5 Tdo 547/2010
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 4 tr. zák.




5 Tdo 547/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 12 To 35/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce tr. zák. ), kterého se dopustil skutky uvedenými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně, přičemž první z těchto skutků byl zároveň posouzen jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. K. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a v zákazu výkonu zaměstnání makléře u obchodníka s cennými papíry na dobu 8 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený Odborový svaz KOVO.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. M. K. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. M. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008-I., tak, že z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, a to pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti výroku o vině trestnými činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uvedenými pod bodem 1. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, a na něj navazujícím výrokům. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 12 To 35/2008, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M. K. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1., dále ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu poté odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že obviněného uznal vinným dílčím útokem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutkem uvedeným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.

Dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný Ing. M. K. tím, že (zkráceně vyjádřeno) jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., věděl a zamlčel, že nebude schopen dostát svým závazkům nebo že jejich splnění je závislé na budoucích nejistých událostech, neboť neměl dostatečné peněžní prostředky k pokrytí ztrát jmenované obchodní společnosti, které vznikly z riskantních spekulativních obchodů s cennými papíry, nevytvořil takovou strukturu aktiv, která je snadno zpeněžitelná, a nevytvořil vlastní zdroje k financování potřeb obchodní společnosti; zatajením těchto rozhodných skutečností znemožnil obchodnímu partnerovi, aby se kvalifikovaně rozhodl při jednání o budoucí spolupráci, a v úmyslu získat finanční prostředky jednak na vypořádání jiných obchodů obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., jednak na pokrytí ztrát této společnosti a na doplnění chybějících vlastních zdrojů a v úmyslu zastřít pravý smysl a povahu smlouvy uzavřel dne 6. 11. 2000 jménem označené obchodní společnosti s Odborovým svazem KOVO smlouvu o správě portfolia s dodatky sjednanými dne 8. 1. 2001 a dne 1. 3. 2001, na jejichž podkladě Odborový svaz KOVO poskytl obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., pod slibem zhodnocení vložených peněžních prostředků celkovou částku ve výši 90 000 000,- Kč. Předmětnou smlouvou se přitom obviněný jako správce zavázal využít poskytnuté peněžní prostředky na vytvoření krátkodobého portfolia cenných papírů formou repo operací, za dohodnutou odměnu je spravovat s cílem dosáhnout finančního přírůstku a vypořádat portfolio ve lhůtě 7 kalendářních dnů ode dne doručení výpovědi Odborového svazu KOVO převodem finančních prostředků na jeho účet. Současně byl obviněný povinen postupovat ve prospěch svého klienta s odbornou péčí, chránit jeho zájmy a získat cenné papíry za cenu nejvýhodnější pro něj.

K uzavření uvedené smlouvy přitom obviněný Ing. M. K. přistoupil za okolností, když nejméně od 13. 11. 2000 věděl, že jiný klient obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., Ing. F. P. , s nímž měla tato obchodní společnost sjednanou rámcovou smlouvu o poskytnutí úvěru zajištěného převodem cenných papírů ze dne 1. 4. 1999, nemá a neposkytne další peněžní prostředky, aby v souladu s ustanovením čl. VII. této smlouvy při poklesu kurzu akcií Českých radiokomunikací, a. s., doplnil svému věřiteli obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., odpovídající částku v penězích, neboť jmenovaný klient v pozici dlužníka podepsal dne 13. 11. 2000 dvě směnky na směnečnou sumu v celkové výši 20 000 000,- Kč, které byly splatné ve prospěch věřitele obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., s upozorněním, že další prostředky již tomuto věřiteli neposkytne. Dále obviněný věděl, že kurz akcií Českých radiokomunikací, a. s., má klesající tendenci a že obviněný nemá s původním vlastníkem těchto akcií Ing. F. P. smluvně zajištěnou písemnou dohodu o náležitostech repo obchodu ve smyslu čl. III. rámcové smlouvy o poskytnutí úvěru zajištěného převodem cenných papírů. Přesto obviněný pod záminkou provádění tzv. repo operací za poskytnuté peněžní prostředky převedl v období od 6. 3. 2001 do 26. 3. 2001 za nadhodnocenou cenu z účtu Ing. F. P. na účet Odborového svazu KOVO vedený u Střediska cenných papírů akcie Českých radiokomunikací, a. s., za částku ve výši 82 290 490,- Kč, ačkoli aktuální kurz akcií v době převodu odpovídal částce ve výši 67 469 500,- Kč. Popsaným způsobem tedy obviněný nabyl do majetku Odborového svazu KOVO akcie v hodnotě 67 469 500,- Kč.

Poté dne 5. 4. 2001 obviněný Ing. M. K. uzavřel s Odborovým svazem KOVO dodatek Smlouvy o správě portfolia č. 5, na základě kterého vznikl této právnické osobě nárok na výplatu dividend z cenných papírů, který by jinak musela přeúčtovat klientovi Ing. F. P. Obviněný přitom uzavřel zmíněný dodatek pod slibem dalšího zhodnocení vložených peněžních prostředků a v úmyslu utvrdit Odborový svaz KOVO o výhodnosti tohoto obchodu, obviněný ovšem nedokončil započaté repo operace tak, aby akcie Českých radiokomunikací, a. s., převedl zpět na Ing. F. P. jako jejich původního vlastníka a aby vrátil finanční prostředky Odborovému svazu KOVO se slibovaným zhodnocením v podobě smluvního úroku, resp. dividend. Obviněný totiž použil získané peněžní prostředky k doplnění chybějících zdrojů obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., a k vypořádání jejích jiných obchodů. Popsaným jednáním tak obviněný způsobil Odborovému svazu KOVO škodu v celkové výši 22 530 000,- Kč.

Za uvedené trestné činy a za další dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jimiž byl obviněný Ing. M. K. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a v zákazu výkonu zaměstnání makléře u obchodníka s cennými papíry na dobu 6 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený Odborový svaz KOVO. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Obviněný Ing. M. K. podal dne 22. 9. 2009 prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 12 To 35/2008, dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný je v případě dílčího útoku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu přesvědčen, že skutková zjištění, na nichž jsou založena rozhodnutí soudů nižších stupňů, neodpovídají právním závěrům, a jsou tedy s nimi v extrémním nesouladu. Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky u zmíněného dílčího útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle názoru obviněného je totiž pro posouzení zavinění v projednávané věci podstatná majetková situace obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s. V souvislosti s touto námitkou obviněný uplatnil v podstatě identické argumenty jako ve svém dřívějším dovolání, kterým se Nejvyšší soud již zabýval ve věci tohoto obviněného vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1561/2008.

Ve vztahu k dílčímu útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. obviněný Ing. M. K. dále zpochybňuje zejména splnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby, neboť podle jeho názoru mu nelze z hlediska zavinění přičítat škodu vyšší než v částce 2 691 418,- Kč. Obviněný přitom uvádí, že spoléhání na nejisté budoucí události, jimiž v této věci byl vývoj kurzu akcií Českých radiokomunikací, a. s., není možné hodnotit jako úmyslné jednání podle § 4 písm. b) tr. zák., ale jen jako nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. Podle obviněného by obchodní společnost KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., vyrovnala nepříznivý vývoj kurzu, pokud by nedošlo ke zpronevěře na její brněnské pobočce. Obviněný zpochybnil též existenci motivu trestného činu podvodu, neboť z celkového pohledu byla pro něj předmětná obchodní transakce neutrální. Obviněný zaměřil své výhrady i proti závěru odvolacího soudu, podle něhož věděl, že kurz označených akcií má klesající tendenci. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, klesající kurz akcií neznamená nevratný proces a ani v tomto případě nemohlo dojít k poklesu kurzu akcií pod jejich vlastní hodnotu.

Pro posouzení trestní odpovědnosti je podle obviněného Ing. M. K. podstatné rovněž zjištění, že Odborový svaz KOVO odvolal v květnu 2001 plnou moc k obchodování s cennými papíry, což obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., zabránilo v prodeji cenných papírů a výplatě peněžních prostředků jmenovanému klientovi. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů nižších stupňů, pokud považovaly cenu akcií za nadhodnocenou, protože podle názoru obviněného by Odborový svaz KOVO zaplatil vždy částku odpovídající výši dividendy v rámci rozdílu převodních cen. Dále obviněný popírá, že by vědomě zamlčel podstatné okolnosti, které se týkaly majetkové situace obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., neboť v běžném obchodním styku není obvyklé seznamovat druhou smluvní stranu se stavem vlastního majetku.

Obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a s poukazem na něj namítl, že soudy nižších stupňů v posuzované věci dostatečně nepřihlédly k délce trestního řízení vedeného proti němu. Obviněný zde zdůraznil svůj bezúhonný a řádný život po zahájení trestního stíhání až do současné doby. Podle jeho názoru lze i námitky vytýkající nepřiměřenost uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení podřadit pod posledně citovaný dovolací důvod. Obviněný zde shledává porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i rozpor s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou Ústavního soudu České republiky vyjádřenou např. v jeho nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 554/04 a sp. zn. II. ÚS 535/03. Podle obviněného měla být délka trestního řízení v této věci kompenzována použitím ustanovení § 40 tr. zák., tedy snížením výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici jeho trestní sazby. Obviněný je přitom přesvědčen, že stejný závěr vyplývá i z odůvodnění předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu.

S ohledem na všechny zmíněné námitky obviněný Ing. M. K. v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby spis v jeho trestní věci byl v souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. řádu bez zbytečného odkladu předložen Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. M. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje námitky obviněného za neopodstatněné, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi nedostatky, které mu vytkl Nejvyšší soud v dřívějším usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008-I. Přitom státní zástupce odkázal na argumentaci obsaženou ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k předchozímu dovolání obviněného. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jelikož je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. M. K. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá ve dvou alternativách, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud k jeho výkladu připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný Ing. M. K. v části svého dovolání poukazoval jednak na nedostatky v provedeném dokazování, jednak na tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, jde o námitky, které nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž uvedenými tvrzeními nikterak nekonkretizoval, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měl být posouzen spáchaný skutek či které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nebyly naplněny. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného. Navíc námitkami obviněného zaměřenými proti rozsahu a způsobu dokazování a vytýkajícími nesprávnost hodnocení provedených důkazů se podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí.

Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů tedy nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto ani u obviněného Ing. M. K. se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat od své ustálené judikatury k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, vyjádřené např. v materiálu uveřejněném pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.

Pokud jde o námitku obviněného Ing. M. K. , podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení jeho velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, jestliže má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

V další části svého dovolání pak obviněný Ing. M. K. zpochybnil právní kvalifikaci dílčího útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který spáchal skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, a to z hlediska naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Tyto námitky obviněného však Nejvyšší soud shledal jednak částečně nezpůsobilými naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obviněný založil své výhrady rovněž na nepřípustné polemice se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, a jednak námitkami nedůvodnými.

K trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, jejíž naplnění obviněný Ing. M. K. zpochybnil, základní skutková podstata podle § 250 odst. 1 tr. zák. vyžadovala úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), byť zde postačil i nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 4 tr. zák. bylo dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 5, § 6 písm. a) tr. zák.].

Jak vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný Ing. M. K. jednal v eventuálním (nepřímém) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné (§ 89 odst. 11, § 250 odst. 1 tr. zák.) na majetku Odborového svazu KOVO. O zavinění ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud i přesto pachatel neupustil od svého rizikového jednání, z něhož vzešel následek trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku (účinku), tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 4 tr. zák., pak postačilo podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě velkého rozsahu (§ 5, § 250 odst. 4 tr. zák.), byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné [§ 4 písm. b), § 250 odst. 1 tr. zák.].

Jak je dále patrné z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, u obviněného Ing. M. K. lze spolehlivě dovodit podvodný úmysl obohatit jiného (tedy obchodní společnost KOMERIO, brokerský dům K. , a. s.) ke škodě majetku poškozeného Odborového svazu KOVO. Ostatně srozumění obviněného se způsobením takového následku tj. s nevrácením půjčených peněz poškozenému odvolací soud výslovně formuloval v souvislosti se subjektivní stránkou dílčího útoku pokračujícího trestného činu podvodu ve skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (viz slova v úmyslu získat finanční prostředky jednak na vypořádání jiných obchodů společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., jednak na pokrytí ztrát společnosti a doplnění chybějících zdrojů ... , a ... v úmyslu zastřít pravý smysl a povahu smlouvy ... ), takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění obviněného.

Podle názoru Nejvyššího soudu je z uvedených rozhodných skutkových okolností zřejmé, že obviněný Ing. M. K. jednal v úmyslu již nevrátit předmětné majetkové hodnoty, protože zde neexistovala žádná okolnost, na kterou by mohl obviněný v budoucnu důvodně spoléhat, aby tento závazek splnil včas a řádně. Přestože si obviněný musel být vědom vážných nedostatků v hospodaření obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., vylákal od poškozeného Odborového svazu KOVO peněžní prostředky v celkové výši nejméně 22 530 500,- Kč, které už tomuto poškozenému nevrátil. Obviněný tedy jednal s vědomím, že vypůjčené peníze nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě, popřípadě vůbec, a že tím uvádí poškozeného Odborový svaz KOVO v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Obviněný se přitom nemůže zprostit své odpovědnosti za trestný čin podvodu ani s poukazem na existenci údajných nepředvídatelných událostí v době spáchání dílčího útoku podvodu, neboť soudy nižších stupňů v posuzované věci nezjistily kromě jednání obviněného žádné další takové překážky, které by snad obviněnému zabránily splnit závazek vůči poškozenému Odborovému svazu KOVO. Závěry odvolacího soudu o existenci úmyslného zavinění obviněného pak rovněž odpovídají ustálené a dosud použitelné judikatuře k trestnému činu podvodu vyjádřené např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 54/1967-I. a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 296/2007, publikovaném pod č. T 981. v sešitě 34 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007.

Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v případě dílčího útoku popsaného ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu tedy podle názoru Nejvyššího soudu potvrzuje nejen charakter a způsob jednání obviněného Ing. M. K. vyjádřený v příslušné skutkové větě a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ale i ostatní rozhodné okolnosti, zejména pak neodvratnost následku (účinku) v podobě škody na majetku Odborového svazu KOVO, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jsou proto neopodstatněné.

V této souvislosti tedy nemůže obstát ani tvrzení obviněného Ing. M. K. , podle něhož by u posuzovaného skutku mohlo jít o zavinění nanejvýš ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. Navíc k takovému názoru obviněného se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém dřívějším usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008, přičemž jej shledal nedůvodným, takže pro stručnost lze odkázat na závěry uvedené v citovaném usnesení.

Za neopodstatněné považuje Nejvyšší soud rovněž námitky obviněného Ing. M. K. , jimiž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu u dílčího útoku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu zpochybnil správnost použité právní kvalifikace s argumentem, že úmysl obviněného zde nesměřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, nýbrž jen ke způsobení škody ve výši 2 691 418,- Kč. Proto podle přesvědčení obviněného bylo možné posoudit jeho čin pouze podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud k této námitce zdůrazňuje, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně a zcela v intencích dřívějšího zrušujícího dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudil otázku výše způsobené škody, která vzešla z jednání obviněného Ing. M. K. uvedeného ve výroku o vině v nyní napadeném rozsudku. V návaznosti na to se odvolací soud náležitým a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal i s existencí zavinění obviněného ve vztahu k uvedenému znaku objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v podobě škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.) způsobené na majetku poškozeného Odborového svazu KOVO. V obecné rovině lze ohledně škody jako zákonného znaku spáchaného trestného činu rovněž odkázat na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve svém předchozím výše citovaném dovolacím rozhodnutí.

Jak je v posuzované trestní věci patrné z rozhodných skutkových okolností popsaných ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný Ing. M. K. zde jednal způsobem, který svědčí o jeho podvodném úmyslu, přičemž odvolací soud dospěl k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, že úmysl obviněného zahrnoval též způsobení škody ve výši 22 530 500,- Kč. Uvedená částka pak představuje rozdíl mezi výší peněžních prostředků, které poškozený Odborový svaz KOVO poskytl obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., k provedení repo operací s cennými papíry, a celkovou hodnotou akcií nabytých do majetku poškozeného. Pokud totiž podle zjištění soudů nižších stupňů výslovně uvedeného v popisu skutku ve zmíněném výroku o vině obviněný převedl jako protiplnění za poskytnutou částku ve výši 90 000 000,- Kč do majetku poškozeného Odborového svazu KOVO cenné papíry v hodnotě 67 469 500,- Kč, jež odpovídala aktuálnímu kurzu akcií Českých radiokomunikací, a. s., v době jejich převodu na účet poškozeného, lze obviněnému přičítat zaviněné způsobení škody na cizím majetku právě ve výši konkretizované ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, tj. ve výši 22 530 500,- Kč. Škoda, kterou obviněný způsobil poškozenému Odborovému svazu KOVO svým zaviněným jednáním, zde představuje zmenšení majetku jmenovaného poškozeného ve smyslu skutečné škody, tj. v podobě úbytku jeho majetkových hodnot vyjádřeného zmíněným rozdílem. Odvolací soud se přitom na str. 16 svého rozsudku vypořádal i s otázkou ušlého zisku spočívajícího v chybějícím přírůstku, který bylo možno důvodně očekávat na majetku poškozeného v podobě obvyklých úroků, jichž by poškozený dosáhl, kdyby peněžní částku ve výši 90 000 000,- Kč půjčil jinému (poctivému) dlužníkovi, nikoli obchodní společnosti KOMERIO, brokerský dům K. , a. s., nebo kdyby ji jinak investoval. Přitom odvolací soud objasnil, z jakých důvodů nezahrnul do celkové výše škody i případný ušlý zisk. Nejvyšší soud považuje tyto úvahy za správné a odpovídající zákonu.

Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nevykazuje vytýkané vady v právním posouzení zavinění u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. M. K. , jimiž zpochybnil své zavinění ve vztahu ke způsobení škody ve výši uvedené v popisu posuzovaného skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, za neopodstatněné. Proto nebylo možné akceptovat ani návrh obviněného na změnu právní kvalifikace trestného činu podvodu v tom smyslu, aby byl posouzen podle mírnějšího ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Dále Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného Ing. M. K. , které uplatnil v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jimiž zpochybnil přiměřenost uloženého trestu, a to i s poukazem na dosavadní délku trestního řízení v jeho věci. Takové výhrady obviněného ovšem nejsou způsobilé naplnit citovaný dovolací důvod.

Jak je totiž patrné z napadeného rozsudku odvolacího soudu, obviněnému Ing. M. K. byl za výše uvedené trestné činy uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let. Přitom obviněnému hrozil podle § 35 odst. 1 a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání až na 12 let. Podobně pokud jde o trest zákazu činnosti, který bylo možné obviněnému uložit podle § 49 odst. 1 tr. zák. až na 10 let, odvolací soud dodržel tuto hranici, protože jeho výměru stanovil na 6 let. V souladu s trestním zákonem uložil odvolací soud obviněnému i peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, neboť horní hranice tohoto druhu trestu činila podle § 53 odst. 1 tr. zák. až 5 000 000,- Kč. Podle výslovné zákonné dikce ustanovení § 127 a § 250 tr. zák. jsou trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti i peněžitý trest přípustnými druhy trestů. Obviněnému tudíž rozhodně nebyl uložen ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiné námitky vůči výměře trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani podle jiných alternativ ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska proto neobstojí ani tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů nezohlednily v uložených trestech nepřiměřenou délku trestního řízení.

Přitom délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nebyly žádnými výslovně stanovenými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání. Tím spíše nelze spatřovat naplnění citovaného dovolacího důvodu v námitkách, jimiž se dovolatel domáhá zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuvádí a jejich význam záleží na úvaze soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008). Takovou námitkou je proto i tvrzení obviněného, že délka trestního řízení měla být v posuzované věci kompenzována použitím ustanovení § 40 tr. zák. Navíc obviněnému byl vyměřen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby vymezené ustanovením § 250 odst. 4 tr. zák., což lze považovat za dostatečné zohlednění relativně delšího průběhu trestního řízení, přičemž Vrchní soud v Praze se podrobně věnoval i této otázce (viz str. 19 a 20 jeho rozsudku) a dospěl k závěru, podle něhož u obviněného nebyla překročena přiměřená délka trestního řízení. Uvedené námitky obviněného tedy Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné.

V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly nejen soudy nižších stupňů, nýbrž i Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného (viz usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008-I.).

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného Ing. M. K. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu, resp. o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh neopřel o takové důvody, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. května 2010

Předseda senátu:
JUDr. František Púry