5 Tdo 604/2005
Datum rozhodnutí: 11.05.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 604/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 169/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, byl obviněný J. K. uznán vinným pod bodem 1 až 4 trestným činem porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák., pod bodem 1, 3 a 4 trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil tím, že

1.dne 16. 3. 2002 v době od 11.10 hodin do 11.20 hodin v P. na sjezdu z H. m. ve směru do ulice A., jako člen policejní hlídky kontroloval řidiče motorového vozidla tovární značky VW Passat, M. R., jemuž po údajném zjištění zbytkového alkoholu z dechové zkoušky uložil pokutu ve výši 5.000,- Kč, přičemž M. R. měl pouze částku 3.300,- Kč, kterou obviněný přijal, aniž by mu vydal na tuto částku pokutové bloky, přičemž v této době se obviněný podle knihy služeb a knihy instruktáží měl nacházet v pěším úseku, takže se neoprávněně a o své vůli zdržoval mimo služební obvod a prováděl dopravní akce, aniž by o nich informoval své nadřízené,

2.dne 21. 4. 2002 v době kolem 11.00 hodin v P. na sjezdu z H. m. do ulice A., jako člen policejní hlídky kontroloval projíždějící řidiče motorových vozidel, přičemž v této době se obviněný podle knihy služeb a knihy instruktáží měl nacházet v úseku ve služebním obvodě M. o. P. Č. V. a nikoliv ve služebním obvodě M. o. P. Č. r. H.,

3.dne 11. 5. 2002 v době kolem 10.25 hodin v P., na sjezdu z H. m. ve směru do ulice A. jako člen policejní hlídky kontroloval řidiče motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia - Combi, Ing. L. M., po provedené orientační dechové zkoušce s pozitivním vyhodnocením na alkohol, což kontrolovaný řidič vyloučil, požadoval po něm pokutu 5.000,- Kč a převzal částku 3.500,- Kč, aniž by vydal na tuto částku pokutové bloky, přičemž v této době se obviněný podle knihy služeb a knihy instruktáží měl nacházet v úseku ve služebním obvodě M. o. P. Č. r. V. a nikoliv ve služebním obvodě M. o. P. Č. r. H.,

4. dne 11. 5. 2002 kolem 10.50 hodin v P., na sjezdu z H. m. ve směru do ulice A., jako člen policejní hlídky kontroloval řidiče motorového vozidla tovární značky Mercedes ML 27CDI, T. F., po provedené orientační dechové zkoušce s pozitivním vyhodnocením na alkohol, což kontrolovaný řidič vyloučil, požadoval po něm pokutu ve výši 10.000,- Kč, protože řidič T. F. u sebe takovou částku neměl, odešel si vybrat do bankomatu a poté ji předal obžalovanému, aniž by mu obviněný na tuto částku vydal pokutové bloky, přičemž v této době se obviněný podle knihy služeb a knihy instruktáží měl nacházet v úseku ve služebním obvodě M. o. P. Č. r. V. a nikoliv ve služebním obvodě M. o. P. Č. r. H.

Za tyto trestné činy byl obviněný J. K. podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému za toto jednání dále uložen i peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ nevykonání peněžitého trestu v určené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdnů. Dále mu byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu povolání v ozbrojených silách a ozbrojených sborech na dobu 5 let.

Naproti tomu byl obviněný J. K. tímto rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 21. 4. 2002 v době kolem 11.00 hodin v P. na sjezdu z H. m. ve směru do ulice A., jako člen policejní hlídky kontroloval řidiče motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, Ing. J. B., po provedené orientační dechové zkoušce vyměnil trubičku s negativním zbarvením za trubičku reagující pozitivně na alkohol s tím, že věc bude nadále řešena pokutou ve výši 15.000,- Kč, a od řidiče B. převzal částku 5.000,- Kč, aniž mu vydal na tuto částku pokutové bloky.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. K. odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. D. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání především namítl, že ve vztahu ke všem čtyřem skutkům kladeným mu napadenými rozhodnutími za vinu nejde o trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák., protože jeho jednání nenaplňovalo znaky jakéhokoli, byť i jiného trestného činu. H. m. v P. totiž podle dovolatele spadá do policejního služebního obvodu, ve kterém byl služebně zařazen a měl právo se zde jako policista pohybovat a vykonávat služební úkony. Toto své tvrzení podepřel i skutečností, že jeho kolega, policista J. Č. jako svědek před odvolacím soudem potvrdil, že na stejném místě spolu s odsouzeným rovněž prováděl služební úkony, a byl potrestán pouze kázeňským trestem, dále v této souvislosti zmínil i písemné "Prohlášení" ze dne 26. 8. 2002, ve kterém výše uvedená tvrzení potvrdili i další policisté.

Mimo toho obviněný soudům obou instancí vytýká nesprávné hodnocení možnosti použití utajeného videozáznamu jako procesního důkazu, soudem označeného jako doplňující důkaz. V návaznosti na tento videozáznam dovolatel především polemizuje se závěry jak soudu prvního, tak i druhého stupně ohledně hodnocení skutečností, jež měly či neměly být uvedeným důkazem prokázány, a klade své, od hodnocení provedených důkazů oběma soudy odlišné, závěry do souvislosti s výpověďmi svědků Č. a K. Následně ve zbytku dovolání zaměřil dovolatel své výtky převážně vůči výše zmíněnému videozáznamu, nacházejícímu se na neoznačené neautorizované videokazetě připojené ke spisu, který považuje za sporný důkaz s odkazem na § 158d odst. 5 tr. ř. a § 160 odst. 4 tr. ř., když namítá, že po prvním zjištění údajné trestné činnosti policistů nebyl vyžádán souhlas státního zástupce k dalšímu sledování a pořizování videozáznamů. K videozáznamu nebyl také připojen protokol s uvedením blíže identifikujících údajů. Za této situace je přesvědčen, že pokud tento důkaz nebyl během řízení vyřazen, jak požadovala již v přípravném řízení obhajoba, má otázka právního hodnocení použití takto získaného důkazu pro trestní řízení zásadní význam nejen pro tento spor. Navíc k tomuto videozáznamu namítá i nepřezkoumatelnost nahrávky z důvodu neznámých zásahů do záznamu na ní, přičemž se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že lze tuto nahrávku použít jako doplňující důkaz s odkazem na to, že vinu je možno prokázat pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků zákonem aprobovaných. Z těchto důvodů dospěl dovolatel k závěru, že řízení je zatíženo procesní vadou týkající se použití blíže neautorizovaného videozáznamu jako procesního důkazu, který je obhajobou hodnocen jako nepřezkoumatelný a neopakovatelný, pořízený v rozporu s trestním řádem, a proto namítá, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti závěr soudu o jeho vině a o naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinností dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. a zároveň i trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nepřesvědčivý.

V závěru dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, a současně aby zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud následně přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že dovolatelem deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že jednání obviněného, popsané ve výroku o vině, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinností dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. K této námitce pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že hlídkovou službu příslušníků P. Č.r., která se svou povahou a významem blíží typické dozorčí službě, lze považovat za jinou službu podle uvedeného zákonného ustanovení § 286 odst. 1 tr. zák. Výkon této služby však byl v tomto případě nedílnou součástí výkonu pravomoci veřejného činitele obviněným K. Sám obviněný splňoval podmínku speciálního subjektu, který může být pachatelem uvedeného trestného činu. V dané situaci bylo porušení pravidel služby obdobné službě dozorčí ve smyslu § 286 odst. 1 tr. zák. předpokladem pro spáchání přísněji trestného deliktu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto trestný čin podle § 286 odst. 1 tr. zák. je nutno posoudit jako prostředečný delikt, který je konzumován trestným činem podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., takže se v jednočinném souběhu neuplatní obě v úvahu připadající právní kvalifikace, nýbrž jen kvalifikace přísnější podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., která je ve vztahu k § 286 odst. 1 tr. zák. také právní kvalifikací speciální. Z toho důvodu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ jiného rozhodnutí vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný J. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Na základě dovolání podaného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto hledisek se Nejvyšší soud mohl zabývat dovoláním obviněného, který ve svém dovolání uplatnil zejména námitky skutkové povahy, spočívající v odlišném hodnocení provedených důkazů, včetně jejich procesní použitelnosti, přičemž pro závěr o své nevině požadoval změnu hodnocení skutkových zjištění zejména soudu prvního stupně, z kterých vyšel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění soudů obou instancí, zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaných skutků, jak byly soudem zjištěny, a to svou výtkou, že nepovažuje za správný závěr soudu o tom, že svým jednáním obviněný naplnil oba výše zmíněné trestné činy současně, tedy že došlo k jednočinnému souběhu, když je přesvědčen, že o trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. nešlo.

Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. je mimo jiné i příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.

Další trestný čin, který je obviněnému J. K. kladen napadenými rozhodnutími za vinu, je trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák., který spáchá ten, kdo v dozorčí nebo jiné službě závažným způsobem, byť i z nedbalosti, poruší předpisy nebo pravidla této služby. Za "dozorčí službu" je třeba podle tohoto ustanovení považovat službu, kterou služební předpisy ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů výslovně označují za dozorčí službu. Za "jinou službu" se považuje taková služba, která není výslovně označena jako služba dozorčí, ale svým významem odpovídá dozorčí službě. Je jí například také hlídková služba policie, pokud nemá povahu strážní služby, stálá služba na odděleních policie apod. (srov. k tomu i č. 12/1985 Sb. rozh. tr.).

Porušení předpisů nebo pravidel služby závažným způsobem je takové porušení stanovených povinností, které konkrétně ohrožuje účel služby. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen voják (srov. k tomu § 90 odst. 4 tr. zák. ve znění platném v době spáchání činu a od 1. 1. 2005 i § 90 odst. 6 tr. zák.), který je v dozorčí nebo jiné službě. Pro úplnost je třeba k tomu dodat, že i když od 1. 1. 2005 nejsou příslušníci bezpečnostních sborů považováni za vojáky ve smyslu trestního zákona, s ohledem na ustanovení § 90 odst. 6 tr. zák. se na ně ustanovení o trestném činu porušování povinností dozorčí služby podle § 286 tr. zák. i nadále vztahuje. Předpisy nebo pravidla dozorčí nebo jiné služby mohou mít formu nařízení nebo rozkazu.

Nejvyšší soud po důkladném a pečlivém prostudování přiloženého spisu v návaznosti na skutková zjištění učiněná v napadeném usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, neshledal v této trestní věci námitku dovolatele, že jeho jednáním nemohlo dojít k souběhu jak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, tak i trestného činu porušování dozorčí služby, důvodnou, neboť ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že ve všech čtyřech skutcích s odkazem na výše uvedenou citaci těchto skutků v tomto rozhodnutí byla učiněna skutková zjištění plně odpovídající provedeným důkazům, když výpovědi svědků prokázaly činnost obviněného J. K. jako kontrolujícího policisty, způsob jeho jednání, které u skutků pod body 1, 3 a 4 ze dne 16. 3. 2002 a ze dne 11. 5. 2002 (2x) vykazuje shodné znaky, jako jsou kontrolní dechová zkouška, sdělení jejího pozitivního výsledku, jakož i návrh způsobu řešení vzniklé situace blokovou pokutou na místě včetně nabídky, že v případě, že kontrolovaný řidič u sebe neměl obviněným požadovanou částku, mohl dát částku nižší nebo si ji mohl dodatečně opatřit, avšak obviněný mu na tuto, byť poměrně krátkou dobu, zadržel doklady od vozidla, aby zajistil opětovný příjezd kontrolované osoby zpět. Tyto provedené důkazy podle zjištění soudu prvního stupně nezávisle na sobě prokázaly shodně i tu skutečnost, že při zaplacení pokuty nebyly vydávány ani v jednom případě pokutové bloky. Z dalších skutkových zjištění, vyplývajících především z videozáznamu přiloženého ke spisu a následné identifikace přítomných policistů z něj, provedené svědkem V. K., služebně zařazeným v té době jako zástupce vedoucího M. o. P.- V., důvodně vyplynulo, že v předmětném čase se na inkriminovaném místě nacházel spolu s dalšími kolegy i obviněný J. K., kterého svědek dostatečně přesně identifikoval, a také, že místo, kde se obviněný se svými kolegy nacházel, nespadá pod jejich územní odpovědnost, ale patří do kompetence M. o. H. (viz č. l. 248 až 249 spisu). Taktéž bylo opatřeno stanovisko I. M. V., byť původně vyžádané v souvisejícím řízení vedeném proti Z. K. obviněnému ve věci téhož soudu pod sp. zn. 24 T 164/2002, které ovšem bylo v tomto řízení přečteno jako listinný důkaz, neboť se týkalo též obviněného J. K. Z tohoto sdělení vyplynulo, že ve dnech uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl prováděn úkon - předmětný videozáznam - oddělením kontroly a stížností S. h. m. P. P. Č. r., a to podle § 42f zákona č. 283/1993 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v rámci prováděné kontrolní činnosti, která byla vykonána v souladu s Nařízením Ministerstva vnitra č. 9/2000, o vnitřní kontrole (srov. č. l. 208 spisu). Podle § 42f odst. 1 cit. zákona č. 283/1993 Sb. je policie oprávněna, je-li to potřebné pro plnění úkolů policie, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu služebního úkonu nebo služebního zákroku. Lze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu v napadeném usnesení ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, že předmětný videozáznam byl pořízen v souladu s cit. zákonem č. 283/1993 Sb., o Policii České republiky, když šlo o místo veřejnosti přístupné, kde mělo docházet k páchání trestné činnosti ze strany policistů, přičemž se nejednalo o sledování konkrétních policistů, jako sledování osob a věcí ve smyslu ustanovení § 158d tr. ř., neboť skryté použití videokamery bylo v daném případě prostředkem kontroly dění v prostoru, na který se žádná ústavně zakotvená ochrana práv nevztahuje, a proto lze takový záznam jako důkaz v trestním řízení použít, zvláště když je obviněný J. K. z výše uvedeného jednání usvědčován především výpovědí svědka J. Č., který ve své výpovědi zcela jednoznačně uvedl, že společně s obviněným a Z. K. kontrolovali projíždějící auta na H. m. a že byl u toho, když obviněný také vybíral pokuty. Tento svědek rovněž vypověděl, že za toto jednání byl kázeňsky postižen, neboť byli na místě, kde být neměli. Také svědek Z. K. uvedl, že na H. m. auta stopovali, a to vždy ve složení dle rozpisu služeb, z čehož je pak patrno, že obviněný se skutečně v předmětné době na H. m. nacházel, ač měl být společně s kolegy ve služebním obvodě M. o. P. Č. r. v P.-V.

Nejvyšší soud z těchto skutkových zjištění vycházel, když neshledal žádný existující extrémní nesoulad mezi těmito skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou instancí z nich vyvozenými. Mohl tudíž konstatovat, že obviněný svým jednáním skutečně naplnil v případě skutků pod body 1 až 4 v rozsudku skutkovou podstatu trestného činu porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák., a pod body 1, 3 a 4 zároveň i skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vzhledem k tomu, že obviněný jedním skutkem naplnil skutkovou podstatu dvou různých trestných činů, došlo takto k jednočinnému nestejnorodému souběhu těchto trestných činů.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že není správné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pokud se v něm uvádí, že v dané situaci bylo porušení pravidel služby obdobné službě dozorčí podle § 286 odst. 1 tr. zák. předpokladem pro spáchání přísněji trestného deliktu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a z tohoto důvodu je proto nutno posoudit trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. jako prostředečný delikt, který je předpokladem pro spáchání přísněji trestného deliktu, a proto je konzumován tímto trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., takže se v jednočinném souběhu neuplatní obě v úvahu připadající právní kvalifikace, nýbrž jen kvalifikace přísnější, jíž je ve vztahu k § 286 odst. 1 tr. zák. také speciální trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. vyplývá princip, podle kterého každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a stupeň nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost (srov. č. 25/1964 Sb. rozh. tr.) a ten bude zpravidla nejlépe vystižen, pokud bude skutek právně kvalifikován podle všech ustanovení trestního zákona, jejichž znaky jsou jím naplněny. Zároveň je však třeba vždy posoudit, zda se nejedná o některý z případů tzv. zdánlivého souběhu, tj. zda jednočinný souběh není v posuzovaném případě vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný souběh je vyloučen zejména v případech poměru speciality, subsidiarity nebo tzv. faktické konzumpce.

Především je třeba uvést, že tzv. faktická konzumpce, která vylučuje jednočinný souběh trestných činů a na níž poukazuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, je tu tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným, produktem základního trestného činu. Předpoklady tzv. faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (srov. č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.), nebo jinak řečeno, tzv. faktická konzumpce se vytváří faktickým průběhem činu, přičemž vztah tzv. faktické konzumpce je nahodilý a vytváří se případ od případu. Podle názoru Nejvyššího soudu však obviněným J. K. spáchaný trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. nelze považovat za prostředek relativně malého významu ve srovnání s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale ani za vedlejší, málo významný produkt tohoto trestného činu, neboť shora uvedené jednání obviněného spočívající v porušování pravidel jiné služby tím, že neoprávněně a o své vůli se zdržoval mimo služební obvod a prováděl dopravní akce, aniž by o nich informoval své nadřízené, bylo podstatně širší a nevyčerpávalo se pouze zneužíváním pravomoci veřejného činitele, které naopak se podle shora uvedeného skutkového zjištění překrývalo s tímto podstatně širším jednáním jen v poměrně úzkém rozsahu, pokud obviněný J. K. po provedené orientační dechové zkoušce s pozitivním vyhodnocením na alkohol, což zpravidla kontrolovaný řidič vyloučil, požadoval po něm pokuty v různé výši a následně převzal shora uvedené částky, aniž by na ně vydal pokutové bloky. Správnosti tohoto závěru svědčí i skutečnost, že jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebyly posouzeny všechny případy (útoky), v kterých se obviněný dopouštěl podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, porušování pravidel jiné služby, kvalifikované jako trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. (srov. popis jednotlivých dílčích aktů a zejména jednání obviněného ze dne 21. 4. 2002 pod bodem 2 v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002). Z těchto důvodů nedošlo k tzv. faktické konzumpci trestného činu porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. přísněji kvalifikovaným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Pokud státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal ve svém vyjádření i na poměr speciality trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák., ani s tímto nelze souhlasit. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. V posuzovaném případě však mají oba trestné činy odlišný objekt, neboť objektem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejnými činiteli a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob, o kterých veřejní činitelé rozhodují v rámci jejich pravomoci a v souladu s právním řádem, kdežto objektem trestného činu porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. je zájem na řádném plnění povinností dozorčí služby nebo jiné služby, za níž lze považovat i hlídkovou službu policie (srov. Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 2. Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 247 a násl. a 395 a násl.), a proto jednočinný souběh není v tomto případě vyloučen, byť se tyto objekty mohou v konkrétním případě zčásti překrývat, jako tomu bylo i v tomto konkrétním případě. Přitom však nelze přehlédnout, že porušování povinnosti jiné služby spočívalo především ve výkonu služby mimo obvod M. o. P. Č. r. v P. - V., což bylo z hlediska poměru uvedených skutkových podstat jednání podstatně širší a zcela rozdílné od jednání obviněného J. K. ze dne 16. 3. 2002 a ze dne 11. 5. 2002 (2x), kvalifikovaného v bodech 1, 3 a 4 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, pod bodem 1 až 4 jako trestného činu porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 1, 3 a 4 jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaného obviněným J. K., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací náležitě právně posoudil všechny skutečnosti pro dané právní posouzení podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť vznesené námitky dovolatele byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Z těchto důvodů je třeba dospět k závěru, že v případě obviněného J. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky jím uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.