5 Tdo 59/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 59/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2007 o dovolání obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 398/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 77/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 T 77/2005, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. P., kterého se dopustili tím, že dne 14. 1. 2005 v H. K. u tzv. P. p. společně s pomocí kladiva a šroubováku násilím otevřeli příruční trezor, který předtím J. G. po vzájemné dohodě s oběma obviněnými odcizil ve S. v bytě své matky M. G., a z tohoto trezoru odcizili k její škodě nejméně 300,- Sk.

Za tento trestný čin byl obviněný V. D. odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 398/2006, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 398/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 T 77/2005, podal obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce Mgr. L. M. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně hodnotil jeho vlastní výpověď, dále výpovědi spoluobviněného P. i svědků G. a G. Dovolatel zdůraznil, že svou výpověď v průběhu řízení nijak neměnil, pouze k dotazům doplňoval. Nepopíral vědomost, že trezor patří výlučně matce G., nicméně na věci se podílel s tím, že se G. domáhá své věci. Před cestou do S. byl pouze požádán o pomoc s odvozem obviněným P., a za toto mu byla slíbena odměna. K otevření trezoru poskytl na požádání drobnou pomoc. Za přítomnosti obviněného vzal G. z obsahu trezoru pouze vkladní knížku na své jméno, a zda odebral z trezoru ještě další věci, mimo 300,- Sk, které si ponechal, neví. Následně obdržel částku 3.000,- Kč, jejíž vrácení nabídl při osobní návštěvě poškozené G., přičemž z jemu dostupných informací nemohl předpokládat, že páchá trestnou činnost. Přitom neměl jakoukoli potřebu opatřovat si peníze trestnou činností, neboť měl dostatek peněz z Anglie, kde byl v minulosti zaměstnán a opět tam na práci následně odjížděl. Soudy obou stupňů vzaly jako hlavní důkazy rozporuplné a naprosto nedůvěryhodné výpovědi G. a G., když tyto jeví značnou známku vykonstruovanosti a hrubé účelovosti. V další části svého dovolání obviněný zdůraznil, že trestný čin nespáchal, nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu a z provedeného dokazování je patrno pouze to, že může být stíhán toliko za trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl veden úmyslem zmocnit se cizí věci, když se o trestný čin nejedná ani s ohledem na nepatrnou výši škody. Dále ještě podotkl, že pokud se dovolací soud ohledně viny přikloní k názoru soudů nižších stupňů, pak trest obviněnému uložený, je co do výměry naprosto nepřiměřený, a to i vzhledem k trestu, který byl uložen iniciátorovi jednání P. Nakonec dovolatel znovu zdůraznil, že soudy obou stupňů z provedeného dokazování dovodily nesprávně skutkový stav věci, který bez opory v dokazování a bez odstranění důvodných pochybností vzaly za prokázaný, přičemž na základě nesprávně zhodnocených důkazů a posouzeného skutkového stavu věci vydaly nesprávná rozhodnutí.



V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, dále zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a následně aby buď vydal rozsudek, kterým obviněného zprostí obžaloby, anebo aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného V. D. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k tomuto dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel napadenému usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a to včetně těch, o které opírá své dovolání, neboť obviněný soudům obou stupňů vytkl jen způsob hodnocení důkazů a brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, přičemž se domáhal jiných a pro něj příznivějších skutkových zjištění, a až sekundárně namítl, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl shledán vinným, respektive požadoval, aby bylo jeho jednání právně posouzeno jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Také v té části, ve které obviněný brojí proti pravomocnému výroku o trestu, jde o námitky, jež nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b tr. ř. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. a v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než jaké zákon pro dovolání připouští.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouze nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Na základě podaného dovolání se Nejvyšší soud především zabýval námitkou obviněného V. D. směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., když podle jeho názoru z provedeného dokazování je patrno pouze to, že obviněný může být stíhán toliko za trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl veden úmyslem zmocnit se cizí věci, poněvadž si myslel, že J. G. se domáhá své věci a nikoli věci své matky, přestože jinak nepopíral vědomost o tom, že trezor patří výlučně matce J. G.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Jedním ze základních předpokladů takové trestně právní kvalifikace určitého jednání, jak vyplývá již ze samotného pojmu zmocní , je přítomnost úmyslu, a to buď ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a jednak na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, samozřejmě s výjimkou znaků subjektivní povahy.

Jak zjistil Nejvyšší soud, vycházely soudy obou stupňů zejména z výpovědí samotných spoluobviněných, které se v podstatných rysech navzájem doplňovaly či potvrzovaly. Tvrzení obviněného, obsažené v dovolání i v rámci jeho obhajoby v průběhu řízení před soudem prvního a zejména druhého stupně, že neměl povědomí o tom, že v trezoru, jehož násilné otevření ani jeden z obviněných nepopírá, se nacházejí věci matky J. G., soudy v porovnání s jeho výpověďmi z přípravného řízení nepovažovaly za pravdivé. Obviněný nedokázal vysvětlit, proč zejména v přípravném řízení (srovnej protokol o výslechu obviněného na č. l. 64, příp. 68 spisu) vypovídal opačně než v později uplatněné obhajobě, a to že slyšel J. G., který říkal, že v trezoru by měla mít matka schované nějaké peníze. Soud první instance shrnul obsah těchto výpovědí na straně 2 svého rozsudku v odůvodnění, dále vycházel z výpovědí spoluobviněného V. P. a svědka J. G. a na straně 6 svého rozhodnutí zhodnotil výsledky provedeného dokazování ve vztahu ke svým právním závěrům, kdy z výpovědí jednak zjistil, že obvinění jednali jako spolupachatelé již při odcizení trezoru, neboť jeli s J. G. do bydliště jeho matky, kde na něj počkali, až ho přinese a po jeho převezení k P. p. ho násilím za použití šroubováku a kladiva otevřeli a přisvojili si částku 300,- Sk. Podle vyjádření obviněného V. D. se přitom na páčení podíleli všichni tři. Z toho je třeba dovodit, že věděli o tom, že trezor patří matce J. G., která v něm měla uložené peníze (300 Sk), což jim J. G. říkal, přičemž to odpovídá i tomu, že J. G. nechtěl tento trezor otevírat v místě bydliště. Za prokázánu vzal nalézací soud i odcizenou částku ve výši nejméně 300,- Sk ke škodě M. G.

Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 398/2006, závěry soudu nalézacího zcela potvrdil, odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl a na straně 2 a 3 svého usnesení jen doplnil, že okresní soud správně vyšel z výpovědi i J. G., který potvrdil zájem obviněného V. D. a odsouzeného V. P. o cennosti jeho matky a po sdělení, že tato má doma trezor, pro něj jeli, J. G. ho přinesl, načež oba obvinění jej otevřeli a vzali minimálně 300,- Sk, které mu pak dali. Takto shodně vypověděl v přípravném řízení i obviněný V. D., a to i na počátku hlavního líčení, přičemž teprve posléze změnil výpověď, že trezor byl jejich , tedy rodiny J. G. Této změněné výpovědi nalézací soud správně neuvěřil, neboť výpověď v přípravném řízení učinil obviněný záhy po spáchání činu, dobrovolně a neměl ke svému doznání žádné výhrady. Tato výpověď je navíc shodná s výpovědí svědka J. G. i již odsouzeného V. P. v přípravném řízení (č. l. 73 spisu). Odvolací soud k tomu ještě zdůraznil, že Okresní soud v Hradci Králové správně poukázal na to, že vědomosti obviněného V. D. i již odsouzeného V. P. o skutečném vlastnictví trezoru jen podtrhuje fakt, že J. G. neměl od trezoru klíče, takže jej museli vypáčit, trezor odnesl bez vědomí matky a pachatelé zjišťovali jeho obsah mimo S. Odvolací soud hodnotil i věrohodnost svědecké výpovědi J. G., a to nejen ve vztahu k výpovědím obviněného V. D. a již odsouzeného V. P., ale i ve vztahu k psychiatrickému znaleckému posudku ohledně jeho duševního stavu, z kterého nevyplývá nic, co by apriori jeho schopnosti reprodukovat inkriminovaný děj zásadně ovlivňovalo. Navíc to, že hraje na automatech a požívá alkohol, sám doznával a dával to do souvislosti i s předmětnou stíhanou událostí. S ohledem na toto hodnocení provedených důkazů oběma soudy, s nímž se na základě přezkoumaného obsahu spisu plně ztotožňuje i Nejvyšší soud, je třeba uzavřít, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněný V. D. byl dostatečně seznámen s rozhodnými skutkovými okolnostmi stíhaného trestného činu, aktivně za podmínek spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. se podílel na odcizení a zejména vypáčení trezoru, po němž se společně s ostatními ke škodě matky J. G. M. G. zmocnil v něm uložených 300,- Sk, které si pak společně přisvojili, čímž naplnil znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to i z hlediska namítané subjektivní stránky, když se ho dopustil v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Za toho stavu věci nepřichází v úvahu kvalifikovat jeho jednání jen jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a to vypáčeného trezoru, jak navrhoval v odůvodnění svého dovolání, neboť vypáčení trezoru naplňující znak vloupání (§ 89 odst. 14 tr. zák.) bylo součástí jednání důvodně posouzeného jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., poněvadž směřovalo k zmocnění a přisvojení si cizí věci peněžní částky 300,- Sk na hotovosti z majetku M. G.

K námitce obviněného, že uvedenou částku 300,- Sk je třeba z hlediska výše způsobené škody považovat za nepatrnou, a proto se nemůže jednat o trestný čin, je třeba uvést, že skutečně nejde o částku vysokou, ale ustanovení § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. na rozdíl od § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. nevyžaduje způsobení škody nikoli nepatrné, a proto je třeba se zabývat ve smyslu kritérií uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. konkrétním stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, který není dán jen výší způsobené škody, jež je sice u trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. významnou okolností, ale nikoli okolností jedinou či rozhodující. Při posuzování konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost nelze zejména přehlédnout, že konkrétní okolnosti vloupání do trezoru provedené za účasti celkem tří osob ve spolupachatelství, kdy obvinění použili kladiva a šroubováku, přičemž došlo k podstatnému poškození příručního trezoru, který již nadále nemohl plnit svůj účel, svědčí o jejich rozhodnosti trestný čin spáchat, a to v podstatě bez ohledu na to jaké peněžní částky se po vypáčení trezoru budou moci zmocnit, neboť její výše jim nebyla s ohledem na zmíněné okolnosti případu známa. Dále nelze přehlédnout ani další již shora uvedené významné okolnosti, které ukazují, že obvinění jednali za podmínek spolupachatelství po předchozím uvážení a v přímém úmyslu zmocnit se cizí věci, a navíc proti majetku matky J. G. jako osoby mu zvláště blízké, což jsou další významné okolnosti z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a proto jejich jednání, včetně podílu obviněného V. D., který nebyl zanedbatelný (odvoz ostatních do Smiřic za účelem zmocnění se trezoru a bezprostřední podíl na jeho vypáčení), i podle názoru Nejvyššího soudu dosahuje potřebné závažnosti z hlediska naplnění materiálního znaku vyžadovaného v § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák. V tomto směru Nejvyšší soud nepřehlédl ani osobu obviněného V. D., který byl v minulosti již odsouzen, byť před delší dobou, za majetkovou trestnou činnost (viz č. l. 98 a 99 spisu).

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil se závěry odvolacího soudu učiněnými v napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 398/2006, když skutkové závěry soudu prvního stupně, které byly náležitě přezkoumány odvolacím soudem, a na ně navazující právní závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu ohledně viny obviněného V. D. jsou zcela správné a nepochybně svědčí o důvodnosti použité právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v té části, ve které obviněný brojí proti pravomocnému výroku o trestu a namítá bez bližšího zdůvodnění, že jde o trest nepřiměřeně přísný, jde o námitku, kterou nelze subsumovat pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ale ani pod některý jiný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., včetně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který vyžaduje, aby obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k tomu, že obviněnému V. D. byl uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné trestní sazby, je třeba se ztotožnit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém vyjádření k dovolání obviněného V. D. v tomto směru uvedl, že tato uplatněná námitka, která není ani odůvodněna, žádný dovolací důvod nenaplňuje.

V návaznosti na shora uvedené důvody pak nepřipadalo v úvahu ani naplnění obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kde je stanoveno, že dovolání lze podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti rozvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 398/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 T 77/2005, nevykazuje takové vady, pro které by bylo nutno tato rozhodnutí z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění v zásadě správně, a tyto skutkové okolnosti důvodně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to včetně naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Tyto závěry nalézacího soudu náležitě přezkoumal na základě odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové, který se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami jím uplatněnými již v rámci odvolání před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť odvolací soud se námitkami obviněného již náležitě zabýval, na základě nich přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a v souladu s obsahem spisu dospěl k závěru, že tento rozsudek nevykazuje obviněným namítané vady. S tímto závěrem se Nejvyšší soud s ohledem na to, co bylo již shora podrobně uvedeno, zcela ztotožňuje. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného V. D. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky již uplatněné v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal,Ph.D