5 Tdo 538/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 254 tr. zák.





5 Tdo 538/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 569/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 163/2005, t a k t o :


Dovolání obviněného se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 2 T 163/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že poté, co dne 25. 10. 2004 jako prodávající vystavil kupujícímu obchodní společnosti O., spol. s r. o., fakturu ze dne 24. 10. 2004 na částku ve výši 24 561,60 Kč za dodávku 14 620 kg padaných jablek a kupující omylem poukázal obviněnému bankovním převodem na účet vedený u G. M. B., a. s., k němuž má obviněný dispoziční právo, nesprávnou částku ve výši 245 616,- Kč místo správné částky ve výši 24 561,60 Kč, ačkoli byl dne 16. 11. 2004 zástupcem kupujícího upozorněn na zmíněný omyl a byl vyzván k vrácení přeplatku, odmítl vrácení peněz s poukazem na skutečnost, že tomu brání daňová exekuce vedená příslušným finančním úřadem na účet obviněného. Následně v době od 16. 11. 2004, kdy byla celá částka připsána na shora označený účet, do 29. 11. 2004 obviněný uskutečnil prostřednictvím platební karty 15 výběrů peněz z tohoto účtu vždy ve výši po 15 000,- Kč, přičemž tímto způsobem vybral z účtu ke škodě obchodní společnosti O., spol. s r. o., celou částku ve výši 221 054,40 Kč, kterou poškozená obchodní společnost omylem poukázala na tento účet, použil ji pro vlastní potřebu a přes opakované žádosti poškozené obchodní společnosti o její vrácení peníze doposud nevrátil.


Za výše uvedený trestný čin byl obviněný J. S. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 45 a § 45a tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Týmž rozsudkem pak soud prvního stupně rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní společnosti O., spol. s r. o., na náhradě škody částku ve výši 221 054,40 Kč.


Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou napadl obviněný J. S. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 569/2006, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.





Dne 16. 4. 2007 podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů provedly ve vztahu ke spáchanému skutku popsanému ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedostatečné dokazování, jehož výsledkem je údajně nesprávné posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti obviněný zejména polemizuje s hodnocením výpovědi svědka Mgr. M. P. Navíc se obviněný domnívá, že na základě výsledků provedeného dokazování nemohly soudy nižších stupňů posoudit jeho jednání jako trestný čin. Podle obviněného nedošlo k úhradě dlužné částky, neboť poškozená obchodní společnost mu nebyla ochotna sdělit číslo jejího bankovního účtu, na který by vrátil přeplatek. Jak dále obviněný ve svém dovolání podotýká, on sám nebyl schopen rozpoznat, o jakou platbu se v posuzovaném případě jednalo a kdo mu zaslal finanční prostředky. Podle tvrzení obviněného svědčí o jeho nevině též to, že sjednal s poškozenou obchodní společností splátkový kalendář a uzavřel dohodu o uznání dluhu.


Závěrem obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 569/2006, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.


Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného, jimiž zpochybňuje způsob dokazování a hodnocení důkazů soudem prvního stupně a skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, nenaplňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Státní zástupkyně je však přesvědčena, že právní kvalifikace skutku není přiléhává, neboť správně mělo být jednání obviněného posouzeno jako trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž podle státní zástupkyně nevyužil omylu poškozené obchodní společnosti, aby získal cizí věc do své moci, ale finanční prostředky se dostaly do jeho moci právě z důvodu omylu na straně poškozené obchodní společnosti. Jelikož ovšem obviněný v tomto směru nevznesl ve svém dovolání žádné námitky, nelze podle názoru státní zástupkyně napravit zmíněné pochybení cestou dovolacího řízení. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.


Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).


Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. S. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.


Obviněný J. S. však konkretizoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svém dovolání především tím, že podle jeho názoru soudy nižších stupňů provedly nedostatečný rozsah dokazování a nesprávně vyhodnotily některé důkazy, zejména výpověď svědka Mgr. M. P., neakceptovaly obhajobu obviněného a ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovodily subjektivní i objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle přesvědčení obviněného nespáchal posuzovaným skutkem žádný trestný čin.


V souvislosti s uvedenými dovolacími námitkami obviněného Nejvyšší soud poznamenává, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění a neúplné dokazování, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení § 265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.


Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě z námitek směřujících proti úplnosti a hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].


Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec citovaného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.


Pokud obviněný J. S. ve svém dovolání rovněž namítá, že o jeho nevině svědčí i sjednání splátkového kalendáře a uzavření dohody o uznání dluhu s poškozenou obchodní společností, nemohl Nejvyšší soud ani tento argument akceptovat, protože není způsobilý naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, od které není důvodu se odchylovat, jestliže došlo podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část). Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a náhradě škody (viz rozhodnutí pod č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr). Proto právní úkony, které obviněný učinil po dokonání trestného činu, pro nějž byl stíhán a odsouzen (viz č. l. 34 a 35 trestního spisu), nemohou jakkoli zpochybnit závěr o jeho trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu.


Nejvyšší soud nepřisvědčil ani další obecné dovolací námitce obviněného J. S., podle které jeho jednání údajně nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. ani žádného jiného trestného činu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podvodu podle § 250 odst.1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud jde o znak spočívající ve využití omylu jiného, který byl shledán u obviněného J. S., k jeho naplnění dojde tehdy, když pachatel sice sám nevyvolal omyl ani nepřispěl k jeho vyvolání, nicméně po poznání omylu jiné osoby jednal v příčinné souvislosti s tímto omylem tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je tedy naplněna i v případě, jestliže pachatel přijme z cizího majetku peněžní částku, o které ví, že mu nepatří, neboť mu byla zaslána na jeho bankovní účet omylem. Podstatné však je, aby si pachatel uvědomil omyl jiného již v době, kdy dochází k přisvojení omylem získaného plnění. Dodatečně zjištěný omyl, tj. uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je-li na něj upozorněn) až poté, co již získal cizí majetkovou hodnotu do své dispozice, nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. V takovém případě však není vyloučena trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zatajení věci podle § 254 tr. zák., jehož skutková podstata předpokládá, že pachatel neví o omylu jiného v době, kdy se cizí věc dostává do jeho moci, a tuto okolnost si uvědomí nebo je na ni upozorněn až následně (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 1472; viz přiměřeně též rozhodnutí pod č. 17/1980 Sb. rozh. tr.).





V trestní věci obviněného J. S. dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému zjištění, podle něhož svědek Mgr. M. P. jako zástupce poškozené obchodní společnosti O., spol. s r. o., dne 16. 11. 2004 vyrozuměl obviněného J. S. o finanční částce, kterou tato obchodní společnost omylem zaslala na bankovní účet označený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Přesto obviněný ode dne 16. 11. 2004, kdy byla finanční částka ve výši 245 616,- Kč připsána na bankovní účet, k němuž měl obviněný dispoziční právo, uskutečnil do dne 29. 11. 2004 prostřednictvím platební karty a bankomatu celkem 15 výběrů peněz z tohoto účtu, a to vždy ve výši po 15 000,- Kč. Jak přitom vyplývá z č. l. 46 trestního spisu, k prvnímu výběru po připsání nesprávné částky došlo až dne 17. 11. 2004, tedy teprve den poté, co byl obviněný telefonicky upozorněn na zmíněný omyl svědkem Mgr. M. P. Z tohoto skutkového zjištění je zcela zřejmé, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že peněžní prostředky omylem připsané na účet, s nímž disponoval, mu nepatří. Jestliže tedy v rozmezí 13 dnů obviněný uskutečnil celkem 15 výběrů peněz z uvedeného účtu prostřednictvím platební karty a bankomatu, ačkoli byl předem vyrozuměn o finanční částce zaslané mu omylem, a výběry peněz z tohoto účtu nebyly v inkriminovanou dobu vyváženy žádnými jinými oprávněnými příjmy obviněného, svědčí tato okolnost ve spojení s ostatními skutkovými zjištěními o jeho úmyslném jednání [srov. § 4 písm. a) tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák.]. Obviněný totiž zcela záměrně odčerpal z účtu právě ty peněžní prostředky, které mu byly zaslány omylem, protože v rozhodné době nemohl důvodně očekávat žádný oprávněný příjem takto vysoké částky na bankovní účet, k němuž měl dispoziční oprávnění. Ostatně o úmyslném zavinění obviněného svědčí i zcela nepravdivá záminka, kterou jako překážku pro vrácení peněz uváděl představitelům poškozené obchodní společnosti O., spol. s r. o., a jež měla spočívat v údajně zablokovaném účtu v důsledku exekuce prováděné finančním úřadem. Námitka obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, je proto neopodstatněná.


Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného J. S., pokud nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, aniž ovšem tuto námitku blíže právně konkretizoval. Jak je totiž zřejmé s ohledem na učiněná skutková zjištění, která Nejvyšší soud není oprávněn zpochybňovat, obviněný využil omylu poškozené obchodní společnosti O., spol. s r. o., o němž věděl, a v příčinné souvislosti s tím se obohatil o peněžní částku ve výši 221 054,40 Kč, která mu byla omylem zaslána na bankovní účet, s nímž disponoval a z něhož uvedenou částku postupně vybral, a způsobil tak škodu v téže výši na majetku jmenované obchodní společnosti. Takový skutkový závěr pak zcela postačuje pro naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. Popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, tedy nevykazuje vady vytýkané obviněným v jeho dovolání a právní posouzení tohoto skutku bylo učiněno v souladu se zákonem, protože jde o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud obviněný ve svém dovolání tvrdí opak, jde o námitku, která je rovněž neopodstatněná.


V úvahu pak nepřichází jiná právní kvalifikace posuzovaného skutku, a to ani v podobě trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák., jak se mylně domnívá státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného J. S. Jednak je taková možnost v rozporu s uplatněnými dovolacími námitkami obviněného a jednak neodpovídá zákonu, konkrétně vztahu skutkových podstat trestných činů podvodu a zatajení věci. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, k obohacení obviněného J. S. sice mohlo dojít již dne 16. 11. 2004, kdy byla na bankovní účet, s nímž disponoval, připsána peněžní částka omylem zaslaná od poškozené obchodní společnosti O., spol. s r. o., ovšem v této době si ji obviněný ještě nepřisvojil ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zatajení věci, protože nebylo vyloučeno, aby takto získanou peněžní částku vrátil poškozené obchodní společnosti. Přitom šlo o bankovní účet manželky obviněného, byť k němu měl dispoziční oprávnění právě obviněný, takže peníze na tomto účtu nebylo možné automaticky považovat za peníze v majetku obviněného. Navíc v tuto dobu, dokud se peníze zaslané omylem obviněnému nacházely jen na bankovním účtu, neměly charakter věci s ohledem na tehdy platnou trestněprávní úpravu (viz též rozhodnutí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.), protože novela ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. provedená zákonem č. 253/2006 Sb., podle které se ustanovení o věcech vztahují i na peněžní prostředky na účtu, nabyla účinnosti až dnem 1. 7. 2006. O přisvojení omylem zaslaných peněz lze proto uvažovat až za situace, když je obviněný počal prostřednictvím platební karty a bankomatu vybírat z bankovního účtu a používat pro svou potřebu. Teprve pak se k nim obviněný začal chovat jako k penězům vlastním, a definitivně tím vyloučil oprávněnou osobu (poškozenou obchodní společnost) z dispozice s těmito penězi, které až poté, co po výběru z bankomatu nabyly podobu peněz v hotovosti a staly se věcí, mohly být i předmětem útoku u trestného činu zatajení věci ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zák. V této době, tj. při získávání hotových peněz jejich výběrem z bankomatu, ovšem již obviněný věděl o omylu poškozené obchodní společnosti O., spol. s r. o., na který byl upozorněn dne 16. 11. 2004, tedy ještě před výběrem první částky dne 17. 11. 2004. Za uvedené situace tudíž nemohl být spáchán trestný čin zatajení věci, který je podmíněn tím, že pachatel v době, kdy si přisvojuje cizí věc, neví o tom, že mu tato věc nepatří. V projednávaném případě však obviněný J. S. v době výběru peněz z bankovního účtu již věděl o omylu poškozené obchodní společnosti, který využil ke svému obohacení, protože neoprávněně získané peníze použil pro svoji potřebu. Takové jednání lze právně posoudit s ohledem na výši způsobené škody jen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a nikoli jako trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák.


Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. S. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.


Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout o dovolání obviněného J. S. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 16. května 2007


Předseda senátu:


JUDr. František P ú r y