5 Tdo 625/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 625/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovoláních, která podali obvinění J. H. a V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To 49/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e ohledně obviněných J. H. a V. Š. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To 49/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 3 T 8/2004, byli obvinění J. H. a V. Š. uznáni vinnými dvěma trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., obviněný V. V. pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dále obviněný J. H. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněný V. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému J. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a V. Š. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest, a to obviněnému J. H. ve výměře jeden milion Kč a obviněnému V. Š. ve výměře pět set tisíc Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl obviněnými peněžitý trest vykonán, byl u každého z nich stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody, a to obviněnému J. H. v trvání jednoho roku a obviněnému V. Š. v trvání šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen ještě trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Zároveň byli ve výroku rozsudku krajského soudu jmenovaní poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a poškozený L. V. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To 49/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a poté sám podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu ve věci rozhodl, přičemž částečně modifikoval skutková zjištění soudu prvního stupně. Obviněné J. H. a V. Š. uznal vinnými dvěma trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Obviněného J. H. dále uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněného V. Š. uznal vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a tímtéž trestným činem podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněného V. V. pak uznal vinným pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 176 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy uložil obviněným J. H. a V. Š. podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnné tresty odnětí svobody, a to obviněnému J. H. v trvání čtyř let a obviněnému V. Š. v trvání tří let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli oba obvinění podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Současně těmto dvěma obviněným uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a zaměstnání v oborech koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej a provádění technických prohlídek silničních motorových přípojných vozidel všech kategorií na dobu pěti let. Obviněný V. V. byl odsouzen podle § 176 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále tomuto obviněnému byl uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně vrchní soud rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že ve výroku jmenované poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. H. a V. Š. prostřednictvím svých obhájců dovolání ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Obviněný J. H. uplatnil důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný V. Š. o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Pokud jde o námitky týkající se důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je zřejmé, že oba obvinění napadli rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení v rozsahu výroku o vině, jímž byli uznáni vinnými trestnými činy podvodu. Obviněný V. Š. uplatnil i námitku, směřující proti výroku o trestu zákazu činnosti, jíž podřadil důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že oba odvolatelé vytýkali prakticky shodné vady, jimiž bylo trestní řízení a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zatíženo, nepovažuje Nejvyšší soud za nutné reprodukovat jejich konkrétní námitky samostatně.

Ohledně jednání, jež bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, resp. pokus tohoto trestného činu, oba dovolatelé shodně konstatovali, že mu chybí uvedení v omyl nebo zatajení podstatných skutečností . Jedná se přitom o zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, jejichž existence je předpokladem trestnosti skutku. Soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s tím, že poškození si museli být vědomi toho, že kupují vozidla, jež podle platných předpisů nebylo možné přihlásit k provozu na veřejných komunikacích v Č. r. Rozpor mezi skutkovou a právní větou pak demonstroval obviněný V. Š. citací 1. bodu výroku napadeného rozsudku, který v rámci popisu postrádá označení subjektu, jež měl být uveden v omyl a rovněž nelze zjistit jakým způsobem a v jaké výši sebe obohatil. Za nesprávný označil i výklad těchto zákonných pojmů v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť uvedení v omyl není podle jeho názoru možné ve vztahu k existující právní úpravě. Trestného činu podvodu se tak nemohli obvinění dopustit tím, že vzbudili u poškozených dojem o svých schopnostech uvést vozidla do provozu v Č. r. tzv. legální cestou , jak dovodil odvolací soud. Oba obvinění uváděli v omyl pracovníky dopravních inspektorátů či místních úřadů, kterým předkládali padělané doklady, na základě nichž následně došlo k vydání souhlasu s provozováním předmětných vozidel na veřejných komunikacích v Č. r. Toto jednání však odpovídá již trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny, jímž byli rovněž uznáni vinnými. Vyslovili domněnku, že k obohacení tak mohlo dojít výhradně na straně poškozených, kteří nezískali jen vozidlo způsobilé např. k přestavbě či provozu mimo veřejné komunikace, nýbrž díky jednání obviněných získali možnost tato vozidla používat i na veřejných komunikacích.

Další společnou námitkou obou dovolání je otázka způsobu zjištění výše škody učiněné soudy. I za situace, kdyby byly naplněny znaky podvodu, nemohly soudy za škodu považovat celou výši kupní ceny předmětných vozidel. Takový závěr odporuje podmínkám ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., je tudíž v rozporu s hmotným právem. Oba shodně poukázali na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí publikovaném pod č. 36/2006 Sb. rozh. tr., který odvolací soud nesprávně odmítl aplikovat na předmětnou trestní věc. Upozornili na to, že prodávaná vozidla měla svou hodnotu, k níž nebylo soudem přihlédnuto, navíc právní vada spočívající v tom, že byla opatřena falešnými doklady, byla odstranitelná např. provedením přestavby, čehož také poškození následně využili. Vyslovili přesvědčení, že soudy neměly vycházet ze součtu kupních cen, za něž byla vozidla prodána, nýbrž z rozdílu mezi sjednanou cenou a cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák. Při takovém respektování zákona by došlo k podstatnému snížení výše škody, protože trh s ojetými nákladními vozy v době a místě činu rozlišoval mezi vozy s platnými technickými průkazy a bez nich jen minimálně. Výrok o trestu považoval obviněný V. Š. za vadný proto, že rozhodnutím odvolacího soudu byl rozšířen trest zákazu činnosti, ačkoli soud rozhodoval výlučně na podkladě odvolání obviněného. Byla tak porušena zásada zákazu reformationis in peius. Obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně, event. vadnou část řízení jemu předcházejícího včetně navazujících rozhodnutí, aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, resp. obviněný V. Š. navrhl, aby event. Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že vysloví vinu dvěma trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a uloží mu přiměřený trest.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. R. H. Námitku vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnou obviněným V. Š. označil za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Poznamenal, že k rozšíření rozsahu trestu zákazu činnosti nedošlo, odvolací soud pouze upřesnil omezení vyplývající z uloženého trestu zákazu činnosti. Dále se zabýval výtkami proti naplnění znaku uvedení někoho v omyl. Podle jeho názoru není podmínkou, aby osoba uvedená v omyl byla totožná s osobou poškozeného. Z obsahu skutkové věty výroku rozsudku vrchního soudu vyplývá, že v omyl uvedl obviněný V. Š. společně s obviněným J. H. pracovníky Policie České republiky a obecních úřadů, v důsledku jejich omylu a nedostatku podstatných skutečností pak poškození poskytli obviněným majetkové plnění, čímž došlo ke vzniku škody. O úmyslu uvést někoho v omyl pak svědčí především četnost útoků a aktivity obviněných vedoucí k vytvoření padělaných technických průkazů a faktur o nákupu vozidel od tuzemského výrobce. Upozornil na možnost jednočinného souběhu mezi trestným činem podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny (č. 15/1987 Sb. rozh. tr.). Jako důvodnou však shledal výtku obviněných vůči vadné aplikaci ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Nesouhlasil s odmítavým stanoviskem soudů nižších stupňů k aplikaci rozhodnutí č. 36/2006 Sb. rozh. tr. na daný případ a za správné zjištění výše škody označil rozdíl mezi sjednanou cenou vozidel a jejich cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., tj. cenou, za kterou se vozidla s ohledem na jejich právní i faktický stav v době a místě činu obvykle prodávala. Co se týče podání obviněného J. H., odkázal státní zástupce vzhledem k překrývajícím se námitkám obou obviněných na výše uvedené. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve vztahu k obviněnému V. Š. ohledně výroku o vině skutkem uvedeným pod bodem 1/ a dílčími útoky pod body 2/ - 5/, 8/, 11/ - 12/ a 22/, jakož i celého výroku o trestu, ve vztahu k obviněnému J. H. ohledně výroku o vině dílčími útoky pod body 2/ - 12/, 15/ - 19/, 22/, 24/ - 25/, 28/ - 35/ a 38/, jakož i celého výroku o trestu a také ohledně výroku o náhradě škody, aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí věci v potřebném rozsahu, případně aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněných V. Š. a J. H.

Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Obvinění J. H. i V. Š. ve svém dovolání v podstatě uplatnili námitky, které odpovídají zákonným předpokladům tohoto dovolacího důvodu, neboť vyslovili názor, že skutkem, jímž byli uznáni vinnými, nemohly být naplněny znaky uvedení v omyl u trestného činu podvodu a způsobení škody ve výši určené soudem.

Nejvyšší soud proto na podkladě obou podaných dovolání přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku Vrchního soudu v Praze, proti nimž byla dovolání podána (tj. výrok o vině trestným činem podvodu a výrok o trestu), v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Přitom shledal obě dovolání důvodnými.

Protiprávní jednání, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a to dílem dokonaný, dílem nedokonaný - ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., resp. u obviněného V. Š. i jako tento trestný čin podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., spočívalo podle napadeného rozsudku v podstatě v tom, že v období od května 2001 do dubna 2003 na různých místech Č. r. poté, co obviněný V. V. obstaral nejméně 44 ks prázdných technických průkazů pro přívěsné vozíky, obvinění J. H. a V. Š. po předchozí dohodě společně, v některých případech samostatně, nabízeli k prodeji nákladní vozidla zn. Tatra 815, jež řádně zakoupili ve S. r. N., která v době převozu do Č. r. nesplňovala podmínky pro provozování na veřejných komunikacích v Č. r. stanovených příslušnými právními předpisy, svým klientům obvinění J. H. a V. Š. zamlčeli skutečnost, že při žádosti o zapsání motorového vozidla do evidence v Č. r. na příslušných úřadech předložili neoprávněně vyplněný technický průkaz a neoprávněně vyplněnou fakturu o nákupu vozidla od tuzemského výrobce, a že tedy vozidla i přes přidělení registrační značky či státní poznávací značky nadále nesplňují podmínky pro provozování na veřejných komunikacích v Č. r. Trestnými činy podvodu pak podle závěru vrchního soudu měl obviněný J. H. způsobit celkovou škodu ve výši 22 985 373,- Kč a obviněný V. Š. ve výši 10 535 512,- Kč.

Otázka způsobu stanovení škody, jíž měli obvinění svou trestnou činností způsobit, byla oběma odvolateli označena za vadnou. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 16), vrchní soud se prakticky ztotožnil s postupem, jež zvolil již soud prvního stupně, který za škodu označil částku, kterou jednotliví poškození zaplatili obviněným jako kupní cenu. Přestože obvinění na nesprávnost takové úvahy upozornili již ve svých řádných opravných prostředcích, odvolací soud se s jejich námitkou vypořádal tak, že ji považoval za nedůvodnou. Argumentoval tím, že škodu v projednávané věci tvoří souhrn částek fakticky vyplacených jako kupní ceny za věci, které v době prodeje neměly dohodnuté vlastnosti, a které nebylo za stávajícího právního stavu možné legálně užít pro účel, pro nějž byly kupovány . K připomínce obviněných na existenci rozhodnutí publikovaného pod č. 36/2006 Sb. rozh. tr. pouze konstatoval, že se jedná o věc, jež nesnese srovnání s předmětnou věcí. Jeho úvahy však Nejvyšší soud považuje za nesprávné, odporující zásadám logiky.

Ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 833/2005, šlo o případ podvodného jednání v rámci prodeje bytu, kdy obviněná zamlčela poškozené podstatnou vadu spočívající ve zdravotní závadnosti bytu, kterou kupující nemohla objektivně zjistit bez toho, že jí prodávající na tuto skutečnost upozorní, nebo jí předloží dokumenty, v nichž skutečný stav bytu bude zaznamenán. Nejvyšší soud pak v této věci vyslovil názor, že v situaci, kdy úmyslem pachatele bylo skutečně byt na poškozeného převést, je při zjišťování výše škody nutné vycházet z rozdílu mezi sjednanou cenou nemovitosti a její cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., za kterou se nemovitost s ohledem na její právní i faktický stav v době a místě činu obvykle prodává. Závěr odvolacího soudu, který považoval uvedený případ za nesrovnatelný s věcí obviněných, není správný. Naopak Nejvyšší soud zastává stanovisko, že lze spíše zpochybnit možnost užívat zdravotně závadný byt, který přesto má určitou hodnotu, jež se dostala do vlastnictví poškozené. V předmětné trestní věci je však evidentní, že všichni poškození koupili nákladní automobily, jež měly svou užitnou hodnotu i v případě, kdyby nebyly opatřeny padělanými doklady předávanými obviněnými společně s prodávanou věcí. Bez těchto dokladů byla totiž vozidla způsobilá např. k jízdám mimo veřejné komunikace, event. byl možný technický zásah spočívající v jejich přestavbě tak, aby byla odstraněna právní vada, spočívající v zákazu jejich provozu na veřejných komunikacích Č. r. Rovněž tak mohla být vozidla použita pouze na náhradní díly, tj. v každém případě se poškozeným jejich koupí dostalo protihodnoty, jíž mohli užívat jako vlastníci věci a to i bez ohledu na to, zda spolu s koupenou věcí převzali příslušné dokumenty (neoprávněně opatřené obviněnými), jež je opravňovaly užívat vozidla na veřejných komunikacích.

Závěr odvolacího soudu ohledně výše škody způsobené obviněnými proto nemůže obstát. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy a představuje částku, o kterou se majetek poškozeného v důsledku protiprávního jednání pachatele zmenšil. V posuzované věci proto její výše nemůže odpovídat částce, kterou poškození uhradili obviněným jako kupní cenu nákladních automobilů, neboť tyto jako předmět koupě měly určitou hodnotu, jíž bylo možné i bez dalšího užívat. Obvinění byli řádnými vlastníky všech vozidel a poškozeným tak kupní smlouvou předali věc, jež měla svou cenu. Pro stanovení výše škody tak není rozhodná skutečnost, zda poškození mohli automobily užívat pro účel slibovaný obviněnými , jak dovodil vrchní soud, což nakonec obvinění zajistili prostřednictvím padělaných dokladů. Škoda, jíž obvinění měli svou trestnou činností způsobit, tak nebyla stanovena podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., resp. prvního z nich, podle něhož jí měl tvořit rozdíl mezi sjednanou kupní cenou a cenou, za níž se vozidlo bez právní vady bránící jeho provozu na veřejných komunikacích v době a v místě činu obvykle prodávalo. Zjištění této ceny bylo již povinností orgánů činných v trestním řízení ve stadiu před podáním obžaloby a soudy obou stupňů pochybily, pokud tuto závažnou vadu nenapravily, ačkoli na ni obhajoba opakovaně upozorňovala, naposledy pak v rámci odvolacího řízení. Oba dovolatelé tak oprávněně vytkli uvedenou nesprávnost hmotně právního posouzení, jíž je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zatíženo.

Stejný závěr je však nutné učinit i ve vztahu k druhé právní námitce, uplatněné oběma obviněnými v dovoláních, jež se týká otázky naplnění znaků uvedení v omyl a zatajení podstatných skutečností u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Podle právní věty výroku rozsudku vrchního soudu, obvinění měli tento trestný čin spáchat oběma uvedenými alternativami, a to uvedením v omyl a zamlčením podstatných skutečností . Popis jednotlivých jednání vůči konkrétním poškozeným je ve výroku rozsudku formulován v podstatě shodně tak, že obvinění prodali fyzické či právnické osobě určité vozidlo, jemuž byla přidělena registrační značka, za uvedenou finanční částku, přičemž k žádosti o zapsání motorového vozidla do evidence připojili padělaný technický průkaz. Je třeba souhlasit s odvolateli v tom, že takový popis skutku zcela postrádá okolnosti, z nichž by bylo patrné, kdo z účastněných byl obviněnými uváděn v omyl a jakým způsobem, kdo byl obohacen a komu byla způsobena škoda. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poměrně rozporuplně konstatoval na jedné straně, že považoval za věrohodné tvrzení obviněných spočívající v tom, že poškozeným, kteří projevili zájem o podrobnější údaje, sdělili stáří i technický stav vozidel, stejně jako skutečnost, že se jedná o vozidla dovezená z ciziny, což si mohli minimálně dovodit z viditelných německých nápisů na karosérii. Na druhé straně však uvěřil poškozeným v tom, že spoléhali na schopnosti obviněných, zajistit jim uvedení vozidel do provozu na veřejných komunikacích v Č. r., ačkoli tehdy platná právní úprava vylučovala takovou možnost bez provedení příslušných technických úprav vozidel daného stáří. Odvolací soud pro naplnění uvedených znaků trestného činu podvodu tak nepovažoval za rozhodné zjištění, podle něhož poškození znali skutečný technický stav vozidla, které si mohli prohlédnout, v některých případech včetně původního technického průkazu vydaného v cizině. Dokonce soud výslovně připustil i to, že poškození vzhledem k charakteru svého podnikání znali platnou právní úpravu provozu vozidel na pozemních komunikacích Č. r. Tato konstatování však přesto vedly vrchní soud k závěru, že poškození právě vědomi si těchto skutečností volili koupi vozidla prostřednictvím firmy zabývající se takovýmto druhem obchodu, neboť předpokládali, že její možnosti dovozu vozidel jsou vyšší než možnosti jejich . Jednání poškozených soud charakterizoval tak, že nevyvinuli dostatečnou míru opatrnosti při jednání o koupi, a to ve snaze dosáhnout koupě jim potřebného vozu za příznivou cenu.

V rámci těchto svých úvah, jež zcela pomíjejí otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, tak odvolací soud prakticky vůbec nereagoval na vyslovenou námitku obviněných, jíž vyslovili již v rámci svých odvolání. Zásadám logiky odporuje tvrzení soudu o tom, že poškození znali skutečný technický i právní stav prodávané věci, přičemž trestní odpovědnost obviněných ve vztahu k podvodnému jednání, dovodil vrchní soud minimálně neracionální úvahou o jakémsi spoléhání se na mimořádné schopnosti obviněných, jež měli umožnit překonat jednoznačný zákaz dovozu předmětných vozidel definovaný v tehdy platných zněních zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně dalších zákonů. Podle ustanovení § 34 odst. 3 písm. e) citovaného zákona ve znění účinném do 4. 1. 2002 (změna byla provedena zákonem č. 478/2001, jež nabyl účinnosti dne 5. 1. 2002, jež se však nedotkla podmínky stáří automobilu), např. k žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného silničního vozidla bylo třeba doložit mj. technický protokol vydaný pověřenou zkušebnou, jednalo-li se o vozidlo, které bylo dovezeno ze státu Evropské unie a od jehož první registrace v tomto státě uplynula doba delší než pět let. Za situace, kdy poškození (dle zjištění soudů obou stupňů) znali skutečný technický stav vozidel, resp. minimálně jeho stáří a zemi původu, bylo evidentní, že nejméně tato podmínka vyžadovaná pro schválení k provozu na zdejších veřejných komunikacích, nemůže být u jimi zakoupeného vozidla splněna.

Právní závěr Vrchního soudu v Praze ohledně viny obviněných trestným činem podvodu tak postrádá zjištění o okolnostech rozhodných k naplnění obou alternativ jednání, jakožto znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom soudní praxí uznávaného výkladu otázky počtu osob, jež mohou být zainteresovány na trestném činu podvodu. Kromě pachatele, jež uvádí v omyl, využívá omylu či zamlčí podstatné skutečnosti, tak může jít o osobu jednající v omylu, osobu poškozenou a osobu obohacenou, tedy celkem čtyři rozdílné subjekty. Trestní odpovědnost obviněných však je v posuzované věci zpochybněna zjištěním, jež od soudu prvního stupně převzal i soud odvolací, které spočívá v tom, že nejméně ti z poškozených, kteří byli osobně přítomni výběru konkrétního vozidla v S. r. N., dále ti, kteří měli možnost nahlédnout do původních technických dokladů vozidla, ti, kteří od počátku vznesli požadavek na koupi vozidla, jež bude starší pěti let a znali zemi, odkud bude, či bylo již dovezeno, nemohli jednat v omylu, ani jim obviněnými nebyly zamlčovány podstatné skutečnosti, jež by jim zabránili v realizaci předmětné koupě. Sám odvolací soud připustil dokonce ten fakt, že poškození přistoupili na nabídku obviněných opatřit nákladní automobily z důvodu jejich ceny, která byla nižší, než cena obvyklá na domácím trhu. Za těchto podmínek poškození určitým způsobem participovali na jednání obviněných, kteří připojili k prodávaným vozidlům doklady opatřené protiprávně. Obvinění tak evidentně uváděli v omyl zaměstnance příslušných institucí, jimž předkládali falešné podklady při žádosti o schválení vozidel k provozu na pozemních komunikacích, avšak za této situace vzbuzuje pochybnosti právní závěr soudu o způsobení škody obviněnými. Poškozeným se totiž ze smlouvy o prodeji vozidel dostalo plnění, k němuž se obvinění jako prodávající zavázali. V dosavadním průběhu řízení totiž nebyla vyvrácena obhajoba obviněných o znalostech poškozených týkajících se původu a stáří vozidel, jakož i o zákazu jejich provozu na pozemních komunikacích v době realizace smluv. Poškození totiž vědomi si existujícího zákazu dovozu těchto vozidel za účelem jejich uvedení do provozu na místních komunikacích, tak byli seznámeni s faktickým stavem jimi kupované věci a to i ohledně právní vady, jež vozidla měla. Tento názor potvrzuje i cena, jež byla zjevně nižší, než jakou by museli vynaložit na pořízení stejné věci bez právní vady. Navíc pro ty z poškozených, kteří užívali zakoupená vozidla mimo veřejné komunikace, nehrála tato vada žádnou roli.

Podkladem odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze se tak stal nesprávný právní názor ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu u obou obviněných, přičemž okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci skutku tímto trestným činem nebyly v podstatě žádným způsobem vyjádřeny v jeho popisu ve výroku napadeného rozsudku. Soud totiž nerozlišil tu část jednání a následku, vztahující se k naplnění znaků trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., od znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). Mezi jednáním obviněných spočívajícím v uvedení v omyl pracovníků orgánů rozhodujících o schválení uvedení vozidla do provozu na veřejných komunikacích chybí příčinný vztah k následku, kterým mělo být způsobení škody osobám, jež vozidla od obviněných kupovala. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále nelze zjistit, zda znak zamlčí podstatné skutečnosti spatřoval odvolací soud v tom, že obvinění jednotlivé poškozené výslovně neupozornili na to, že použijí padělané dokumenty pro účely řízení o vydání souhlasu k provozu vozidel na pozemních komunikacích, zda takové jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody a zda nese znaky zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. Odvolací soud tak nezahrnul mezi svá skutková zjištění okolnosti, jež jsou nezbytné pro rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou obviněných trestným činem podvodu a to již v jeho základní skutkové podstatě podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Oběma dovoláním je tak nutné přisvědčit v tom, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je v části týkající se jednání kvalifikovaného jako trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 2 tr. zák. /bez ohledu na to, zda byl čin dokonán, či zda byl spáchán ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák./ zatížen vadami, jejichž odstranění se oba obvinění domáhali. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To 49/2006, ohledně obviněných J. H. a V. Š. včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušila, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil především proto, že v rámci odvolacího řízení došlo k určité modifikaci skutkových zjištění soudu prvního stupně a zejména obě námitky, jež Nejvyšší soud posoudil jako oprávněné, uplatnili oba obvinění již v rámci svých odvolání, aniž by se s nimi odvolací soud adekvátním způsobem vypořádal.

V rámci nového projednání odvolání obviněných tak vrchní soud v naznačeném rozsahu odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím dovolacího soudu, tj. znovu posoudí skutková zjištění ve vztahu k naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu u jednotlivých poškozených, kteří evidentně byli seznámeni s faktickým stavem vozidel a jejich původem. Pokud učiní a přesvědčivým způsobem i odůvodní právní závěr o vině obviněných, musí v souladu s názory vyslovenými v tomto rozhodnutí, respektovat ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. při stanovení výše škody. Podstatná skutková zjištění vyjádří ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, případně je rozvede v odůvodnění tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud současně připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

S ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních se Nejvyšší soud nezabýval podrobněji námitkou obviněného V. Š. týkající se porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k výroku o trestu zákazu činnosti, jíž obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka totiž obsahově neodpovídá tomuto důvodu dovolání a nespadá ani pod žádný jiný důvod. Přesto Nejvyšší soud pouze připomíná, že porušení zásady zákazu změny k horšímu stanovené pro řízení o odvolání v § 259 odst. 4 tr. ř., je nutné posuzovat ve vztahu k celému výroku o trestu, jež je obviněnému v rozhodnutí odvolacího soudu ukládán. V posuzovaném případě byl obviněnému V. Š. na podkladě jeho odvolání výrazně snížen trest odnětí svobody, přičemž trest zákazu činnosti byl vymezen užším obsahem (obor podnikání byl konkretizován na koupi a prodej motorových vozidel a jejich příslušenství), na druhé straně byl i rozšířen o zákaz výkonu zaměstnání v tomto oboru a byl přidán nový obor provádění technických prohlídek silničních motorových a přípojným vozidel všech kategorií. Z pohledu dodržení citované zásady je však podstatné výrazné snížení trestu odnětí svobody, jež vyznívá ve prospěch obviněného i vedle nového vymezení trestu zákazu činnosti. (Srov. např. č. 42/1994-III. Sb. rozh. tr.)

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová