5 Tdo 626/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoník, § 209 odst. 5 tr. zákoník, § 254 odst. 2 bod 1 tr. zákoník, § 348 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 626/2013 - 51

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 To 91/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 4/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 28 T 4/2010, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými v odsuzujícím výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Dalším výrokem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky zde popsané.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci podal odvolání jen státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pobočka v Olomouci, a to v neprospěch a ve prospěch obviněného J. H., přičemž odvolání směřuje výlučně proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku v napadeném rozsudku soudu prvního stupně. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 To 91/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v částech napadených odvoláním, tj. ve výroku o trestu a ve zprošťujícím výroku. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci rozhodl a při nezměněném odsuzujícím výroku o vině uložil obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem.

Obviněný J. H. podal dne 19. 4. 2013 proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se nedopustil podvodného jednání, protože pouhé padělání cizího podpisu je sice nestandardní, avšak samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu podvodu ani ve formě přípravy či pokusu, pokud zde chybí vědomost obviněného o trestněprávním následku. Jak dále obviněný zdůraznil, nebyl hlavním pachatelem posuzované trestné činnosti a nebyl ani seznámen se způsobem, jakým ostatní pachatelé naloží s listinami, které nakonec využili k podvodnému jednání. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž by navrhl další postup ve věci.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Přitom považuje závěry soudů nižších stupňů za správné a odpovídající zákonu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) musel především zkoumat otázku, zda je podané dovolání obviněného J. H. přípustné ve smyslu § 265a tr. řádu. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

Na podkladě trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 4/2010 Nejvyšší soud zjistil (viz č. l. 5035 a verte tohoto spisu), že obviněný J. H. se vzdal práva odvolání bezprostředně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně u hlavního líčení. Tento rozsudek napadl odvoláním ze dne 4. 6. 2012 podaným v neprospěch a ve prospěch obviněného toliko státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pobočka v Olomouci, který ho zaměřil výlučně proti výroku o trestu a zprošťujícímu výroku. Tímto odvoláním se státní zástupce domáhal, aby odvolací soud jednak při nezměněném odsuzujícím výroku o vině zrušil výrok o trestu a sám uložil obviněnému přísnější trest odnětí svobody v trvání 3 až 4 roků nepodmíněně se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou, jednak aby zrušil výrok o zproštění obžaloby, pokud jde o její body 24. a 25, protože o těchto skutcích již bylo pravomocně rozhodnuto jiným rozsudkem.

Takto podaným odvoláním státního zástupce byl vymezen a omezen obsah a rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Podle § 254 odst. 1 tr. řádu je totiž odvolací soud zásadně vázán obsahem podaného odvolání, takže Vrchní soud v Olomouci jako věcně (funkčně) a místně příslušný odvolací soud mohl v posuzované věci přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, které byly napadeny odvoláním státního zástupce, tj. pouze výrok o trestu uloženém obviněnému a výrok o jeho zproštění obžaloby. Vzhledem k tomu, že odsuzující výrok o vině nebyl napaden odvoláním státního zástupce a jím podané odvolání ani nevytýkalo vady, které by měly původ ve zmíněném výroku o vině a odůvodňovaly by jeho případný přezkum ve smyslu § 254 odst. 2 tr. řádu, přičemž obviněný J. H. se vzdal práva odvolání, jak je shora uvedeno, nabyl odsuzující výrok o vině právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, a to dnem uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání odvolání všem ostatním oprávněným osobám.

Obsah a rozsah přezkumu odvolacího soudu vymezený podaným odvoláním pak má význam i z hlediska přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, která je vázána na skutečnost, že ve věci rozhodl soud druhého stupně (§ 265a odst. 1 tr. řádu). Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dovolatel může svým dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. řádu a který neměl povinnost přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

Přesně o takovou situaci jde v trestní věci obviněného J. H.. Státní zástupce zde totiž podal odvolání jen proti výroku o trestu (v neprospěch obviněného) a proti zprošťujícímu výroku (ve prospěch obviněného) a vytýkal vady mající původ pouze v těchto výrocích, přičemž sám obviněný si proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání a nepodala ho v jeho prospěch proti odsuzujícímu výroku o vině ani jiná oprávněná osoba (§ 247 odst. 2 tr. řádu). Proto obviněný mohl v dovolání uplatnit jen takové dovolací námitky, které by byly zaměřeny toliko proti výroku o trestu. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací námitky směřující proti výroku o trestu lze relevantně opřít zásadně o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a za určitých okolností též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak vyplývá z dosavadní a stále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Výrok o trestu lze sice napadnout i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, pokud takový výrok spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Za nesprávné hmotně právní posouzení je přitom možno ve vztahu k výroku o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu [např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].

Takové námitky ovšem obviněný J. H. ve svém dovolání neuplatnil a vůbec samotnému výroku o trestu nic nevytkl, přičemž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v jehož rámci v podstatě zpochybnil pouze odsuzující výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož odvolací soud byl v této trestní věci povinen přezkoumat toliko výrok o trestu a vada vytýkaná odvoláním státního zástupce neměla svůj původ též v odsuzujícím výroku o vině obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně, jak předpokládá ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu, nemohl obviněný napadnout zákonnost a odůvodněnost odsuzujícího výroku o vině ani dovoláním.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud obviněný J. H. podal své dovolání výlučně proti takové části odsuzujícího rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumávat odvolací soud (tj. proti odsuzujícímu výroku o vině obsaženému v rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 28 T 4/2010), nelze jeho dovolání považovat za přípustné, jelikož jím napadl pouze výrok, který nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně a nebyl (ani nemohl být) předmětem rozhodování odvolacího soudu v napadeném rozsudku. Takový výrok totiž není rozhodnutím učiněným ve druhém stupni ve smyslu § 265a odst. 1 tr. řádu. Proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnuto dovolání obviněného jako nepřípustné, přičemž vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již dále nezabýval obsahem podaného dovolání.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 6. 2013

Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y