5 Tdo 613/2007
Datum rozhodnutí: 13.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 613/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání, které podal obviněný Y. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 11 To 73/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 6/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Y. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 29. 4. 2004, sp. zn. 4 T 6/2003 uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá za použití § 143 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč a pro případ, že by výkon tohoto trestu mohl být zmařen, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 11 To 73/2004 zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 27. 12. 2004 obviněný dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. Shodné podání s naprosto stejným obsahem podal tentýž obhájce jménem obviněného dne 16. 4. 2007. Nejvyšší soud proto posoudil obě podání jako jediné dovolání. Obviněný jej opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z textu je zřejmé, že směřuje proti zamítavému výroku odvolacího soudu a proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný oběma soudům vytkl, že při ukládání trestu nepoužili ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Má za to, že v jeho případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení trestního zákona. Konkrétně poukázal na to, že byl ke spáchání trestného činu vyprovokován neznámým občanem R., který mu za výběr finanční hotovosti slíbil odměnu. Obviněný se mu rozhodl vyhovět právě s ohledem na svou tehdejší špatnou finanční situaci. Vyslovil rovněž přesvědčení, že použití nesnížené trestní sazby bylo pro něho nepřiměřeně přísné a účelu trestu mohlo být dosaženo i trestem kratšího trvání. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněným uplatněná námitka proti výroku o trestu nenaplňuje zákonný obsah důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle písm. h) téhož ustanovení, neboť primárně napadá otázku přiměřenosti trestu. Takto koncipované dovolání tak neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Navrhla proto, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a to v neveřejném zasedání.



Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 (druhá linea) a § 143 tr. zák. byl posouzen skutek spočívající v tom, že dne 27. 4. 2001 v K. V., ul. T. G. M., ve směnárně společnosti C., a. s., obviněný po předložení padělku platební karty MARBLES MasterCard se jménem Mr. G. G. s vědomím, že se jedná o padělanou platební kartu, požádal o výplatu částky 20 000,- Kč, která mu však po zjištění, že nejde o pravou platební kartu identifikovanou podle jména, vyplacena nebyla. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která činí pět let.

Svou námitku o nesprávném postupu soudů obou stupňů při ukládání trestu založil obviněný na tom, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky pro použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. Poukázal přitom na jedinou konkrétní okolnost, jež měla odpovídat hlediskům, za nichž může soud uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné sazby (okolnosti případu nebo poměry pachatele). Za takovou považoval své tvrzení, jež bylo součástí jeho obhajoby, že o výběr peněz byl požádán neznámým mužem, občanem R., který mu za tímto účelem předal i předmětnou platební kartu a přislíbil mu finanční odměnu. Obviněný mu vyhověl jenom proto, že se v té době nacházel v tíživé finanční situaci. V další části svého dovolání pouze konstatoval své přesvědčení, že byly splněny i další podmínky citovaného ustanovení, tedy že by použití nesnížené trestní sazby bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že by účelu trestu bylo dosaženo i trestem kratšího trvání.

Nejvyšší soud v rámci úvahy o tom, že obviněným uplatněné dovolací námitky naplnily obsahově deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za nutné upozornit, že znak poměry pachatele uvedený v § 40 odst. 1 tr. zák. zahrnují takové okolnosti, které se vztahují výlučně k osobě pachatele a to v době, kdy je rozhodováno o ukládání trestu. Pod tímto pojmem je nutno rozumět skutečnosti, které charakterizují pachatele jako objekt trestu a nemají vliv na hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost (viz č. 41/1976, s. 217 Sb. rozh. tr.). Za mimořádné poměry pachatele je nutné považovat např. jeho závažný zdravotní stav, skutečnost, že je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku apod. (Srov. č. 11/1963, 36/1963, 19/1976 Sb. rozh. tr.)

Z tohoto důvodu by obviněným uvedené vyprovokování k trestnému činu jinou osobou mohlo odpovídat pouze znaku mimořádných okolností případu ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti však Nejvyšší soud připomíná, že soudy obou stupňů se již podrobně zabývaly touto částí obhajoby obviněného a z obsahu odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ji považovaly za vyvrácenou. Vycházely přitom právě z okolností, za nichž došlo k protiprávnímu jednání obviněného, tedy způsob provedení činu, a rovněž z jeho následného chování, které předcházelo jeho zadržení orgány policie, jakož i skutečnosti, že v rámci bezpečnostní prohlídky byla u obviněného bezprostředně po zadržení zajištěna další pozměněná platební karta. Soudy obou stupňů rovněž shodně konstatovaly, že u obviněného neshledaly splnění zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Pokud jde o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který obviněný podřadil obsah svého dovolání, je určen pro nápravu takových vad rozhodnutí, které spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Není určen ani k nápravě vad, které byly způsobeny neúplným dokazováním a hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť taková činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Jiným hmotně právním posouzením se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci uvedeného důvodu dovolání se není možné dožadovat toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití § 40 tr. zák. pod dolní hranicí trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O takový případ by se ve vztahu k výroku o trestu mohlo jednat při existenci vady záležející v porušení hmotného práva (nikoli však výměry a druhu trestu), např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. trest společný za pokračování v trestném činu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto ustanovení však předpokládá dvě alternativy vad, které je možné vytýkat v dovolání, a to jednak případ, že obviněnému byl uložen nepřípustný druh trestu (neuvedený v trestním zákoně), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, tedy ve výměře spadající do rámce trestní sazby uvedené v ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. Podle stávající praxe dovolacího soudu zatímco nesprávné použití ustanovení § 40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit může (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003), naproti tomu za tento důvod se nepovažují případy nepoužití ustanovení § 40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nikoliv tedy pod její dolní hranicí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, aj.)

Pokud je dovolání podáno výlučně proti výroku o trestu, přičemž námitka spočívá v tvrzení, že nebylo při ukládání trestu aplikováno ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, neodpovídá takové dovolání žádnému z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř.

V posuzované trestní věci navíc je zřejmé, že okolnosti, které obviněný v rámci jím uplatněné námitky uvedl ve svém dovolání, nemohly být důvodné. Soudy obou stupňů učinily jednoznačný skutkový závěr o tom, že obviněný pozměněnou platební kartu předložil ve směnárně úmyslně z vlastní vůle, nikoli výlučně na popud jemu neznámé osoby, a z čistě zištné pohnutky. Jedná se o trestný čin vysoce společensky nebezpečný, což vyjadřuje již samo rozpětí trestní sazby a pokud soudy shledaly důvody pro zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice pro výkon uloženého trestu, než který by odpovídal jeho výměře, zohlednily tak polehčující okolnost dosavadní bezúhonnosti obviněného dostatečným způsobem. Navíc obviněný svým chováním po právní moci napadeného rozhodnutí, kdy opustil území České republiky, zdržoval se na neznámých místech a k jeho zadržení došlo až pomocí mezinárodní spolupráce v Nizozemí, prokázal svou snahu vyhýbat se výkonu trestu a nerespektovat tím rozhodnutí soudu.

Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele posoudil jako podané mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová