5 Tdo 575/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 255 odst. 2,3 tr. zákoník, § 148 odst. 1,2,3 písm. c) tr. zák.



5 Tdo 575/2013-65
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2013 o dovolání, které podal obviněný R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 62/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 3/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 29 T 3/2009, uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku a trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v oblasti podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb v trvání 3 roků. Obviněnému byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen také peněžitý trest ve výměře 180 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500,- Kč, tedy celkem ve výměře 90 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.

Odvolání obviněného a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pobočka v Olomouci, který ho podal v neprospěch obviněného, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 62/2012, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Obviněný R. D. podal dne 20. 5. 2013 proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly s posouzením zprostředkovatelské smlouvy. Obviněný je přesvědčen, že mohl vykonávat zprostředkovatelskou činnost pro obchodní společnost IMPOL, s. r. o., protože takový postup není v rozporu se zákonem. Dále obviněný nesouhlasí se závěrem o nevýhodnosti smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 1. 1998, která podle jeho mínění odpovídala zákonu. Obviněný se však neztotožnil ani s názorem soudů obou stupňů, podle kterého je postavení společníka jednočlenné obchodní společnosti odlišné od postavení této společnosti. Podle obviněného je zde podstatný faktický stav, který spočívá v uplatňování rozhodujícího vlivu takového společníka na obchodní společnost. Obviněný považuje za nesprávné závěry soudů nižších stupňů ohledně způsobení škody trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. V této souvislosti uvádí, že nevznikla škoda státu, neboť daňová výhoda jedné z obchodních společností, v nichž působil, by se projevila jako daňová nevýhoda druhé z nich. Obviněný zpochybnil i správnost posouzení společenské nebezpečnosti, resp. společenské škodlivosti spáchaných činů.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 62/2012, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. D. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. D. je osobou oprávněnou podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], podal dovolání prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. D. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný R. D. však v převážné části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, a to pokud popírá vůbec spáchání posuzovaných skutků a vytýká neprokázání některých znaků skutkových podstat trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., zejména svého úmyslného zavinění. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. D., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval v převážné části svého dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného R. D. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku a trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného R. D., v níž zpochybnil opodstatněnost použité právní kvalifikace v posuzované věci. Přestože i tyto námitky jsou v podstatě založeny především na výhradách obviněného proti správnosti skutkových zjištění, která vzešla z dokazování provedeného soudy nižších stupňů, lze je formálně považovat za částečně odpovídající citovanému dovolacímu důvodu. V uvedeném směru jde pak zejména o tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním neporušil žádný zákon, neboť pouze vyvíjel zprostředkovatelskou činnost pro obchodní společnost, v níž působil.

Ke zmíněné námitce obviněného Nejvyšší soud připomíná následující. O naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku jde mimo jiné tehdy, pokud pachatel buď sám uzavřel určitou smlouvu, anebo dal popud k jejímu uzavření, přičemž taková smlouva je na úkor jednoho z více subjektů, v nichž pachatel zároveň působí. Současně se vyžaduje, aby se pachatel účastnil na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. K naplnění této skutkové podstaty ovšem není nutné, aby uzavřená smlouva (na úkor jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působí) byla součástí určité soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i jednorázový obchod. Podle právního názoru zaujatého v soudní praxi, od kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat, není ani nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel zároveň působí, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i neplatnou. Smluvní stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí (viz rozhodnutí pod č. 36/2000 a č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá z této nadále použitelné judikatury, stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání uvedeného trestného činu skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (viz rozhodnutí pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Z tohoto závěru mimo jiné vyplývá, že citovaná skutková podstata zde nerozlišuje mezi závažnějším či méně závažným porušením zákazu konkurence, protože k naplnění znaku charakterizujícího porušení zákazu konkurence zcela postačí, jestliže se pachatel v určité funkci nebo postavení (jako zaměstnanec, člen orgánu, společník atd.) účastní na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným či podobným předmětem činnosti a v tzv. obohacovacím úmyslu uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Pokud jde o nevýhodnost smlouvy (vyjádřenou zákonným znakem na úkor jednoho nebo více z nich ), Nejvyšší soud připomíná, že může spočívat v jakémkoli znevýhodnění jednoho podnikatele nebo jeho podniku vůči jinému, i když se nemusí nutně jednat jen o ekonomickou výhodu (viz např. rozhodnutí pod č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.).

Jak mimo jiné vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění v posuzované trestní věci, obviněný R. D. působil v obchodních společnostech UNTIL, s. r. o., (nyní Tele-Fonika Kabely CZ, s. r. o.) a IMPOL, s. r. o., jako jejich jediný společník a statutární orgán (jednatel), přičemž obě tyto společnosti měly také podobný předmět podnikání, který zde spočíval v obchodní činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Jestliže tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že nedošlo k žádnému faktickému výkonu zprostředkování prodeje na podkladě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, ačkoli obchodní společnost UNTIL, s. r. o., zaplatila za tuto činnost obchodní společnosti IMPOL, s. r. o., peněžní částku ve výši 4 580 038,50 Kč, nelze mít žádné pochybnosti jednak o stejném nebo podobném předmětu činnosti dotčených subjektů, jednak o úkornosti zmíněné smlouvy o zprostředkování.

Skutková zjištění vyjádřená v posuzované trestní věci ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho velmi podrobném, vyčerpávajícím a přesvědčivém odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu spolu s právními závěry zde obsaženými podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností potvrzují správnost použité právní kvalifikace. Takové právní posouzení tedy odpovídá všem zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku a je v souladu s dosavadní judikaturou, jak byla výše konkretizovaná.

Proto Nejvyšší soud neakceptoval ani námitky obviněného R. D., jimiž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů ohledně smlouvy o zprostředkování uzavřené podle § 642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), mezi obchodními společnostmi IMPOL, s. r. o., a UNTIL, s. r. o. Základní náležitostí tohoto smluvního typu je závazek zprostředkovatele vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je podstatné, že v daném případě uzavření předmětné smlouvy sice formálně odpovídalo citovanému ustanovení obchodního zákoníku, avšak obviněný ve skutečnosti nesplnil závazek ze smlouvy. Obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti IMPOL, s. r. o., totiž nevyvinul žádnou činnost směřující k tomu, aby obchodní společnost UNTIL, s. r. o., jako zájemce měla příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou. Zprostředkovatelská smlouva zde tedy byla jen prostředkem k odčerpání výše uvedené částky z majetku druhé jmenované společnosti a její převedení bez jakékoli protihodnoty do majetku prvně jmenované společnosti. Vzhledem k tomu jsou poněkud zbytečné nějaké úvahy o tom, zda zprostředkovatelská smlouva odpovídala právním předpisům.

Nejvyšší soud se zabýval rovněž námitkami obviněného R. D., jimiž zpochybnil možnost způsobení škody v souvislosti se svým postavením jako jediného společníka obou dotčených obchodních společností, byť škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (přiměřeně viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/2006-II. a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.), od které není důvodu se odchylovat, společníka obchodní společnosti, a to i když je jediným společníkem ve smyslu § 132 odst. 1 obch. zák., nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobu coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné právní subjekty. Jestliže tedy obviněný, který byl zároveň jednatelem a jediným společníkem poškozené společnosti s ručením omezeným (§ 105 a násl. obch. zák.), způsobil trestným činem škodu této obchodní společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, vyplývající ze zákona (§ 6 odst. 1 a § 105 odst. 1 obch. zák.), dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této společnosti. Přestože se závěry vyjádřené v citované judikatuře týkají zejména trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, lze je přiměřeně použít též v nyní posuzované věci obviněného, protože jde o obecné pojetí majetkové samostatnosti obchodních společností jako subjektů práva odlišných od jejich společníků.

Na základě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný R. D. jako jediný společník poškozené obchodní společnosti UNTIL, s. r. o., nemohl být sám poškozenou osobou, jak v podstatě namítá ve svém dovolání, protože nebyl žádným vlastníkem jmenované obchodní společnosti a jako společník v ní měl jen příslušný obchodní podíl (§ 114 obch. zák.). Námitky obviněného zpochybňující možnost poškození jmenované obchodní společnosti smlouvou uzavřenou na její úkor jsou tedy nedůvodné.

Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani tvrzení obviněného, podle něhož skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně údajně nemohla vzniknout na majetku státu žádná škoda. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu tohoto skutku totiž odůvodňují závěr o způsobení škody v takové výši, která představuje značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, § 379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

V trestní věci obviněného R. D. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku státu skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy obviněný jednak neoprávněně snížil daňovou povinnost (týkající se daně z příjmů a daně z přidané hodnoty) obchodní společnosti UNTIL, s. r. o., jejímž jménem jednal, celkem o částku ve výši 1 430 647 Kč a jednak neoprávněně navýšil požadovaný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty o částku ve výši 745 914 Kč, pak způsobil škodu, která je značnou škodou ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák., jak správně uzavřel soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud. I tento závěr odpovídá dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatuře (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného, v níž zpochybnil jeho správnost, je proto neopodstatněná.

Pokud jde o společenskou nebezpečnost trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterých se obviněný dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let byl pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný jako pachatel naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda jím spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty se podle zákona předpokládalo, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, k nimž v nyní posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činů obviněného R. D., které soudy nižších stupňů posoudily jako trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Na základě popsaných skutkových okolností je totiž zřejmé, že se soudy nižších stupňů zabývaly i naplněním materiální stránky těchto trestných činů spáchaných obviněným a důvodně dospěly k závěru o vyšším než nepatrném stupni jejich nebezpečnosti pro společnost (ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák.). Takový závěr je zde odůvodněn zejména výší zkrácené daně a vylákané výhody na dani, která byla ostatně i důvodem k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák., jež je výrazem závažnější povahy trestného činu spojené s nutností jeho přísnějšího postihu, než je tomu v základní skutkové podstatě.

Ve vztahu k zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, který obviněný spáchal skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pak k otázce společenské škodlivosti, kterou obviněný zpochybnil jen obecným tvrzením o jejím nedostatku, Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posouzen tento čin obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se považuje za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti případu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně tehdy, když z určitých důvodů není vhodné ani nutné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V případě obviněného R. D. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do zákonem chráněných práv, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové společenské škodlivosti jeho případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených.

Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného R. D., jimiž zpochybnil závěry o společenské nebezpečnosti trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. a společenské škodlivosti zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, jako neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného R. D. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. D. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být takovými dovolacími důvody, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 6. 2013

Předseda senátu: JUDr. František P ú r y