5 Tdo 627/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoník, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník, § 254 odst. 2 bod 1 tr. zákoník, § 348 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 627/2013 - 62

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2013 o dovoláních, která podali obvinění E. K., a R. P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 To 104/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 4/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný E. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 28 T 4/2010, uznán vinným zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), a padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 238 tr. zákoníku, které spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl uznán vinným i obviněný R. P. K. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, které spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obvinění dopustili skutky popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný E. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 3 T 232/2008, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 3 T 232/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný R. P. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu 5 let.

Shora uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto též o vině a trestech dalších čtyř obviněných.

O odvoláních obviněných E. K. a R. P. K. podaných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 To 104/2011, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Dalšími výroky téhož rozsudku pak odvolací soud rozhodl o odvoláních státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pobočka v Olomouci a ostatních obviněných.

Obvinění E. K. a R. P. K. podali prostřednictvím svých obhájců proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný E. K. především popřel své zavinění na trestných činech, jimiž byl uznán vinným, a zpochybnil i naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu podvodu členem organizované skupiny. Obviněný R. P. K. pak zejména nesouhlasí se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, především vylučuje svou účast na podepisování listin a obecně popírá i svůj úmysl obohatit sebe nebo jiného trestným činem podvodu. Tento obviněný považuje za neprokázané jednání, které je mu kladeno za vinu, a uvádí konkrétní výhrady k některým bodům obžaloby. Podle jeho názoru měla být věc řešena jen v občanskoprávním řízení, přičemž mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutků je evidentní nesoulad, když proti obviněnému nesvědčí přímé ani nepřímé důkazy. Závěrem podaných dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, resp. aby podle § 226 písm. c) tr. řádu obviněného R. P. K. zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru převážná část námitek obviněných neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud obviněný E. K. zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu členy organizované skupiny, státní zástupkyně nepovažuje tuto námitku za důvodnou. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění E. K. a R. P. K. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění E. K. a R. P. K. opírají své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však obvinění především popírají své úmyslné zavinění, tedy zpochybňují naplnění znaků trestných činů, pro které byli stíháni a odsouzeni. Přitom zejména obviněný R. P. K. vytýká nesprávné hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů a domáhá se zohlednění odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro rozhodnutí soudů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem Nejvyšší soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatelé poukazují.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění E. K. a R. P. K., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných E. K. a R. P. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s kterým se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení těchto skutků, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými a za které jim byly uloženy tresty. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Mezi skutkovým stavem, z něhož vycházely soudy nižších stupňů, a právním posouzením jednotlivých skutků tedy není žádný nesoulad, jak se domnívá obviněný R. P. K..

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného E. K., v jejímž rámci zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu podvodu členy organizované skupiny ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný založil též na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.

Ke spáchání trestného činu členem organizované skupiny Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tento zákonný znak je naplněn, jestliže pachatel jedná ve sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jeho jednotlivými členy a činnost takového sdružení se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání trestného činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Jak mimo jiné vyplynulo ze skutkových zjištění v trestní věci obviněných E. K. a R. P. K., oba jednali v rámci takového sdružení více osob (celkem šesti), jehož cílem bylo podvodně vylákat zboží a služby od poškozených osob v úmyslu za ně nezaplatit, což se jim podařilo, neboť posuzovaným jednáním způsobili škodu v celkové výši 5 967 757,69 Kč. K uskutečnění svého zločinného záměru si obvinění rozdělili úlohy, přičemž v období přibližně 2 let postupovali plánovitě a koordinovaně, jak ostatně vyplývá i z formulace návětí a příslušných popisů skutků obsažených pod body 1. až 27. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláními obviněných E. K. a R. P. K. v těch částech, v nichž zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestných činů, pro které byli stíháni a odsouzeni, a popřeli své úmyslné zavinění. Rovněž tyto námitky obvinění převážně založili na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění, což neodpovídá jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o posuzované trestné činy, vyžaduje se k jejich spáchání úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Jak je přitom patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněných E. K. a R. P. K., která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, všichni obvinění jednali úmyslně a tomu odpovídají i formulace obsažené ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle níž obvinění se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch pro sebe a pro obchodní společnost cíleně předstírali a všichni obžalovaní věděli, že zboží a služby takto vylákané od jednotlivých poškozených osob bude použito k neoprávněnému prospěchu obžalovaných a obchodní společnosti (s. 2, 5 a 6 rozsudku). Takový popis skutkových okolností totiž jednoznačně svědčí o úmyslném zavinění obviněných, odpovídá i požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a nevykazuje žádné namítané pochybení. Příslušná skutková věta obsahuje úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků spáchaných trestných činů a tato skutková zjištění jsou rozvedena v podrobném odůvodnění napadených rozsudků, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž vyplývají všechny skutkové a právní závěry. Námitky obviněných tedy neznamenají žádné nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Ostatně obvinění ve svých dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných E. K. a R. P. K. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, které měly v posuzované věci význam pro úvahu soudů o úmyslném zavinění obviněných ve vztahu k jimi spáchaným trestným činům.

Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněných, jimiž zpochybnili své úmyslné zavinění, za nedůvodné.

Na podkladě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění E. K. a R. P. K. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 7. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y