnech 12. 7. 2012 a 7. 9. 2012) až do dne 22. 1. 2013, kdy obhajobu převzal podle dohody založené na č. l. 180 spisu obhájce Mgr. Zbyněk Babík. Důvodem byla skutečnost, že prvně jmenovaný obhájce byl rozhodnutím představenstva České advokátní komory ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. P25/12, vyškrtnut ze seznamu advokátů, přičemž toto rozhodnutí mu bylo doručeno právě 22. 1. 2013. Obviněný se změnou obhájce souhlasil, což je zřejmé z protokolu ze dne 19. 3. 2013 sepsaného u Okresního soudu v Břeclavi, kam byl obviněný předveden policisty realizujícími příkaz k jeho zatčení, který dne 19. 9. 2012 vydal soud prvního stupně poté, co se obviněný stal pro soud nekontaktním a nebylo možné ho předvolat ani předvést k hlavnímu líčení nařízenému na den 7. 9. 2012 (srovnej č. l. 181 spisu). Poté co byl obviněný zatčen a posléze propuštěn ze zatčení na svobodu stanovil soud prvního stupně nový termín hlavního líčení na den 23. 4. 2013. O tomto termínu byl řádně a včas vyrozuměn jak obviněný (viz již shora zmíněný protokol na č. l. 181), tak jeho stávající obhájce Mgr. Zbyněk Babík, kterému bylo vyrozumění předepsaným způsobem doručeno do datové schránky dne 25. 3. 2012 (srovnej č. l. 182 spisu). K nařízenému hlavnímu líčení se ale dostavil pouze obviněný, obhájce nikoli. Svou nepřítomnost obhájce neomluvil ani nijak nevysvětlil. Vzhledem k tomu, že nebyl dán důvod nutné obhajoby, soud prvního stupně hlavní líčení neodročil, provedl zbývající důkazy a po závěrečných řečech vynesl rozsudek. V odvolacím řízení obviněného opět zastupoval obhájce Mgr. Martin Rybnikář, jehož vyškrtnutí ze seznamu advokátů bylo rozhodnutím představenstva České advokátní komory v rámci obnovy řízení v mezičase zrušeno a který tuto skutečnost sdělil Okresnímu soudu v Břeclavi dne 30. 4. 2013. Pro úplnost s ohledem na obsah dovolacích námitek je na místě konstatovat, že v hlavním líčení konaném dne 23. 4. 2013 byl vyslechnut obviněný, svědci z řad policistů, kteří přijeli na místo činu útoku pod bodem 2. poté, co bylo dálničnímu policejnímu oddělení oznámeno vloupání do vozidla, nebo kteří na základě vyhlášeného pátrání zastavili v Brně vozidlo s obviněným, svědkyně M. G., přítelkyně obviněného, byly provedeny listinné důkazy a po závěrečných řečech byl vynesen rozsudek. Zbývající důkazy, o které se rozsudek soudu prvního stupně primárně opírá, tedy výpovědi poškozených, očitého svědka T. S., se kterým byla provedena v přípravném řízení rekognice, odborná vyjádření a protokoly o ohledání míst činu, byly provedeny v hlavním líčení dne 12. 7. 2012 za účasti obhájce obviněného.

Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného z titulu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není důvodné. Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Z dikce zákona vyplývá, že nejde o jakékoli porušení práva na obhajobu. Tento dovolací důvod zásadně nastupuje jen tam, kde došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě v době, kdy orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (shodně srovnej kupř. rozhodnutí publikovaná pod č. 48/2003 a 23/2007-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu nelze vyloučit ani v případech, kdy se obviněný nechal zastupovat obhájcem, ač důvody nutné obhajoby nebyly dány, pakliže bylo nesprávným postupem soudu zvolenému obhájci znemožněno, aby svá zákonná opatření a povinnosti plnil (shodně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, publikovaný pod č. 106, sv. 53 Sb. n. u. ÚS). V posuzované věci se ale o žádný z popsaných případů nejedná, protože soudy obou stupňů umožnily obviněnému řádný výkon obhajoby a neporušily jeho právo žádat o odročení úkonu trestního řízení pro překážky na straně zvoleného obhájce. Soud prvního stupně zvoleného obhájce včas a řádně vyrozuměl o hlavním líčení, a jestliže část hlavního líčení proběhla v jeho nepřítomnosti, bylo to způsobeno výhradně tím, že obhájce se k hlavnímu líčení bez omluvy nebo vysvětlení nedostavil, nezajistil za sebe náhradu a nepožádal z objektivních příčin o odročení. Důvod své nepřítomnosti u části hlavního líčení obhájce neobjasnil ani dodatečně v souvislosti s podaným odvoláním, ve kterém obviněný námitku porušení práva na obhajobu poprvé uplatnil.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zásadně nelze spatřovat ve svévolném přístupu obhájce, kterého si obviněný zvolil nebo s jehož nástupnictvím výslovně souhlasil, k výkonu obhajoby a s ní související účastí na úkonech trestního řízení, kde si jeho přítomnost obviněný žádá. Navíc nepřítomnost obhájce obviněného u jednoho hlavního líčení ve věci, v níž není dán důvod nutné obhajoby, zpravidla nezakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v materiálním smyslu, pokud byla ve věci konána ještě jiná hlavní líčení a následně i odvolací řízení, takže obhajoba měla dostatek prostoru k uplatnění svých práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 719/2012).

Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný námitku spočívající v tom, že skutek, kterým byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, přestože v obou případech v popise skutku absentuje zákonem požadovaná subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění. U přečinu krádeže navíc není z popisu skutkového děje zřejmé, zda došlo k překonání překážky, jejímž účelem je zabránit neoprávněnému vniknutí, a přesto byl skutek posouzen jako krádež vloupáním podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tyto námitky obviněného byly uplatněny jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, Nejvyšší soud se však s nimi neztotožnil a shledal je zjevně neopodstatněnými.

Přestože popis skutku obsažený ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není zcela výstižný, vyplývají z něho všechny zákonné znaky přečinů, kterými byl obviněný uznán vinným, včetně naplnění jejich subjektivní stránky. Obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v průběhu několika hodin dvakrát vniknul do cizích uzamčených vozidel, v případě druhého z nich dokonce násilným překonáním zámku, který přitom poškodil, a z vozidel odcizil tašky s notebookem, peněženku s platebními kartami a další věci, jejichž celková hodnota dosáhla nejméně 34 000 Kč. Z uvedeného stručně reprodukovaného popisu skutkového děje ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (skutkové věty) je zcela jednoznačně zřejmé, že obviněný si chtěl vloupáním přisvojit cizí věc tím, že se jí zmocní, a chtěl způsobit škodu na cizím majetku vyšší než nepatrnou (odcizil notebooky, jejichž cena obvykle přesahuje 5 000 Kč), neboť právě proto do uvedených vozidel poškozených vnikal, takže jeho přímý úmysl zahrnoval všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jak ostatně správně konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na příslušné ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stejný závěr o úmyslné formě zavinění lze dovodit i ve vztahu ke sbíhajícím se přečinům poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. U prvního z nich opět v podobě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože z jednání obviněného v útoku pod bodem 2. je zřejmá cílená snaha poškodit vozidlo, do kterého vnikal, u druhého z vyjmenovaných přečinů vzhledem k okolnostem případu ve formě nepřímé, protože při odcizení peněženky byl srozuměn s tím, že v ní budou i nepřenosné platební karty. K námitce dovolatele, který naopak tvrdí, že při krádeži brašny s notebookem nic takového očekávat nemohl, Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nebyly nepřenosné platební karty uloženy v tašce, ale v peněžence, která byla podle svědka M. K. uschována pod tzv. loketníkem mezi předními sedadly (srov. č. l. 152 spisu). Z této zjištěné okolnosti v kontextu toho, že v současné době většina dospělých osob má v peněžence nejen peníze, ale i platební karty, neboť jde o zcela běžný platební prostředek, lze důvodně usuzovat na to, že obviněný musel být srozuměn s tím, že peněženka obsahuje i nepřenosnou platební kartu, stejně jako např. peníze, neboť právě proto, aby se pachatel těchto věcí zmocnil, peněženku odcizuje, přičemž v dané věci obviněnému, který odcizoval věci v nepřítomnosti poškozených nic nebránilo, aby se přesvědčil o obsahu peněženky, kterou odcizoval z místa jejího uschování pod tzv. loketníkem. Zmíněný závěr učinil Nejvyšší soud při respektování právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, publikovaném pod č. 2, sv. 56 Sb. n. u. ÚS a v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, publikovaném pod č. 81, sv. 33 Sb. n. u. ÚS o tom, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno ho dovodit z konkrétních okolností případu. Nejvyšší soud se ostatně již opakovaně vyjadřoval k problematice toho, zda pachatel musí zejména v případě odcizení peněženky, být srozuměn s tím, že s ní odcizí i platební kartu v ní uloženou, a to kupř. v usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, nebo v usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011. V této své judikatuře vždy shodně dovodil, že v současné době je u dospělých osob běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem stejně jako peníze. Eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá či zahrnuje způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Tyto závěry platí tím spíše, že používání platebních karet je v současnosti stále na vzestupu a jde o zcela běžný platební prostředek. S ohledem na tyto konkrétní prokázané skutečnosti, byl obviněný R. V. v případě odcizení peněženky i s platební kartou v ní vloženou, přinejmenším srozuměn s tím, že peněženka bude platební kartu obsahovat, takže existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku je u něj nepochybně dána.

Podle dovolatele se soudy v souvislosti se subjektivní stránkou měly zaobírat také tím, zda byl příčetný a nejednal kupříkladu jako živý nástroj jiného. Vzhledem k tomu, že způsob provedení činu a další konkrétní okolnosti případu ničemu podobnému nenasvědčovaly, ani tuto námitku Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou. Obviněný byl krátce po druhém útoku zadržen policií. Z úředních záznamů a výpovědi svědka zasahujícího policisty M. R. vyplynulo, že obviněný při zadržení nevykazoval známky ovlivnění návykovou látkou ani známky duševní nemoci. Byl sice agresivní, policistům vyhrožoval a nadával, ale na policejní stanici, kam byl převezen, se již choval klidně a po celou dobu byl plně orientován. Možnost, že by obviněný nejednal z vlastní vůle, vylučuje svědek T. S., který obviněného sledoval při druhém vloupání do vozidla a popsal jeho chování na místě činu, včetně toho, jak se jej obviněný snažil zastrašit poté, co si všiml pozornosti, kterou mu věnuje.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze závěrům soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky všech tří sbíhajících se přečinů, jimiž byl obviněný v posuzované věci uznán vinným, nic vytknout, neboť nevznikají žádné pochybnosti o jeho příčetnosti a plné odpovědnosti za spáchané trestné činy. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že se uvedených činů dopustil jako pachatel a že nejde o žádný z případů tzv. nepřímého pachatelství podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku.

K poslední dovolací námitce proti právnímu posouzení skutku jako přečinu krádeže spáchané vloupáním podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že podle § 121 tr. zákoníku se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo jiné jistící překážky s použitím síly. V obou útocích bylo bez důvodných pochybností zjištěno a v jejich popisu jasně konstatováno, že obviněný věci odcizil z uzamčených vozidel, do kterých právě za účelem krádeže nedovoleně vniknul. V útoku pod bodem 1. zatím nezjištěným způsobem (vozidlo při ohledání nevykazovalo známky poškození), v bodě 2. skrze přední dveře na straně řidiče pomocí speciálního přípravku k překonávání autozámků, který byl posléze nalezen ve vozidle, v němž byl obviněný krátce po spáchání činu zadržen. Těmto závěrům, tedy že obviněný v případě obou skutků, které jsou mu kladeny za vinu, musel překonat překážku, která bránila vniknutí, odpovídají také zjištění učiněná Nejvyšším soudem z předloženého spisového materiálu. Z protokolu o ohledání místa činu ze dne 20. 12. 2011, jehož předmětem bylo VW Caddy [viz skutek ad 2.], se podává, že při ohledání dveří řidiče nejsou vidět na pohled patrné stopy násilného vniknutí do kabiny, kriminalistický technik však důkladným ohledáním dveří zjistil poškození vnitřního mechanismu zámku těchto dveří (srov. č. l. 89 spisu). Podle závěru uvedeného protokolu tedy bylo zjištěno poškození vnitřního mechanismu zámku u levých předních dveří nezjištěným předmětem (patrně trnem). Z protokolu o ohledání místa činu ze dne 21. 12. 2011, jehož předmětem bylo ohledání napadeného zámku levých předních dveří vozidla VW Caddy, plyne, že na zámku je zřetelný výskyt stop po napadení (srov. č. l. 91 p. v. spisu). Vylamovací trn na zámky vozidel s klíčem je předmětem protokolu o ohledání místa činu založeném na č. l. 92 a násl. spisu. K bodu 1. výroku o vině byl u hlavního líčení vyslechnut Ing. M. L., který přesně popsal věci, které mu byly odcizeny, přičemž jak dále uvedl, auto bylo uzamčené, neboť to dělá vždy, i když jde platit natankované pohonné hmoty. Ing. M. L. byl dopátrán policií na základě věcí, které mu byly odcizeny (srov. č. l. 150 spisu). Skutečnost, že v prvním případě obviněný do vozidla vniknul způsobem, který zůstal blíže neobjasněn a s ohledem na popsané okolnosti případu ani blíže objasněn být nemohl, nebrání právnímu posouzení skutku podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže je bez důvodných pochybností prokázáno, že nejprve překonal uzamčení vozidla, aby se zmocnil věcí ve vozidle se nacházejících. Spekulace dovolatele o otevřeném okně byla rozptýlena výpovědí řidiče vozidla. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, na které dovolatel poukázal, nelze na posuzovaný případ beze zbytku vztáhnout, jelikož u trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se toto rozhodnutí týká, není znakem objektivní stránky spáchání činu vloupáním, nýbrž přímo překonáním překážky, jejímž účelem je vniknutí zabránit. Navíc považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jde-li o pokračující trestný čin, pro správnost použité právní kvalifikace skutku podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku postačí, že vloupáním byl spáchán alespoň jeden z dílčích útoků. V případě druhého útoku o tom, že se obviněný do vozidla vloupal násilným překonáním zámku na předních levých dveřích, žádné pochybnosti nevznikají, neboť ho přitom sledoval očitý svědek T. S. a na vozidle byly nalezeny stopy poškození v oblasti zámku předních levých dveří. S tím je v souladu i závěr soudu prvního stupně, který ve svém rozsudku uvedl, že čin byl spáchán vloupáním nejméně v bodě 2. výroku rozsudku (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu).

Je tak možno bezpečně učinit závěr, že v průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě pod body 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, včetně zavinění. Nejvyšší soud proto neshledal obviněným tvrzené nesprávné právní posouzení skutku.

Zbývající dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., čehož si je vědom i obviněný, jenž se pozornosti Nejvyššího soudu k námitkám proti procesní použitelnosti rekognice a způsobu hodnocení zbylých provedených důkazů soudy nižších stupňů dovolává výhradně s poukazem na své právo na spravedlivý proces a ustálenou judikaturu Ústavního soudu k tomu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním je nutné uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, publikovaný pod č. 42/32 Sb. nálezů a usnesení ÚS nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09).

Extrémní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzované věci Nejvyšší soud nic podobného nezjistil.

Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný R. V. v souvislosti s nevyslechnutím jeho bratra M. V. namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, je zřejmé, že se soudy s obhajobou obviněného a skutečností, proč neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem jeho bratra M. V., přesvědčivě vypořádaly. Z citovaných rozhodnutí jasně vyplývá, že obviněného v bodě 1. usvědčuje skutečnost, že v jeho autě byly krátce po tomto útoku nalezeny věci pocházející z napadeného vozidla, dále modus operandi totožný s útokem pod bodem 2., který spáchal jen krátce poté cestou do Brna, a konečně fakt, že v rozhodnou dobu zjevně byl na místě činu, neboť s vozidlem tov. zn. Alfa Romeo, které používal k trestné činnosti a byl v něm zadržen, podle výpovědi jeho přítelkyně svědkyně M. G. předmětného dne jezdil nejméně od 17.00 hodin. V bodě 2. vinu obviněného prokazuje očitý svědek T. S., který jeho chování na parkovišti sledoval, a stejně jako v bodě 1. skutečnost, že ve vozidle, ve kterém byl obviněný zadržen krátce po provedení vloupání, byly nalezeny věci pocházející z trestné činnosti a nadto i speciální zařízení sloužící k překonávání autozámků (srov. str. 6 7 rozsudku nalézacího soudu a str. 2 3 usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou dostatečná, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněného R. V., dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněným navrhovaných důkazů, zejména výslechu svědka M. V. nebo vyžádání jeho osobních údajů i jeho fotografie, jsou tyto nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným požadovaných důkazů o tzv. opomenuté důkazy, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V posuzované věci oba nižší soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily svá skutková zjištění a také, jak bylo již shora konstatováno, dostatečně rozvedly, proč nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem jeho bratra M. V., příp. vyžádáním jeho osobních údajů. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o rozsah dokazování, závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě nesmí jít o projev libovůle, a musí být tento postup dostatečně v odůvodnění rozhodnutí ve věci jednajících soudů vysvětlen. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což se v posuzované věci stalo. Důvodem odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování byla skutečnost, že obhajobu obviněného, že vozidlo i s odcizenými věcmi a vylamovacím zařízením autozámků převzal jen pět minut před svým zadržením policií, spolehlivě vyvrátila již zmíněná svědkyně M. G., jeho přítelkyně, u které nevzniká podezření, že by záměrně vypovídala nepravdu, aby mu přitížila. Navíc očitý svědek krádeže T. S. obviněného označil při rekognici jako pachatele činu a jím daný popis osoby a jejího oblečení přesně odpovídal vzhledu a oblečení obviněného v okamžiku jeho zadržení.

S námitkou obviněného, že rekognice byla provedena podle fotografií, což způsobuje její procesní nepoužitelnost, se přiléhavě vyrovnal již odvolací soud, když uvedl, že je třeba uvést, že je pravdou, že v době, kdy byl obviněný zadržen, byl zde i svědek T. S. Ten byl i vyslechnut, nicméně se jedná o řidiče, který se vracel domů. Ve výpovědi uvedl, že je ochoten se dostavit k rekognici, avšak nyní musí odjet, protože je na cestě domů. Poté v době, kdy opětovně dojel do České republiky a byl vyslechnut formou neodkladného úkonu za podmínek § 158a tr. ř. (provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka nebo v rekognici za účasti soudce), obviněný nebyl zadržen a nebylo mu sděleno obvinění, takže nemohla být provedena rekognice in natura. Trestní řád pak umožňuje provést rekognici podle fotografií. Navíc podle názoru odvolacího soudu s ohledem na celkovou důkazní situaci, popis obviněného svědkem a navazující zadržení obviněného, rekognice není až tak podstatná, byť platí to, že není důvodu ji zpochybňovat (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k argumentaci odvolacího soudu dodává, že v daném případě šlo o neodkladný úkon ve smyslu § 158a tr. ř. a § 160 odst. 4 tr. ř., který měl objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, přičemž poznávající osoba, svědek T. S., žije v Rumunsku, pracuje jako řidič a Českou republikou jen projížděl. K provedení rekognice podle § 104b odst.1, 2, 4 a 6 tr. ř. došlo dne 28. ledna 2012 poté, co byl svědek k věci vyslechnut podle § 158 odst. 8 tr. ř. a popsal osobu, kterou viděl do vozidla vnikat. Rekognice byla provedena podle fotografií, neboť obviněný, tehdy jen podezřelý, nebyl v době jejího provedení orgánům činným v trestním řízení fakticky k dispozici, přičemž odklad toho úkonu nebyl reálný. Ustanovení § 104b odst. 4 tr. ř., které upravuje rekognici podle fotografií pro případ, že poznávajícímu není možno in natura ukázat osobu, která má být poznána, výslovně připouští. Nejvyšší soud neshledal závadu v postupu policejního orgánu, který prováděl rekognici podle fotografií ve smyslu ustanovení § 104b odst. 4 tr. ř., protože poznávajícímu nebylo možno ukázat osobu, která má být poznána, neboť podezřelý je cizinec a není možno ho v tuto dobu bezprostředně zastihnout. Jak dále vyplývá z tohoto protokolu, rekognice byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť jeho provedením může být zjištěna osoba, která se dopustila jednání, pro které je toto trestní řízení vedeno, když dosavadní prověřování nevedlo k bezpečnému a spolehlivému zjištění pachatele (srov. č. l. 68 spisu). Konečně nebylo shledáno pochybení ani v samotném průběhu rekognice (zachycené na č. l. 68 69 spisu). Nejvyšší soud současně připomíná, že i pokud by se neztotožnil se závěry soudů nižších stupňů o tom, neprovedení rekognice in natura nebylo v daném okamžiku reálné, nemohl by dospět k závěru, že by provedená rekognice podle fotografií byla absolutně diskvalifikována jako důkaz použitelný v trestním řízení. Pouze by bylo třeba v rámci hodnocení důkazů vzít v úvahu, že jde o důkaz slabší, než by tomu bylo v případě rekognice in natura, na což v podstatě poukázal při hodnocení jejího významu i odvolací soud. Přitom je nutno zdůraznit, že identifikace obviněného R. V. jako pachatele uvedených přečinů, jak bylo již shora uvedeno, nestojí jen na této rekognici (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 228/10).

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní, přičemž k námitkám obviněného neshledal ani žádné podstatné procesní pochybení. Soudy se nedopustily ani vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., když své závěry v tomto směru v odůvodnění svých napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány důvodnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014


Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová