5 Tdo 647/2003
Datum rozhodnutí: 16.07.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 647/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2003 o dovoláních obviněných J. L. a J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 246/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 15/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 1 T 15/2001, byli obvinění J. L. a J. D. uznáni vinnými každý trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Obviněný J. L. byl za tento trestný čin odsouzen podle § 251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. D. byl odsouzen podle § 251 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 T 69/2000, a byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. D. uložen peněžitý trest 10.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dva a půl roku. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 246/2002, byla odvolání obviněných J. L. a J. D. proti uvedenému rozsudku zamítnuta podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Obviněný J. L. podal proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím obhájkyně JUDr. R. J. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že skutek měl být posouzen pouze jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho názoru soudy nesprávně vyložily pojem značný prospěch, když podle názoru obviněného vycházely nesprávně z celkové hodnoty ukrytých vozidel. S poukazem na to, že podle výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění automobily získat nezjištěným způsobem poté, co byla tato vozidla odcizena, nebylo možno podle obviněného vyloučit, že obvinění mohli na opatření vozidel vynaložit takovou částku, po jejímž odečtení od hodnoty věcí by již nešlo o značný prospěch. Podle obviněného se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou v intencích judikatury, zejména rozhodnutí uveřejněného pod č. 1/1999 Sb. rozh. tr. a odmítl argumentaci odvolacího soudu, podle níž obvinění neuvedli nic, co by mohlo být vzato v úvahu jako náklady na pořízení vozidel, a podle níž hodnoty vozidel byly natolik vysoké, že ani případné náklady by nebyly způsobilé snížit prospěch pod hranici značného prospěchu. Dále obviněný namítl, že v případě útoků pod body I. až V. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje skutková věta údaje svědčící o úmyslu obviněného vztahujícímu se k tomu, že automobily pocházejí z trestné činnosti a že skutek pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl být kvalifikován jako trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák.

Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i ve výroku o trestu, včetně dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a aby podle § 265l tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. D. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 70 To 246/2002, prostřednictvím obhájce JUDr. J. Ž. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to proti výroku o vině i proti výroku o trestu. V dovolání namítl, že se v průběhu trestního řízení nikdo nezabýval zjišťováním prospěchu z trestné činnosti. Podle dovolatele nemá v provedených důkazech oporu názor odvolacího soudu o tom, že hodnoty odcizených věcí jsou natolik vysoké, že ani případné přiměřeně vynaložené náklady by nebyly způsobilé snížit prospěch pod hranici značného prospěchu. Obviněný dále argumentoval tím, že pokud nebyla prokázána otázka prospěchu, měl být uznán vinným pouze trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. a také mu měl být z tohoto důvodu uložen mírnější trest.

Obviněný J. D. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o zamítnutí odvolání, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že je nutno přisvědčit námitkám obviněného J. L., že v žádné ze skutkových vět výroku o vině nejsou uvedeny okolnosti, z nichž by vyplývala vědomost obviněných o tom, že disponují odcizenými vozidly, tj. vozidly získanými trestným činem. Poukázala v této souvislosti na to, že Nejvyšší soud České republiky v obdobných případech připustil, že postačuje, když skutkové okolnosti zakládající existenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu jsou uvedeny alespoň v rámci popisu širších okolností trestné činnosti v odůvodnění soudních rozhodnutí. V tomto směru připomněla, že soud prvního stupně, zejména na str. 23 svého rozhodnutí ve vztahu k útokům popsaným pod body II. až IV. výroku o vině obsáhle rozvedl skutečnosti, z nichž muselo být obviněným zřejmé, že vozidla ukrývaná v nemovitosti č. 4 v D. pocházejí z trestné činnosti. Soud prvního stupně podrobně popsal situaci v objektu samém, v němž se mimo velkého množství vozidel nacházely předměty sloužící k nezákonné manipulaci s vozidly (duplikáty klíčů od vozidel, raznice), povalovaly se tam samostatné SPZ a jednak poukázal na stav předmětných vozidel, na nichž byly vypáčené zámky a další stopy po nezákonné manipulaci na vozidlech. Ve vztahu k těmto částem výroku o vině proto podle jejího názoru námitky obviněného J. L. nemohou obstát. Ve vztahu k dílčímu útoku popsanému pod bodem I. výroku o vině však soudy vyjádřily skutečnosti, ze kterých dovodily existenci subjektivní stránky trestného činu, pokud jde o obviněného J. L. velmi stručně, a to i v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž poukázaly pouze na to, že obviněný užíval vozidlo bez dokladů a že nebyl schopen identifikovat osoby, od nichž vozidlo koupil. V případě tohoto dílčího útoku lze podle nejvyšší státní zástupkyně ze skutkových okolností učinit právní závěr toliko o vědomé nedbalosti u obviněného J. L., která by s ohledem na hodnotu vozidla umožňovala právní kvalifikaci podle § 252 tr. zák.

Pokud jde o námitky obou dovolatelů ohledně existence zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zák., tj. získání značného prospěchu, má za to, že nelze v tomto případě aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí č. 1/1999 Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí nelze při naplnění znaku značného prospěchu u trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. mechanicky vycházet z hodnoty věcí, které na sebe pachatel převedl. To platí především v případě, že se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věci získal, a nelze proto vyloučit, že na jejich opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty věcí by nešlo o značný prospěch. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že ustanovení § 251 odst. 2 tr. zákona nelze aplikovat za situace, kdy ze zjištěných skutkových okolností vyplývá reálná možnost, že pachatel získal věci pocházející z trestné činnosti koupí za částku, která by snížila výši jeho prospěchu pod spodní hranici značného prospěchu. V předmětné trestní věci obvinění ve velkém shromažďovali odcizená motorová vozidla, přičemž z výpovědi obviněných ani z žádného dalšího důkazu ani v náznaku nevyplývá možnost, že by obvinění vozidla kupovali a že by vůbec disponovali statisícovými až miliónovými částkami na nákup těchto vozidel. Soudy v této věci učinily skutkové zjištění, podle kterého obvinění vozidla získali nezjištěným způsobem, tj. bez součinnosti s osobami, které je odcizily. Proto jednání obviněných J. L., J. D. i dalších obviněných v této věci byla právně kvalifikována jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. a nikoliv jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., popř. jako účastenství na tomto trestném činu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně soudy správně vycházely při posuzování existence zákonného znaku značného prospěchu z hodnoty předmětných vozidel.

Z těchto důvodů považuje nejvyšší státní zástupkyně dovolací námitky obviněných za nedůvodné s výjimkou námitky obviněného J. L., která se týká nesouladu skutkových zjištění a použité právní kvalifikace ohledně dílčího útoku pod bodem I. výroku o vině. Obviněný J. L. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., sestávajícím z celkem 26 dílčích útoků, kterým získal majetkový prospěch výrazně přesahující 3.000.000,- Kč. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, tj. mírně nad polovinou trestní sazby. I pokud by bylo dovolání částečně vyhověno a v dalším řízení by byl jeden z dílčích útoků posouzen jako samostatný a nedbalostní trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák., nešlo by o výraznou změnu situace obviněného J. L. v jeho prospěch, zejména by nebylo možno předpokládat uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, který by v takovém případě musel být ukládán jako trest úhrnný podle § 35 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dovolání obviněného J. D. navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání obviněných napadají pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu u příslušného soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného J. L., lze přisvědčit jeho námitkám, že skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahují takové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že obviněný věděl o tom, že disponuje s vozidly získanými trestnou činností. Tento nedostatek popisu skutků je však nahrazen popisem skutkových okolností v odůvodnění rozsudku, které tvoří jednotu s jeho výrokem. Skutkové okolnosti, jejichž absenci obviněný namítal ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jsou obsaženy především na str. 23 rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 1 T 15/20021, a to ve vztahu k útokům pod body I. až IV. výroku o vině uvedeného rozsudku. Soud prvního stupně v této části odůvodnění rozsudku obsáhle odůvodnil skutečnosti, z nichž muselo být nejen obviněnému J. L., ale i dalším obviněným v této věci, naprosto zřejmé, že vozidla ukrývaná v nemovitosti č. 4 v D. pocházejí z trestné činnosti, neboť v nemovitosti se nacházelo velké množství vozidel i předmětů k nezákonné manipulaci s vozidly, vozidla byla poškozena vypáčením zámků, byla bez dokladů a na některých částech osobních automobilů byly patrny stopy manipulace, rozřezávání a manipulace s nástroji a na některých automobilech byla patrná snaha o znemožnění identifikace automobilů manipulací s jejich čísly. Tyto skutečnosti podle soudu prvního stupně svědčí přinejmenším o nepřímém úmyslu, tedy o srozumění obviněných s tím, že v objektu, který výhradně užívali, jsou ukrývány věci pocházející z trestné činnosti, pokud ne z jejich vlastní trestné činnosti, tedy z trestné činnosti někoho jiného. Navíc, jak soud prvního stupně podotýká, obvinění byli jedinými uživateli nemovitosti a nic jim nebránilo, aby se obrátili na policii, aby zjistili skutečnosti týkající se původu předmětných vozidel. Neobstojí ani námitka obviněného, že se soudy nevypořádaly s otázkou nákladů na opatření vozidel a v této souvislosti s otázkou značného prospěchu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 24 a 26 vyložil důvody kvalifikace jednání obviněného J. L. jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák a stejně tak učinil soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí na str. 7, na něž je nutno odkázat. Tento právní závěr soudy učinily na základě skutkových zjištění, která dovolací soud nemůže přezkoumávat. Pokud jde o dílčí skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přisvědčil Nejvyšší soud tomu, že skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že by mohlo jít o vědomou nedbalost u obviněného J. L. a že by vzhledem k hodnotě vozidla mohla přicházet v úvahu kvalifikace tohoto skutku jako trestného činu podílnictví podle § 252 tr. zák. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, který byl uznán vinným celou řadou dalších skutků, tj. že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí v něm by nevedlo k tomu, že by se postavení obviněného podstatně změnilo v jeho prospěch. Také otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného J. D., z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný se dovoláním domáhá jiného hodnocení důkazů a na jeho základě jiného rozhodnutí o vině a trestu, čímž ve skutečnosti napadá učiněná skutková zjištění. Tato skutková zjištění však nemohou být přezkoumávána v řízení o dovolání. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž neodpovídají takové námitky, které změnu právního posouzení skutku podmiňují změnou skutkových zjištění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu u obviněného J. D., a proto nevydal negativní rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek