5 Tdo 637/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 3 tr. zák.



5 Tdo 637/2013-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný Z. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 95/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 29/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 38 T 29/2012, byl obviněný Z. B. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zákon ). Za to byl odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 95/2013, tak, že je zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. B. dovolání prostřednictvím své obhájkyně doc. JUDr. Mgr. Jany Navrátilové, Ph. D. Směřoval je proti zamítavému výroku odvolacího soudu a proti výroku o vině a trestu vysloveném rozsudkem nalézacího soudu. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodu svého podání obviněný zdůraznil, že soudy rozhodly o jeho vině na podkladě neúplného zjištění skutkového stavu a nesprávného hmotně právního posouzení charakteru nemovitosti, o jejíž převod se jednalo. Předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 5. 6. 2007 byla pouze nemovitost (kiosek) a tomu odpovídala i dohodnutá kupní cena. Obviněný totiž byl přesvědčen, a je nadále, že tzv. další majetkové hodnoty, technologie k čerpací stanici, byly již převedeny z majetku obchodní společnosti BENAVEL spol. s r. o., v roce 2003. Podle obviněného soudy nesprávně dovodily z kolaudačního rozhodnutí vydaného stavebním úřadem Městského úřadu v Říčanech ze dne 17. 8. 1995, že bylo nutné převádět, a tudíž také ocenit, veškeré zařízení čerpací stanice, tj. nejen kiosek, ale také stojany, podzemní nádrže, jímku, a další součásti stavby označené v citovaném kolaudačním rozhodnutí. V této souvislosti citoval z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 5 Afs 130/2004, který mj. uvedl: technologické zařízení, jakož i standardní obslužná zařízení, jsou součástí čerpací stanice náležející jejímu vlastníkovi. Obviněný tak dovodil, že převodem technologie čerpací stanice v roce 2003 došlo též k převodu těch majetkových hodnot, o něž soudy opíraly svá rozhodnutí, resp. jejichž hodnota měla představovat majetkovou újmu. Dále obviněný vyslovil nesouhlas s tvrzením soudů o platnosti předmětné smlouvy z roku 2007, neboť je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010. I kdyby obviněný připustil, že k převodu majetkových hodnot tvořících příslušenství čerpací stanice fakticky došlo až v roce 2007, nebyla by tato skutečnost kryta jeho zaviněním, neboť skutečně předpokládal, že ono příslušenství již není od roku 2003 v majetku společnosti BENAVEL spol. s r. o. Celý proces dokazování označil obviněný za tendenční vedený snahou soudů vykládat výsledky dokazování v jeho neprospěch. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Důvodem, o který obviněný opřel své dovolání je nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak je formulován v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel jej směřoval proti celému výroku o vině a trestu vysloveným v rozsudku soud prvního stupně a též proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu s tím, že obě rozhodnutí vychází z nesprávného skutkového zjištění a též z vadného výkladu charakteru věci, o jejíž převod se jednalo. Nejvyšší soud se však správností hmotně právního posouzení může zabývat jen ve vztahu k těm skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která soudy učinily a o něž opřely svá rozhodnutí. Nelze tudíž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vady, které dovolatel spatřuje ve způsobu provedení dokazování včetně jeho rozsahu a především v hodnotícím postupu soudů při posuzování věrohodnosti jednotlivých důkazů. Obsahu citovaného důvodu dovolání proto mohou vyhovovat námitky, podle nichž skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není zásadně možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu a podaného dovolání zjistil, že je možné jej odmítnout jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumal napadená rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. Obviněný totiž učinil předmětem svého dovolání argumenty, jež byly součástí jeho obhajoby prakticky od počátku trestního stíhání a též tvořily obsah jeho řádného opravného prostředku. Odvolací soud se vypořádal se všemi výhradami, jež obviněný uplatnil, zcela srozumitelně vysvětlil důvody, které jej vedly k odmítnutí tvrzení obviněného ohledně jeho představ o převodu nemovitosti a dalších součástí vybavení předmětné čerpací stanice. Za této situace dovolací soud zpravidla odmítne dovolání, které opakuje námitky použité v odvolání a jež dostatečně přezkoumal soud druhého stupně a své závěry náležitě odůvodnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud jen stručně vysvětlí důvody svého rozhodnutí (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.).

V předmětné trestní věci je nutné především zdůraznit, že soudu prvního stupně se v rámci dokazování podařilo objasnit veškeré pro předmět obžaloby významné skutečnosti, jež poté velice pečlivým způsobem vyhodnotil. Postupoval výrazně ve prospěch obviněného, nelze tudíž souhlasit s výhradou dovolání, že hodnocení důkazů soudy přizpůsobily své snaze uznat jej vinným. O opaku svědčí omezení skutku ve srovnání s obsahem obžaloby, kdy např. již soud prvního stupně vycházel z faktu, že kupní cena za převod kiosku byla skutečně společnosti BENAVEL spol. s r. o., uhrazena a to jen proto, že neměl k dispozici účetnictví. Z obsahu trestního spisu je přitom zjevné, že obviněný po delší dobu činil úkony, jimiž se snažil odstranit majetek jmenované obchodní společnosti tak, aby mohl sám, resp. s manželkou, fakticky pokračovat v provozování čerpací stanice, avšak zároveň neplnit závazky, které z dosavadního podnikání společnosti BENAVEL spol. s r. o., vznikly. Za tímto účelem zjevně prodal svůj obchodní podíl v této společnosti M. D., který sám nehodlal podnikat. Osoba tohoto svědka vyhovuje užívanému pojmu bílý kůň , tj. tzv. nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů. Proto obviněný Z. B. založil již na jaře roku 2003 obchodní společnost BENAVEL CZ s. r. o., a se stejnými zaměstnanci pokračoval na stejném místě v provozu čerpací stanice. Smlouvou ze dne 15. 4. 2003 uzavřenou mezi společnostmi BENAVEL spol. s r. o., zastoupenou M. D. (prodávající) a BENAVEL CZ s. r. o., zastoupenou obviněným Z. B. a Z. B. (kupující) mělo dojít k převodu nemovitosti čp. v obci T., využívané jako čerpací stanice pohonných hmot. V části II. této smlouvy (viz č. l. 29 trestního spisu) je, že předmětem převodu je nemovitost čp. se všemi právy a povinnostmi, součástmi a příslušenstvími . V úvodu odkazuje toto smluvní ujednání na kolaudační rozhodnutí založené na č. l. 2 trestního spisu, v němž jsou popsány součásti stavby, jež tvoří čerpací stanici. Příslušný katastrální úřad však nevyhověl návrhu na vklad práva z uvedené smlouvy vyplývajícího a zamítl jej. Nejméně již z těchto důvodů není možné akceptovat tvrzení obviněného o jeho oprávněné domněnce, že došlo k převodu součástí a příslušenství označené nemovitosti čp. již v roce 2003, a proto mohl v roce 2007 převádět již jen samotný kiosek (čp. ) a nikoli další vybavení čerpací stanice. Právě při zohlednění veškerých úkonů a majetkových dispozic, jak jsou podrobně popsány zejména v rozsudku soudu prvního stupně, je naprosto zřejmý úmysl obviněného, odpovídající znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, jak dovodily soudy nižších stupňů. Obviněný v podstatě argumentuje opakem, pokud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 5 Afs 130/2004, jež se zabývalo výkladem ustanovení § 120 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), konkrétně ve vztahu k vyměření daňové povinnosti při převodu čerpací stanice pohonných hmot. Obviněný totiž interpretoval odůvodnění tohoto rozhodnutí v rozporu s jeho obsahem, neboť soud jednoznačně vyložil, že objekty, které jsou sice z technického hlediska schopné samostatné stavební existence nemohou být osamostatněny z hlediska fungování a provozování čerpací stanice, nemá-li dojít ke zmaření účelu, k jakému byl celý objekt čerpací stanice vybudován, zkolaudován... . Jestliže tudíž nedošlo k převodu nemovitosti čp. 105 v roce 2003, nemohly být převedeny ani její součásti či příslušenství, tj. tzv. jiné majetkové hodnoty, které obviněný neučinil předmětem kupní smlouvy v roce 2007. Uvedený soudní výklad vychází z praktického pohledu na fungování tohoto typu souboru nemovitých a movitých věcí, jež obvykle tvoří provozovnu čerpací stanice. Je totiž naprosto zřejmé, že samotný kiosek je vázán na odběr pohonných hmot ze stojanů, které musí být spojeny s nádržemi pro skladování, a též další vybavení je nezbytné pro to, aby mohl být zajištěn bezpečný a kompletní servis odběratelům pohonných hmot. Také z těchto důvodů je podstatné naplnění účelu, pro který má věc (hlavní) sloužit, a nelze vycházet z případného projevu vůle vlastníka vyjádřeným např. uzavřením kupní smlouvy týkající se jen součásti věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, podle něhož nedojde-li k oddělení, tvoří součást věci s věcí hlavní věc jedinou, jež je podrobena jednotnému právnímu režimu).

Druhým argumentem, jímž obviněný Z. B. brojil proti výroku o své vině, byla platnost kupní smlouvy z 5. 6. 2007 o převodu nemovitosti kiosku pod cenou, jak zní podstata jeho protiprávního jednání, jehož důsledkem bylo poškození nejméně jednoho věřitele společnosti EUROTANK s. r. o. K této otázce zaujaly soudy poměrně jasný výklad, z něhož vyplývá irelevance platnosti úkonu, jehož provedení je součástí objektivní stránky trestného činu. Z hlediska trestnosti jednání, které může mít i podobu právního úkonu, není totiž důležité, zda jde o úkon platný či neplatný podle souvisejících právních odvětví, ale to, za jakých okolností, v jakých souvislostech, a především za jakým účelem, resp. s jakým cílem byl učiněn. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 6/2010, s. 185.) Jak již bylo zdůrazněno i v tomto usnesení, výsledky provedeného dokazování jasně svědčí o účelovosti jednání obviněného, jež bylo od počátku vedeno snahou znemožnit uspokojení věřitelů obchodní společnosti BENAVEL spol. s r. o., resp. nejméně jednoho z nich společnosti EUROTANK s. r. o., jehož oprávněnou pohledávku převyšující částku pěti milionů Kč obviněný za dlužníka uznal již v roce 2002. Aniž by v podstatě fakticky přerušil výkon své podnikatelské činnosti při provozování čerpací stanice pohonných hmot, činil formálně kroky, které měly vést k odstranění majetku obchodní společnosti BENAVEL spol. s r. o., a to nejen v postavení jednatele, ale po převodu svého obchodního podílu jako zmocněnec tzv. bílého koně . V těchto souvislostech je tak nutné hledět na konkrétní jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným v této trestní věci, a to bez ohledu na to, zda v dalším řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze bude konkrétní smlouva o převodu nemovitosti uznána neplatnou. Případná neplatnost kupní smlouvy by pro trestní řízení mohla mít vliv jen na rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení. V dané trestní věci však soudy nerozhodovaly o povinnosti k náhradě škody vůbec. V tomto smyslu učinil srovnatelné rozhodnutí senát č. 5 Tdo ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 265/2003 publikovaném pod č. T 575, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ročník 2003, podle něhož pro posouzení, zda v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité obchodní či jiné transakce, dokonce není podstatné, zda a do jaké míry je určitý právní úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Trestného činu se totiž může pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé občanskoprávní či obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní přepis, pokud na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Stejný princip posuzování trestnosti zaujal Nejvyšší soud také při výkladu ustanovení § 128 odst. 2 tr. zákona (od 1. 1. 2010 § 255 odst. 2 tr. zákoníku), jehož podstatu tvoří uzavření smlouvy, jež poškozuje, tj. působí úkor jednomu nebo více podnikatelům či jejich podnikům, přičemž vyslovení viny pachatele nebrání případná neplatnost takové smlouvy. K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů se v podstatě shodně vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08. Ani v této části proto nemohlo dovolání obviněného Z. B. obstát, neboť jeho výhrada nemohla zvrátit správnost odsuzujícího výroku o jeho vině v dané trestní věci.

Nejvyšší soud ze stručně uvedených důvodů neshledal oprávněným zpochybnění hmotně právního posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, napadená rozhodnutí vychází nejen ze správné interpretace hmotně právních ustanovení trestního zákona, ale respektují i konzistentní soudní praxi v otázkách, jež učinil obviněný předmětem svých dovolacích výhrad. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Z. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová