5 Tdo 638/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 638/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2007 o dovolání, které podal obviněný JUDr. K. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 3 To 40/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 11/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného JUDr. K. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. K. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 4 T 11/2004, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost ve statutárních a kontrolních orgánech u všech forem obchodních společností ve smyslu obchodního a živnostenského zákona, a to na dobu 3 roky.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. se obviněný JUDr. K. J. podle skutkových zjištění popsaných ve výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že jako člen představenstva Ž. d. z. se sídlem ve D. K. n. L. v období od 24. 5. 1999 do 3. 8. 1999 spolupodepsal, a tím i uzavřel 16 smluv o postoupení pohledávek od obchodní společnosti F., s. r. o., zastoupené spoluobviněným M. K., za obchodní společností A. m. d., a. s., v celkové výši 36 300 000,- Kč, ovšem tyto pohledávky byly uhrazeny jen částečně do výše 25 347 000,- Kč a neuhrazena zůstala částka 8 160 071,- Kč, přičemž obviněný svým jednáním porušil ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, v tehdy platném znění, neboť tato činnost, tj. postupování pohledávek, nebyla družstevním záložnám povolena, naopak taxativním výčtem povolených činností byla přímo zakázána, když takto odkoupené pohledávky nelze považovat za nabytý majetek, který slouží k výkonu činnosti družstevní záložny, a nebyl ani nabyt v souvislosti se zajištěním jiné pohledávky Ž. d. z., čímž obviněný způsobil Ž. d. z. škodu ve výši 8 160 071,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný JUDr. K. J. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 3 To 40/2006, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný JUDr. K. J. dne 26. 3. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný spatřuje pochybení v právní kvalifikaci primárně v tom, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. může spáchat jen ten, kdo má podle zákona uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž obviněný nebyl takovým speciálním subjektem, jelikož mu v době spáchání skutku nebyla zákonem výslovně uložena povinnost opatrovat nebo spravovat majetek poškozené Ž. d. z. a takovou povinnost ani nepřevzal smluvně. Jestliže soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož tato povinnost vyplývala pro obviněného z ustanovení § 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, v tehdy platném znění, pak obviněný považuje jejich výklad zákona za extenzivní, který nahrazuje tehdy nedokonalou a nedostatečnou právní úpravu. Uvedené ustanovení ve znění účinném v době spáchaní posuzovaného činu totiž obsahovalo jen výčet činností, které smí družstevní záložny vykonávat. Povinnost postupovat při výkonu těchto činností obezřetně a s náležitou péčí byla do zmíněného zákona zakotvena až s účinností ode dne 1. 5. 2000 novelou provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. Podle názoru obviněného z tehdy platného znění ustanovení § 6 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nevyplývala pro představenstvo družstevní záložny a pro jeho členy žádná povinnost, kterou by bylo možné podřadit pod povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek předpokládanou ustanovením § 255 tr. zák. Jak dále obviněný zdůrazňuje, tuto povinnost nelze dovozovat ani ze smyslu, poslání či předmětu činnosti družstevní záložny, přičemž podle obviněného soudy nižších stupňů zaměnily zákonnou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek za povinnost dodržovat zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, v tehdy platném znění. V této souvislosti dovolatel poukázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 869/2003, a na usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1397/2004, jež se zabývají touto problematikou.

Další výtku obviněný JUDr. K. J. zaměřil proti závěru soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle jeho názoru z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ani z dalších skutkových zjištění není zřejmé, že v okamžiku podpisu smluv věděl o tom, že v budoucnu dojde pouze k částečnému uhrazení postoupených pohledávek a částka ve výši 8 160 071,- Kč zůstane nezaplacena, a pro ten případ s tím byl srozuměn.

V návaznosti na námitku týkající se subjektivní stránky dovolatel připouští, že posuzovaný skutek by mohl být právně kvalifikován nanejvýš jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. Obviněný s poukazem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. pokládá za chybný názor soudu prvního stupně, podle něhož neexistence tohoto trestného činu v době spáchání skutku vylučuje uvedenou právní kvalifikaci.

Další právní námitka, kterou obviněný JUDr. K. J. vznesl, se týká údajně nesprávné aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného výše způsobené škody vzhledem k okolnostem případu nezvyšovala stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání natolik, aby bylo nutné k ní přihlédnout jako k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle § 255 odst. 3 tr. zák.

Obviněný JUDr. K. J. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám dovolací soud rozhodl rozsudkem tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostí obžaloby pro skutek, kterým byl uznán vinným a jenž byl právně posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného JUDr. K. J. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou důvodné. Státní zástupce se ztotožnil s názorem dovolatele, že v době spáchání skutku nebyla obviněnému jako členovi představenstva Ž. d. z. zákonem uložena povinnost vykonávat svoji činnost s odbornou péčí tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů družstevních záložen, jejich bezpečnost a stabilita (tedy povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 tr. zák.). Takto formulovaná povinnost byla do zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (konkrétně do jeho ustanovení § 6 odst. 10), vtělena s účinností ode dne 1. 5. 2000 novelou provedenou zákonem č. 100/2000 Sb., tedy až po spáchání žalovaného skutku. Jelikož skutková zjištění podle státního zástupce nevypovídají o tom, že by obviněný JUDr. K. J. převzal povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek alespoň smluvně, nelze jeho jednání právně posoudit jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Státní zástupce souhlasí i s další námitkou uplatněnou dovolatelem, která zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podle názoru státního zástupce žádná konkrétní skutková zjištění neprokazují existenci úmyslného zavinění obviněného, ačkoli právě tato forma zavinění je nezbytnou součástí skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvádí, že s ohledem na možnou provázanost jednání dovolatele s jednáním spoluobviněných T. R. a M. K. je nutné zvážit, zda nepřichází v úvahu jiná právní kvalifikace skutku, a to jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. V této souvislosti státní zástupce ovšem upozorňuje na skutečnost, že při dalším rozhodování o vině obviněného JUDr. K. J. je nutné mít na zřeteli zákaz refomationis in peius.

Vzhledem k uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu ve vztahu k dovolateli zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby stejně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tato zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Státní zástupce dále navrhl, aby poté Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. K. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání obviněného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod tento dovolací důvod lze podřadit všechny námitky, které uplatnil obviněný JUDr. K. J., neboť jimi vytýká výhradně právní vady, které mají spočívat v právním posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, a nedomáhá se přezkoumání skutkových zjištění, která nijak nezpochybňuje.

Jak je zřejmé z výše popsaného obsahu dovolání obviněného JUDr. K. J., podstata jeho dovolacích námitek tkví v tom, že jako člen představenstva Ž. d. z. se sídlem ve D. K. n. L. v době před účinností zákona č. 100/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nemohl svým jednáním porušit zákonem mu uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, v tomto případě majetek družstevní záložny, neboť mu údajně nebyla zákonem uložena žádná taková povinnost a ani ji nepřevzal smluvně. Podle názoru obviněného v době, kdy podepisoval předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, ještě nevěděl o tom, že pohledávky nebudou řádně zaplaceny, a proto jeho zavinění ve vztahu ke škodlivému následku mohlo být nanejvýš nedbalostní, takže ani z tohoto pohledu nelze jeho jednání právně kvalifikovat jako úmyslný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., ale nanejvýš lze zvažovat právní kvalifikaci podle § 255a tr. zák., což je nedbalostní alternativa trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. S poukazem na okolnosti případu má obviněný výhrady i k použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 255 odst. 3 tr. zák.

Nejvyšší soud vycházel v projednávané věci z výše citovaného popisu skutku obsaženého ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a ze skutkových okolností podrobněji rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž nepominul ani skutková zjištění vztahující se k dalším spoluobviněným, protože obviněný JUDr. K. J. se dopustil posuzovaného skutku v určité součinnosti s nimi.

Jak vyplývá v posuzovaném případě z tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho odůvodnění, obviněný JUDr. K. J. byl v rozhodné době, kdy se stal předmětný skutek, členem představenstva Ž. d. z. se sídlem ve D. K. n. L. (dále jen Ž. d. z. ), spoluobviněný T. R. byl předsedou tohoto představenstva a spoluobviněný M. K. byl místopředsedou představenstva. Podle stanov Ž. d. z. šlo-li o úkon, k němuž byla předepsána písemná forma, jednal za družstevní záložnu vždy předseda či místopředseda představenstva společně s dalším členem představenstva. V době ode dne 14. 1. 1999 do dne 3. 8. 1999 spoluobvinění T. R. a M. K. jednali za Ž. d. z. a současně jako jednatelé i za obchodní společnost F., s. r. o., a jako členové představenstva i za obchodní společnost A. m. d., a. s., přičemž v zastoupení těchto tří právnických osob uzavřeli celkem 42 smluv přesně specifikovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Předmětem těchto smluv bylo postoupení v budoucnu splatných pohledávek na Ž. d. z. (jejich odkoupení) od obchodní společnosti F., s. r. o., a to pohledávek za obchodní společností A. m. d., a. s., která se již od konce roku 1998 potýkala s vážnými finančními problémy, přičemž pohledávky byly v celkové výši 143 700 000 Kč. Z těchto smluv jich celkem 16 v době ode dne 24. 5. 1999 do dne 3. 8. 1999 spolupodepsal za Ž. d. z. rovněž obviněný JUDr. K. J., a zavázal tak Ž. d. z. k zaplacení částky celkem ve výši 36 300 000,- Kč za postoupené pohledávky. Ž. d. z. jako postupník své závazky ze všech předmětných smluv vůči postupiteli obchodní společnosti F., s. r. o., beze zbytku ihned po uzavření smluv hotově uhradila, ale dlužník obchodní společnost A. m. d., a. s., svým závazkům v plné výši nedostál a uhradil Ž. d. z. postoupené pohledávky jen do celkové výše 28 139 929,- Kč. Nepodařilo se ovšem zjistit, ke které konkrétní smlouvě z oněch uzavřených 42 smluv se tato částečná úhrada váže, takže soud prvního stupně při řešení otázky výše škody způsobené jednáním obviněného JUDr. K. J. vycházel ze zásady, podle níž je třeba v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného, proto částku ve výši 28 139 929,- Kč považoval za úhradu pohledávek pocházejících právě z těch 16 smluv, které spolupodepsal tento obviněný. Škodu na majetku poškozené družstevní záložny způsobené jednáním obviněného JUDr. K. J. tedy soud prvního stupně vyčíslil jako rozdíl mezi částkou ve výši 36 300 000,- Kč, kterou Ž. d. z. zaplatila v souvislosti s 16 smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými dovolatelem, a částkou ve výši 28 139 929,- Kč, kterou následně dlužník z postoupených pohledávek uhradil, čímž soud dospěl k výsledné částce ve výši 8 160 071,- Kč. Současně skutková zjištění soudu prvního stupně vypovídají o tom, že odkoupené pohledávky nebyly majetkem, který by sloužil k výkonu činnosti Ž. d. z., přičemž pouze nákup takového majetku byl povolen družstevním záložnám podle § 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, čehož si byl obviněný JUDr. K. J. vědom.

Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo poruší zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobí tím jinému škodu. K trestní odpovědnosti se přitom vyžaduje, aby pachatel úmyslně způsobil na opatrovaném či spravovaném cizím majetku přinejmenším škodu nikoli malou. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. tedy vymezuje okruh pachatelů. Takovým pachatelem nemůže být osoba, která nemá zákonem uloženou, popřípadě smluvně převzatou povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek, a uvedený trestný čin nelze spáchat, pokud osoba, která je sice nositelem této povinnosti, ale není alespoň srozuměna s tím, že může způsobit škodu nikoli malou na cizím spravovaném či opatrovaném majetku.

Podstata dovolacích námitek obviněného JUDr. K. J. spočívá v tom, že ač byl členem představenstva poškozené Ž. d. z., neměl povinnost opatrovat či spravovat její majetek, jelikož tehdy platná právní úprava týkající se družstevních záložen mu údajně výslovně neukládala takovou povinnost a nepřevzal ji ani smluvně. Nejvyšší soud však pokládá tuto dovolací námitku za neopodstatněnou. S dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že v roce 1999, kdy se stal posuzovaný skutek, zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, neobsahoval v žádném svém ustanovení výslovně zakotvenou povinnost pro členy představenstva družstevní záložny, jak mají spravovat či opatrovat družstevní majetek této záložny. Nyní sice platí ustanovení § 243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník), podle kterého pro členy představenstva družstva (a družstevní záložna je družstvem ve smyslu § 221 a násl. obchodního zákoníku viz § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., v původním znění i ve znění pozdějších předpisů) platí obdobně mimo jiné i ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, v němž je kromě dalšího stanoveno, že členové představenstva akciové společnosti (tj. i družstva) jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, ale v době spáchání posuzovaného skutku nebylo možné takto formulovanou povinnost členů představenstva družstva dovozovat ani z obchodního zákoníku s poukazem na obecnou právní úpravu týkající se družstev. K legislativní změně, v jejímž důsledku byla do zákona přímo zakotvena povinnost pro členy představenstva družstevní záložny vykonávat svoji činnost s odbornou péčí a tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů družstevních záložen, jejich bezpečnost a stabilita, došlo až novelou zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. a účinnou ode dne 1. 5. 2000 (viz § 6 odst. 10 cit. zákona). Do obchodního zákoníku, který upravuje postavení družstev, pokud speciální zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nestanoví něco jiného, byla povinnost členů představenstva družstva, aby spravovali majetek družstva s péčí řádného hospodáře, výslovně zakotvena až novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2001.

I přes chybějící výslovnou zákonnou úpravu, která by stanovila, jak si mají členové představenstva družstevní záložny počínat při nakládání s jejím majetkem, bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu i před účinností citovaných novel dovodit povinnost členů představenstva družstevní záložny řádně spravovat majetek družstevní záložny, přičemž úmyslné porušení této povinnosti spojené se způsobením škody na spravovaném majetku mohlo založit i trestní odpovědnost členů představenstva družstevní záložny za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Taková povinnost vyplývala především ze základního poslání družstevní záložny, která na podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách, a poskytování dalších služeb členům družstva k uspokojování jejich potřeb (§ 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb.), takže družstevní záložna jako samostatný subjekt práva právnická osoba vždy měla právo a povinnost nakládat se svým majetkem (viz § 222 odst. 1 obchodního zákoníku). Právnická osoba však může činit úkony spojené s nakládáním se svým majetkem jen prostřednictvím určitých fyzických osob, a to zejména těch, které jsou členy statutárního orgánu právnické osoby (viz též § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), tj. v konkrétním případě prostřednictvím členů představenstva družstevní záložny, jak vyplývá z ustanovení § 243 obchodního zákoníku a § 6 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, i ze stanov Ž. d. z. Současně je nesporné, že statutární orgán družstevní záložny nemohl ani před účinností zákona č. 100/2000 Sb., kterým došlo ke změně zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nakládat s majetkem družstevní záložny podle své libovůle, nýbrž musel postupovat tak, aby byla zajištěna ochrana investic družstevníků a nebyla ohrožena návratnost jejich vkladů. Vyplývá to z účelu zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, zakotveného v jeho ustanovení § 1 odst. 3. Vzhledem k tomuto účelu byly družstevní záložny od samého počátku, tedy i v době spáchání posuzovaného skutku, výrazně omezeny v nakládání se svým majetkem, a to specifickou úpravou obsaženou v ustanoveních § 1 odst. 6 a § 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. V zájmu družstevníků vkladatelů bylo minimalizováno riziko ztrát tím, že družstevní záložny mohly vykonávat pouze taxativně povolené činnosti a nebyly oprávněny nabývat jiný majetek než ten, který sloužil jen k výkonu jejich činnosti [§ 3 odst. 2 písm. d) cit. zákona argumentum e contrario].

Navíc v době spáchání posuzovaného skutku platilo ustanovení § 260 obchodního zákoníku, podle něhož nestanoví-li obchodní zákoník v hlavě druhé upravující družstvo jinak, použijí se na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy první dílu prvního druhé části obchodního zákoníku, tj. jeho ustanovení § 56 až § 75. Takto se i v případě členů představenstva družstevní záložny stejně jako u každého jiného družstva uplatní i ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého se vztah mezi družstvem a členem statutárního či jiného orgánu družstva nebo členem při zařizování záležitostí družstva se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (§ 566 až § 576 obchodního zákoníku), pokud z jejich ujednání s družstvem nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností. Jak je přitom zřejmé z ustanovení § 567 odst. 1 obchodního zákoníku, člen představenstva družstva je povinen obdobně jako mandatář postupovat při zařizování záležitostí družstva jako mandanta s odbornou péčí. Taková povinnost postupu s odbornou péčí ve vztahu ke svěřenému majetku družstevní záložny je tedy nepochybně povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 tr. zák.

Jak je tedy jednoznačně patrné ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný JUDr. K. J. byl členem představenstva jako statutárního orgánu Ž. d. z. a z tohoto titulu byl oprávněn a povinen jako fyzická osoba nakládat s jejím majetkem [viz zejména ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obchodního zákoníku za použití § 260 obchodního zákoníku]. Jednal-li společně s předsedou představenstva uvedené družstevní záložny nebo s jeho místopředsedou, mohl její majetek zcizit za odpovídající protihodnotu (což fakticky učinil), dále mohl tento majetek zhodnocovat, investovat atd. Nesměl přitom ovšem jednat jak v rozporu se shora citovanou specifickou povinností obecně zákonem uloženou družstevní záložně při nakládání s jejím majetkem, tak ani v rozporu s povinností člena představenstva družstevní záložny postupovat s odbornou péčí vymezenou obchodním zákoníkem. Jestliže i přesto obviněný vědomě porušil tuto zákonem stanovenou povinnost tím, že za finanční prostředky Ž. d. z. nakoupil pohledávky, které přímo nesloužily k výkonu její činnosti, nespravoval majetek družstevní záložny tak, jak mu bylo zákonem uloženo. V důsledku jím provedené, ale zákonem zakázané majetkové dispozice přitom zmenšil majetek družstevní záložny nejméně o částku ve výši 8 160 071,- Kč. Lze tedy shrnout, že obviněný JUDr. K. J. jako člen statutárního orgánu právnické osoby družstevní záložny byl nositelem povinnosti stanovené zákonem a spočívající v tom, aby určitým způsobem nakládal s jejím majetkem, tedy aby spravoval svěřený majetek družstevní záložny (tento pojem zahrnuje aktivní přístup k cizímu majetku, který obviněný fakticky realizoval), přičemž byl v majetkových dispozicích zcela konkrétně omezen zejména výše uvedenými ustanoveními zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a obchodního zákoníku, přičemž jde o ustanovení platná a účinná již v době spáchání činu obviněného. Tato zákonná omezení ovšem obviněný vědomě nerespektoval, protože nakládal se svěřeným majetkem nedovoleným způsobem, a způsobil tím družstevní záložně škodu přesahující výši 5 000 000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Posuzovaným jednáním tak obviněný objektivně naplnil všechny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Pokud jde o subjektivní stránku, které se týká další uplatněná dovolací námitka obviněného JUDr. K. J., Nejvyšší soud ani zde nezjistil v právních závěrech soudů, které věc rozhodovaly dříve, vytýkané pochybení. Skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, spolehlivě odůvodňují úvahu, že obviněný jednal za Ž. d. z. vědomě v rozporu s tím, co povoloval zákon upravující činnost družstevních záložen, protože podepsal smlouvy, kterými zavázal poškozenou družstevní záložnu k okamžitému zaplacení částky v celkové výši 36 300 000,- Kč v hotovosti, a jako protihodnotou pro ni získal 16 pohledávek za společností A. m. d., a. s., které byly splatné až v budoucnu, přičemž dlužník již v době postoupení těchto pohledávek měl nepřehlédnutelné finanční problémy. Jak z uvedeného správně dovodil již soud prvního stupně v souvislosti se svými úvahami o zavinění, šlo o majetkové dispozice, které s sebou nesly velké riziko ztrát, a toho si byli vědomi všichni, kdo uzavírali takové smlouvy, tedy i obviněný JUDr. K. J., takže všichni byli srozuměni i s možnými finančními ztrátami. Jestliže tedy pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn, pak podle § 4 písm. b) tr. zák. spáchal trestný čin úmyslně, byť jde o zavinění ve formě nepřímého úmyslu, které zde postačuje. Rozhodná skutková zjištění v projednávané věci prokazují úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k zákonným znakům základní skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Na srozumění obviněného se způsobením škody nikoli malé, tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši nejméně 25 000,- Kč, která je znakem základní skutkové podstaty citovaného trestného činu, lze usuzovat z toho, že zcela záměrně a s vědomím všech důsledků provedl pochybné majetkové dispozice, jež jsou v rozporu s omezeními vyplývajícími ze zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, který zakazoval nákup pohledávek nesloužících výlučně k výkonu činnosti družstevní záložny, a současně obviněný neučinil nic, co by mohlo zabránit hrozící újmě na majetku družstevní záložny. Ačkoli cílem jeho jednání jistě nebylo způsobení škody na majetku Ž. d. z., vzhledem ke špatné ekonomické situaci dlužníka obchodní společnosti A. m. d., a. s., musel počítat s jejím vznikem a vzhledem k objemu nakoupených pohledávek v řádu desítek milionů korun také s tím, že pokud dlužník nesplní svůj závazek, způsobená škoda bude jistě vyšší než malá. Nebylo sice s potřebnou mírou jistoty prokázáno, že obviněný byl srozuměn i se způsobením škody velkého rozsahu, vzhledem k ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. ovšem postačuje, zavinil-li pachatel těžší následek v podobě škody velkého rozsahu, který je podle § 255 odst. 3 tr. zák. okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, pouze z nedbalosti. Nejvyšší soud tudíž nemohl akceptovat dovolací námitku obviněného, podle níž je jeho zavinění ve vztahu k celé způsobené škodě jen ve formě nedbalosti, a právě s poukazem na svou nedbalost se obviněný domáhá právní kvalifikace skutku podle § 255a tr. zák., což je nedbalostní alternativa trestného činu porušováni povinnosti při správě cizího majetku.

Na základě uvedených skutečností mohl Nejvyšší soud učinit závěr, že v posuzované věci jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při právním posouzení skutku nepochybily ani z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obviněný JUDr. K. J. uznán vinným.

Další právní námitka dovolatele směřovala proti tomu, že soudy nižších stupňů přihlédly ke způsobené škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující přísnější právní kvalifikaci podle § 255 odst. 3 tr. zák., ačkoli dospěly k závěru, že její způsobení bylo kryto jen nedbalostním zaviněním obviněného. Nejvyšší soud nemohl ani tyto výhrady akceptovat. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou formálními znaky určité skutkové podstaty, které přistupují k základní skutkové podstatě, a tím zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, ve vztahu k těžšímu následku jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obecně postačí zavinění z nedbalosti, a to třeba jen ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné, případně vědomou nedbalost [§ 6 písm. a) tr. zák.]. U trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, jímž byla způsobena škoda velkého rozsahu podle § 255 odst. 3 tr. zák., zákonodárce výslovně nevyžaduje úmyslnou formu zavinění ve vztahu k tomuto škodlivému následku, takže i když obviněný JUDr. K. J. nezpůsobil škodu velkého rozsahu úmyslně, nýbrž jen z nedbalosti, nevylučuje to naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu. K vyšší trestnosti však nestačí pouhé naplnění formálních znaků vyjadřujících okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nýbrž zároveň musí být splněn materiální předpoklad, tedy podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Vyplývá to z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány i materiálně, tedy aby se k nim přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ten je určován komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Jak je v této souvislosti patrné z rozhodných skutkových zjištění v posuzovaném případě, obviněný JUDr. K. J. společně s dalšími spoluobviněnými převedl z majetku Ž. d. z. disponibilní kapitál tvořený finančními prostředky vkladatelů do majetku jiné obchodní společnosti a družstevní záložně zůstaly jen nevymahatelné pohledávky. To ve svém důsledku vedle dalších nehospodárných opatření vedlo k úpadku Ž. d. z. a k prohlášení konkurzu na její majetek. Škoda zaviněně způsobená přímo obviněným JUDr. K. J. přitom překročila hranici škody velkého rozsahu o více než 3 miliony korun. Všechny tyto okolnosti nepochybně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání tohoto obviněného natolik, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., když přihlédly ke způsobenému těžšímu následku v podobě škody na majetku přesahující výši 8 milionů Kč jako k okolnosti, která v posuzovaném případě skutečně vyžaduje použití přísnější právní kvalifikace podle § 255 odst. 3 tr. zák.

Ostatně, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr., již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Proto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. Podle názoru Nejvyššího soudu pak souhrn všech rozhodných skutkových okolností v posuzovaném případě zcela spolehlivě vylučuje případné pochybnosti o tom, zda skutek spáchaný obviněným JUDr. K. J. odpovídá alespoň nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., v nichž byla způsobena škoda velkého rozsahu.

V návaznosti na shora uvedená zjištění odůvodňující správné právní posouzení skutku Nejvyšší soud pokládá za bezpředmětné vyjadřovat se podrobněji k poslední dovolací námitce obviněného JUDr. K. J., která se týká možného posouzení skutku podle § 255a tr. zák., což je nedbalostní, mírněji trestná alternativa trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že zmíněná skutková podstata byla do trestního zákona zavedena jeho novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. s účinností od 1. 5. 2000. Tato změna znamená zpřísnění trestního postihu, neboť do té doby bylo trestné jen úmyslné způsobení škody porušením povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku. Z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., které umožňuje použít pozdějšího znění trestního zákona jen v případě, je-li to pro pachatele (obviněného) výhodnější, proto v projednávané věci vůbec nepřichází v úvahu právní posouzení skutku podle § 255a tr. zák.

Na podkladě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného JUDr. K. J. se sice opírá o námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale je zjevně neopodstatněné, neboť napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, přičemž jde o rozhodnutí, které lze učinit jen na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by k tomu bylo třeba přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí či správnost řízení mu předcházejícího, nebo dokonce doplňovat dokazování.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vypracovala:

JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á