5 Tdo 543/2005
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 543/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2005 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 7 To 487/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 15/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 13 T 15/2004, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1987, sp. zn. 4 T 294/87, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 1988, sp. zn. 3 To 31/88, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 písm. a) tr. zák., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, který dne 13. 1. 2001 vykonal, opět dne 2. 1. 2004 kolem 22.30 hodin v O. - D. na ul. B. Č. poblíž budovy pošty zezadu napadl poškozenou R. G., a to tak, že ji srazil na zem a poté, co upadla, se jí pokusil vytrhnout z ruky kabelku, přičemž došlo k roztržení ucha kabelky, následně, když se poškozená pokusila utéct z místa činu, ji dostihnul, chytil za rukáv a požadoval vydání mobilního telefonu a veškeré finanční hotovosti, což poškozená z obavy před dalším útokem učinila a obžalovanému vydala mobilní telefon Nokia 3310 v hodnotě 1.900,- Kč a finanční hotovost ve výši 100,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. V. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný uznán povinným zaplatit poškozené R. G., trvale bytem O. - D., J. M. náhradu škody ve výši 1.900,? Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. V. odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 7 To 487/2004, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 7 To 487/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 13 T 15/2004, napadl obviněný J. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. P. L. dovoláním, které zaměřil do všech výroků napadených rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení v této věci, poukázal na rozpory ve výpovědích poškozené při hlavním líčení, dále namítl, že má za to, že soudy se v rámci dokazování ocitly v důkazní nouzi, a proto jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, a bylo rozhodnuto zejména na základě jeho trestní minulosti. Soudy též podle názoru dovolatele nerespektovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.

Vedle těchto námitek obviněný vytkl napadeným rozhodnutím, že nesprávně právně posoudily jeho jednání z hlediska naplnění zákonných znaků zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., protože je sice pravdou, že trest za své předchozí protiprávní jednání vykonal v roce 2001, ovšem k jeho odsouzení za tento trestný čin došlo již v roce 1988. Trest ve výměře 9 let za jednání, kterého se měl dopustit, je trest nepřiměřeně vysoký a neodpovídá podmínkám uvedeným v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Ve svém vyjádření uvedl, že v převážné části jde o námitky dovolatele, které mají skutkový charakter a s formálně deklarovaným důvodem se obsahově nekryjí. Jen v případě námitky, která zpochybňuje existenci materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy lze hovořit o námitce právní. Obviněný v rámci ní namítl, že soud dostatečně nezvážil dobu, která uplynula od posledního jeho odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro nějž byl odsouzen již v roce 1988. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však nepovažuje tuto námitku za důvodnou, protože obviněný strávil většinu této doby až do roku 2002 ve výkonu trestu odnětí svobody a délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, není za této situace okolností, která by zakládala absenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Mimo odkazu na dobu uplynulou od posledního odsouzení, odvolatel žádnou jinou konkrétní námitku proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. neuplatnil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Prakticky jedinou námitku právní povahy směřoval dovolatel vůči naplnění podmínek pro použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. tak, jak bylo aplikováno soudy obou stupňů v průběhu předchozího trestního řízení. Zejména vytýkal oběma napadeným rozhodnutím to, že soud dostatečně nezohlednil materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy vyplývající z výše uvedeného zákonného ustanovení, a to zejména tu skutečnost, že k jeho předchozímu odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin došlo v roce 1988, tedy před velmi dlouhou dobou. Z tohoto důvodu obviněný nemůže souhlasit se závěry soudů obou stupňů o naplnění zákonných znaků zvlášť nebezpečné recidivy.

Podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pak v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že pokud obviněný namítá, že je třeba vzít v úvahu dobu, která uplynula od jeho předchozího odsouzení, je třeba s ním v obecné rovině souhlasit, neboť tuto okolnost jako příklad kritéria pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, zdůrazňuje i citované ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Nicméně je třeba k tomu dodat, že délka doby, uplynuvší od předchozího odsouzení, je sice výslovně zákonem zmíněna jako jedno z kriterií pro posouzení zvlášť nebezpečné recidivy, ale není z tohoto hlediska okolností jedinou či nejvýznamnější. Při posuzování otázky, zda okolnost, že obviněný znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, musí soud přihlížet též k dalším konkrétním skutečnostem, jako například způsobu provedení trestné činnosti, kde je třeba hodnotit i rozhodnost s jakou obviněný přistupuje k páchání násilné i majetkové kriminality, která se projevila i v posuzované trestné činnosti, když obviněný spáchal tento trestný čin na ženě, kterou srazil k zemi, poté se jí pokusil vytrhnout kabelku z ruky tak silně, až došlo k přetržení ucha kabelky, a když se poškozená snažila zachránit útěkem dostihl ji a požadoval na ni vydání mobilního telefonu a veškeré finanční hotovosti, což poškozená ze strachu učinila. Dále je třeba přihlížet i ke škodám způsobeným nynější a dřívější trestnou činností (2 000,- Kč a 2 450,- Kč), k druhu a výši dřívějších trestů uložených za takové zvlášť závažné úmyslné trestné činy (nejprve čtyři roky a šest měsíců a v druhém případě deset let), k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě, jimiž byla touha obviněného získat za použití násilí peníze a jiné majetkové hodnoty, jakož i k celkovému posouzení osobnosti pachatele. Významné je též zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za jaké takové trestné činy to bylo, za jaký trestný čin je souzen nyní, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů za takové trestné činy a jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Mimo jiné je nutno též přihlédnout i k délce trestu dříve uloženého, kdy šlo o trest v trvání deseti let, jenž byl zmírněn na devět let odnětí svobody, a k době, která uplynula mezi propuštěním z výkonu tohoto předchozího trestu a spácháním nyní souzeného zvlášť závažného trestného činu (srov. k tomu i rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 396/03 a III. ÚS 701/01, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 768/2004). Jen pro úplnost, jelikož dovolatel v tomto směru jiný nedostatek než nesprávné zohlednění doby uplynuvší od odsouzení za předchozí zvlášť závažný trestný čin nenamítal, Nejvyšší soud dodává, že z přiloženého spisového materiálu vyplynulo, že již soud prvního stupně se po této stránce s posouzením předmětných okolností dostatečně vypořádal na str. 4 až 5 rozsudku ze dne 15. 4. 2004, č. j. 13T 15/2004 - 92. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1987, sp. zn. 4 T 294/87, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 1988, sp. zn. 3 To 31/88, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který už tehdy spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista, a to ve vztahu k předchozímu odsouzení také pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, jenž mu byl v důsledku amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 1990 zkrácen o jeden rok. Z tohoto výkonu trestu byl podmíněně propuštěn, avšak ve zkušební době spáchal opět úmyslnou trestnou činnost majetkové povahy, proto mu byl nařízen výkon zbytku trestu, a tento vykonal dne 13. 1. 2001. Následně ještě vykonával další trest odnětí svobody v trvání 1 roku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 72 T 87/99, z něhož byl propuštěn dne 13. 1. 2002. Nyní souzený trestný čin obviněný spáchal dne 2. 1. 2004 a byl mu za něj Okresním soudem v Ostravě uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let. Nejvyšší soud dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že i přesto, že od posledního odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin uplynula delší doba, kterou by jinak samu o sobě bylo možno považovat za dobu přiměřenou k tomu, aby pominula společenská nebezpečnost zvlášť závažné recidivy, nelze v konkrétním případě přehlédnout tu skutečnost, že se po převážnou část této doby obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, kde měl značně omezené možnosti k páchání trestné činnosti uvedeného charakteru (srov. rozhodnutí pod č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je totiž nutné mimo doby od posledního odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin zohlednit i tu skutečnost, že doba mezi vykonáním trestu odnětí svobody za předchozí trestný čin a opětovným spácháním dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tedy od 13. 1. 2002 do 2. 1. 2004, je poměrně krátká a nelze proto s přihlédnutím i k ostatním shora uvedeným okolnostem dospět k závěru, že by nebyl v tomto konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvýšen na míru potřebnou pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť tyto další podrobně rozvedené okolnosti dosvědčují naplnění materiální stránky této zvlášť přitěžující okolnosti. Takto krátká doba naopak ve spojení s těmito zjištěnými okolnostmi a se skutečností, že obviněný se stále v poměrně krátkých intervalech po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dopouští trestné činnosti totožného charakteru, a to jak v oblasti násilné (opakované trestné činy loupeže, a to již v minulosti jako zvlášť nebezpečný recidivista), tak i majetkové trestné činnosti, zejména trestných činů krádeže (viz č. l. 51 až 52), a to dokonce ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 41 odst. 1 tr. zák., a proto kvalifikace uvedeného trestného činu spáchaného obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou je zcela správná. Všechny uvedené skutečnosti totiž jednoznačně prokazují, že dosud uložené opakované, a to i dlouhodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody nesplnily svůj účel.

Ve zbývající části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítal pochybení soudů obou stupňů v tom smyslu, že polemizoval s hodnocením důkazů tak, jak bylo uskutečněno soudy obou stupňů, a dále prosazoval svou verzi celé události, podle které se uvedeného skutku vůbec nedopustil, a zároveň namítl, že trest je nepřiměřeně vysoký a neodpovídá podmínkám uvedeným v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu. Tyto námitky mají skutkový charakter a nejsou z hlediska obsahu způsobilé naplnit dovolatelem deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod, a to ani námitky týkající se nepřiměřené přísnosti trestu z hlediska ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., neboť podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by muselo jít o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dále je nutno v této souvislosti zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, když shledal tato skutková zjištění úplnými a správnými. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti nelze opomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 13 T 15/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 7 To 487/2004, jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 spáchaného obviněným J. V. jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného J. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.