5 Tdo 65/2004
Datum rozhodnutí: 25.02.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 65/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. L. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 7 To 595/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 111/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 2 T 111/2002, byl obviněný Ing. L. U. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, kterého se dopustil společně s Ing. J. M., tím, že v J. v době od října 1998 do května 2000 opakovaně, celkem v osmi případech při vyskladňování zboží ze soukromého skladu nepředložili celnímu úřadu písemné doklady k propuštění zboží do režimu volného oběhu a k vyměření celní a daňové povinnosti, čímž ke škodě České republiky, zastoupené C. ú. v J., nedošlo k vyměření cla a daně z přidané hodnoty ve výši 304.016,- Kč. Za tento trestný čin mu byl podle § 148 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 7 To 595/2002, tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný Ing. L. U. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák., neboť při dovozu do České republiky bylo zboží řádně přihlášeno k celnímu řízení. Pokud bylo zboží zaevidováno, nemohlo dojít k tomu, že by daň a clo nebyly vyměřeny, obviněný tudíž nejednal v úmyslu daň nebo clo nezaplatit. Trestný čin, jímž byl uznán vinným, je podle názoru obviněného zvláštním případem podvodu, a proto mu mělo být v trestním řízení prokázáno podvodné jednání. V petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.

Jak bylo uvedeno výše, obviněný se v podaném dovolání domáhal beztrestnosti žalovaného jednání s poukazem na to, že zboží bylo přihlášeno k celnímu řízení při jeho dovozu do republiky, bylo tudíž v evidenci celních orgánů, což zaručovalo následné vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Podle jeho názoru tedy nemohl jednat v podvodném úmyslu příslušné platby nezaplatit, neboť důvodně přepokládal, že tak bude muset v budoucnu učinit na základě informací celních orgánů o dovozu předmětného zboží. Poukázal na to, že samotné nezaplacení cla a daně není trestné, přičemž podvodné jednání, které by spočívalo v zatajení podstatných skutečností, mu prokázáno nebylo. Takto formulované námitky svým obsahem korespondují deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však shledal neopodstatněnými, jak je vysvětleno níže.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. V posuzovaném případě se tohoto trestného činu obvinění podle závěrů soudu I. stupně dopustili tím, že v osmi případech při vyskladňování zboží ze soukromého celního skladu nepředložili celnímu úřadu doklady k propuštění zboží do režimu volného oběhu, v důsledku čehož nedošlo k vyměření celní a daňové povinnosti. Skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna mj. úmyslným směřováním pachatele ke způsobení následku, což podle názoru obviněného v dané věci nebylo prokázáno. Ke zkrácení daně i jiné platby může dojít nejen aktivním jednáním, nýbrž i opomenutím takového konání, k němuž byl příslušný daňový subjekt povinen. Pro právní posouzení předmětného skutku bylo rozhodné zjištění, týkající se povinností obviněného jako subjektu daně a cla při provozování soukromého celního skladu.

Jak vyplývá z § 146 odst. 2 zák. č. 13/1993, celní zákon, ve znění účinném v době posuzovaného jednání (dále jen celní zákon), soukromý celní sklad je vyhrazen k uskladňování zboží skladovatelem, přičemž podle § 149 odst. 1 písm. b) téhož zákona skladovatel odpovídá za to, že povinnosti vyplývající z uskladnění zboží v režimu uskladňování v celním skladu budou plněny. Podle § 135 odst. 1 celního zákona podmínky, za nichž je provozován celní sklad, stanoví celní orgány v povolení vydaném podle § 147 odst. 1 tohoto zákona. Podle § 149 odst. 3 celního zákona ukladatel zboží je vždy odpovědný za plnění povinností vzniklých při uskladnění zboží v režimu uskladňování v celním skladu. Ukladatelem je přitom osoba, která podala celní prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu nebo osoba, na níž práva a povinnosti takové osoby přešly. Podle § 152 odst. 3 téhož zákona je možné v celním skladu provádět pouze operace nutné k zajištění uchování zboží a obvyklé manipulace. Dojde-li v celním skladu k převodu nebo přechodu vlastnictví, musí být tato skutečnost sdělena a doložena celnímu úřadu bez zbytečného odkladu (§ 159 celního zákona).

Podle § 133 odst. 1 písm. b) celního zákona se režimem s podmíněným osvobozením od cla rozumí mj. uskladňování v celních skladech. Uskladňování v celním skladu je jedním z celních režimů s tzv. ekonomickými účinky, které umožňují dovoz zahraničního zboží do České republiky, aniž by dovozci ihned vznikala povinnost platby cel, daní či dalších dávek. Povinnost platby v daném případě vzniká až v okamžiku vyskladnění zboží z celního skladu. K prokázání skutečnosti spočívající v řádném vyskladnění zboží s vědomím celního úřadu slouží jednotlivá celní prohlášení, která jsou jednak formalizovanou žádostí o propuštění zboží do navrhovaného režimu, jednak rozhodnutím celního úřadu o propuštění zboží a vyměření příslušných poplatků a v neposlední řadě také daňovými doklady ve smyslu zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Při dovozu zahraničního zboží do České republiky s využitím celního skladu je tedy třeba rozlišovat dvojí okamžik podání celního prohlášení podání celního prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu a podání celního prohlášení na propuštění zboží do režimu volného oběhu při vyskladnění zboží skladovatelem. Pro vyměření daňové a celní povinnosti a tudíž i pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 148 tr. zák. je přitom rozhodné nikoli splnění příslušných povinností při podání celního prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu (tato povinnost obviněnými byla splněna), nýbrž až podání celního prohlášení na propuštění zboží do režimu volného oběhu při vyskladnění zboží skladovatelem.

Podle skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, oba obvinění byli jednateli obchodní společnosti J., s. r. o., se sídlem v J., která ke své činnosti zřídila soukromý celní sklad v obci S., okr. J. Jak vyplývá z článku 10 rozhodnutí o zřízení celního skladu změny podmínek C. ú. J. ze dne 3. 8. 1998, č. j. 3025-2163/98 (č. l. 46), kterým byly změněny podmínky rozhodnutí téhož celního úřadu ze dne 23. 2. 1994, č. j. 63-265/94, byli obvinění při provozu tohoto skladu osobami odpovědnými za chod celního skladu. Obviněným proto [jakožto skladovatelům ve smyslu § 149 odst. 1 písm. b) celního zákona a současně ukladatelům ve smyslu § 149 odst. 3 téhož zákona] vznikla výše uvedená zákonná povinnost podání celního prohlášení při propuštění zboží do režimu volného oběhu při vyskladnění zboží (čl. 9 citovaného rozhodnutí), přičemž až v tomto okamžiku nastala pro obviněné celní a daňová povinnost, kterou však nesplnili.

Podle odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (str. 2) obviněný Ing. U. jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. Z jednoznačné formulace skutkových zjištění ve výrokové části rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že obviněný chtěl výše citovaným jednáním porušit zájem chráněný trestním zákonem, jednal tedy v přímém úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, neboť nepředložil celnímu úřadu písemné doklady k propuštění zboží do režimu volného oběhu a k vyměření celní a daňové povinnosti , přičemž vzhledem k postavení jednatele společnosti provozující celní sklad si musel být vědom skutečnosti, že v důsledku tohoto jednání nedojde k vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Na vědomost obviněného o povinnosti příslušné doklady celnímu úřadu předkládat a tedy na úmyslné zavinění obviněného přitom ukazuje také jeho praxe v předcházejícím období, když do října 1998 příslušné doklady celnímu úřadu předkládal (viz též str. 3 usnesení odvolacího soudu).

Obhajoba obviněného, s níž se v podstatě již vypořádaly soudy obou stupňů a kterou použil i jako dovolací námitku, spočívající v jeho tvrzení o beztrestnosti zjištěného skutku, proto nemůže obstát. Předmětem trestního stíhání obviněného totiž není zatajení zboží při dovozu zboží na území republiky, ani pouhé neodvedení daně nebo jiné platby. Zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. byly naplněny až v době vyskladnění zboží z celního skladu, resp. při propuštění skladovaného zboží do volného oběhu bez předložení písemného celního prohlášení příslušnému C. ú. J. Žalovaného trestného činu se tedy obviněný dopustil tím, že zatajil skutečnost odůvodňující vznik daňové a celní povinnosti.

Obviněný prostřednictvím své obhájkyně v dovolání vyslovil pochybnost o srovnatelnosti svého jednání s podvodem ve smyslu § 250 tr. zák., ačkoli z komentáře k ustanovení § 148 tr. zák. vydaného nakladatelstvím C. H. Beck vyplývá, že tento trestný čin je zvláštním případem podvodu. V dovolání rovněž namítl, že trestná není ta skutečnost, že clo či daň zaplaceny nebyly, nýbrž trestné je pouze takové jednání, které směřuje k zatajení určitých skutečností. Tento zákonný předpoklad však v posuzované věci splněn byl, jak je shora uvedeno. Obviněný totiž zamlčel tu podstatnou skutečnost, že zboží opustilo celní sklad a tím i určitý celní režim a přešlo do režimu spojeného s povinností přiznat, vyměřit a zaplatit daň z přidané hodnoty a clo. Celním orgánům sice byl oznámen dovoz zboží a jeho vedení v režimu celního skladu, avšak jejich právo a povinnost k vyměření cla a daně vznikla až po propuštění zboží do režimu volného oběhu na podkladě celního prohlášení, které měl předložit skladovatel. Změnu režimu zboží tedy obviněný celním orgánům zatajil, v důsledku čehož nebyly zákonné platby (clo a daň z přidané hodnoty) vyměřeny.

Soudy obou stupňů správně vyhodnotily všechny rozhodné skutečnosti tak, že úmyslné jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení trestněprávně relevantního následku (srov. též usnesení odvolacího soudu, str. 2 obvinění aktivním jednáním předstírali, že povinnost odvést daně a clo nemají ). Lze tedy přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že nepředložením příslušných dokladů celnímu úřadu při propuštění zboží do režimu volného oběhu se obvinění dopustili zkrácení cla a daně z přidané hodnoty a naplnili skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 28/1979 I. Sb. rozh. tr.).

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak se dovolatel domáhal ve svém mimořádném opravném prostředku.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně právní kvalifikace a zavinění jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. února 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová