5 Tdo 61/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník, § 248 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.



5 Tdo 61/2013-55

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné JUDr. B. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 31 To 593/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 199/2008, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 1 T 199/2008, byla obviněná JUDr. B. K. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. zákoník ), který spáchala tím, že
I. v době od počátku roku 2004 nejpozději do 12. 9. 2005 v Liberci převzala dne 18. 2. 2003 finanční hotovost ve výši 185.000 Kč na základě smlouvy o úschově, uzavřenou 18. 2. 2003 mezi T. X. N., a A. D. N., jako složiteli, M. B., a J. B., jako oprávněnými a JUDr. B. K., advokátkou se sídlem R. , Liberec, vedenou v ČAK pod evidenčním číslem jako schovatelkou, kdy v uvedeném období nenaložila s finanční hotovostí 185.000 Kč způsobem, dohodnutým ve výše vedené smlouvě, svěřenou finanční hotovost, složenou na její účet u eBanky, a. s., č. nepoužila na úhradu daně z převodu nemovitosti, jak bylo dohodnuto, ale v rozporu s uzavřenou smlouvou a v rozporu s § 16 a § 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanovícími advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže a dále v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č. 2/2003 z 24. 6. 2003, které nabylo účinnosti 28. 9. 2003, stanovícího povinnost vést advokátní úschovy na účtu banky, kdy tento účet musí vždy vykazovat zůstatek, který nesmí být nižší než součet prostředků klienta, peníze v období od 7. 1. 2004 do 12. 9. 2005 z účtu vyčerpala a tímto jednáním způsobila manželům M. a J. B. škodu ve výši 185.000 Kč,
II. v době od 1. 10. 2004 nejpozději do 12. 9. 2005 finanční hotovost ve výši 132.101 Kč, kterou převzala dne 7. 1. 2004 na základě smlouvy o úschově, uzavřené tohoto dne mezi J. D., a J. D., jako složiteli, Stavební hradeckou společností, a. s., zastoupenou P. B., jako oprávněnou a JUDr. B. K., advokátkou se sídlem R. , Liberec, vedenou v ČAK pod evidenčním číslem jako schovatelkou, v uvedeném období nenaložila s finanční hotovostí 132.101 Kč způsobem, dohodnutým ve výše uvedené smlouvě, tedy neužila ji ani na úhradu kupní ceny garáže ve prospěch oprávněné, ani ji uplynutí doby schovacího vztahu, tedy po 30. 9. 2004 nevrátila podle smlouvy schovateli, a v rozporu s § 16 a 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanovícími advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, a tímto jednáním způsobila manželům J. a J. D. škodu ve výši 132.101 Kč.

Za tento přečin bylo u obviněné JUDr. B. K. podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na trest, který byl obviněné uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2005, č. j. 3 T 87/2005-806, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2006, č. j. 55 To 442/2005-870.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněné JUDr. B. K. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl usnesením ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 31 To 593/2011, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné a státního zástupce jako nedůvodná zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 31 To 593/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 31 T 593/2011, podal nejvyšší státní zástupce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V odůvodnění svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že již okresní soud neakceptoval argumentaci státního zástupce, prezentovanou v závěrečné řeči, podle které mělo být jednání obviněné kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ). Že došlo ke svěření a že obviněná jako advokátka měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozených, je nesporné. Spornou je otázka naplnění znaku přisvojení si cizí věci. Pokud se týká znaku přisvojení si cizí věci, odkázal nejvyšší státní zástupce na odbornou literaturu a na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 8 Tdo 882/2012. Jestliže obviněná v prvním případě převzala 185.000 Kč a složené peníze z účtu vyčerpala, a ve druhém případě převzala částku 132.101 Kč a tuto částku neužila na úhradu kupní ceny a nevrátila ji poškozeným, přičemž v obou případech měla peníze po dobu několika let uschovat do trezoru, je zřejmé, že si peníze přisvojila. Obviněná s penězi naložila v rozporu s účelem, za kterým ji poškození peníze svěřili a současně tím zmařila základní účel svěření. Nedošlo ani k úhradě daně, ani k úhradě kupní ceny garáže. Obviněná díky tomu získala možnost neomezené dispozice s danými prostředky. Zda a jakým způsobem poté s penězi nakládala, již není podstatné. Podstatné je, že poškození byli zbaveni možnosti se svými prostředky disponovat bez ohledu na existenci předchozího smluvního ujednání s obviněnou, o čemž svědčí ta skutečnost, že se marně snažili obviněnou kontaktovat ve snaze domoci se navrácení svých peněz. Následná náhrada škody ze strany obviněné je ve vztahu k naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu zcela bez významu.

Stanoviska soudů nižších stupňů, že se obviněná neobohatila, jsou nesprávná. Obviněná si zjednala na dobu několika let možnost neomezeně disponovat s prostředky poškozených, a to proti jejich vůli. Pokud jde o myšlenku okresního soudu, že obviněné nelze prokázat zlý úmysl v době, kdy peněžní prostředky přebírala, jde o úvahu nadbytečnou. Měla by své místo pouze tehdy, pokud by obviněná byla stíhána pro podvod. Nesprávným směrem se ubírají i úvahy krajského soudu, pokud hovoří o tom, že nebylo prokázáno, že obviněná peníze pro potřebu svou či jiného užila. Užívání zpronevěřené věci není nezbytné. Nesprávná je i úvaha krajského soudu, podle které nelze u obviněné dovodit úmysl poškozeným peníze nikdy nevyplatit a ponechat si je pro svoji potřebu. Takový úmysl není znakem trestného činu zpronevěry. Zpronevěrou může být za splnění dalších podmínek jakýkoliv výkon quasi-vlastnických práv nad věcí např. i zastavení věci (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Žádat bez přihlédnutí k dalším okolnostem případu existenci úmyslu svěřené peníze nikdy nevyplatit a ponechat si je pro svou potřebu, je tedy chybou.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 31 To 593/2011, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 1 T 199/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněná JUDr. B. K., jíž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Riedlové tak, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud.

Nejvyšší státní zástupce také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také nejvyšší státní zástupce. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že státní zástupce při závěrečné řeči navrhl změnu kvalifikace na trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 3 tr. zák. V projednávaném případě obviněná v rámci své činnosti advokátky převzala do úschovy finanční částky, které vrátila až na základě započatého trestního stíhání. Nalézací soud poznamenal, že obviněná se na úkor poškozených neobohatila, nelze ani prokázat úmysl obviněné v okamžiku přijetí peněz do úschovy, že je nevrátí nebo s nimi naloží jinak než podle dohody s klienty (srov. str. 4 až 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud zdůraznil, že z dokazování provedeného v rámci hlavního líčení nevyplynuly žádné nové, natolik významné skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu právní kvalifikace na rozdíl od podané obžaloby, kde i státní zástupce jednání obviněné kvalifikoval jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (srov. str. 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Na základě provedeného dokazování lze mít bez pochybností za prokázané, že obviněná nedodržela své povinnosti, když předmětné částky složené do úschovy neužila smluveným způsobem a při nakládání s úschovami postupovala v rozporu se zákonnými i stavovskými předpisy a tím způsobila škodu poškozeným. Není již ale prokázáno, že by si peníze ponechala pro svoji potřebu, užila je pro potřebu svoji či někoho jiného a sebe nebo jiného tak obohatila. Z výpisů z účtů bylo zjištěno, že obviněná měla ke dni 7. 1. 2004 na svém účtu u eBanky sumu přesahující 7 mil. Kč. Těžko lze přijmout úvahu, že obviněná svoji povinnost nesplnila s úmyslem přisvojit si svěřené prostředky a nakládat s nimi jako s vlastními. Podle výpovědi obviněné peníze měla složené v trezoru doma. Následný debet na účtu v roce 2006, tj. s dvouletým odstupem, nemůže bez dalšího znamenat, že obviněná peníze užila pro svoji potřebu. Lze tedy dovodit porušení povinností obviněné, že peníze nebyly vloženy na samostatný účet úschov, ale skutečnost, že peníze později nevložila na založený účet úschov, bez dalšího neznamená, že by si peníze přisvojila (srov. str. 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž upozornil na okolnost, že obviněná se od počátku roku 2006 vyhýbala nástupu výkonu trestu odnětí svobody, do kterého byla dodána až v prosinci roku 2007. Přitom manželé B. obviněnou chtěli kontaktovat až po doručení platebních výměrů z listopadu 2006, a svědek D. uvedl, že peníze ponechal u obviněné, jednal se správcem konkurzní podstaty a potom byla obviněná nekontaktní, když jak je zřejmé z dopisu správce konkurzní podstaty ze dne 18. 4. 2006 (č. l. 19 spisu), výzvy na vydání úschovy byly činěny právě v tomto období. Úmyslem obviněné tedy nebylo vyhýbat se poškozeným, ale vyhýbala se orgánům činným v trestním řízení a nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. V tomto lze spatřovat pochybení a porušení povinností obviněné, ale nelze dovodit, že by si takto počínala v úmyslu poškozeným peníze nikdy nevyplatit a ponechat si je pro svoji potřebu. Žádný důkaz nevyloučil její obhajobu, že peníze měla po celou dobu uloženy doma v trezoru. Je přitom prokázáno, že v okamžiku, kdy byla ve výkonu trestu odnětí svobody a byla seznámena s tím, že je proti ní vedeno trestní řízení, peníze poškozeným vyplatila (srov. str. 9 až 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. [nyní § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku] se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu (díle jen věc ), která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Pod­sta­tou zna­ku při­svo­je­ní si ci­zí vě­ci u skut­ko­vé pod­sta­ty trest­né­ho či­nu zpronevěry je sku­teč­nost, že pa­cha­tel vy­lou­čí z dispozice s ní opráv­ně­nou oso­bu. O přisvojení věci tedy může jít i v pří­pa­dě, kdy s přisvo­je­nou ci­zí vě­cí ni­jak dá­le ne­dis­po­nu­je, ale od­mí­tá ji vy­dat opráv­ně­né oso­bě. Jestliže si tedy pachatel věc svévolně ponechává, ne­ní pak roz­hod­né, jak po­té, co si věc při­svo­jil, s ní sku­teč­ně na­klá­dá a zda s ní vů­bec ně­jak na­klá­dá (srov. přiměřeně č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 882/2012). Na druhé straně nikoli každou dispozici s věcí proti příkazu svěřitele je možno považovat za zpronevěru. Nestačí např. pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci nebo jiné podobné jednání, šlo by však o zpronevěru, pokud by pachatel odmítl věc svěřiteli vrátit. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu. Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 248 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy.

Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Podstatou trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), ale i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností. Prostor pro aplikaci skutkové podstaty podle § 220 tr. zákoníku je i v souvislosti s možným trestním postihem dalších forem majetkové trestné činnosti, zejména v té její části, kde se prokáže jen úmyslné porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a tím způsobený vznik škody nikoli malé, nedojde však k přisvojení si věci ani k obohacení pachatele nebo jiné osoby Srov. k tomu publikovaná rozhodnutí pod č. 48/1951 a č. 21/2002 Sb. rozh. tr. S přihlédnutím k tomu je trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 255 tr. zák.) subsidiární k zpronevěře podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 248 tr. zák.), neboť vyžaduje pouze porušení podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobení tím jinému škody nikoli malé. Osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je ve smyslu § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ten, u něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je v souvislosti s konkrétní činností nebo konkrétním úkonem péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy.

Nejvyšší soud přezkoumal k dovolání Nejvyššího státního zástupce jak rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to včetně jejich odůvodnění, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním. Právní posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku použité oběma soudy nižších stupňů je správné. Na druhé straně je třeba z hlediska jeho odůvodnění souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že nalézací soud nesprávně dovozuje, že při případném uplatnění trestného činu zpronevěry by zde úmysl obviněné JUDr. B. K. musel být již v okamžiku přijímání peněz do úschovy, když naopak u trestného činu zpronevěry může úmysl pachatele vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci (viz obecný výklad k zpronevěře shora). Pokud se týká závěrů odvolacího soudu, nelze bez dalšího dovozovat, naprostou nesprávnost jeho úvah, pokud tento soud hovoří o tom, že nebylo prokázáno, že obviněná peníze pro potřebu svou či jiného užila, neboť užívání zpronevěřené věci není podle názoru nejvyššího státního zástupce vyjádřeného v dovolání nezbytné. V tomto směru je sice třeba s nejvyšším státním zástupcem souhlasit, že zákonem není při zpronevěře vyžadováno nakládání nebo využívání takto svěřených peněz ve prospěch obviněné či někoho jiného, ale jejich přisvojení, které spočívá, jak již bylo shora uvedeno, v tom, že pachatel naloží s věcí (zde s penězi poškozených) v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, čímž vy­lou­čí z dis­po­zi­ce s ní opráv­ně­nou oso­bu, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele však nemůže být považována za zpronevěru. Nestačí např. pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci nebo jiné podobné jednání, kam je třeba zařadit právě jednání obviněné. V tomto směru je třeba chápat i ne zcela jasné a soustředěné vyjádření odvolacího soudu, že není již ale prokázáno, že by si peníze ponechala pro svoji potřebu, užila je pro potřebu svoji či někoho jiného a sebe nebo jiného tak obohatila. Odvolací soud tím chtěl nepochybně vyjádřit, byť nikoli z hlediska použité formulace zcela správně, že si obviněná peníze nepřisvojila v shora uvedeném smyslu a že sebe nebo jiného neobohatila, což má význam z hlediska posouzení vztahu trestných činů zpronevěry a porušení povinnosti při správě cizího majetku, jak to vyplývá ze shora citované judikatury. Navíc k tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že dovolání jen proti důvodům není ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné.

Pokud by mělo být uvažováno o právní kvalifikaci jednání obviněné JUDr. B. K. jako zpronevěry podle § 248 tr. zák., resp. § 220 tr. zákoníku, muselo by být v projednávané věci prokázáno, že si svěřené finanční prostředky přisvojila, což však nelze dovozovat pouze z toho, že postupovala při nakládání s uschovanými finančními hotovostmi v rozporu s advokátními předpisy. O přisvojení nepochybně může jít i v případě, kdy pachatel s přisvojenou věcí nijak dále nedisponuje ani s ní nenakládá, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 1000 v sešitu 36/2007 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 882/2012), ovšem právě posledně uvedený závěr v jednání obviněné JUDr. B. K., jak bude blíže rozvedeno níže, prokázán nebyl. K tomu již správně podotknul odvolací soud, že obviněná se od počátku roku 2006 vyhýbala nástupu výkonu trestu odnětí svobody, a proto se pohybovala na neznámých místech i pro orgány činné v trestním řízení. Jakmile se však obviněná dozvěděla, že je trestně stíhána (trestní stíhání bylo vůči ní zahájeno jako proti uprchlé srov. č. l. 2 a násl. spisu), peníze poškozeným vyplatila (č. l. 317 až 329, zejména č. l. 320 spisu). Poškozený J. B. podepsal dne 5. 6. 2008 prohlášení, že mu uvedeného dne byla vyplacena částka 185.100 Kč (srov. č. l. 334 spisu). Rovněž poškozený J. D. podepsal dne 5. 6. 2008 prohlášení, že mu byla obviněnou vyplacena částka 132.101 Kč (srov. č. l. 336 spisu). Pokud se týká bodu I. výroku rozsudku nalézacího soudu, platební výměry na daň z převodu nemovitosti jsou datovány až 6. 11. 2006 (srov. č. l. 37 a 38 spisu), což je období, kdy již byl na obviněnou vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Svědek J. B. u hlavního líčení uvedl, že asi po dvou letech dostal žádost z finančního úřadu, že má zaplatit daň z převodu nemovitostí. Když šel do kanceláře k JUDr. K., obviněná tam již nebyla. Svědek rovněž potvrdil, že mu bylo zaplaceno rovněž penále vyčíslené finančním úřadem. Svědek podepsal prohlášení o vyrovnání dluhu. Na otázku zda věděl o tom, že by finanční úřad zaslal platební výměr obviněné, odpověděl, že o tom neví (srov. č. l. 379 spisu). Pokud jde o bod II. výroku rozsudku nalézacího soudu, podle přípisu Dr. B. ze dne 18. 4. 2006, byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem podána žádost o povolení prodeje garáže mimo veřejnou dražbu, dále byla vyzvána JUDr. B. K. k vydání finanční hotovosti, která u ní byla složena do advokátní úschovy. JUDr. K. však na výzvu žádným způsobem nereagovala. Proto Dr. B. vyzval manžele D., aby vypověděli smlouvu o úschově s JUDr. K. a finanční hotovost si vyzvedli zpět (srov. č. l. 19 spisu). Rovněž i v tomto případě se tak jedná o období, kdy se obviněná JUDr. B. K. skrývala před orgány činnými v trestním řízení. Svědek J. D. u hlavního líčení vypověděl, že úschova byla na dobu určitou, asi na 6 měsíců. Stavební hradecká mu jí však nestihla prodat, protože mezitím proběhl konkurz, takže peníze zůstaly u obviněné i po době, do které byla uzavřena smlouva na úschovu. Svědek písemně o výplatu peněz nepožádal, v té době již řešili probíhající konkurz se správcem, který mu řekl, že je možné úschovu použít na úhradu přímo jemu. Obviněnou kontaktoval určitě ještě v roce 2004 a bylo to určitě až po době úschovy. Žil v domnění, že i když uplynula doba úschovy, bude moci peníze použít na úhradu nemovitosti. Předmětná peněžní částka mu byla nakonec vyplacena (č. l. 378 spisu). K tomu dále svědek vypověděl, že věděl, že podmínky pro vyplacení Hradecké společnosti nebyly, tedy věděl, že peníze jim JUDr. K. nevyplatila. Svědek rovněž uvedl, že převzal zpět finanční hotovost a podepsal prohlášení, kde potvrdil, že peníze mu byly vyplaceny (srov. č. l. 336 spisu). Na otázku, zda ví, kdy byl obviněné doručen vklad, resp. kupní smlouva, uvedl, že to neví, ale myslí si, že jí to nikdy doručeno nebylo (srov. č. l. 379 spisu).

Ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že došlo k přisvojení si věci a k obohacení pachatele nebo jiné osoby, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení § 220 tr. zákoníku subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, publikované pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. V tomto ohledu lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že nebylo obviněné prokázáno, že by sebe nebo někoho jiného obohatila. Obviněná měla ke dni 7. 1. 2004 jako zůstatek na svém účtu u banky sumu přesahující 7 mil. Kč (srov. č. l. 42 spisu). Je tedy zřejmé, že v případě poškozených M. B. a J. B. ještě takřka s ročním odstupem od doby, kdy byla uzavřena smlouva, disponovala na tomto účtu několikanásobně vyššími finančními prostředky, než které byly potřeba k úhradě daně. V případě J. D. složené peníze nikdy na účet vloženy nebyly, což vyplývá z výpisu z účtu, přičemž ze smlouvy o úschově je zřejmé, že peníze byly složeny v hotovosti. Je tedy zřejmé, že ani následný debet na účtu u banky, když debetním se stal až v roce 2006, tedy až s dvouletým odstupem, nemůže bez dalšího znamenat, že by obviněná užila peníze pro svou potřebu (v podrobnostech srov. str. 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) či si je přisvojila ve smyslu shora uvedených názorů. Nejvyšší soud má ve shodě se závěry obou soudů nižších stupňů rovněž za to, že nebylo nijak prokázáno, že by se peníze v trezoru obviněné nenacházely (srov. č. l. 388 spisu), stejně tak nebylo prokázáno, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce, že si obviněná po dobu několika let zjednala možnost neomezeně disponovat s prostředky poškozených, a to proti jejich vůli, neboť obvinění usilovali o vrácení svých peněz, čímž se obviněná bezpochyby obohatila. Jak bylo Nejvyšším soudem ze spisu zjištěno, poškození v případech obou útoků neusilovali o vrácení peněz v době předcházející období, kdy se obviněná JUDr. B. K. skrývala před orgány činnými v trestním řízení (podle závěru odvolacího soudu od počátku roku 2006), z důvodů odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 3 T 87/2005, ve spojení s unesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 55 To 442/2005, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a k trestu zákazu činnosti poskytování právních služeb a výkonu advokacie na dobu osmi let a vydání příkazu k jejímu dodání do výkonu trestu odnětí svobody ze dne 3. 3. 2006 (srov. č. l. 259, 290 až 305 spisu). Platební výměry na daň z převodu nemovitosti zaslané J. B. a M. B. jsou datovány až dne 6. 11. 2006 (č. l. 37 až 39 spisu). V případě druhého skutku zde vznikla komplikace s prohlášením konkurzu na Stavební hradeckou společnost, a. s., kdy správce konkurzní podstaty Dr. J. B. měl vyzvat obviněnou k vydání finanční hotovosti, ale kroky k jejímu vrácení byly činěny až počátkem roku 2006, což vyplývá z dopisu správce konkurzní podstaty ze dne 18. 4. 2006, podle kterého JUDr. K. na tuto výzvu žádným způsobem nereagovala, a proto poškozené J. a J. D. vyzval, aby smlouvu o úschově s JUDr. K. vypověděli a finanční hotovost si vyzvedli zpět (č. l. 19 spisu), ovšem v té době se již obviněná vyhýbala orgánům činným v trestním řízení v obavě z dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Toto zjištění odpovídá svědecké výpovědi J. D., který k tomu uvedl, že pokud peníze u JUDr. K. zůstaly i po té době, kdy uplynula lhůta podle smlouvy o úschově, tak o výplatu peněz písemně nepožádal, protože v té době již řešili probíhající konkurz se správcem konkurzní podstaty a ten mu řekl, že je možné úschovu použít na úhradu přímo jemu konkurznímu správci (viz č. l. 378 p. v. spisu). Nejvyšší soud proto z těchto důvodů v návaznosti na shora citovaná rozhodnutí obou nižších soudů dospěl k závěru, že znak přisvojení cizí věci , která byla obviněné JUDr. B. K. svěřena, nebyl prokázán. Skutečnost, že obviněná peníze vrátila a tím nahradila způsobenou škodu, jakmile se dověděla o svém trestním stíhání, s tím, že J. B. zaplatila i penále, je prokazována jak prohlášeními poškozených na č. l. 334 a 336 spisu, tak i jejich svědeckými výpověďmi u hlavního líčení. Na základě všech těchto skutečností má tak Nejvyšší soud za to, že v případě obviněné JUDr. B. K. byl postup soudů nižších stupňů správný, jestliže její jednání kvalifikovaly jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v zásadě z hlediska právního posouzení v souladu s podanou obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, ve které nebyl skutek posouzen jako trestný čin zpronevěry, ale původně ještě před účinností trestního zákoníku jako dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 31 To 593/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 1 T 199/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněné JUDr. B. K. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné a státního zástupce uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z přezkoumaných rozhodnutí obou nižších soudů a obsahu spisu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami, namítaná právní kvalifikace skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je správná a odpovídající zákonnému vymezení této skutkové podstaty, a proto Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce i obviněná JUDr. B. K. souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném rozhodnutí, učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.