5 Tdo 554/2007
Datum rozhodnutí: 21.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 554/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2007 o dovolání, které podal obviněný Z. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 8 To 304/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 149/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. T. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 2 T 149/2003, uznán vinným trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil, jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti H. M., s. r. o., tím, že:

1. v období ode dne 8. 4. 1998, kdy se stal jediným jednatelem obchodní společnosti H. M., s. r. o., do dne 29. 1. 2001, kdy byl na její majetek prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 K 8/2000, v rozporu s ustanovením § 35 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nevedl řádně účetnictví zmíněné obchodní společnosti, nepodával daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob a řádně nereagoval na výzvy finančního úřadu k součinnosti a předložení požadovaných materiálů, ačkoli po celé období obchodní společnost stále vyvíjela podnikatelskou činnost a měla příjmy podléhající zdanění podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,

2. v období ode dne 29. 1. 2001, kdy byl usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 K 8/2000 prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti H. M., s. r. o., do dne 8. 9. 2003, kdy bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, předal ustanovenému správci konkursní podstaty v rozporu s ustanovením § 17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přes opakované výzvy pouze část účetnictví, přičemž mu nepředal hlavní účetní knihy, účetní osnovy, účetní závěrky, evidenci majetku, evidenci závazků a pohledávek, seznam dlužníků a věřitelů. Tyto podklady nepředal správci konkursní podstaty ani na příkaz Krajského soudu v Brně učiněný v usnesení ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 46 K 8/2000, přičemž tento soud následně uložil obviněnému pokutu ve výši 50 000,- Kč za nesplnění povinnosti vyplývající z jeho rozhodnutí. Obviněný rovněž neumožňoval řádné sepsání majetku úpadce a především dne 16. 1. 2003 nereagoval na výzvu správce konkursní podstaty a nedostavil se na provedení inventury movitých a nemovitých věcí do hotelu S., v důsledku čehož nemohla být inventura uskutečněna.

Za uvedené trestné činy byl obviněný Z. T. odsouzen podle § 125 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.

Z podnětu odvolání obviněného Z. T. podaného proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 8 To 304/2006, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněnému Z. T. uložil podle § 125 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výměře 15 000,- Kč. Současně odvolací soud uložil obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

Obviněný Z. T. podal dne 29. 3. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Ve svém dovolání obviněný rovněž zpochybňuje existenci materiální stránky citovaných trestných činů, neboť je přesvědčen, že jejich společenská nebezpečnost nedosahuje zákonem požadovaného stupně. Dále obviněný nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, protože podle něj je postup soudů nižších stupňů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jakož i s ustanovením § 125 tr. řádu.

Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Z. T. poukazuje na skutečnost, že účetnictví nebylo vedeno ani po prohlášení konkursu, přičemž však orgány činné v trestním řízení vůbec nevyvodily trestní odpovědnost správce konkursní podstaty. Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný popírá, že by se dopustil hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty. Podle jeho názoru totiž inventarizace majetku nebyla nutná, když v minulosti byl opakovaně prováděn soupis majetku úpadce, kterému obviněný údajně nijak nebránil.

Obviněný Z. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal příslušnému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Z. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle názoru státního zástupce námitky obviněného, kterými zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za nepřípustné označil státní zástupce rovněž ty dovolací námitky obviněného, jimiž napadá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Jak dále uvádí státní zástupce ve svém vyjádření, soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o skutkovou podstatu prvního z nich, státní zástupce poznamenává, že popis skutku uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je dostatečným podkladem pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu § 125 odst. 1 tr. zák. Podle státního zástupce byla jednáním obviněného naplněna také materiální stránka tohoto trestného činu. Ke skutku popsanému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl posouzen jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., státní zástupce poznamenává, že nečinností obviněného došlo k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, a tento závěr má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Z. T. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Z. T. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněný Z. T. v části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů, že nesprávně hodnotily provedené důkazy (zejména znalecký posudek a některé svědecké výpovědi) a své závěry učinily v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jde o námitky, jež se vymykají dovolacímu důvodu, o který obviněný opřel své dovolání.

Jak totiž vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, důvodem dovolání nemohou být procesní námitky vytýkající nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění nebo vadnost či neúplnost provedeného dokazování. Formulace dovolacího důvodu obsaženého v citovaném ustanovení, který uplatnil obviněný Z. T., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Procesní postup soudů nižších stupňů a samotný způsob jejich rozhodování, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvozování rozhodných skutkových závěrů z nich, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak v této souvislosti ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl., § 259 odst. 3 a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z údajně vadného procesního postupu soudů nižších stupňů, pak napadenému rozhodnutí nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování toho, zda je tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oprávněné či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Z. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil obou skutků tak, jak jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v podrobnostech rozvedeny v jeho odůvodnění. Výše zmíněné dovolací námitky obviněného jsou tedy procesního charakteru a jako takové stojí mimo rámec uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, takže k nim Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet.

Podobný závěr platí, pokud obviněný Z. T. vytýkal soudům obou stupňů porušení ustanovení § 125 tr. řádu, aniž přitom konkretizoval, o který jeho odstavec jde (v prvním jsou požadavky na obsah odůvodnění rozsudku, v druhém na obsah poučení o odvolání a ve třetím na obsah poučení o dovolání). Navíc Nejvyšší soud připomíná, že namítal-li obviněný údajné nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle § 265a odst. 4 tr. řádu není přípustné dovolání směřující proti odůvodnění rozhodnutí.

Nejvyšší soud taktéž neakceptoval ani ostatní dovolací námitky obviněného Z. T., které sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Takovou je především námitka obviněného, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea první tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Z. T. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Povinnost vést účetní knihy, zápisy a jiné doklady vyplývá především ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, ale obviněný Z. T. měl takovou povinnost jako jednatel společnosti s ručením omezeným i podle § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. K trestní odpovědnosti pachatele je třeba, aby tím, že pachatel (tj. obviněný) nevedl účetnictví, současně ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Včasné a řádné vyměření daně, o které v posuzovaném případě šlo, může být ohroženo zejména tehdy, pokud pachatel nepředloží ve lhůtě stanovené zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, daňové přiznání, a to např. k dani z příjmů právnických osob, jak učinil obviněný. Není přitom podstatné, zda skutečně došlo k opožděnému a nesprávnému vyměření daně, protože postačí ohrožení v tomto směru. Nejvyšší soud doplňuje, že ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně se vztahuje též k ustanovení § 125 odst. 1 alinea druhá a třetí tr. zák., které obsahují další varianty skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Objektem tohoto trestného činu je přitom zájem na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole; tím jsou zároveň chráněna majetková práva jiných osob a zájem na včasném a řádném vyměření daně.

Z hlediska subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, když postačí, aby pachatel jednal ve formě tzv. nepřímého úmyslu [srov. § 4 písm. b) tr. zák.].

Z rozhodných skutkových zjištění učiněných v posuzované věci soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, je přitom patrné, že obviněný Z. T. svým jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea první tr. zák. Jak dále dovolací soud zjistil z trestního spisu (viz jeho č. l. 343), i kdyby dřívější společníci a jednatelé obchodní společnosti H. M., s. r. o., nepředali obviněnému příslušné účetní doklady, měl zajistit rekonstrukci účetnictví, což však neučinil a ani jinak účinně neorganizoval svou činnost k nápravě tohoto protiprávního stavu, ač to bylo jeho zákonnou povinností podle § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 35 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkou obviněného, v níž uvedl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky zmíněného trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, neboť jde o námitku neopodstatněnou.

Ačkoli to obviněný Z. T. ve svém dovolání výslovně nenamítá, dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. k závěru, že tzv. právní věta uvedená pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje dostatečné vyjádření všech znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, sice zahrnul do tzv. skutkové věty v uvedeném výroku zákonem předpokládaný následek tohoto trestného činu ve formě ohrožení včasného a řádného vyměření daně (konkrétně daně z příjmů právnických osob), ale uvedené zjištění opomenul vyjádřit v tzv. právní větě zmíněného výroku. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, dovětek ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. se vztahuje nejen k alinea třetí, ale i k alinea první a druhá, a proto je třeba vyjádřit ho ve skutkové i v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (viz rozhodnutí pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud však konstatuje, že ze skutkových zjištění obsažených v posuzované věci pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění je zcela patrné, v čem spočívalo ohrožení včasného a řádného vyměření daně (v nemožnosti zjistit stav podnikání obviněného i stav jeho účetnictví, rozsah závazků atd.). Zmíněný následek tedy vyplývá ze skutečnosti, že obviněný Z. T. nepodával daňová přiznání a dostatečně nereagoval na výzvy finančního úřadu k součinnosti, čímž znemožnil včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Navíc za tohoto stavu nemohl mít uvedený nedostatek za následek zpochybnění právní kvalifikace, ke které v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, protože z výrokové části i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela patrné, o jaký trestný čin jde, a jeho právní posouzení nelze zaměnit s jiným trestným činem.

Pokud jde o trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný Z. T. uznán vinným pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za maření výkonu funkce správce konkursní podstaty se přitom považuje jednání, jímž pachatel znemožňuje výkon funkce správce konkursní podstaty v době, kdy má být plněn v určitém konkursním řízení. Toto jednání je tedy způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu správce konkursní podstaty. Pokud jde o znak spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, je jím takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony správce konkursní podstaty v řízení o konkursu. Na rozdíl od maření výkonu funkce správce konkursní podstaty ovšem hrubé ztěžování není způsobilé zcela zabránit zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele citovaného trestného činu musí současně vést k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku. K naplnění znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl nepřímý [srov. § 4 písm. b) tr. zák.].

Jak je přitom patrné ze skutkových zjištění, která v posuzované věci učinil soud prvního stupně, obviněný Z. T. po prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti H. M., s. r. o., usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 46 K 8/2000, až do doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dne 8. 9. 2003 v rozporu s ustanovením § 17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nepředal ustanovenému správci konkursní podstaty přes opakované výzvy ani na příkaz Krajského soudu v Brně učiněný v jeho usnesení ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 46 K 8/2000, hlavní účetní knihy, účetní osnovy, účetní závěrky, evidenci majetku, evidenci závazků a pohledávek, seznam dlužníků a věřitelů. Z popisu skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že obviněný svým jednáním neumožňoval ani řádné sepsání majetku úpadce a pak dne 16. 1. 2003 nereagoval na výzvu správce konkursní podstaty a nedostavil se k provedení inventury movitých a nemovitých věcí do hotelu S., v důsledku čehož nemohla být inventura uskutečněna. Zmíněné skutkové okolnosti jsou proto podle Nejvyššího soudu dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný tvrdí opak, jsou jeho námitky neopodstatněné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného Z. T., v níž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění materiální stránky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (nejde-li o mladistvého pachatele nebo o případy podle § 294 tr. zák., kde je nutný stupeň vyšší než malý). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činů obviněného Z. T., který je vyšší než nepatrný. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, obviněný se dopouštěl jednání popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a kvalifikovaného jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. po dobu tří let, kdy nepodával daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob a nereagoval ani na výzvy správce daně v inkriminované době (viz č. l. 148 až 152 trestního spisu), přičemž také řádně nevedl účetnictví obchodní společnosti H. M., s. r. o., s poukazem na skutečnost, že od předchozích jednatelů a společníků údajně neobdržel účetní doklady a že jmenovaná obchodní společnost nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost. Takové jednání obviněného svědčí nejen o jeho dlouhodobě zcela lhostejném přístupu k plnění zákonných povinností vyplývajících z příslušných ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ale též o vyšším než nepatrném stupni nebezpečnosti jeho činu pro společnost.

Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl posouzen jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 125 odst. 1 tr. zák., ani v tomto případě nemá dovolací soud pochybnosti o naplnění materiální stránky citovaného trestného činu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž obviněný Z. T. po dobu více jak dvou let odmítal předat správci konkursní podstaty celé účetnictví úpadce a neučinil tak dokonce ani tehdy, když mu usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 46 K 8/2000, (viz č. l. 22 trestního spisu) bylo nařízeno splnění této povinnosti a následně týž soud uložil obviněnému i pokutu za nerespektování jeho příkazu. Navíc svým jednáním obviněný dne 16. 1. 2003 znemožnil také provedení inventury majetku úpadce.

Uvedené okolnosti tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o tom, že posuzované skutky nejsou takové povahy a závažnosti, aby neodpovídaly ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Naopak, v případě obou trestných činů jde o skutky vykazující vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, protože obviněný Z. T. byl vyzýván příslušnými státními orgány (finančním úřadem a konkursním soudem) k tomu, aby plnil své základní povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti, přesto tak neučinil, aniž mu v tom bránily nějaké překážky, a navíc jde o dlouhodobé nerespektování několika zákonných norem. Na takové počínání tudíž nutno reagovat i trestněprávními prostředky, jestliže se jiná opatření (např. výzvy, pokuta) ukázala jako neúčinná. Proto je dovolací námitka obviněného zpochybňující naplnění materiální podmínky spáchaných trestných činů neopodstatněná.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z převážné části jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádal odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Z. T. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y