5 Tdo 609/2007
Datum rozhodnutí: 13.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 609/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání podaném obviněným M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 To 222/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 1 T 125/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 1 T 125/2004, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který mu byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný je povinen nahradit škodu společnosti Č. D., a. s., ve výši 2 559 191,90 Kč a § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 To 222/2006, rozhodl tak, že odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný M. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Úvodem svého podání dovolatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 193/04, (ze dne 13. 7. 2006), I. ÚS 670/05 (ze dne 24. 4. 2006) a IV. ÚS 216/04, (ze dne 28. 11. 2005), podle nichž lze v rámci dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění soudů, pokud měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Namítl, že ve věci nebylo prokázáno, že by on sám svým aktivním jednáním zajistil veškeré předpoklady pro neoprávněný odběr elektrické energie, event. by o takové skutečnosti alespoň věděl. Výsledkem dokazování v této trestní věci bylo pouze zjištění existence tzv. černé přípojky , nikoli však to, že by o tom obviněný věděl. Dále pak v tomto smyslu opakoval svou obhajobu založenou na tvrzení, že neměl v úmyslu odebírat neoprávněně elektrickou energii, nevěděl o tom, že by tak činil, a ani nebyl s neoprávněným odběrem srozuměn. Vyslovil přesvědčení, že v daném případě soudy nerespektovaly zásadu trestního řízení in dubio pro reo a provedené důkazy tak nehodnotily výlučně v jeho prospěch.

V další části svého dovolání vyslovil námitky týkající se rozhodnutí soudů o náhradě škody, které se týkaly jednak osoby poškozeného a jednak stanovení rozsahu škody. Společnost Č. D., a. s., které byl soudy přiznán nárok na náhradu škody, není podle názoru obviněného osobou aktivně legitimovanou k tomuto nároku. Uvedená společnost totiž nemohla převzít práva původně poškozené společnosti (Z., a. s.), poněvadž na cesi se nevztahuje ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. Podle názoru obviněného zákonná úprava přechodu práv poškozeného na jeho právního nástupce je v trestním řízení možná pouze při přechodu určitého práva , kam smluvní cese nespadá. Dále obviněný označil určení výše škody znalcem, které převzaly i soudy obou stupňů, za teoretický výpočet, což považoval za nepřípustné. Zpochybnil celý znalecký posudek vypracovaný znalcem T. G., označil jej za nepřezkoumatelný a podrobněji rozebral jednotlivá pochybení, jichž se měl znalec dopustit (zahrnul do výpočtů i objekty, které neexistovaly po celé období neoprávněného odběru, neodlišil legálně napájené předměty od nelegálně napájených, nezohlednil nevyužívanost objektu v zimních měsících a k vyčíslení škody použil normu ČSN /česká státní norma/, která není obecně závazným právním předpisem). Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a věc vrátil tomuto soudu v k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten reagoval na výtky obviněného, jež se týkaly výkladu důvodů dovolání Nejvyšším soudem. V protikladu k tvrzení obviněného o možnosti namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávnost skutkových zjištění, zdůraznil přípustnost pouze námitek právní povahy, povinnost dovolacího soudu respektovat skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a povahu dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tato tvrzení opřel o rozhodnutí Ústavního soudu: usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 73/03. Uvedl, že v části svého dovolání obviněný vytkl soudům způsob, jakým hodnotily důkazy, a proto tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod uvedený dovolací důvod podřadil námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže a námitku zpochybňující aktivní legitimaci poškozené společnosti Č. D., a. s. Obě však shledal neopodstatněnými. Uvedl, že úmysl přímý byl v průběhu trestního řízení dostatečně prokázán a především v rozhodnutí odvolacího soudu adekvátně odůvodněn. Upozornil, že v souladu s rozhodovací praxí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 487/2004) není trestný čin krádeže spočívající v neoprávněném odběru elektrické energie naplněn vybudováním nelegálního okruhu, nýbrž samotným černým odběrem. Č. D., a. s., je podle názoru státního zástupce osobou oprávněnou k nároku na náhradu škody vůči obviněnému, protože přechodem práv na právního nástupce ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř. je i postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 až § 530 obč. zák. Změna v osobě věřitele se nedotýká práv a povinností dlužníka ze závazkového právního vztahu, proto není třeba ani jeho souhlasu k takovému úkonu či vyrozumění předem (§ 526 obč. zák.). Formulace ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. podle názoru státního zástupce tak jednoznačně dopadá i na případy smluvní cese a společnost Č. D., a. s., tak byla oprávněna vykonávat v posuzované trestní věci práva původního věřitele (postupitele), a proto považuje výrok o náhradě škody za bezvadný. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím, popř. i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usnesení ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, či v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že řízení o dovolání není třetí instancí, kde by bylo možno provádět dokazování a nahrazovat tak skutková zjištění nižších soudů. Dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí uvedených v § 265a tr. ř. V rámci řízení o dovolání nemůže dovolací soud přezkoumávat skutkový stav věci v celém jeho rozsahu, jinak by se totiž dostal do role soudu prvního stupně, který je nejlépe způsobilým a zákonem určeným ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do role soudu odvolacího, který může provést zásahy do zjištěného skutkového stavu (srovnej § 147 až § 150 a § 250 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Ústavní soud v uvedených rozhodnutích vyslovil mimo jiné názor, že správnost hodnocení důkazů nalézacím soudem podle jeho vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.) přezkoumává ve smyslu § 254 tr. ř. soud druhého stupně a Nejvyšší soud pak do takového hodnocení důkazů zasahuje výhradně při zjištění extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Právní námitkou, která odpovídá důvodu dovolání, jež obviněný uplatnil /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ ve svém dovolání, je absence zavinění jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněný ji založil v podstatě na tvrzení, že z obsahu provedeného dokazování nevyplývá, že by se on sám aktivně podílel na úpravách elektrických rozvodů přípojky vedoucí do předmětných nemovitostí, jichž je vlastníkem. Zdůraznil rovněž, že z důkazů nevyplynulo ani to, že by o vybudování černé přípojky věděl. Popřel, stejně jako po celé trestní řízení, že by si byl vědom nelegálního odběru elektrické energie a tím zpochybnil svou trestní odpovědnost.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek (v posuzovaném případě byla způsobena značná škoda). Úmysl pachatele se musí vztahovat na všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu.

Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý či eventuální). Pachatel se může ke spáchání trestného činu doznat a o existenci subjektivní stránky potom není pochyb, v praxi však bývá zavinění nejčastěji prokazováno nepřímo ze skutkových okolností, za nichž došlo ke spáchání trestného činu.

Soudy obou stupňů shodně vyslovily závěr o spáchání trestného činu krádeže obviněným ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud považuje takové právní posouzení zavinění v posuzované věci za zcela správné, odpovídající výsledkům důkazního řízení a okolnostem případu. Odvolací soud věnoval námitce obviněného, který ji uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku, poměrně obsáhlou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí včetně tvrzení obviněného, týkající se zařízení pro nelegální odběr elektřiny (str. 7, 8 usnesení). Naprosto logickým i přesvědčivým způsobem Krajský soud v Plzni vysvětlil, že obviněnému není kladeno za vinu, že by on sám instaloval zvláštní okruh pro rozvod kabelů, jež umožňovaly přímý odběr elektrické energie bez možnosti kontroly jeho množství dodavatelem. Odvolatel byl uznán vinným za jednání, kterým nelegálně a zcela vědomě prostřednictvím existujícího technického zařízení neoprávněně odebíral elektrickou energii. Na podporu svých závěrů o zavinění obviněného uvedl odvolací soud několik argumentů, z nichž přímý úmysl jako znak subjektivní stránky trestného činu krádeže jednoznačně vyplývá.

Obviněný provozoval, resp. chtěl provozovat malou vodní elektrárnu, je nepochybně osobou vybavenou dostatečnými znalostmi minimálně k orientačnímu (hrubému) odhadu spotřeby elektrické energie pro předmětné objekty v jeho vlastnictví. Není tudíž objektivně možné, aby po celou dobu provozování převážně podnikatelské činnosti v nemovitostech nerozpoznal, že naměřená spotřeba je neúměrně nízká. O tom svědčí i téměř osmdesátinásobný nárůst spotřeby po odpojení nelegálního okruhu. Také další okolnosti, (zfalšované revizní zprávy, konstantní nájemné nezohledňující změny ve spotřebě i ceně elektrické energie), svědčí o vědomém nelegálním odběru elektrické energie obviněným. Navíc Nejvyšší soud nad rámec uvedených argumentů dodává, že již samotné vnější uspořádání kabelů, (zřetelné na fotodokumentaci), i jejich umístění na předmětné části nemovitostí, působí i pouhým pohledem velice nestandardně již z hlediska zásad bezpečnosti i pro laického pozorovatele.

Pokud jde o právní posouzení věci včetně zavinění, je z hlediska námitky obviněného podstatné, že on jako vlastník předmětných nemovitostí, byl odběratelem elektrické energie nad rámec kupní smlouvy s jejím distributorem a díky technickým zásahům do kabelových rozvodů, tak mohl činit bez jakékoli možnosti kontroly množství odběru a následné úplaty. Jak správně vysvětlil již odvolací soud, samotná instalace nelegálního okruhu by nestačila k naplnění znaků dokonaného trestného činu krádeže (osoba, která tyto úpravy provedla, by mohla být odpovědná např. jako účastník na trestném činu). Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je rozhodující, že obviněný byl tou osobou, která se obohacovala (neoprávněně odebíral elektrickou energii, tj. přisvojil si věc tím, že se jí zmocnil) a činila tak na úkor distributora této energie, kterému tímto jednáním obviněného vznikla značná škoda. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 487/2004.) Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl tudíž naplněn neoprávněným odběrem zaviněným jednáním obviněného, nikoli samotnou technickou úpravou rozvodů, které tento odběr umožnily. Pro rozhodnutí o vině obviněného proto nebylo nutné objasňovat okolnosti, jež by vedly k identifikaci osoby či osob, jež provedly technický zásah do přípojky elektrické energie umístěné na nemovitostech patřících obviněnému.

Obviněný dále své dovolání zaměřil i proti výroku o náhradě škody, který vyslovil soud prvního stupně a jež, kromě nesprávného uvedení sídla poškozeného, na který upozornil pouze v odůvodnění napadeného usnesení, považoval za správný i odvolací soud. Podle názoru obviněného nebyla společnost Č. D., a. s., aktivně legitimována k přiznání nároku na náhradu škody obviněným. Poukázal na to, že k trestnímu řízení se s tímto nárokem připojila společnost Z. e., a. s., přičemž nárok byl přiznán výše uvedené společnosti Č. D., a. s. V takovém rozhodnutí spatřoval obviněný porušení ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., jež upravuje zákonný přechod práv poškozeného.

Takto formulovaná dovolací námitka však podle názoru Nejvyššího soudu nemá charakter námitky, jež by mohla naplňovat obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení totiž podle odvolatele nespočívá v samotné existenci, resp. vzniku nároku na náhradu škody a její výši, nýbrž zpochybňuje výlučně osobu poškozeného, kterému byl tento nárok soudem přiznán. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze dodává, že výše majetkové škody v případech, kdy nejde o škodu na věci či na majetkových hodnotách (věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla - § 89 odst. 13 tr. zák.), se výše plnění stanoví podle příslušných ustanovení hmotně právních předpisů, které tyto nároky upravují (srov. č. 15/1962 Sb. rozh. tr.). Náhradu za neoprávněný odběr elektřiny odběrateli nelze stanovit podle vnitřního uvážení, protože v tomto případě výše nároku je určena speciálním právním předpisem. V době, kdy podle skutkových zjištění obviněný páchal posuzovanou trestnou činnost, platil nejprve zákon č. 222/1994 Sb., energetický zákon, a prováděcí vyhláška č. 169/1995 Sb., která stanovovala způsob výpočtu škody při neoprávněném odběru elektřiny. Tyto právní předpisy byly nahrazeny zákonem č. 458/2000 Sb. (ten platí až do současné doby) a vyhláškou č. 297/2001 Sb., která s účinností od 1. 3. 2006 byla nahrazena vyhláškou č. 51/2006 Sb.

Porušení těchto zákonných norem, které stanoví nárok i výši plnění v případech neoprávněného odběru elektřiny, však obviněný ve svém dovolání nenamítl. Obviněný je přesvědčen o tom, že soudy nerespektovaly ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. a tvrdil, že společnost Č. D., a. s., nebyla v adhezním řízení aktivně legitimována jako právní nástupce původního poškozeného, společnosti Z. e., a. s.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 je poškozeným, který má v trestním řízení nárok na náhradu škody mimo jiné ten, komu byla trestným činem způsobena majetková škoda. Takovému účastníku řízení vznikají i zde uvedená procesní práva včetně možnosti navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Podle § 45 odst. 3 tr. ř., jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody podle předchozího ustanovení, přecházejí práva, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce. Názor obviněného, že právním nástupcem poškozeného nemůže být ten, komu byla pohledávka vůči pachateli trestného činu smluvně postoupena, není správný.

Z formulace ustanovení trestního řádu o přechodu práv poškozeného nelze dovodit, že by jakýmkoli způsobem omezovalo okruh osob, které se staly podle zvláštních právních předpisů právními nástupci poškozeného v trestním řízení. Komentář k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005. 321 s.) uvádí příklady, které mohou v soudní praxi nastat. Jedná-li se o úmrtí fyzické osoby, budou jejich právním nástupcem dědici, v případě zániku právnické osoby nebo převodu či přechodu práv právnické osoby pak právním nástupcem může být i jiná právnická osoba. Dosavadní výklad ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. připouští rovněž změnu osoby poškozeného v průběhu trestního řízení, v takové situaci právní nástupce pokračuje ve výkonu práv, resp. vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li poškozený již svůj nárok podle § 43 odst. 3 tr. ř., nemusí tak znovu činit právní nástupce, jen je třeba, aby dal výslovně najevo, že hodlá ve výkonu práv poškozeného pokračovat (viz citovaná pasáž komentáře.) O takový případ se jedná i v posuzované trestní věci.

Jak vyplynulo z listinných důkazů, které jsou obsaženy v trestním spise, dne 27. 10. 2005 byl pořízen zápis o předání a převzetí nepeněžitého vkladu podle § 60 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v znění pozdějších předpisů, mezi společnostmi Z. e., a. s., (předávající) a Č. D., a. s., (společnost), a to na základě smlouvy o vkladu části podniku ze dne 22. 8. 2005 uzavřené mezi těmito účastníky. Podle článku II., 1. část podniku, která je předmětem nepeněžitého vkladu je i část podniku předávajícího tvořená organizační složkou Distribuce , která mimo jiné poskytovala distribuční služby, řídila smluvní vztahy se zákazníky, připojení k síti a řešila neshody. Na základě těchto právních úkonů mezi oběma jmenovanými společnostmi došlo mimo jiné i k postoupení pohledávek, jež měl předávající vůči obviněnému M. N. Pro vklad spočívající v převodu pohledávky se podle § 59 odst. 6 obch. zák. použijí přiměřeně ustanovení o postoupení pohledávky uvedená v §§ 524 až 530 zák. č. 40/1964, občanského zákoníku, (dále jen obč. zák.). Podle uvedených ustanovení při postoupení pohledávky nastupuje do právního vztahu mezi věřitelem (postupitel Z. e., a. s.,) nový věřitel namísto původního (postupník Č. D., a. s.), aniž by jinak tento poměr doznal změny, pohledávka přechází ve stavu, v jakém existuje v době postoupení včetně příslušenství. Jde o dvoustranný právní úkon bez účasti dlužníka, k němuž není třeba jeho souhlasu ani vyrozumění předem.

Ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. upravuje nástupnictví poškozeného v trestním řízení (podrobněji výše) a dopadá i na případy zániku právnické osoby, jejímž právním nástupcem je jiná právnická osoba, která převzala nárok původního poškozeného vůči pachateli trestného činu, např. i formou postoupení pohledávky. V předmětné trestní věci tedy evidentně došlo k převodu práv právnické osoby, která byla původně v procesním postavení poškozeného, kterému vznikl nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Do těchto práv pak vstoupila jiná právnická osoba, které tak vznikl nárok na plnění z titulu náhrady škody v daném trestním řízení.

Z těchto důvodů není námitka obviněného (byť výslovně nesměřovala proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení jiné skutečnosti) důvodná. Nejvyšší soud jen dodává, že byla obviněným uplatněna již v odvolacím řízení, přičemž Krajský soud v Plzni se s ní správným způsobem vypořádal.

Závěrem Nejvyšší soud dodává, že v rámci dovolacího řízení nijak nepřihlížel k těm námitkám obviněného, jimiž napadal obsah znaleckého posudku vypracovaného znalcem T. G., neboť tyto nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Stejnou námitku, která je procesního charakteru, navíc obviněný vznesl již v rámci odvolání a odvolací soud na ni dostatečně reagoval a sám provedl doplňující výslech tohoto znalce. Z jeho písemného posudku i ústního vyjádření tak vyplývá, že při výpočtu výše škody, která vznikla neoprávněným odběrem elektřiny v průběhu protiprávního období, vycházel maximálně ve prospěch obviněného.

Část dovolacích námitek tedy nespadala pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ty, které bylo možno pod tento dovolací důvod podřadit, postrádaly opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová