5 Tdo 602/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 602/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání, které podal obviněný O. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 7 To 262/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 8/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 3 T 8/2006, byl obviněný O. G. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se měl ve stručnosti dopustit tím, že jako jednatel společnosti O. , s. r. o., a zároveň jako osoba zmocněná dne 3. 1. 1997 valnou hromadou této společnosti ke všem dispozicím s jejím majetkem, vědom si její ekonomické situace a rozsahu neuspokojených pohledávek věřitelů, vytipoval subjekty, na něž bude převeden majetek společnosti, pro což připravil příslušné podklady včetně dohody se společností S., s. r. o., která dne 3. 9. 1999 postoupila pohledávky za společností O. , s. r. o., na tyto subjekty, dne 9. 9. 1999 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti O. , s. r. o. (současně tak týž den i jeho dva společníci), a to na M. M., nar. 6. 1. 1970, nezaměstnanou osobu, která měla smlouvy o převodu majetku podepsat a které dne 9. 9. 1999 vystavil obviněný O. G. plnou moc k zastupování společnosti O. , s. r. o., aby M. M. mohl za společnost činit veškeré právní úkony v rozsahu práv a povinností statutárního orgánu společnosti do doby, než bude změna zapsána v obchodním rejstříku, k čemuž došlo dne 27. 9. 1999. Takto obviněný O. G. prostřednictvím M. M. uskutečnil svůj záměr prodat podstatnou část majetku společnosti O. , s. r. o., když M. M. za společnost O., s. r. o., uzavřel a podepsal dne 10. 9. 1999 smlouvu o prodeji čerpací stanice v S. s příslušenstvím v hodnotě nejméně 2.417.680,- Kč, na jejímž základě se vlastníkem nemovitostí stala společnost E., a. s. (později B., a. s.), dne 10. 9. 1999 smlouvu o prodeji ve výroku o vině specifikovaných pozemků, na jejichž základě se majitelem pozemků v hodnotě nejméně 1.618.566,- Kč a práv k nedokončené čerpací stanici v hodnotě 4.132.674,- Kč stala společnost B-T., a. s., dne 21. 9. 1999 smlouvu o prodeji čerpací stanice v H. s příslušenstvím (pozemky) v hodnotě 4.804.890,- Kč a smlouvu o prodeji zařízení a příslušenství čerpací stanice v hodnotě 740.000,- Kč s příbuznou obviněného O. G. M. V., čímž dosáhl převodu majetku společnosti O. , s. r. o., v hodnotě 13.713.810,- Kč za situace, kdy vůči dlužníku společnosti O. , s. r. o., existovaly neuspokojené splatné pohledávky věřitelů v rozsahu 32.499.993,- Kč, přičemž po převodu majetku, z něhož do výše jeho hodnoty ve výši 13.713.810,- Kč mohli být věřitelé uspokojeni, již společnosti O. , s. r. o., nezůstal v podstatě žádný majetek. Za uvedenou trestnou činnost soud obviněnému O. G. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Zároveň dotčeným rozsudkem okresní soud rozhodl o zproštění obžaloby obviněného Ing. I. I. pro totožný skutek kvalifikovaný obžalobou jako poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný O. G. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 7 To 262/2008, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především brojil proti naplnění znaku konkrétního pachatele daného trestného činu. Uvedl, že smlouvy o převodu majetku společnosti O. , s. r. o., uzavíral jednatel společnosti M. M., zatímco on již ve funkci jednatele v té době nepůsobil. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že by M. M. jednal jako jeho prostředník, byť mu několik dní předtím, než se stal jednatelem společnosti, udělil plnou moc k zastupování společnosti O. , s. r. o. Zcela tak odmítl úvahy o pachatelství trestného činu poškozování věřitele, vyjádřil přesvědčení, že i kdyby skutečně M. M. jednal z popudu obviněného, tak by jeho jednání mohlo být právně posouzeno jako účastenství a to ve formě návodu či pomoci. Dovolatel dále vyjádřil svůj názor o zaujatosti orgánů činných v trestním řízení a jejich záměru odsoudit jej za každou cenu, čemuž měla odpovídat vykonstruovanost celého skutku. Závěrem obviněný O. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila k dovolání prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že provedené důkazy svědčí o fiktivnosti převodu obchodních podílů na M. M., obviněný O. G. tudíž stále vystupoval jako jednatel společnosti O. , s. r. o. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto dovolatel nemohl být pouhým účastníkem na trestném činu, nýbrž jeho přímým pachatelem. Potud tedy státní zástupce považoval námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. V další části svého písemného vyjádření pak označil jiné hmotně právní vady, které způsobily nesprávnost napadených rozhodnutí. Jednak zpochybnil právní kvalifikaci skutku podle § 256 tr. zák., když v popisu skutku není obsažena informace, zda pohledávka společnosti S., s. r. o., za společností O. , s. r. o., byla skutečná či fingovaná. Za předpokladu, že by byla reálná, měl být skutek kvalifikován jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasil se způsobem určení výše škody. Soudy podle jeho názoru nezohlednily výsledky probíhajícího konkursního řízení, které mají vliv na zjištění, v jaké míře zůstaly pohledávky věřitelů opravdu neuspokojeny. Teprve poté lze v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 8/2000, str. 90) řádně určit výši škody. S ohledem na tyto důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit, a bylo podáno včas ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS.8/05. Mimo formálně deklarovaný důvod dovolání tak spadaly námitky obviněného proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež podle jeho přesvědčení celý skutek vykonstruovaly.

Uvedenému výkladu dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení odpovídala námitka, jíž dovolatel soudům nižších stupňů vytkl právní hodnocení znaku pachatele trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. S nedostatkem znaku subjektu souvisela právně relevantní výtka proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přímého pachatele. Okresním soudem popsaný skutek podle dovolatele vypovídá nanejvýše o účastenství na trestné činnosti jednatele společnosti O. , s. r. o., M. M. S těmito námitkami právního charakteru se Nejvyšší soud neztotožnil a posoudil je jako zjevně neopodstatněné.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se podle soudu prvního stupně obviněný O. G. dopustil v té alternativě, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku, čímž způsobil ve smyslu odst. 4 citovaného ustanovení škodu velkého rozsahu. Pachatelem podle dané skutkové podstaty může být pouze dlužník vlastních neuspokojených věřitelů. Jedná se tedy o konkrétně určený subjekt a v případě, je-li dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem i její statutární orgán nebo osoba, pověřená navenek zastupovat právnickou osobu. Jelikož je trestní odpovědnost v trestním zákoně založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob při naplnění znaků konkrétního trestného činu, bude v takových případech trestně odpovědná fyzická osoba oprávněná činit za dlužníka právní úkony (srov. ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., jež bylo do trestního zákona včleněno s účinností od 1. 1. 1998 zákonem č. 253/1997 Sb.; a z rozhodovací praxe viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 6 Tdo 588/2003, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, aj.). Typicky jménem obchodních společností mohou jednat členové jejich statutárních orgánů (např. jednatel společnosti s ručením omezeným), na něž se při splnění dalších zákonných podmínek (existence věřitele či věřitelů společnosti, jejíhož statutárního orgánu je členem, úplné či částečné zmaření uspokojení pohledávek takových věřitelů a úmyslné zavinění) trestní odpovědnost dlužníka vztahuje. Tento závěr je zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, např. č. 23/1999-II. a č. 47/2001 Sb. rozh. tr.

V posuzované věci soudy učinily skutková zjištění, podle nichž obviněný O. G. ještě v postavení jednatele společnosti O. , s. r. o., připravoval kroky k odstranění majetku této společnosti s cílem, aby nedošlo k uspokojení jejích věřitelů. Po zcela formálním převodu obchodních podílů všech společníků na M. M. to byl zase dovolatel, kdo se aktivně podílel na přípravě jednotlivých kupních smluv, jimiž byla společnost O. , s. r. o., v podstatě zbavena veškerého svého majetku. Zásadní z hlediska námitek obviněného bylo zabývat se otázkou, zda mohl být považován za konkrétního pachatele ve smyslu § 256 odst. 1 psím. a) tr. zák. i za situace, kdy jeho obchodní podíl ve společnosti (a rovněž obchodní podíl zbývajících společníků Ing. I. I. a M. K.) byl převeden na bílého koně M. M., jemuž v den převodu obchodních podílů byla dovolatelem a Ing. I. I. jako jednateli společnosti udělena plná moc k zastupování společnosti do okamžiku provedení zápisu změn v obchodním rejstříku. M. M. totiž podepsal smlouvy, na jejichž podkladě byla zcizena většina majetku společnosti O. , s. r. o. Nejvyšší soud dospěl k totožnému závěru jako okresní a krajský soud, že pachatelem trestné činnosti byl obviněný O. G., neboť z níže vyložených důvodů i po 9. 9. 1999, kdy došlo k převodu obchodních podílů společnosti na jediného společníka a jednatele M. M. a k udělení plné moci do doby změny zápisu v obchodním rejstříku, (srov. smlouvy o převodech obchodních podílů, notářský zápis a plná moc založené na č. l. 306 a násl.) vystupoval fakticky jako jednatel obchodní společnosti O. , s. r. o., právě obviněný O. G. a nikoli následný jediný společník a jednatel M. M., jehož lze označit za tzv. nastrčenou osobu .

Podle skutkových zjištění soudů to byl obviněný, kdo ze stávajících tří společníků vyvinul nejvyšší úsilí při přípravě konečného záměru, kterým bylo vyvedení majetku z obchodní společnosti O. , s. r. o., za účelem zbavení se povinnosti úhrady závazků, jež tato společnost měla u svých věřitelů. Obviněný v době výkonu funkce jednatele byl dalšími jednateli zplnomocněn k dispozicím s majetkem společnosti, a proto mohl sám zajistit přípravné kroky, spočívající jednak v převodu pohledávek společnosti O. , s. r. o. na subjekty, které po předcházející dohodě s obviněným následně nabyly převážně nemovitý majetek společnosti, jehož kupní cenu uhradily započtením. Převod obchodních podílů společnosti na M. M. tak představoval toliko formální právní úkon, který postrádal odraz v reálném chodu společnosti O. , s. r. o. , a tvořil součást záměru obviněného zbavit společnost majetku a znemožnit tak věřitelům uspokojit jejich oprávněné nároky. Obviněný svůj konečný cíl počal realizovat ještě v době, kdy byl jako statutární zástupce oprávněn jednat za obchodní společnost, součástí konečného záměru byl i převod obchodních podílů na osobu M. M., který byl v podstatě se svou úlohou srozuměn, o čemž svědčí i následné chování obviněného O. G. Ačkoliv smlouvy, jimiž došlo k prodeji čerpacích stanic, podepisoval nový jednatel M. M., v podstatě veškeré záležitosti kolem jejich prodeje zařizoval obviněný O. G. Např. konkrétně co se týče objektu v S., svědek L. H., bývalý pracovník firmy E., a. s., u hlavního líčení uvedl, že ve věci koupě čerpací stanice v S. jednal výlučně s obviněným, od něho majetek osobně přebíral a jenž podle názoru svědka vystupoval jako ten, který nám tu čerpací stanici předával, čili jako minulý vlastník nebo provozovatel (srov. č. l. 1077 a násl.). Také svědek M. M. svou výpovědí nepřímo potvrdil, že v celé transakci vystupoval jako bílý kůň a nikoliv jako osoba odhodlaná pokračovat v provozování podnikatelských aktivit společnosti O., s. r. o. Byť M. M. před okresním soudem vyjádřil úmysl dál tu společnost k něčemu vést (viz výpověď svědka na č. l. 1042 a násl.), takové tvrzení je ve zjevném rozporu se skutečností, když téměř okamžitě poté, co se dne 9. 9. 1999 stal jediným jednatelem a společníkem společnosti O. , s. r. o., zbavil obchodní společnost jejího veškerého majetku (prodej čerpacích stanic a k nim příslušejících pozemků ve dnech 10. 9. 1999, 13. 9. 1999 a 21. 9. 1999, viz č. l. 386 a násl., 424 a násl. a 347 a násl.). Skutečnost, že v majetku společnosti O. , s. r. o., se nacházely pouze ve výroku o vině specifikované nemovitosti (tři zcizované čerpací stanice s pozemky), potvrdil správce konkursní podstaty společnosti O. , s. r. o., svědek JUDr. J. N. (srov. č. l. 1074). M. M. přitom věděl, že společnost vlastnila právě tyto objekty a za konkrétní předmět její činnosti sám označil prodej pohonných hmot (srov. č. l. 1042). Evidentně si tak musel být vědom také toho, že jím nabývaná společnost O. , s. r. o., nebude fakticky schopná nadále pokračovat v dosavadním podnikání, a jeho opačné proklamace proto působí nanejvýš nevěrohodně. Zjištěné okolnosti tak jednoznačně nasvědčují tomu, že M. M. se pro obviněného O. G. stal v podstatě živým nástrojem pro realizaci jeho konečného cíle, odejmout obchodní společnosti O. , s. r. o. zásadní část jejího majetku a zbavit tak oprávněné věřitele možnosti uspokojit jejich pohledávky.

V této souvislosti lze dodat, že v obchodování s pohonnými hmotami naopak pokračoval obviněný O. G., a to na čerpací stanici v H. Ještě před prodejem této nemovitosti příbuzné obviněného M. V. v září 1999 bylo smlouvou ze dne 22. 12. 1997 právě ve prospěch dovolatele (viz výpis z katastru nemovitostí ze dne 8. 3. 2000 založený na č. l. 373-374) a jeho manželky zřízeno věcné břemeno užívat předmětnou nemovitost. Jak dále zjistil Nejvyšší soud z veřejně dostupných webových stránek katastru nemovitostí www.nahlizenidokn.cuzk.cz, dotčenou parcelu a na ní stojící budovu, vše v katastrálním území H., list vlastnictví č. , v současné době vlastní obviněný O. G. společně s manželkou L. G. Vše tedy nasvědčuje tomu, že jediný, kdo od počátku chtěl obchodovat s pohonnými hmotami, byl dovolatel, a nikoli nový společník a jednatel obchodní společnosti O. , s. r. o., M. M. či kupující M. V.

Další významnou okolností, jež podporuje správný závěr o pachatelství obviněného, je personální propojenost subjektů, jež postupovaly své pohledávky za společností O. , s. r. o., na vytipované kupce čerpacích stanic [společnosti S., s. r. o., (nyní B., s. r. o., v likvidaci) a S., s. r. o.]. Konkrétně ve společnosti S., s. r. o., jež postoupila své pohledávky specifikované ve smlouvách na č. l. 334, 384 a 423 jak na M. V., tak na E., a. s., i B. T., a. s., v inkriminované době vykonával funkci jednatele Ing. I. I., a M. K. potom působil jako jednatel ve společnosti S., s. r. o., jež postoupila své pohledávky za společností O. , s. r. o., na společnost S., s. r .o. (viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 317). Převedení pohledávek z personálně propojených subjektů na právnické osoby, jež neměly k dlužníkovi zdánlivě žádný vztah a následně odkoupily od dlužníka jeho nemovitý majetek, se jeví jako součást předem promyšleného řetězce událostí, jehož článkem byl i převod obchodních podílů společnosti O. , s. r. o., na bílého koně M. M. Okresní soud, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, potom správně popsal jednotlivé kroky dotvářející celou situaci, když zřejmým cílem obviněného ve výsledku bylo znemožnit uspokojení pohledávek věřitelů společnosti O. , s. r. o.

Vzhledem k uvedeným zjištěním nemá dovolací soud pochyb, že obviněný O. G. realizoval prodej nemovitého majetku společnosti O. , s. r. o., ačkoli na příslušných kupních smlouvách je podepsán M. M. Ujednání o převodu obchodních podílů na M. M. bylo fiktivním právním úkonem, jenž neměl na chod společnosti (resp. nejbližší podnikatelské aktivity prodej jejího nemovitého majetku) žádný faktický dopad. Přestože následně smlouvy o prodeji majetku za obchodní společnost podepisoval M. M. z důvodu svého právního postavení jednatele, je evidentní, že osobou, která i po ztrátě oprávnění zastupovat společnost O. , s. r. o., fakticky provedla i ve výroku citované majetkové dispozice byl obviněný. Jimi tak došlo k završení celého komplexu úkonů, které obviněnému umožnily dosažení zamýšleného cíle. Od počátku totiž dovolatel jednal v úmyslu poškodit věřitele této společnosti v té míře, aby vůbec nebylo z čeho uspokojit jejich splatné pohledávky (stejně jako M. M. i dovolatel musel vědět, že čerpací stanice a s nimi spojené pozemky byly jediným majetkem společnosti). Se špatnou ekonomickou situací společnosti O. , s. r. o., která trvala již od roku 1997 (srov. výpověď JUDr. J. N. u hlavního líčení, č. l. 1073), přitom musel být obviněný O. G. jako nejdéle v ní působící jednatel a společník (jednatelem i společníkem od 30. 6. 1995) obeznámen, a právě proto, že se hospodaření společnosti nezlepšovalo, odhodlal se uskutečnit kroky, kterými by se vyhnul případným negativním důsledkům pokračování podnikání v rámci obchodní společnosti O. , s. r. o.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že plná moc ze dne 9. 9. 1999 (založená na č. l. 98 trestního spisu), jíž dovolatel spolu s Ing. I. I. jako jednatelé společnosti O. , s. r. o., zmocnili M. M. jednat jménem této společnosti do doby, než bude proveden zápis změn v osobách jednatelů a společníků společnosti O. , s. r. o., postrádala z právního hlediska relevanci. I bez existence tohoto zplnomocnění by totiž M. M. byl oprávněn činit právní úkony za společnost, neboť od účinnosti novely zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedené zákonem č. 142/1996 Sb., tj. od 1. 7. 1996 měl zápis do Obchodního rejstříku deklaratorní účinky, zatímco před účinností novely byly jeho účinky konstitutivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000). Jestliže pak obviněný O. G. ve svém dovolání naznačoval, že pouhým právním úkonem - udělením plné moci se nedopustil žádného trestného činu, oB.ně se ustálená soudní praxe postavila k otázce možnosti spáchání trestného činu v rámci běžné obchodní transakce tak, že za splnění dalších zákonných podmínek to možné je (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003). V posuzované trestní věci s ohledem na zjištěné skutečnosti však udělení plné moci svědku M. M. představovalo pouze jedno z několika jednání, která obviněný postupně činil ještě v postavení jednatele společnosti O. , s. r. o., a jimiž naplňoval svůj konečný záměr, přičemž v nich fakticky pokračoval již bez právního postavení statutárního orgánu. Pachatelství obviněného O. G., byť nelze zcela vyloučit ani spolupachatelství s dalšími osobami, jež však nijak nezpochybňuje správnost posouzení subjektu v předmětné věci, tak jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění soudů. Byl to obviněný, kdo zneužil svého postavení jednatele v obchodní společnosti, v době výkonu funkce jednatele (a zmocnění dalšími jednateli) dohodl s příslušnými osobami jednotlivé úkony, připravil potřebné podklady a po prodeji obchodního podílu pokračoval v uskutečňování svého cíle, jehož dosáhl za součinnosti M. M.

Pokud státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření vyslovil názor o možné změně právní kvalifikace skutku s ohledem na charakter pohledávek subjektů, na něž byl majetek společnosti O. , s. r. o., převeden, nebylo možné jej v dovolacím řízení posoudit. Dosavadní výsledky provedeného dokazování a jím odpovídající skutkové závěry totiž neposkytují skutkové podklady takového charakteru, aby bylo možné určit, zda převáděné pohledávky skutečně existovaly, anebo byly fiktivně vytvořeny za účelem úhrady kupní ceny za nabývaný majetek formou započtení. Z hlediska zákonné úpravy podmínek dovolacího řízení však ani nebylo možné tuto otázku řešit, neboť dovolatel tento argument ve svém dovolání neuplatnil, a Nejvyšší soud přitom přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

Nejvyšší soud posoudil právně relevantní námitku směřující proti hodnocení znaku subjektu skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. jako nedůvodnou. Protože shledal obviněného O. G. pachatelem trestného činu, nebylo možno přisvědčit dovolatelovým úvahám o jeho trestní odpovědnosti jako účastníka na trestném činu podle § 10 odst. 1 písm. b) či c) tr. zák. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly totiž proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a proti skutkovému základu rozhodnutí. V provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková zjištění tak, že obviněný O. G. naplnil všechny zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. tak, jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného O. G. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová