5 Tdo 621/2007
Datum rozhodnutí: 06.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 621/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 6. 2007 o dovolání obviněného Ing. O. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 60/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. O. N. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 41 T 1/2004, byl obviněný Ing. O. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 10. 9. 2001 do 9. 11. 2001, využil plné moci k dispozici s účtem, udělené dne 19. 6. 2000 majiteli V. B., a zemřelou E. B., a z účtu vybral, snažíce se je získat do své dispozice a rozhodnout o nich sám, bez pokynu a souhlasu majitelů:

1. dne 10. 9. 2001 částku 2.500.000,- Kč

2. dne 24. 9. 2001 částku 210.000,- Kč

3. dne 27. 9. 2001 částku 50.000,- Kč

4. dne 4. 10. 2001 částku 2.500.000,- Kč

5. dne 17. 10. 2001 částku 500.000,- Kč

6. dne 23. 10. 2001 částku 2.000.000,- Kč

7. dne 25. 10. 2001 částku 530.000,- Kč

8. dne 31. 10. 2001 částku 300.000,- Kč

9. dne 9. 11. 2001 částku 66.596,90 Kč

tedy celkovou částku ve výši 6.159.096,90 Kč, přičemž 500.000,- Kč předal do dispozice své tehdejší manželce I. N., nyní Š., a zbývající prostředky použil pro svoji potřebu, čímž způsobil manželům V. a E. B. celkovou škodu ve výši 5.659.096,90 Kč.

Za tento trestný čin a za trestný čin podle § 148 odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, byl obviněný Ing. O. N. odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 1 písm. b) tr. zák. za použití § 39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, uložený tomuto obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 46 T 3/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost zaplatit poškozené I. N., provdané Š., zastoupené zmocněnkyní Mgr. V. R., na náhradě škody částku ve výši 5.659.096,90 Kč.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný Ing. O. N. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 60/2006, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. O. N. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 10. 9. 2001 do 9. 11. 2001, zneužil důvěry poškozených V. B., a E. B., zemřelé 25. 12. 2005, kteří mu dne 19. června 2000 udělili plnou moc k dispozici s jejich účtem, a z tohoto účtu vybral ve snaze získat finanční prostředky poškozených do své dispozice a rozhodnout o nich bez jejich souhlasu a vědomí,

1. dne 10. 9. 2001 částku 2.500,- Kč

2. dne 24. 9. 2001 částku 210.000,- Kč

3. dne 27. 9. 2001 částku 50.000,- Kč

4. dne 4. 10. 2001 částku 2.500.000,- Kč

5. dne 17. 10. 2001 částku 500.000,- Kč

6. dne 23. 10. 2001 částku 2.000.000,- Kč

7. dne 25. 10. 2001 částku 530.000,- Kč

8. dne 31. 10. 2001 částku 300.000,- Kč

9. dne 9. 11. 2001 částku 66.596,90 Kč

tedy celkovou částku ve výši 6.159.096,90 Kč, s níž vyjma částky 500.000,- Kč, kterou předal své tehdejší manželce I. N., nyní Š., naložil v rozporu s pokyny poškozených tak, že si ji ponechal pro svou potřebu, čímž způsobil manželům V. a E. B. celkovou škodu ve výši 5.659.096,90 Kč.

Za tento trestný čin a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 46 T 3/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, byl obviněný Ing. O. N. odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud dále zrušil celý výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 46 T 3/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost zaplatit poškozené I. N., provdané Š., na náhradě škody částku ve výši 5.659.096,90 Kč.

Odvolání obviněného Ing. O. N. bylo odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 60/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 41 T 1/2004, podal obviněný Ing. O. N. prostřednictvím obhájců JUDr. A. D. a Mgr. J. D. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto dovolací důvody dále odůvodnil následujícími argumenty. Jednak poukázal na to, že popis skutku nekoresponduje se skutkovou větou výroku tohoto výroku o vině, když zejména je jím přímo popírán zákonný znak svěření věci, zde konkrétně peněz, které je podstatou souzeného trestného činu. Popis skutku totiž vůbec neobsahuje údaj o tom, že by byly obviněnému nějaké cizí peníze svěřeny, nýbrž vychází ze svémocného výběru peněz zneužitím plné moci. Takový údaj však nemůže jakkoli svědčit o neoprávněnosti držby, navíc je skutek popsán odlišně v usnesení o zahájení trestního stíhání a v rozsudku soudu prvního stupně. Do té doby bylo totiž tvrzeno, že s penězi obviněný disponoval se souhlasem poškozených, avšak použil je pro sebe bez jejich pokynu, nyní je nově tvrzeno, že s penězi disponoval či se o to snažil bez vědomí poškozených a naložil s nimi v rozporu s jejich pokyny. Pokud je nově tvrzeno, že si obviněný peníze ponechal pro svou potřebu, pak s nimi ještě nijak nenaložil a závěr soudu v tomto ohledu není správný. Obecně shrnuto, obviněný ve shora uvedeném namítl, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky souzeného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., konkrétně tedy objektivní stránku.

Dále dovolatel poukázal na dohody, založené ve spise a týkající se věci. Dohoda o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., ze dne 16. 11. 1996, je jedinou dohodou, jejíž existenci a platnost nikdo nepopřel a která jediná mohla osvědčit rozdělení výtěžků prodeje. Ostatní tvrzení a svědecké výpovědi jsou sporné, zejména obviněný poukázal na výpověď poškozeného V. B. staršího, který dne 15. 9. 2003 vypověděl před orgány činnými v trestním řízení, že mu dovolatel nedluží žádné finanční prostředky. Pokud tedy byl obviněný oprávněným disponovat s finančními prostředky, získanými prodejem předmětných nemovitostí, a to na základě plné moci a dohody ze dne 16. 11. 1996, nemůže být v jeho jednání spatřován trestný čin zpronevěry. Pokud pak některý ze svědků tvrdí, že měl obdržet nějaký finanční obnos pocházející z prodeje předmětných pozemků, mělo se tak dít prostřednictvím pana B. staršího a nikoli prostřednictvím obviněného, pan B. je tak posledním disponentem s těmito penězi.

Poté dovolatel namítl, že odvolací soud zcela chybně vyložil citovanou dohodu o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., ze dne 16. 11. 1996, přičemž každý závěr odvolacího soudu týkající se této dohody je nepřesný a neúplný. Jednak společnost B. a P. O. N., s. r. o., není vůbec účastníkem dohody, jednak jako smluvní strana je deklarována jen její firma (ve smyslu obchodního jména), která nemá způsobilost k právním úkonům, dále není dohoda podepsána předepsaným způsobem. Také jakákoli vazba na účast obviněného ve společnosti B. a P. O. N., s. r. o., je pouhou konstrukcí, která nemá oporu ani v zákoně, ani v dohodě. Obviněný a jeho tehdejší tchán jsou v dohodě označeni jako nabyvatelé právě z tohoto důvodu, že jim byla poskytnuta dohodou půjčka jakožto fyzickým osobám. Právní úprava v obchodním zákoníku, upravující zřízení a vedení běžného účtu jako obchodně právní závazkový vztah, pak umožňuje nejen oprávněnou dispozici s penězi na účtu osobou, která tyto peníze nevlastní, ale i vlastnictví peněz na účtu osobou odlišnou od majitele účtu (např. u depozita). Dovolatel poukázal v tomto směru na to, že výše zmiňovaná dohoda byla beze zbytku naplněna ve všech svých bodech. Spornou (ale nevýznamnou) pak může být jen otázka, jestli vlastnické právo k penězům na účtu přešlo z majitelů na nabyvatele již tím, že majitelé udělili obviněnému plnou moc k dispozici s nimi nebo až jejich výběrem z účtu. V každém případě byla půjčka uzavřením dohody a udělením plné moci k dispozici s penězi na účtu zcela realizována a obviněný nedisponoval cizími, ale vlastními penězi, a to nejpozději okamžikem jejich výběru u účtu. Dovolatel dále podotkl, že skutečnost, že účinky smlouvy, které mají nastat v budoucnu, pak z takové smlouvy automaticky nečiní smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a odst. 1 občanského zákoníku. Dohoda je totiž nepochybně smlouvou inominátní smíšenou, mající povahu smlouvy o smlouvě budoucí jen v ujednání čl. 5, který předpokládá budoucí uzavření samostatných smluv, nikoli však ohledně smlouvy o půjčce. V této souvislosti poukazuje obviněný na označení předmětné dohody. Je tedy podle názoru odvolatele vyloučeno naplnění znaku cizí věci u skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a zcela nesporně je pak dohodou vyloučeno jeho úmyslné zavinění, jež je u tohoto trestného činu zákonnou podmínkou trestnosti.

Dále obviněný namítl, že plná moc ze dne 19. 6. 2000, udělená jeho osobě poškozenými B., byla formulována velmi široce, a zmocnitelé nikterak nevymezili oprávnění obviněného disponovat s peněžními prostředky na předmětném účtu. Soudy obou stupňů toto ujednání nerespektovaly. V souvislosti s půjčkou dovolatel poukázal na článek 3 předmětné smlouvy o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., ze dne 16. 11. 1996, přičemž účinnost dohody nebyla nijak časově omezena. Dovolatel se také domnívá, že mu nelze klást k tíži s ohledem na právní kvalifikaci jeho jednání to, že vybral z účtu peněžní prostředky, když peníze na bankovním účtu nejsou věcí, nýbrž jinou majetkovou hodnotou, přičemž trestné jednání spočívajícího v přisvojení si cizí majetkové hodnoty, byla zavedena do trestního zákona až zákonem č. 253/2006 Sb., účinným ode dne 1. 7. 2006.

V neposlední řadě dovolatel uvedl, že na jeho trestní věc je nutno vztáhnout závěr o nepřípustnosti řešení civilních vztahů prostředky trestního práva, obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, neboť vztahy řešené v této trestní věci jsou svou povahou soukromoprávní a řešitelné na poli práva občanského. Navíc výrok o vině napadeného rozsudku neobsahuje uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu zpronevěry obviněným, zejména kde, kdy a jak si měl uvedené peněžní prostředky přisvojit, ani uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným tak, jak to vyžaduje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

V závěru dovolání obviněný Ing. O. N. navrhl, aby dovolací soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 60/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 41 T 1/2004, a aby současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného Ing. O. N. podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný skutkem uvedeným shodně jako ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 60/2006.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. O. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se nejprve vyjádřil k dovolatelem namítanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Rozvedl, že k tomuto důvodu obviněný vztáhl pouze tu svou argumentaci, kde tvrdí, že výrok o vině napadeného rozsudku neobsahuje uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu zpronevěry obviněným, ani uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. V kontextu s těmito námitkami pak státní zástupce konstatuje, že tyto nemohou naplňovat ani dovolací důvod dovolatelem deklarovaný, ani žádný jiný dovolací důvod, zákonem stanovený. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný v rozporu se zjištěními soudu druhého stupně tvrdí, že inkasované finanční prostředky byly v okamžiku bankovního výběru, realizovaného několikrát obviněným, vlastnictvím obviněného a nikoli poškozených. Obviněný dále tvrdí, že předmětné peníze posléze předal jako splátky půjčky poškozeným. Státní zástupce k tomuto podotýká, že tímto obviněný napadl ve skutečnosti skutková zjištění, když hodnotil některé z důkazů odlišně od soudů obou stupňů. Pokud posléze dovolatel namítl vyloučení naplnění znaku cizí věci a vyloučení úmyslu z jeho strany, pak toto založil podle názoru státního zástupce právě na odlišném hodnocení průběhu skutkového děje. Za právně relevantní považuje státní zástupce dovolání obviněného jen v té části, kde obviněný brojil proti nedostatečnému popisu jeho jednání, které tak, jak bylo ve skutkové větě popsáno, nenaplňovalo všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry, a dále také v té části, kde dovolatel namítl, že peníze na účtu nemohou být věcí ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006, a za této situace nemohl být obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry, neboť si nepřisvojil cizí věc. Poslední právně relevantní námitku spatřuje státní zástupce v tom, že obviněný uvedl, že jeho soukromoprávní věc, řešitelná prostřednictvím občanského práva, je řešena prostředky trestního práva, což je za dané situace nepřípustné. K těmto námitkám se státní zástupce vyjádřil v tom směru, že je lze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že obviněný si předmětné peníze podle zjištění soudů obou stupňů neoprávněně přisvojil až poté, co je vybral z účtu a disponoval s hotovostí, tudíž k vyloučení poškozených z držení a dispozice a užívání těchto peněz došlo až za situace, kdy již je nutno tyto peníze považovat za věc v právním slova smyslu, a proto odpovídající právní kvalifikaci podle § 248 tr. zák. Státní zástupce podotkl, že taktéž soudy správně uzavřely, že obviněný neměl souhlas osob oprávněných rozhodovat o účelovém určení předmětné finanční částky, kterou postupně z účtu vyinkasoval. V posuzovaném jednání se nejednalo o občansko právní vztah, nýbrž o jednání defraudačního charakteru. V tomto směru státní zástupce poukázal na účel trestně právní úpravy a zejména na naplnění materiálního znaku daného trestného činu s ohledem na konkrétní okolnosti skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu druhého stupně. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného Ing. O. N. je zjevně neopodstatněné a je proto třeba jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. a učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž státní zástupce zároveň ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že v souladu se zákonem vymezenými podmínkami byl uplatněn pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K dovolatelem namítanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ke kterému obviněný vztáhl pouze tu svou argumentaci, kde tvrdí, že výrok o vině napadeného rozsudku neobsahuje uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu zpronevěry obviněným, ani uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., považuje za nutné Nejvyšší soud uvést, že tyto námitky nemohou naplňovat uvedený dovolací důvod, neboť nejde ani o chybějící výrok, ani o neúplný výrok, zvláště když časové i místní souvislosti, stejně jako způsob spáchání je ze skutkové věty výroku o vině v napadeném rozsudku zcela zřejmý. Stejně tak popis skutku v této skutkové větě je zcela dostatečný, a to i při zachování totožnosti skutku ve vztahu k obžalobě a k usnesení o zahájení trestního stíhání, když není nutná naprostá shoda v popisu skutku, ale postačí jen shoda v podstatných rysech jednání nebo následku, která je zde jasně dána (viz č. l. 371 až 372 a č. l. 1 spisu). Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil zejména dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu namítaných ze strany obviněného.

V rámci své první právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, když namítl, že jednak s předmětnými penězi nedisponoval bez vědomí poškozených a nejednal v rozporu s jejich pokyny. V této souvislosti poukázal jednak na to, že podle výroku rozsudku s penězi po jejich výběru nijak nenakládal, když si je ponechal ve své oprávněné držbě, a závěr soudu o jejich přisvojení je proto nesprávný, a jednak na Dohodu o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., ze dne 16. 11. 1996, plnou moc ze dne 19. 6. 2000, udělenou jeho osobě poškozenými V. B. a E. B., a výpověď poškozeného V. B. staršího ze dne 15. 9. 2003 před orgány činnými v trestním řízení, který vypověděl, že mu dovolatel nedluží žádné finanční prostředky. Dovolatel také v tomto směru poukázal na to, že z citované dohody vyplynulo, že v rámci ní byla jemu jako fyzické osobě poskytnuta půjčka, z jejíhož titulu si ponechal předmětnou finanční částku. Ze shora uvedeného dovolatel vyvodil, že byl oprávněn disponovat s předmětnými finančními prostředky, a proto v jeho jednání nelze spatřovat naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání činu) se dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nemusí jít jen o věc individuálně určenou, ale může se jednat také o druhově určené věci, a tedy i o peníze. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Nejvyšší soud na okraj poznamenává, že dovolatel má pravdu, že za věc svěřenou nebylo možno za stavu právní úpravy účinné do dne 30. 6. 2006 považovat jiné majetkové hodnoty, kterými jsou i peníze uložené na bankovním účtu. Z přiloženého spisového materiálu však bylo zjištěno, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že obviněný na základě plné moci mu udělené poškozenými V. a E. B. dne 19. 6. 2000 a ve spojení s ústními ujednáními v rámci rodinné dohody byl oprávněn předmětné finanční prostředky z účtu vybrat, což také učinil, když o tomto úkonu není žádného sporu, přičemž jen v návaznosti na udělenou plnou moc k dispozici s jejich účtem je ve výroku o vině napadeného rozsudku zmíněn výběr peněz ze strany obviněného. V té souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že dovolatel poté, co tyto prostředky z účtu vybral a získal tak peněžní hotovost, disponoval od této chvíle s hotovými penězi, které jsou věcí ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. a tedy i cizí věcí, kterou si lze přisvojit ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák., a proto je v tomto směru námitka dovolatele ohledně nemožnosti použití této právní kvalifikace nedůvodná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací se dále již zabýval hlavní námitkou dovolatele, spočívající v tom, že obviněný svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu souzeného trestného činu, neboť byl oprávněn naložit s penězi způsobem, jakým skutečně učinil, a tedy si tyto finanční prostředky ponechat ve své oprávněné držbě z titulu půjčky, když tyto peníze měly být podle jím v dovolání prezentovaného názoru v jeho vlastnictví. Tento závěr vyvozoval zejména z citované Dohody o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., ze dne 16. 11. 1996. K těmto otázkám spojeným s obviněným tvrzenou půjčkou předmětné částky se podrobně vyjádřil již soud prvního stupně, který jednak nejprve na straně 17 v odůvodnění svého výše citovaného rozsudku rozvedl závěry ohledně výpovědi poškozeného V. B. staršího a ohledně písemného prohlášení poškozených V. a E. B., že jim obviněný Ing. O. N. nic nedluží, a konstatoval, že poškozený V. B. starší nebyl schopen na základě provedených svědeckých výpovědí rodinným příslušníkům sdělit, co vlastně podepsal, když obviněnému věřil a pořádně si to ani nepřečetl. Dále tento soud uvedl, že obviněný předmětné prohlášení na obou poškozených vylákal v době, kdy sám již podal návrh na rozvod a měl jednotlivé kroky vůči manželce promyšlené, navíc toto prohlášení nechal podepsat i poškozené E. B., o které při výslechu řekl, že jí žádné peníze nikdy nepředával, a její podpis na uvedené listině proto postrádá smyslu. Navíc obviněný sám přiznal, že toto potvrzení začal požadovat až po té, kdy mu manželka oznámila, že ví o jeho výběrech z bankovního účtu jejích prarodičů, ač k tomu neměl žádné pověření či písemný doklad. Navíc podle ústní dohody, kterou ani nikdo nezpochybnil, předmětné peníze měly připadnout podle přání V. B. staršího jeho synovi V. B. mladšímu. Obviněný sám uvedl, že si toto prohlášení obstaral proto, aby se jím později mohl hájit. Městský soud v Praze uzavřel, že obviněný Ing. O. N. nenaložil s penězi podle pokynů, dohodnutých ústně na počátku celé transakce, nepoužil je k úhradě nákladů spojených s prodejem pozemku ani je nepředal potomkům poškozených. Za znalosti situace a ústních dohod v rámci rodiny obviněný tedy věděl, že peníze nejsou jeho, a přesto vyjma částky 500.000,- Kč rozhodl o těchto penězích a určení jejich účelu sám, což učinil v rozporu s tím, k jakému účelu mu byly peníze svěřeny. Městský soud také zmínil, že se obviněný po celou dobu původního řízení před soudem prvního a druhého stupně nedovolával smlouvy o půjčce, a učinil tak až teprve po vrácení věci odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému řízení. Městský soud k této smlouvě uvedl, že z ní nevyplývají žádné skutečnosti, které by měly vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Uvedl, že tato dohoda nedošla s ohledem na pozdější průběh událostí k naplnění, a navíc je v rozporu s předešlými tvrzeními obviněného ohledně toho, že všechny peníze dal poškozenému V. B. staršímu, čímž by sám předmětnou smlouvu ignoroval a tím vlastně zamlčel, jak s celkovou částkou 5.659.096,90 Kč nad rámec dohody s poškozenými naložil. V té souvislosti je třeba také konstatovat, že městský soud neuvěřil obhajobě obviněného Ing. O. N. o předávání peněz poškozenému V. B. staršímu, když přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč naopak za věrohodnou pokládá výpověď poškozeného V. B. staršího, který popírá, že by mu kdy obviněný předmětné peníze předal. Stejně logicky a přesvědčivě vysvětlil z jakých důkazů zjistil, že poškození dali najevo svou vůli, jak má být s jejich penězi naloženo, a že obviněný tyto jejich pokyny záměrně nerespektoval.

Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení zásadně ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho závěry ohledně smlouvy o půjčce, s níž souviselo i dovolatelem předložené prohlášení poškozených V. B. staršího a E. B.

Odvolací soud dále k těmto závěrům na straně 9 svého rozhodnutí dodal, že předmětná dohoda o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., ze dne 16. 11. 1996, nemůže dokazovat, že by poškození předmětnou finanční částku obviněnému půjčili a že by si ji tudíž obviněný ponechal oprávněně. Odvolací soud k tomu rozvedl, že z textu této dohody vyplývá, že byla uzavřena dne 16. 11. 1996 mezi V. B. a A. B. (nikoli E. B.), jejich dcerou E. H., společností B. a P. O. N., s. r. o., a společníky této společnosti V. B. a Ing. O. N., avšak vzhledem k tomu, že v roce 2001, kdy obviněný uskutečnil výběry ze shora specifikovaného účtu poškozených a určité částky si ponechal, již nebyl v předmětné společnosti společníkem, nemohl s odkazem na citovanou smlouvu peníze jako půjčku získat. Teoreticky by se jí mohl domáhat jen za společnost B. a P. O. N., s. r. o., jejímž byl jednatelem. Ovšem pak by peníze přešli do vlastnictví této společnosti a nikoli do vlastnictví obviněného jako fyzické osoby. Tedy hypoteticky i v případě, že by dohoda ze dne 16. 11. 1996 došla naplnění, nemohl by se vlastníkem vypůjčených peněz stát obviněný. Odvolací soud však zdůraznil, že nic nesvědčí pro závěr, že by půjčka byla realizována a obviněným zmiňovanou a výše citovanou dohodu tento soud zhodnotil z hlediska jejího obsahu v části týkající se půjčky jako smlouvu o smlouvě budoucí, přičemž není žádný důkaz o tom, že by následně smlouva o půjčce byla vskutku uzavřena. Fakt, že bylo vydáno povolení k terénním úpravám v oblasti H., P., a byl zpracováván projekt k výstavbě skladového areálu, existenci půjčky neprokazuje. Obviněný se navíc hájí tím, že všechny vypůjčené peníze obratem poškozeným zase předal, aniž by je použil na shora uvedené účely, tj. k úhradě nákladů spojených s předpokládanou výstavbou skladového areálu v H., ačkoli půjčka měla být určena k jejich pokrytí. To také podle názoru odvolacího soudu svědčí pro správnost hodnocení soudu prvního stupně, že obžalovaný se jen účelově snaží zbavit trestní odpovědnosti a využívá pro to existenci dohody z roku 1996 o budoucím uzavření smlouvy o půjčce, která však nebyla a vzhledem ke změně společníků u společnosti s ručením omezeným B. a P. O. N. ani nemohla být v roce 2001 naplněna.

Nejvyšší soud se po přezkoumání obsahu spisu i obou napadených rozhodnutí z větší části ztotožnil se závěry odvolacího soudu a potažmo ohledně skutkových zjištění i se závěry soudu nalézacího, učiněnými v rámci předcházejícího trestního řízení, a jen ve stručnosti podotýká, že trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem, což by v případě obviněného znamenalo na základě ústních dohod použití finančních částek po vybrání z bankovního účtu poškozených jednak na úhradu nákladů spojených s prodejem shora uvedených nemovitostí a jednak k rozdělení mezi osoby, které byly určeny v rámci rodinných dohod, mezi něž ovšem obviněný sám nepatřil. Obviněný však ve smyslu uvedených ústních dohod v celém rozsahu nepostupoval, neboť ve výroku o vině specifikovanou část vybraných peněžních prostředků ve výši 5.659.096,90 Kč, která měla připadnout jeho manželce, si ponechal, jak to vyplývá ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy. K tomuto svému jednání v převážné části trestního řízení tvrdil, že pokud peníze z účtu vybíral bylo to vždy na pokyn poškozeného V. B. staršího a osobně mu je vždy předal u něj doma, přičemž tuto skutečnost prokazoval prohlášením poškozených V. a E. B. Teprve poté, co byl odvolacím soudem zrušen původní zprošťující rozsudek s argumentací zaměřenou na otázku řešení vlastnictví peněz, zvláště když bylo prokázáno, že poškození prakticky nevěděli, jaký byl skutečný obsah prohlášení, které podepsali, obviněný svou obhajobu doplnil o tvrzení, že peníze byly jeho, neboť k jejich výběru byl oprávněn na základě plné moci jemu poškozenými udělené, přičemž šlo o půjčku na realizaci plánované výstavby skladového areálu v H. ve smyslu čl. 3 Dohody o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H. ze dne 16. 11. 1996, založené ve spise na č. l. 743. Pokud je na tyto účely nepoužil a předal je poškozenému, nic to na otázce vlastnictví peněz nemění, neboť fakticky jimi splácel onu poskytnutou půjčku. Takto koncipoval i námitky ve svém dovolání a dovozoval z nich oprávněnost jeho nakládání se svěřenými peněžními prostředky.

Jen pro úplnost k dovolatelem zmiňované dohodě o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H., Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na to, že v čl. 3 této dohody nejde o platnou smlouvu o půjčce, jak namítal obviněný, a to z důvodu, že toto smluvní ujednání nemá zákonem požadované náležitosti. Toto ustanovení zní tak, že celková prodejní cena oproštěná od daně z převodu nemovitosti (5 %) a nákladů souvisejících (cca 2 3 %) se rozdělí na 2 díly. První díl o velikosti 4.000.000,- Kč si ponechají majitelé na nákup a zařízení bytu a nákladů souvisejících. Druhý díl majitelé půjčí nabyvatelům na stavební a investiční činnost v lokalitě k. ú. H. Z toho je zřejmé, že uvedený čl. 3 postrádá jednak určitost ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný , a to ve vztahu k předmětu půjčky a tedy výši částky, která má být půjčena, neboť tato je sice navázána na výši kupní ceny, která však ještě v této době nebyla známa, a proto výši půjčky, což je obligatorní náležitost smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku, nelze určit. I pokud by však výše půjčené finanční částky byla určena, pak je třeba brát v úvahu skutečnost, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, což znamená, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi, přičemž nezbytným předpokladem je shodná vůle stran. Pouhým uzavřením smlouvy o půjčce by mezi stranami vznikl právní vztah, jehož obsahem by byla sjednaná práva a povinnosti, avšak až teprve odevzdáním předmětu půjčky, zde tedy finanční částky, dlužníkovi by se tento právní vztah stal právním vztahem z půjčky (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 983). Z předmětného ujednání v čl. 3 je tak jen zřejmé, že majitelé V. a A. B. předpokládali někdy v budoucnosti půjčit finanční prostředky V. B. a Ing. O. N. (nikoli společnosti B. a P. O. N., s. r. o.) v neznámé výši na specifikovanou stavební a investiční činnost. Ke stavbě nakonec však nedošlo, a proto poškození B. ani V. B. mladší již v průběhu následujících asi 5 let žádnou smlouvu o půjčce neuzavřeli a ani neměli v úmyslu tak učinit, přičemž v rámci rodiny se v souvislosti s prodejem předmětných pozemků dohodli odlišně, o čemž obviněný věděl. Motiv jeho jednání pak poměrně přesně zjistil již soud prvního stupně, poněvadž z jeho výpovědí při hlavním líčení i v přípravném řízení je možné usoudit, že rozhodně si neponechal předmětnou finanční částku jako půjčku, když to ani po větší část trestního řízení netvrdil, ale učinil tak zejména v souvislosti s rozvodovým řízením a s případnými majetkovými spory z něj vyplývajícími. V rámci svého jednání zneužil důvěru prarodičů své manželky, kteří byli již ve značně pokročilém věku a svěřili mu nakládání se svými nemalými finančními prostředky v domnění, že s nimi naloží podle jejich vůle. Vzhledem k nerealizaci investičního záměru, zmiňovaného v Dohodě o prodeji pozemků a využití peněžních prostředků a o využití pozemku v k. ú. H. pak poškození a zejména V. B. mladší, kterému podle vůle V. B. staršího měla připadnout výše specifikovaná částka a který projevil úmysl tuto částku převést na svou dceru I. N., nyní Š., bývalou manželku obviněného, rozhodně neměli v úmyslu po uskutečnění prodeje určených nemovitostí v roce 2001 uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu obviněným zmiňované dohody z roku 1996. Jelikož se dovolatel jednání ohledně realizace předpokládaného investičního záměru výstavby haly v rámci společnosti B. a P. O. N., s. r. o., minimálně jako jednatel z větší části účastnil, což ostatně vyplynulo i z provedeného dokazování v rámci trestního řízení, musel vědět a podle výpovědí svědků i skutečně věděl, jak si přejí poškození či jejich potomci s jemu svěřenými penězi po vybrání z bankovního účtu naložit.

Nejvyšší soud tedy na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl k shodnému závěru, který již učinily jak soud nalézací, tak i odvolací soud. Obviněný nejenže neměl oprávnění s předmětnými finančními prostředky po jejich výběru naložit jako s vlastními, když si je podle skutkových závěrů učiněných v napadeném rozsudku ponechal pro svou potřebu, a to přesto, že věděl, že na základě plné moci, udělené mu poškozenými V. a E. B., a jejich dalších ústních pokynů s nimi má naložit zcela odlišně. Jeho jednání tak naplňuje všechny znaky formální i materiální trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jak správně toto jednání kvalifikoval odvolací soud. V tomto směru je už nerozhodné, že v dohodě z roku 1996 zamýšlená půjčka měla být poskytnuta V. B. mladšímu a Ing. O. N. jako fyzickým osobám a nevztahovala se ke společnosti B. a P. O. N., s. r. o., neboť za společnost v tomto ohledu by mohli výše zmiňovaní vystupovat a jednat např. z pozice jednatelů a nikoli společníků, s ohledem na ustanovení § 105 a násl. obchodního zákoníku v tehdy platném znění, upravujících společnost s ručením omezeným. V tomto směru je tedy nepodstatné, že odvolací soud ve svém odůvodnění vztáhl hypoteticky půjčku k této společnosti (viz str. 9 napadeného rozsudku), když v návaznosti na výše uvedené závěry stran dovolatelem zmiňované smlouvy o půjčce toto formální pochybení odvolacího soudu nemá na právní kvalifikaci jednání obviněného žádný vliv.

Nejvyšší soud se z těchto podrobně rozvedených důvodů ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 60/2006, zrušil k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 41 T 1/2004, a znovu sám ve věci rozhodl shora uvedeným způsobem. Přitom Nejvyšší soud shledal uvedené právně relevantní výhrady dovolatele jednak zčásti zcela nedůvodnými a jednak sice zčásti důvodnými avšak bez vlivu na správnost právního posouzení. Skutkové závěry soudu prvního stupně a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu jsou proto v případě obviněného Ing. O. N. v rozhodných souvislostech zcela správné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, jak byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným. Z těchto důvodů nelze na tento případ vztáhnout závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, o nepřípustnosti řešení civilních vztahů prostředky trestního práva. V tomto případě se nejednalo jen o občanskoprávní vztah, ale z již podrobně uvedených důvodů byly naplněny všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. zrušit. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. O. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s kterými se tyto soudy již dostatečně a převážně správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.