5 Tdo 572/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:





5 Tdo 572/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 To 324/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 65/2008, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s obviněnými JUDr. Z. F., Ing. K. Č. a Z. R. od 31. 8. 2001 do 3. 9. 2001 se po předchozí domluvě rozhodli prostřednictvím obchodní společnosti K. R. a. T., s. r. o., kterou na základě plné moci zastupoval JUDr. Z. F., odkoupit movitý a nemovitý majetek úpadce obchodní společnosti I. S., s. r. o., na jejíž majetek byl dne 25. 9. 2000 prohlášen konkurs, a poté, co správce konkursní podstaty Mgr. V. R. vyhlásil veřejnou soutěž na odkup majetku tohoto úpadce s termínem uzavírky dne 31. 8. 2001 v 15.00 hodin s podmíněným vkladem zálohy ve výši 5 000 000,- Kč, jejíž složení zajišťovali JUDr. Z. F. a Ing. K. Č., přičemž Z. R. zajišťoval předání uzavřené obálky s finanční nabídkou ve výši 30 100 000,- Kč za koupi majetku úpadce, a poté, co bylo prostřednictvím neustanovené osoby zjištěno, že na koupi tohoto majetku byla u správce konkursní podstaty podána druhá nabídka od obchodní společnosti D. P., s. r. o., s kupní cenou ve výši 31 110 000,- Kč, obviněný J. Š. kontaktoval ostatní obviněné a po vzájemné dohodě za pomoci dosud neustanovené osoby po ukončení veřejné soutěže dne 3. 9. 2001 byla provedena výměna nabídky kupní ceny z částky ve výši 30 100 000,- Kč na částku ve výši 32 000 000,- Kč, čímž se nabídka obchodní společnosti K. R. a. T., s. r. o., stala nejvyšší a tato obchodní společnost tak byla vyhlášena vítězem veřejné soutěže.


Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému J. Š. podle § 128a odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 60 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.


Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. Š. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 To 324/2008, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.


Toto usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný J. Š. dne 20. 3. 2009 prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného nemohl porušit zájem společnosti na ochraně rovnosti podmínek veřejné soutěže, neboť v posuzované věci se nejednalo o veřejnou soutěž ve smyslu § 847 a násl. občanského zákoníku ani ve smyslu § 281 a násl. obchodního zákoníku, přičemž s poukazem na komentář k obchodnímu zákoníku obviněný dovozuje, proč nešlo o veřejnou soutěž, ale jen o výběrové řízení, které nevedlo k uzavření kontraktu. Obviněný je tudíž přesvědčen, že označení výzvy správce konkursní podstaty k předložení cenových nabídek pojmem veřejná soutěž porušuje zásadu nullum crimen sine lege stricta a představuje i nepřípustnou analogii v jeho neprospěch. Podle obviněného soudy nižších stupňů porušily i princip ultima ratio , přičemž nevzaly v úvahu, že poškozený se ani nepokusil uplatnit svůj nárok prostřednictvím soukromého práva.


Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný J. Š. spatřuje jeho naplnění v údajně nezákonném zamítnutí jeho odvolání, neboť Krajský soud v Brně nepřezkoumal na podkladě tohoto řádného opravného prostředku rozsudek soudu prvního stupně v potřebném rozsahu. V této souvislosti obviněný poukazuje na předchozí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 4 To 180/2007, jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jeho odvolání, aniž se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného ohledně pojmu veřejná soutěž . Jak dále obviněný zdůraznil, soudy obou stupňů pečlivě nehodnotily důkazy zejména v podobě provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a zcela pominuly jeho námitky k nim. Podle názoru obviněného soudy náležitě neodůvodnily, proč bylo potřebné provést přehrání těchto odposlechů a záznamů k prokázání, že byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, pro který byl původně stíhán, zatímco v případě základní skutkové podstaty téhož trestného činu postačilo přečíst jen přepis odposlechů a záznamů.


Nad rámec dovolacích důvodů pak obviněný J. Š. upozornil na otázku zásadního právního významu, kterou spatřuje v posouzení zákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu provedených ve věci podle § 88 odst. 4 tr. řádu. Podle obviněného nedostatek náležitostí protokolu o záznamu telekomunikačního provozu spočívající v chybějícím údaji o osobě, která pořídila tento záznam, nelze odstranit ani v řízení před soudem, jestliže byl záznam pořízen automatickým záznamovým zařízením. Jak dále obviněný uvádí, citované ustanovení totiž nepočítá s možností pořídit záznam odposlechu prostřednictvím automatického záznamového zařízení. Dále obviněný zpochybňuje způsob provádění dokazování v této věci, pokud jde o možnost přepisu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Obviněný rovněž namítá, že v posuzované věci nebyl proveden důkaz potvrzující užívání odposlouchávané účastnické telefonní stanice jeho osobou a že zde nelze vyloučit ani neoprávněnou manipulaci s nosiči, na nichž jsou zachyceny předmětné odposlechy. Podle přesvědčení obviněného byl odsouzen jen na základě nepřímých důkazů, aniž by byla vyvrácena jeho verze skutkového stavu.


Závěrem svého dovolání obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 4 To 180/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 To 324/2008, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008, a aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. řádu obviněného zprostil obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.


Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. Š. do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.


Nejvyšší soud musel nejdříve zkoumat, zda v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, protože ho obviněný J. Š. podal i proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 4 To 180/2007, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a dalších obviněných zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 2 T 14/2005, a jednak podle § 256 tr. řádu bylo zamítnuto odvolání všech obviněných. Nejvyšší soud ovšem uvádí, že zmíněné usnesení odvolacího soudu není možné považovat za pravomocné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu, proti kterému lze podat dovolání. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 4 To 180/2007, totiž nenastolilo právní moc rozsudku soudu prvního stupně, který byl tímto usnesením zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu v celém rozsahu, a proto nedošlo v otázce viny a trestu k pravomocnému skončení trestního stíhání, které nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině a trestu nebo o upuštění od potrestání (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, publikované pod č. T 654. v sešitě 2 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Jestliže by tedy dovolání obviněného směřovalo toliko proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 4 To 180/2007, musel by ho Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, že obviněný zaměřil své dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, i proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 To 324/2008, kterým bylo pravomocně skončeno jeho trestní stíhání, nemohl tedy Nejvyšší soud odmítnout dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy jako nepřípustné.


Pokud jde o formální náležitosti obsahu dovolání obviněného J. Š., ten podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).


Obviněný J. Š. opírá existenci dovolacích důvodů o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.


K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.


Obviněný J. Š. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, zejména pokud jde o provedení, hodnocení a použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.


K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.


Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.


Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.


Obviněný J. Š. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.


Nejvyšší soud nad rámec shora vyjádřené argumentace uvádí k námitkám obviněného J. Š. směřujícím proti použitelnosti důkazů spočívajících v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a proti způsobu jejich hodnocení následující skutečnosti. Obviněný byl shora citovanými rozhodnutími soudů nižších stupňů odsouzen za popsanou trestnou činnost, které se dopustil v období od 31. 8. 2001 do 3. 9. 2001. Za důležitý důkaz, byť nikoli jediný, v této věci přitom soudy považovaly přepisy záznamů telekomunikačního provozu za uvedené období. Tyto záznamy byly získány v souladu s ustanovením § 88 odst. 4 tr. řádu (nyní jde o ustanovení § 88 odst. 6 tr. řádu) při vyšetřování jiné trestní věci. Jak totiž vyplývá z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 65/2008, soudce téhož soudu vydal dne 18. 5. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. 7 Nt 2778/2001 příkaz, na jehož základě v období od 18. 5. 2001 do 21. 9. 2001 provedli příslušníci Policie České republiky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu odposlech a záznam telekomunikačního provozu. V rámci tohoto procesního úkonu pak policejní orgán zjistil podezření, že se obviněný J. Š. a další osoby dopouštějí nyní posuzované trestné činnosti. Proto příslušný útvar Policie České republiky dne 23. 2. 2004 předal uvedený záznam odposlechu dalšímu orgánu činnému v trestním řízení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky k provedení dalších opatření (viz č. l. 115 trestního spisu). Posledně označený policejní orgán pak opatřením podle § 88 odst. 4 tr. řádu ze dne 11. 5. 2004 zařadil záznam odposlechu telekomunikačního provozu do trestního spisu v nyní posuzované trestní věci. Z něj je rovněž patrné (viz č. l. 33 až 36), že soudce Městského soudu v Brně podle § 88a tr. řádu přikázal dne 19. 11. 2004 příslušnému telekomunikačnímu operátorovi, aby vydal policejnímu orgánu údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu a aby ustanovil majitele konkrétních telefonních čísel, z nichž jedno patřilo obviněnému. Policejní orgán (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky) měl ovšem již v této době k dispozici konkrétní údaje týkající se obsahu monitorovaného telekomunikačního provozu, přičemž ve dnech 23. 2. 2004 až 2. 3. 2004 provedl jejich přepis. Soudy nižších stupňů pak hodnotily pouze přepisy pořízeného záznamu za období od 31. 8. 2001 do 3. 9. 2001, v němž se obviněný J. Š. dopustil posuzované trestné činnosti. Jak je dále z trestního spisu patrné, k tomuto období se vztahuje i výše označený příkaz soudce Městského soudu v Brně vydaný podle § 88a tr. řádu. Policejní orgán však použil tento příkaz jen zčásti, neboť na jeho základě opatřil toliko údaje o majitelích konkrétních telefonních čísel (viz č. l. 37 až 38 trestního spisu), aniž by si současně vyžádal i údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, jak se v daném případě nabízelo.


Popsaný postup policejního orgánu neměl podle názoru Nejvyššího soudu vliv na procesní použitelnost zpochybňovaného důkazu, protože jak je již výše konstatováno byl opatřen a proveden v souladu s ustanovením § 88 odst. 4 tr. řádu (nyní jde o ustanovení § 88 odst. 6 tr. řádu), podle kterého je záznam telekomunikačního provozu použitelným důkazem v řízení před soudem tehdy, je-li k němu připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Jak dále vyplývá z citovaného ustanovení, v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl proveden odposlech a záznam telekomunikačního provozu, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byl skutek spáchaný obviněným J. Š. (a ostatními spoluobviněnými) původně kvalifikován jako trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., který je ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem, je nepochybné, že důkaz provedený odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu mohl být použit i v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud neshledal ani procesní vady, které by představovaly zásah do práv obviněného, pokud jde o protokol k záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 4 tr. řádu (nyní § 88 odst. 6 tr. řádu). Jak je patrné z trestního spisu (viz jeho č. l. 89), uvedený protokol, který byl vyhotoven v souvislosti s vyšetřováním ve věci vedené u Městského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. V 12/2001, totiž obsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 88 odst. 4 tr. řádu (nyní § 88 odst. 6 tr. řádu). Ve vztahu k obviněnému J. Š. tak nevznikají ani pochybnosti o označení osoby (resp. orgánu ve smyslu § 88 odst. 6 tr. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2008), která pořídila dotyčný záznam, na něž v daných souvislostech obviněný poukazuje. Ze zmíněného protokolu totiž ve spojení s pověřením zařazeným na č. l. 84 trestního spisu vyplývá, že osobou, která pořídila záznam telekomunikačního provozu na základě příkazu soudce Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 7 Nt 2778/2001, byly příslušníci Policie České republiky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Ustanovení § 88 odst. 4 tr. řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2008) přitom neukládalo, aby protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsahoval i údaje o fyzické osobě, která pořídila záznam. V opačném případě by byla v podstatě vyloučena možnost provádět odposlech a záznam telekomunikačního provozu prostřednictvím automatického záznamového zařízení, které se zapíná okamžikem zahájení hovoru a vypíná okamžikem jeho ukončení, aniž by zde musel přímo působit lidský faktor. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v protokole o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i podle § 88 odst. 4 tr. řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2008) postačilo uvést údaje o tom, který útvar Policie České republiky jej pořídil. To statně odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž za situace, jestliže je odposlech a záznam telekomunikačního provozu uskutečňován pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, tj. bez osobní ingerence konkrétní fyzické osoby, pak za osobu, která záznam pořídila ve smyslu § 88 odst. 4 věta první tr. řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2008) je nutno považovat příslušný útvar Policie České republiky, který prováděl takový odposlech a záznam. Za splnění dalších zákonných podmínek lze pak takto pořízený záznam telekomunikačního provozu použít jako důkaz (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 4 Tz 31/2004, publikovaný pod č. T 695. v sešitě 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Proto ani v nyní posuzované trestní věci obviněného nelze mít žádné pochybnosti o zákonnosti opatření a použití důkazu v podobě záznamu telekomunikačního provozu.


Pokud jde o námitku obviněného J. Š., kterou zpochybňuje použitelnost přepisu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu, nelze ji akceptovat. Nad rámec toho, co Nejvyšší soud konstatoval k zákonným podmínkám opatření a použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je třeba uvést, že přepis takového odposlechu a záznamu představuje pouze způsob vyjádření obsahu tohoto důkazu. Přitom přepis jednotlivých hovorů na provedeném záznamu není ani podstatnou náležitostí protokolu o záznamu telekomunikačního provozu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/2001 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy nevznikají pochybnosti o pravosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a o správnosti přepisu jeho obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz proveden jen čtením přepisu telefonických hovorů, zejména když žádná ze stran řízení netrvala na poslechu pořízeného záznamu. V takovém případě je nezbytné, aby byl přepis zachycen v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho přečtení. Má-li soud k dispozici jak odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tak i jejich přepis, závisí pouze na úvaze soudu, zda provede tento důkaz jeho přehráním na technickém zařízení nebo přečte jeho přepis. Jak Nejvyšší soud zjistil v posuzované věci ze spisových podkladů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2008 zařazený na č. l. 3 trestního spisu), soud prvního stupně nepřehrál odposlech a záznamu telekomunikačního provozu z důvodu vzniku technických překážek a ani obhájkyně obviněného J. Š. netrvala na takovém způsobu provedení důkazu. Proto Městský soud v Brně jako soud prvního stupně provedl důkaz jen ve formě přečtení přepisu záznamu telekomunikačního provozu, přičemž popsaný způsob provedení důkazu podle názoru Nejvyššího soudu rozhodně neznamená jeho procesní nepoužitelnost, jak se mylně domnívá obviněný.


Za nesprávné lze považovat i tvrzení obviněného J. Š., podle něhož došlo k zásahu do pořízeného důkazu, neboť obsah zmíněného záznamu telekomunikačního provozu byl zkomprimován ze čtyř nosičů CD na jeden nosič CD. Tato úvaha obviněného vychází v podstatě jen z obecného podezření, že nakládání s důkazy ze strany orgánů činných v trestním řízení v sobě zahrnuje i nebezpečí spojené s neoprávněným zásahem do nich. Zobecnění takové úvahy obviněného by ovšem vedlo k nepřijatelnému závěru o nepoužitelnosti všech důkazů opatřených v určité věci, neboť v průběhu trestního řízení jsou tyto důkazy součástí trestního spisu, s nímž pracují nejen orgány činné v trestním řízení, nýbrž i ostatní procesní subjekty včetně obviněného a jeho obhájce. Proto za předpokladu, že v konkrétním případě nedojde ke zjevnému znehodnocení důkazu (důkazního prostředku), k jeho ztrátě či k podstatnému snížení jeho vypovídací hodnoty, nemůže mít faktické nakládání s ním samo o sobě vliv na procesní použitelnost takového důkazu. Opačný názor by vedl k neodůvodněnému zpochybňování úlohy orgánů činných v trestním řízení. Za neoprávněný zásah do důkazu proto nelze považovat ani technické opatření v podobě zhuštění (komprimace) obsahu důkazu na nosič CD, neboť takový úkon neodporuje zákonu.


Ze všech důvodů, které Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám obviněného J. Š. směřujícím proti použitelnosti důkazu spočívajícího v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a způsobu jejich hodnocení, lze označit postup soudů nižších stupňů za správný a odpovídající zákonu. Navíc Nejvyšší soud opětovně připomíná, že výhrady obviněného, které se týkají uvedeného důkazu, stojí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.


V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. Š., v jejímž rámci v podstatě zpochybňuje naplnění znaku objektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Jde zejména o tvrzení obviněného, podle něhož v posuzované věci soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily pojem veřejná soutěž obsažený v citovaném ustanovení. Dalšími námitkami obviněný soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení objektu uvedeného trestného činu.


Objektem trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a tr. zák. je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže (nebo veřejné dražby), zejména zájem na dodržování stanoveného postupu a na rovných podmínkách pro soutěžitele (účastníky dražby). Soutěžitelem je ten, kdo ve lhůtě stanovené v podmínkách soutěže předložil návrh do soutěže vyhovující i všem ostatním jejím uveřejněným podmínkám. Podle tzv. právní věty rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008, spočívalo jednání obviněného J. Š. a dalších spoluobviněných v tom, že zjednali výhodnější podmínky některému soutěžiteli na úkor jiného soutěžitele. Za výhodnější podmínky u veřejné soutěže lze považovat jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé soutěžitele před ostatními. V konkrétní rovině se může jednat též o sdělení údajů o návrzích kupních smluv (zejména o výši nabízené kupní ceny, která je podstatným hlediskem pro výsledek soutěže) jiných uchazečů, jako tomu bylo právě v posuzované věci. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, který je doplněn tzv. druhým úmyslem pachatele směřujícím k tomu, aby způsobil jinému škodu nebo opatřil sobě nebo jinému prospěch; k ovšem nemusí dojít.


Znakem objektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák. je mimo jiné jednání pachatele učiněné v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že veřejnou soutěží zde není jen obchodní veřejná soutěž prováděná podle § 281 až § 288 obch. zák., resp. veřejná soutěž prováděná podle § 847 až § 849 obč. zák., jak se mylně domnívá obviněný. Trestní zákon totiž používá v ustanovení § 128a odst. 1 tr. zák. zcela obecný pojem ... s veřejnou soutěží ... , aniž by odkazoval na konkrétní právní institut upravený mimotrestními právními normami, takže může jít o jakoukoli veřejnou soutěž, která splňuje dva základní předpoklady, jimiž jsou veřejné vyhlášení a účast neomezeného okruhu subjektů. Veřejná soutěž se běžně využívá také při zpeněžení konkursní podstaty postupem podle § 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který byl účinný do 31. 12. 2007, resp. nyní při zpeněžení majetkové podstaty postupem podle § 286 odst. 1 písm. a) a § 287 zákona č. 186/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, jak tomu ostatně bylo i v posuzované věci. Z teleologického výkladu skutkové podstaty trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák., která nemá tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, přitom podle Nejvyššího soudu vyplývá, že dopadá na všechny veřejné soutěže, které splňují shora uvedené znaky veřejné soutěže bez ohledu na povahu a druh právních vztahů, do nichž subjekty vstupují v souvislosti s jejím uskutečněním. Takový závěr pak není v rozporu ani s výkladem v komentáři k trestnímu zákonu, na který v této souvislosti poukazuje obviněný (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 842). Především zde není zmínka jen o dvou typech veřejné soutěže, jak tvrdí obviněný, ale o třech typech, protože kromě obchodní veřejné soutěže a veřejné soutěže podle občanského zákoníku se poukazuje i na veřejnou soutěž podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Navíc ovšem zmíněný komentář uvozuje příslušnou pasáž obecnou definicí veřejné soutěže, kterou se rozumí případ, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku.


Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, Mgr. V. R. jako správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti I. S., s. r. o., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, vyhlásil veřejnou soutěž na odkup majetku tohoto úpadce, přičemž jako soutěžitel se jí zúčastnila také obchodní společnost K. R. a. T., s. r. o. Posledně jmenované obchodní společnosti obviněný J. Š. společně s ostatními obviněnými zjednali výhodnější podmínky na úkor jiného soutěžitele obchodní společnosti D. P., s. r. o. Obvinění přitom získali informace o nabídce kupní ceny tohoto soutěžitele, a protože byla vyšší než nabídka obchodní společnosti K. R. a. T., s. r. o., po uplynutí lhůty k podávání návrhů zvýšili kupní cenu, kterou nabízela obchodní společnost K. R. and T., s. r. o., tak, aby byla nejvyšší, a tím dosáhli pro tuto obchodní společnost zamýšleného cíle, neboť se tak stala vítězem veřejné soutěže. Jednáním obviněného J. Š. a dalších obviněných měla obchodní společnost K. R. a. T., s. r. o., v průběhu veřejné soutěže výhodnější podmínky ve srovnání zejména s dalším soutěžitelem obchodní společností D. P., s. r. o. V důsledku jednání obviněných bylo totiž zřejmé, že vítězem se stane soutěžitel, jenž nabídne nejvyšší kupní cenu. Protiprávní manipulací průběhu veřejné soutěže tak obvinění dosáhli vítězství pro obchodní společnost, v jejíž prospěch jednali, tj. pro obchodní společnost K. R. a. T., s. r. o., a to na úkor druhého soutěžitele obchodní společnosti D. P., s. r. o., která by se v případě regulérního průběhu soutěže stala vítězem s ohledem na vyšší cenovou nabídku. Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný J. Š. (a další obvinění v této věci) jednal v souvislosti s veřejnou soutěží ve smyslu § 128a odst. 1 tr. zák. Námitka, kterou obviněný zpochybnil naplnění uvedeného znaku, je tudíž nedůvodná.


Jako neopodstatněné ovšem Nejvyšší soud shledal i tvrzení obviněného J. Š., podle něhož zde chybí objekt trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák. Ze shora uvedeného popisu skutku je totiž patrné, že obviněný porušil zájem na řádném a zákonném provedení veřejné soutěže vyhlášené správcem konkursní podstaty úpadce, jímž byla obchodní společnost I. S., s. r. o.


Obviněný J. Š. v souvislosti se svými dovolacími námitkami ke zmíněnému znaku objektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a tr. zák. v podstatě zpochybnil i použití ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák., neboť údajné nesprávný výklad soudů znamenal porušení zásady zákazu analogie k tíži pachatele. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že posuzovaný skutek naplňuje jak formální znaky citovaného trestného činu, tak i jeho materiální znak spočívající v potřebném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Nelze zde totiž dospět k závěru, že by snad neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz též rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr). Z týchž důvodů nemohlo dojít ani k porušení zásady nullum crimen sine lege stricta , když jak bylo shora vyloženo soudy nižších stupňů v žádném směru nepoužily analogii v neprospěch obviněného, ale výrok o jeho vině založily na přípustném výkladu trestního zákona i souvisejících mimotrestních právních norem. Námitky obviněného založené na opačném tvrzení jsou tedy neopodstatněné.


Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného J. Š. o porušení zásady pomocné role trestní represe v jeho případě. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání jak vyplývá z ustanovení § 1 tr. zák. též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).


K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání rovněž uplatnil obviněný J. Š., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich, kterou obviněný výslovně zmínil, je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.


Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný J. Š. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil výše a neshledal ho opodstatněným, protože nebyly zjištěny takové okolnosti, které by založily jeho existenci.


Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. Š. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice zčásti vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání částečně jen opakoval námitky, s nimiž se už zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.


Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 24. června 2009


Předseda senátu:


JUDr. František P ú r y