5 Tdo 601/2005
Datum rozhodnutí: 11.05.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 601/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 486/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 150/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 5 T 150/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že:

1.dne 14. 4. 2004 ve 23:00 hod. v B. na ulici V. před domem uchopil poškozenou J. P. rukama za krk, vyhrožoval jí opakovaně, že ji zabije, pokud mu nedá svoji peněženku, načež mu poškozená J. P. svoji peněženku s finanční hotovostí 1.200,- Kč ze strachu dala, i poté však požadoval další peníze, přičemž ji stále držel za krk; volání poškozené J. P. o pomoc uslyšely další osoby, které jí přispěchaly na pomoc, a obviněný poté svého jednání zanechal,

2.následně dne 14. 4. 2004 ve 23:10 hod. v B. na ulici N. vrazil do dveří domu, které odrazily poškozeného M. R. na vnitřní zeď v chodbě domu, následně jej několikrát udeřil pěstí do obličeje, uchopil jej za oblečení a mrštil jím o dveře v chodbě domu, přičemž po pádu poškozeného M. R. na zem jej stále bil a požadoval po něm peníze a mobilní telefon, v následném napadání mu zabránil až zákrok příslušníka Policie České republiky pátrajícího po něm z důvodu jednání, jehož se dopustil na poškozené J. P.; svým jednáním tak způsobil M. R. velkou podlitinu na pravé straně čela, podlitinu v oblasti pravé oční koule, krevní výrony ve spojivce pravého oka, drobné ranky na vnitřní straně rtu, pohmoždění přední strany dolní části horní čelisti, pohmoždění levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého ramenního kloubu, zlomeninu 6. a 7. žebra vlevo v zadní čáře podpažní a lehké podvrtnutí zevního konce levé klíční kosti ve spojení s výběžkem na lopatce, přičemž poškozený M. R. byl v důsledku toho citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 3 týdnů.

Za to byl obviněnému M. M. uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. M. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 486/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému M. M. doručen dne 30. 12. 2004, jeho obhájci dne 3. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 12. 2004.



Dne 2. 3. 2005 napadl obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť podle jeho názoru nebyl správně vyložen závěr příslušného znaleckého posudku v tom smyslu, že byl údajně v okamžiku obou útoků zcela při smyslech . Ze závěru tohoto znaleckého posudku totiž údajně jasně vyplývá, že obviněný byl ve stavu kombinované intoxikace alkoholu s psychoaktivními látkami, tudíž jeho schopnost rozpoznávací byla podstatně snížena a jeho ovládací schopnosti byly také podstatně sníženy natolik, že mohlo dojít k jejích vymizení. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil závěry znalkyně tak, jako kdyby uvedla, že jeho chronická posttraumatická stresová porucha se rozhodně žádným způsobem nepodílela na snížení ovládacích nebo rozpoznávacích schopností a v žádném případě nedošlo k jejich vymizení, což však podle obviněného znalkyně rozhodně neřekla. Obviněný v této souvislosti poukazuje na výpověď znalkyně, přičemž má za to, že ji soudy dříve činné ve věci nesprávně vyložily, resp. přímo tuto výpověď označuje za nedostatečnou. Obviněný dále shledává i podstatné rozpory v provedených důkazech, a to mezi výpověďmi svědků a výpovědí znalkyně.

Obviněný M. M. dále namítá, že požil vyšší než předepsané množství prášků, což společně s požitým alkoholem mělo zásadní vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, které tak byly minimálně podstatně sníženy, případně zcela vymizelé. V takovém případě lze podle jeho mínění úspěšně pochybovat o tom, že by vědomě užil násilí proti poškozeným.

Obviněný M. M. rovněž zásadně nesouhlasí s hodnocením jeho obhajoby soudem prvního stupně, který ji údajně považoval za účelovou a nevěrohodnou, což v dovolání dále rozebírá. Tento soud podle mínění obviněného také nesprávně hodnotil skutečnost, že nebyl řádně poučen o následcích požití alkoholu na léky, které užívá. Obviněný napadá i výrok o trestu, jehož výši označuje za nepřiměřenou, stejně tak jako uložení nepodmíněného trestu.

Obviněný M. M. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení odvolacího i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. M. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru v té části, v níž obviněný zaměřuje svoji argumentaci na obsah své obhajoby a na způsob jejího posouzení soudy činnými dříve ve věci v souvislosti s celkovým rozsahem provedeného dokazování, jeho námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod, stejně tak jako námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Státní zástupkyně má za to, že jimi není naplněn ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Za námitky stejného charakteru potom státní zástupkyně považuje i polemiku obviněného se závěry znaleckého posudku.

Za podstatu dovolání obviněného M. M. tak státní zástupkyně považuje jeho nesouhlas se závěrem soudů činných dříve ve věci, že v době činu nejednal ve stavu nepříčetnosti, a je tedy za své jednání trestně odpovědný. Státní zástupkyně v této souvislosti poukazuje na posudek znalkyně a tvrdí, že podle závěru soudů ovládací schopnosti obviněného nebyly vymizelé, a i kdyby tomu tak bylo, skutečnost, že byl svým ošetřujícím lékařem upozorněn na následky kombinace ordinovaných léků a alkoholu i vzhledem k vyjádření samotného obviněného o zkušenosti s takovou kombinací, zcela vylučuje závěr o jeho beztrestnosti. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. M. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. M. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci svých námitek obviněný M. M. napadá především skutkové závěry soudů týkající se jeho stavu v době činu a současně i postup soudů činných dříve ve věci při zjišťování tohoto stavu, zejména stran posouzení výpovědi znalkyně, resp. dalších výpovědí i výpovědi samotného obviněného. Existenci dovolacího důvodu tedy v naznačeném rozsahu obviněný shledává v tom, že soudy podle jeho mínění nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Podle nich obviněný napadl nejprve poškozenou J. P. a pod pohrůžkou zabití po ní požadoval peněženku a další peníze a následně fyzicky napadl poškozeného M. R., po kterém požadoval vydání peněz a mobilního telefonu, přičemž mu způsobil zranění konkretizované ve výroku o vině, to vše za stavu, kdy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly nepodstatně, popřípadě maximálně podstatně snížené, nikoli však vymizelé. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obdobný závěr je nutné učinit i stran dalších námitek obviněného M. M., prostřednictvím kterých napadá výrok o trestu, jehož výši označuje za nepřiměřenou, když současně zpochybňuje i správnost uložení nepodmíněného trestu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o dovolací řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného M. M. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný M. M. ve svém dovolání rovněž uvedl, že podle jeho názoru soudy dříve činné ve věci nesprávně posoudily subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť, jak vyplývá z předložené argumentace, má za to, že v době posuzovaných útoků byly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti minimálně podstatně sníženy, případně byly až vymizelé. Tato námitka byla na rozdíl od výše zmíněných uplatněna relevantně, neboť hodnocení subjektivní stránky pachatele, resp. jeho příčetnosti, je otázkou právního posouzení, které může být v dovolacím řízení přezkoumáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jinou věcí však je, zda byla námitka uplatněna i důvodně.

Jak již bylo zmíněno výše, ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v odůvodnění tohoto rozhodnutí a rovněž i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný M. M. byl v době spáchání útoků vlivem požití alkoholu a léků ve stavu, kdy jeho rozpoznávací schopnosti byly lehce, nepodstatně snížené a jeho ovládací schopnosti byly maximálně podstatně snížené, nikoli však vymizelé. Z toho je zřejmé, že nelze vyslovit právní závěr o úplné absenci rozpoznávací nebo určovací složky, neboť pro něj není dán skutkový podklad. Rovněž přihlédne-li se k povaze trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., obviněný ho spáchal jednoznačným a nekomplikovaným jednáním. V průběhu posuzovaného jednání tudíž zjevně nebyl u obviněného dán stav nepříčetnosti, jak naznačuje ve svém dovolání, tedy právní kvalifikace skutků byla i z hlediska příčetnosti učiněna správně a bez vad (srov. rozhodnutí publikované pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).

Obviněný M. M. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jak správně vyslovil Městský soud v Brně, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský soud v Brně, tudíž právní posouzení jeho jednání bylo provedeno správně a bez vad. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y