5 Tdo 533/2007
0
Dotčené předpisy:




5 Tdo 533/2007 II.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných JUDr. L. N., Ph.D., Mgr. V. V., a JUDr. Z. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 105/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, bylo rozhodnuto podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 309 odst. 1 tr. ř. o schválení narovnání mezi poškozenými Doc. JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. A. Š. a Nakladatelstvím C. a obviněnými JUDr. L. N., Ph.D., Mgr. V. V. a JUDr. Z. S., kteří byli stíhání pro trestné činy porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť se obvinění s poškozenými dohodli na odstranění vzniklé újmy poskytnutím satisfakce spočívající ve veřejné omluvě v periodikách Trestně právní revue a Právní rozhledy ve znění: Omlouváme se Doc. JUDr. P. Š., PhD., JUDr. F. P., JUDr. A. Š., JUDr. I. Š. a JUDr. A. S. a nakladatelství C., za neoprávněný zásah do jejich autorských práv, vyvolaný naším jednáním, které směřovalo k publikaci jejich původních textů z knihy Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice a Základy práva pro střední a vyšší odborné školy pod našimi jmény. Vzhledem k tomu, že uvedené autory považujeme za přední odborníky v dané oblasti a nakladatelství C. za prestižní, nás tato událost velmi mrzí . Dále v rámci mimosoudního narovnání obvinění nahradili poškozenému nakladatelství O., s. r. o. (nyní L. C., s. r. o.), na základě dohody ze dne 1. 3. 2004 způsobenou škodu částkou 150.000,-Kč a poškozenému nakladatelství E. B., s. r. o., na základě dohody ze dne 8. 3. 2004 způsobenou škodu částkou 200.000,-Kč, a ke dni 26. 5. 2006 každý z obviněných složil na účet soudu částku ve výši 100.000,- Kč určenou všemi obviněnými v celé výši na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb.

Tímto usnesením bylo v souladu s ustanovením § 311 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání všech tří obviněných pro skutky spočívající v tom, že:

A)

v době od října roku 2002 do října roku 2003 bez souhlasu autorů a bez odkazu na skutečné autory použili jednak texty z knihy Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice autorů JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. I. Š. a JUDr. A. S., uveřejněné v roce 2001 Nakladatelstvím C., konkrétně texty ze stránek č. 7 až 8, 192 až 198, 200 až 207, 218 až 220, 255 až 287, 310 až 329, 433 a 497 až 515 této knihy, a jednak z knihy Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, 5. doplněné vydání, autorů JUDr. A. Š. a JUDr. M. S., uveřejněné v roce 2002 rovněž Nakladatelstvím C., konkrétně pak texty ze stránek č. 181, 197 až 229 a 277 až 278 této knihy, a to tak, že si sami osobovali autorství těchto textů tím, že tyto texty publikovali pod svými vlastními jmény (bud' uvedenými společně anebo v různě složených kombinacích autorského kolektivu) v následujících celostátně distribuovaných a široké veřejnosti dostupných a nabízených periodikách, časopisech a publikacích:

1) v periodiku Konkursní noviny, vydaném nakladatelstvím C. P., spol. s r. o., v článku nazvaném Trestní odpovědnost jako odpovědnost za vlastní zavinění a omyl pachatele , jako jehož autor je označen JUDr. L. N., Ph.D.,

2) v časopise Trestní právo, vydaném NAKLADATELSTVÍM O., s. r. o., v článku nazvaném Pletichy při řízení konkursním a vyrovnávacím , jako jehož autor je označen JUDr. L. N., Ph.D.,

3) v časopise Trestní právo, vydaném NAKLADATELSTVÍM O., s. r. o., v článku nazvaném Majetkové poměry právnických osob , jako jehož autoři jsou označeni JUDr. L. N., Ph.D., JUDr. Z. S. a Mgr. V. V.,

4) v časopise Trestní právo vydaném NAKLADATELSTVÍM O., s. r. o., v článku nazvaném Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob", jako jehož autoři jsou označeni JUDr. L. N., Ph.D., JUDr. Z. S. a Mgr. V. V.,

5) v časopise Trestní právo, vydaném NAKLADATELSTVÍM O., s. r. o., v článku nazvaném Zvýhodňování věřitele , jako jehož autoři jsou označeni JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. Z. S.,

6) v časopise Trestní právo, vydaném NAKLADATELSTVÍM O., s. r. o., v článku nazvaném Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu , jako jehož autoři jsou označeni JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. Z. S.,

7) v knize Závazkové právní vztahy podnikatelů a jejich ochrana, 1. vydání, vydané nakladatelstvím E. B., s. r. o., v kapitole XIII. - Podnikání a hospodářská trestná činnost, jako jejíž autoři jsou označeni JUDr. L. N., Ph.D., JUDr. Z. S. a Mgr. V. V.,

8) v knize Základy práva, 1. vydání, vydané nakladatelstvím E. B., s. r. o., v roce 2003, v kapitolách s názvem Rodinné právo, Pracovní právo a Finanční právo, jako jejíž autoři jsou označeni JUDr. et Mgr. L. N., Ph.D., JUDr. Z. S. a Mgr. V. V.,

9) v periodiku Konkursní noviny, vydaném nakladatelstvím C. P., s. r. o., v článku nazvaném Zvýhodňování věřitele , jako jehož autoři jsou označeni JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. Z. S.,

10) v knize Konkurz a vyrovnání, 1. vydání, vydané nakladatelstvím E. B., s. r. o., v roce 2003, v kapitole č. 7 Trestněprávní odpovědnost při konkurzu a vyrovnání, jako jejíž autoři jsou označeni JUDr. Z. S. a Mgr. V. V.,

ačkoliv věděli, že tyto texty nevytvořili a ani se na nich žádnou tvůrčí duševní činností nepodíleli, tímto jednáním zasáhli do osobnostních i majetkových práv, která náleží autorům textů, jimiž jsou JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. I. Š., JUDr. A. S. a JUDr. A. Š. a která jsou chráněna ustanovením § 11 a násl. zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona v platném a účinném znění, resp. v rozsahu stanoveném příslušnými licenčními smlouvami (smlouvami o vytvoření a šíření díla) do majetkových práv autorských Nakladatelství C.

B)

v době od října roku 2002 do října roku 2003, vedeni snahou získat pro sebe či pro ostatní spoluautory majetkový prospěch z autorských honorářů, předali prostřednictvím JUDr. L. N., Ph.D., společnosti NAKLADATELSTVÍ O., s. r. o. (nyní L. C. s. r. o.), vydávající časopis Trestní právo, dále společnosti C. P., s. r. o., vydávající periodikum Konkursní noviny a konečně společnosti E. B., s. r. o., k uveřejnění text z knihy Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice autorů JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. I. Š. a JUDr. A. S., uveřejněné v roce 2001 Nakladatelstvím C., konkrétně texty ze stránek č. 7 až 8, 192 až 198, 200 až 207, 218 až 220, 255 až 287, 310 až 329, 433 a 497 až 515 této knihy, a dále texty z knihy Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, 5. doplněné vydání, autorů JUDr. A. Š. a JUDr. M. S., uveřejněné v roce 2002 rovněž Nakladatelstvím C., organizační složkou, konkrétně pak texty ze stránek č. 181, 197 až 229 a 277 až 278 této knihy, označili se za (spolu) autory předávaných textů a předmětné texty nechali pod svými jmény zveřejnit a distribuovat, ačkoliv věděli, že nejsou jejich autory, a za takto zveřejněné texty měli obdržet autorské honoráře, které jim však byly vyplaceny vzhledem ke zjištění této situace pouze částečně takto: společností NAKLADATELSTVÍ O., s. r. o. (nyní L. C. s. r. o.) jim byla vyplacena částka v celkové výši 6.300,- Kč, z toho JUDr. L. N., Ph.D., částka 700,- Kč za článek Pletichy v řízení konkursním a vyrovnacím, zveřejněný v časopise Trestní právo, 500,- Kč za článek Majetkové poměry právnických osob , zveřejněný v časopise Trestní právo, 300,- Kč za článek Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob zveřejněný v časopise Trestní právo, 600,- Kč za článek Zvýhodňování věřitele zveřejněný v časopise Trestní právo a 1.000,- Kč za článek Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu , zveřejněný v časopise Trestní právo, JUDr. Z. S. 500,- Kč za článek Majetkové poměry právnických osob , zveřejněný v časopise Trestní právo, 300,- Kč za článek Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob , zveřejněný v časopise Trestní právo, 600,- Kč za článek Zvýhodňování věřitele zveřejněný v časopise Trestní právo a 1.000,- Kč za článek Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu , zveřejněný v časopise Trestní právo a Mgr. V. V. částka 500,- Kč za článek Majetkové poměry právnických osob , zveřejněný v časopise Trestní právo a 30,- Kč za článek Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob , zveřejněný v časopise Trestní právo, společností E. B., s. r. o., jim měla být vyplacena částka v celkové výši 17.203, Kč, z toho všem společně částka 10.903,- Kč za knihu Základy práva, k jejímuž vyplacení však nedošlo, dále JUDr. Z. S. částka 5.800,- Kč za knihu Konkurz a vyrovnání, k jejímuž vyplacení rovněž nedošlo, a JUDr. L. N., Ph.D., částka 500,- Kč za knihu Konkurz a vyrovnání, a společností C. P., s. r. o., byla JUDr. L. N., Ph.D., vyplacena částka 800,- Kč za článek Trestní odpovědnost jako odpovědnost za vlastní zavinění a omyl pachatele zveřejněný v periodiku Konkursní noviny, a tímto jednáním by v případě úplného vyplacení autorských honorářů způsobili poškozeným společnostem škodu nejméně ve výši 24.303,- Kč.

Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, kterou Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, napadla mimořádným opravným prostředkem dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech uvedených obviněných, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), l) alinea druhá tr. ř., neboť uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. g) tr. ř., a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož soudem prvního stupně bylo rozhodnuto o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V odůvodnění konstatovala samotný průběh trestního řízení ve věci obviněných a provedla rozbor právního názoru usnesení Městského soudu v Praze, jímž jako soud II. stupně zamítl stížnost státního zástupce proti citovanému usnesení o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání obviněných. Potvrdila, že její námitky proti rozhodnutí se nevztahují k popření formálních podmínek pro schválení narovnání dle § 309 odst. 1 tr. ř., ale toliko podmínek materiálních, spočívajících v povaze a závažnosti činu a míře, jakou byl dotčen veřejný zájem s ohledem na postavení obviněných (JUDr. Z. S. a JUDr. L. N., Ph.D.) jako členů nejvyšších justičních orgánů České republiky. Po podrobném výkladu zákonných podmínek institutu narovnání dle § 309 tr. ř. závěrem opakovala, že formální podmínky pro rozhodnutí o narovnání mezi obviněnými JUDr. L. N., Ph.D., Mgr. V. V. a JUDr. Z. S. a poškozenými Doc. JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. A. Š. a Nakladatelstvím C. byly splněny, když za dostačující lze považovat prohlášení obviněných o tom, že spáchali skutek, pro který byli stíháni, a nebylo možno dovozovat žádné pochybnosti o tom, že jejich prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě. Obvinění uhradili poškozeným škodu a to v daleko větší míře, než byla škoda skutečná a na účet soudu složili peněžní částku k obecně prospěšným účelům, přičemž tuto částku lze považovat za odpovídající.

Nesplnění podmínek pro aplikaci postupu podle § 309 tr. ř. umožňujícího odklon od obvyklého způsobu trestního stíhání ve formě narovnání považuje výhradně v tom směru, že takovýto způsob vyřízení věci nelze považovat za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, zejména k míře jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem. V této souvislosti nepřehlédnutelnou skutečností dle nejvyšší státní zástupkyně je fakt, že všichni obvinění se trestného činu dopustili jako osoby zastupující právě veřejný zájem, a to z titulu svých funkcí, kdy JUDr. L. N., Ph.D., byl činný jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ČR, Mgr. V. V. byl prorektorem soukromé Vysoké školy v B. a JUDr. Z. S. byl soudcem Nejvyššího soudu České republiky. Posuzovaného jednání se dopustili v přímé souvislosti s publikační činností v odborné právnické literatuře, a to v periodicích a samostatných dílech, která byla nebo měla být vydána jako komerční tituly s neomezeným okruhem adresátů z řad odborné i laické veřejnosti a byla nebo měla být dostupná v běžné obchodní síti. Obviněný JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. Z. S. se přitom prezentovali jako členové justice a Mgr. V. V. jako jeden z čelných představitelů prestižní soukromé vysoké školy. Přestože ke stíhanému jednání nedošlo v souvislosti s výkonem primárních činností, které obvinění ve svých funkcích vykonávali, jejich jednání s výkonem jejich funkcí souviselo. Dle nejvyšší státní zástupkyně činnost soudce i státního zástupce lze totiž vztahovat nejen na požadavky týkající se jejich odborné způsobilosti a povinnosti plnit odpovědně své úkoly a respektovat přitom zákon a stanovené zásady, ale existují zde i požadavky morální. Chování soudců ani státních zástupců by nemělo být v rozporu se zájmy, které prostřednictvím institucí, v nichž vykonávají svoji činnost reprezentují. Trestnou činností obviněných v tomto směru byl bezpochyby dotčen veřejný zájem, a to ve značné míře, neboť obvinění sice vykonávali dovolenou činnost, tedy činnost publicistickou, avšak v rozporu s požadavky na řádný výkon funkce soudce i státního zástupce. Uvedené morální požadavky a principy lze bezpochyby vztáhnout i na prorektora soukromé vysoké školy, který by měl být nejen mezi odbornou veřejností, ale i mezi studenty osobou váženou, která se chová v souladu s principy, které prostřednictvím své funkce realizuje. S ohledem na citovaná ustanovení § 60 odst. 1 a § 80 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, i obsah zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, dovozuje, že soudce i státní zástupce jsou povinni zachovávat náležitou úctu k ostatním kolegům a jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, přičemž páchání trestné činnosti na jejich úkor značně překračuje horizont neúcty k ostatním kolegům. Morálku jako společenský regulativ a její požadavky z tohoto pohledu je nutno považovat ve jmenovaných zákonech povýšené na právní povinnost. Požadavky morálky a zákona v daném případě směřují k tomu, aby vůči veřejnosti, soudce a státní zástupce vystupovali tak, aby jejich chování jak profesní, tak občanské, vzbuzovalo důvěru ve správnost a spravedlnost jimi učiněných rozhodnutí. V důsledku chování obviněných byl dotčen veřejný zájem zejména proto, že vzhledem k jejich trestnímu jednání vznikla důvodná pochybnost o správnosti a spravedlnosti rozhodnutí, která činí osoby, které se samy dostaly do konfliktu se zákonem. Pokud se jedná o morální požadavky na prorektora prestižní soukromé vysoké školy jsou bezpochyby rovněž podmínkou výkonu funkce prorektora, i když nejsou upraveny zákonem, ale vyplývají z osobní autority, která je ostatní odbornou veřejností uznávána a která právě byla impulsem k tomu, aby dotčený takovou funkci na vysoké škole zastával. V zájmu studentů vysoké školy by zřejmě nebylo, aby na ně výchovně působila a jejich problémy řešila osoba, která se sama dostala do konfliktu se zákonem. V neposlední řadě je třeba přihlédnout k rozsahu porušování autorských práv a k délce doby, po kterou činnost obviněných trvala.

S ohledem na důvody ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř. závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínek uvedených v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, a všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky shledal, že v nyní posuzované kauze je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Z obviněných využili svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání toliko JUDr. Z. S. a JUDr. L. N., Ph.D. Obviněný JUDr. Z. S. vyjádřil předně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a navrhl jeho zamítnutí jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K argumentům, o něž opírá nejvyšší státní zástupkyně důvody podaného dovolání namítl, že samotnou publikační činnost nelze podřadit jak pod primární činnost výkonu soudcovské funkce, kterou lze rozumět podíl na činnosti soudu specifikované zejména v ustanovení § 2 zák. o soudech a soudcích a nelze ji podřadit ani pod jinou činnost vykonávanou standardně soudci v rámci zajišťování chodu soudu ani pod ustanovení § 83 zák. o soudech a soudcích, stanovící povinnost soudce přispívat svými znalostmi a zkušenostmi při odborné přípravě a odborném vzdělávání jak soudců a dalších justičních pracovníků i dalších osob. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 11 Tcu 129/2004 a v něm zmíněný závěr, že se stíhaného jednání nedopustil při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce. Podané dovolání může vyvolat dojem, že aplikace ustanovení § 309 tr. ř. je pro něj, oproti běžnému obviněnému, nedosažitelná. Výskyt tohoto dojmu považuje za krajně nežádoucí.

Obviněný JUDr. L. N., Ph.D., ve svém vyjádření, krom obsáhlého rozboru svého náhledu na širší okolnosti trestního stíhání a společensko-filozofické výklady základů teorie práva, vycházejících ze základních morálních principů uznávaných většinovou společností, z hlediska podstaty samotných důvodů dovolání konstatoval, že obvinění publikací textů dotčených autorů měli získat jen drobné částky. Samotným jednáním obviněných kromě zájmu veřejného, byl především porušen zájem soukromý, tedy kromě způsobení škody poškozeným nakladatelstvím měli poškodit přední autory působící a publikující v právní oblasti. Projednávaný čin má tedy evidentně výraznou povahu soukromoprávního sporu mezi obviněnými a poškozenými, který následně napomohla řešit právě provedená mediace a poškozeným autorům se tak dostalo patřičného zadostiučinění. Primárně šlo tedy o delikt v oblasti práva autorského, kam státu přísluší zasahovat prostředky veřejného práva s určitou zdrženlivostí podle zásady ultima ratio , respektive subsidiarity trestní represe v oblasti soukromoprávních zájmů. Pokud dovolatel opírá zvýšený zájem na veřejném soudním procesu o argument, že se obvinění prezentovali jako členové nejvyšších justičních orgánů, je třeba mít na mysli, že vyšší postavení obviněných ve státních a veřejnoprávních institucích již vedlo ke značné medializaci tohoto případu, který nemohl nepříznivě nedolehnout na obviněné. Považuje také za významnou skutečnost, že i samotní poškození pocházejí z nejvyšších justičních kruhů. Pokračováním v trestním stíhání obviněných s ohledem na konkrétní povahu činu s přihlédnutím k intenzitě a rozsahu škodného následku z hlediska veřejných zájmů se nemůže jevit potřebné i s ohledem na princip skončení trestního řízení v době přiměřené závažnosti a obtížnosti případu. Trestní stíhání všech obviněných trvá již víc než dva roky, aniž by se na tom obvinění zaviněnými průtahy podíleli, takže i z hledisek práv obviněných na spravedlivý proces, resp. jejich práv nebýt ponecháni po nepřiměřeně dlouhou dobu v podezření z trestného činu bez konečného rozhodnutí (§ 2 odst. 4 tr. ř., resp. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nebylo by na místě napadené usnesení zrušit. Podle názoru obviněného soudy v předcházejícím průběhu řízení posoudily právní následky schválení narovnání i z hlediska naplnění účelu trestního zákona a trestního řádu, když je třeba upřednostnit zájem na urovnání vztahu mezi pachatelem a poškozeným, před trestním postihem pachatele a účelem narovnání, tedy nejde pouze o prostou náhradu škody, ale především o to, aby pachatel důsledně odčinil všechny následky, které byly jeho trestným činem způsobeny. Tyto podmínky podle názoru obviněného v daném případě byly splněny. Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř. dovolání odmítl, popřípadě aby jej zamítl ve smyslu § 265j tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. ř. Zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel přezkoumat a posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody je možné považovat za důvody dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Dovolání lze podat podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takovéto rozhodnutí. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, může být důvodem dovolání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., nebo pokud byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí stížnostního soudu v předmětné trestní věci tedy dovoláním mohla být namítána nesprávnost rozhodnutí spočívající v zamítnutí stížnosti státního zástupce proti usnesení o schválením narovnání a zastavení trestního stíhání obviněných ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně spatřuje naplnění obou dovolacích důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. u obviněných JUDr. L. N., Ph.D., Mgr. V. V. a JUDr. Z. S. v tom, že stížnostní soud nesprávně posoudil zákonné podmínky pro schválení narovnání mezi těmito obviněnými a výše jmenovanými poškozenými ve smyslu § 309 odst. 1 tr. ř. a v návaznosti na to i podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 311 odst. 1 tr. ř., když konstatuje splnění všech tzv. formálních podmínek § 309 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. a nesprávnost shledává pouze ve výkladu a aplikaci tzv. materiální části zákonných podmínek institutu narovnání zakotvených v ustanovení § 309 odst. 1 věta poslední tr. ř., které umožňují rozhodnout o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání jen, považuje-li soud takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

K institutu narovnání je třeba konstatovat, že tento byl do českého právního řádu zaveden novelou trestního řádu č. 152/1995 Sb. s účinností od 1. 9. 1995, jako jedna z forem odklonu v trestním řízení, jež má přispět k vyřešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným. Jeho podstatou je dohoda mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné a pachatelem na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem a přitom důsledky činu pro pachatele budou obdobné, jako kdyby rozhodl soud odsuzujícím rozsudkem. Institut narovnání byl do našeho trestního řádu zařazen nejen proto, že směřuje k reparaci škody a zaplacení určité částky k obecně prospěšným účelům, ale i z toho důvodu, že též plní významnou funkci restituce narušených vztahů pachatele a obětí trestného činu. Jde o to, že obviněný a poškozený se aktivně podílejí na řešení konfliktu, který mezi nimi po spáchání trestného činu vznikl a na procesu hledání oboustranného přijatelného řešení. Z toho je zřejmé, že narovnání se uplatní zejména v případech, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem dotčena výrazněji i sféra soukromá, přičemž stát na trestním postihu pachatele nemá výrazný zájem, neboť trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným. Není ovšem vyloučen i případ provedení narovnání v situaci, kdy trestným činem došlo výlučně k dotčení veřejného zájmu a poškozeným by byl samotný stát či obec, které by v řízení byly zastupovány orgány k tomu příslušnými. V tomto institutu je obsažen i určitý prvek trestní represe spočívající v tom, že pachateli se uloží povinnost k dalšímu majetkovému plnění nad rámec výše škody, když uvedené plnění slouží pro obecně prospěšné účely. Obsahuje i významný prostředek prevence, neboť pachatel je vtažen do problému oběti, musí si uvědomit rozsah, závažnost a důsledky spáchání trestného činu vůči poškozenému. Je bezprostředně motivován k tomu, aby se aktivně podílel na odstranění těch nepříznivých následků, které způsobil a sám si uvědomil nesprávnost svého počínání a na příště se ho vyvaroval. Narovnání směřuje k posílení prvku oportunity, oproti jinak striktně uplatňované zásadě legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) a k dekriminalizaci méně závažných forem trestné činnosti. Narovnání je vázáno jak na souhlas poškozeného, ale i obviněného doplněný jeho prohlášením před soudem, že trestný čin spáchal, čímž se obviněný vzdává svého práva na řádné projednání své věci v řízení před soudem, když nesmí být důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě [§ 309 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Obviněný poškozenému musí uhradit veškerou škodu způsobenou trestným činem, nebo určit potřebné úkony k její úhradě, nebo jinak odčinit újmu vzniklou trestným činem [§ 309 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Nad rámec náhrady škody způsobené trestným činem musí složit na účet soudu (v přípravném řízení na účet státního zastupitelství) peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, přičemž tato částka nesmí být zřejmě nepřiměřená k závažnosti trestného činu [§ 309 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Tyto formální znaky, jak vyplývá z obsahu usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo schváleno narovnání a vyjádření nejvyšší státní zástupkyně v dovolání, korespondující s obsahem spisového materiálu byly naplněny, způsobem popsanými v usnesení o narovnání.

Byla splněna také zákonná podmínka, že se jednalo o řízení o trestném činu, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, je třeba konstatovat, že za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. zákon ukládá trest odnětí svobody v trvání do dvou let a za trestný čin porušování autorských práv, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců do pěti let.

Pokud se jedná o peněžní částky složené na účet soudu určené obviněnými na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb. ve výši 100.000,- Kč u každého z obviněných, nelze na tyto částky nahlížet jako zřejmě nepřiměřené závažnosti trestného činu a současně taktéž osobním a majetkovým poměrům obviněných. Poskytnutí těchto plnění obviněnými je nutno považovat za jistou formu reparace (kompenzace) újmy, kterou doznal veřejný zájem, tímto je možno dosáhnout, že důsledky narovnání pachatele trestného činu se mohou blížit situaci, že by byl uznán vinným pro trestný čin a byl mu uložen trest. Přiměřenost tohoto plnění závažnosti činu je nutno posuzovat podle okolností konkrétního případu a vychází i z hledisek § 309 odst. 1 věty poslední tr. ř., odkazujících při úvahách o dostačujícím způsobu vyřízení věci na podmínky odpovídající povaze a závažnosti spáchaného činu, míře jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, osobě obviněného i majetkovým poměrům. Obě tyto podmínky jsou tedy navzájem provázané. Jsou závislé na faktické konkrétní společenské nebezpečnosti jednání obviněných, kterou je nutno řádným způsobem posoudit při rozhodování, zda takovýto způsob vyřízení je možno považovat za dostačující.

V daném případě závažnost trestného činu byla obecně (typově) vyjádřena znaky skutkové podstaty včetně druhu a výměry stanovených sankcí, jež odpovídá zákonnému předpokladu pro použití institutu narovnání dle § 309 odst. 1 věty první tr. ř. (jedná se o trestné činy u nichž horní hranice nepřevyšuje 5 let). Závažnost činu bylo třeba posoudit i z hlediska všech konkrétních okolností případu i osob obviněných, především vzhledem k povaze činu a jeho závažnosti podle obecných zásad přicházejících v úvahu z hledisek všech podstatných skutečností, významu chráněného zájmu, zejména veřejného, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a pohnutky (§ 3 odst. 4 tr. zák.) a s přihlédnutím též k okolnostem přitěžujícím a polehčujícím (§ 33 a § 34 tr. zák.). Závažnost činu je třeba u narovnání hodnotit i v širších souvislostech role trestního práva v právním řádu. Vychází se ze zásady, že pokud již vzniklý konflikt nelze vyřešit v oblasti mimoprávní (prostředky práva občanského, obchodního, pracovního a jiných) musí se řešit trestněprávně, přesto by měla být respektována zásada minimalizace trestní represe a volit k dosažení účelu trestního řízení jen takové prostředky, které jsou nezbytné.

Při posuzování zda vyřízení věci narovnáním je možno považovat za dostatečné, vychází soud ze srovnání předpokládaného průběhu a výsledku trestního řízení, pokud by nebylo odkloněno s následky narovnání z hlediska naplnění účelu trestního zákona, zejména účelu trestu dle § 23 odst. 1 tr. zák. Z toho pohledu je třeba konstatovat, že na všechny obviněné se hledí jako na doposud naprosto trestně i občansky bezúhonné, přičemž konkrétní stupeň společenské bezpečnosti jejich trestního jednání, žádným významným způsobem nepřekračuje typový stupeň společenské bezpečnosti vyjádřené ve znacích skutkové podstaty, které jsou předmětem posouzení. Na straně obviněných krom polehčujících okolností ve smyslu § 33 písm. g) tr. ř. (před spácháním trestného činu vedli řádný život), nebylo shledáno dalších, ve věci významných jak polehčujících tak přitěžujících okolností. Škoda, kterou trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 tr. zák. měli způsobit, nedosahuje částky 25.000,- Kč, tedy nepřekročila hranici škody malé dle § 89 odst. 11 tr. zák. Delší doba trestního jednání od října roku 2000 do října roku 2003 a četnost zneužití autorských práv poškozených v celkově 10 publikovaných knihách a časopisech, byla zohledněna již v obžalobě použité kvalifikované skutkové podstatě trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ve smyslu § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (podle § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost). Vzhledem k ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. zakotvující zákaz dvojího přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele, proto k ní nebylo možno přihlédnout jako k přitěžující okolnosti podle § 34 písm. j) tr. zák.

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu II. stupně (vysloveným na str. 8 rozhodnutí sp. zn. 5 To 292/2006), že při standardním průběhu trestního řízení a prokázání viny a odsouzení obžalovaných dle obžaloby, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a stupni společenské bezpečnosti jejich jednání, by přicházelo v úvahu uložení trestů mírnějšího charakteru, nejspíše ve formě trestů peněžitých dle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jejichž výše se mohla blížit výši částek, které obvinění uložili do dispozice soudu k obecně prospěšným účelům v rámci narovnání, případně mohly být uloženy tresty odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem. Na druhé straně nebylo možno předpokládat uložení trestů zákazu činnosti výkonu funkce soudce, státního zástupce ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák., když se lze ztotožnit s nezpochybňovaným závěrem, že trestního jednání se obvinění JUDr. Z. S. a JUDr. L. N., Ph.D., nedopustili přímo v souvislosti s touto jejich činností.

Posuzování konkrétní okolnosti dovolatelkou zmiňovaného veřejného zájmu, jenž měl být dotčen trestním jednáním obviněných, je limitováno zejména intenzitou zásahu, tedy otázkou, zda došlo k deliktu spíše a převážně narušujícího soukromou sféru poškozených, aniž by byl zároveň zjištěn negativní dopad na širší veřejnost nebo naopak. Jak samotný zákon tak i dosavadní judikatura k této otázce nevyjadřují dostatečná, objektivní kriteria takovéhoto zásahu a shodují se jen na skutečnosti, že by se mělo jednat o podmínky objektivní povahy, při nutné individualizaci každého skutku a jeho pachatele a současně relativizaci tak, aby nemohlo dojít ke zneužití a vydávání veřejného zájmu za zájem zjevně individuální nebo partikulární povahy. Z tohoto pohledu lze zcela souhlasit s rozborem stížnostního soudu na str. 7 až 8 napadeného usnesení. Je třeba zdůraznit, že v konkrétním případě šlo zejména o porušení zájmů soukromých reprezentovaných normami autorského práva a jen méně závažnou částí trestního jednání obviněných došlo k porušení obecných zájmů, vyjádřených v zájmu na ochranu vlastnictví dle § 250 odst. 1 tr. zák. Lze se ztotožnit i se závěrem, že s ohledem na rozsah jednání obviněných byl zásah prostředky veřejného práva ve formě práva trestního v daném případě na místě. Dovolací soud plně respektuje názor nejvyšší státní zástupkyně, že na jednání obviněných JUDr. Z. S. a JUDr. L. N., Ph.D., jako zástupce nejvyšších orgánů justice a Mgr. V. V. jako čelního představitele vysoké školy je nutno klást výrazně vyšší nároky na morální kvality jejich chování, mimo jiné i pro zákonné požadavky na jejich odbornou způsobilost a povinnost plnit odpovědně své úkoly a respektovat přitom zákon. Morální předpoklady pro výkon funkce soudce, státního zástupce, případně vrcholového představitele soukromé vysoké školy, vyplývají z jednotlivých ustanovení zákona č. 6/2006 Sb. o soudech a soudcích a zákona č. 283/93 Sb. o státním zastupitelství a v případě funkcionáře vysoké školy s odkazem na předpoklad jeho osobní autority.

Na druhé straně zjištění skutečností, že osoby v takovém postavení se dopustili porušení zákona a je proti nim vedeno trestním stíhání, nemůže vést automaticky k závěru o nepoužitelnosti některých trestně právních institutů, v konkrétním případě z hlediska prezentovaného veřejného zájmu, znemožňující aplikaci institutu narovnání podle § 309 odst. 1 tr. zák., jestliže jinak byly splněny ostatní zákonné podmínky. Takový názor nutně koliduje se zásadou rovnosti občanů před zákonem podle čl. 1, čl. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Lze se nepochybně zabývat i otázkou, vyplývající fakticky z obsahu vyjádření dovolatelky, zda je v zájmu společnosti, aby osoby, v natolik významných státních i společenských funkcích, jež se dopouštějí porušování zákona, tyto funkce měly nadále zastávat. Nepochybně v případě standardního trestního řízení u obviněných JUDr. Z. S. a JUDr. L. N., Ph.D., jestliže by byli pravomocně uznáni vinnými úmyslným trestným činem, ze zákona by výkon jejich funkcí zanikl [podle § 94 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., resp. podle § 21 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/93 Sb.]. Podle názoru dovolacího soudu, ovšem takový důvod nelze v daném řízení považovat za veřejný zájem ve smyslu § 309 odst. 1 tr. ř., jenž by bránil v případě obviněných k použití institutu narovnání. Je nutno vycházet především z účelu trestního řízení, vymezeného zejména v § 1 tr. ř., spočívajícím v úpravě postupu orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, a řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Musí být respektován účel trestního práva dle § 1 tr. zák., jímž je ochrana zájmů společnosti, ústavního zřízení České republiky, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob i hlediska účelu trestu dle § 23 odst. 1 tr. zák., jimiž jsou ochrana společnosti před pachateli trestných činů, zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a jeho výchova k tomu, aby vedl řádný život a tím zajištění výchovného působení na ostatní členy společnosti.

Výše vymezený smysl narovnání v případě obviněných byl jednoznačně naplněn. Je zjevné, že došlo k vyřešení konfliktu vzniklého trestním jednáním na úkor poškozených a k náhradě způsobené škody, jak ve formě peněžní tak i ve formě veřejné omluvy, kterou považovali poškození za dostatečnou. Podmínky narovnání byly závislé na udělení souhlasu poškozených, kteří sami jsou nejvýznamnějšími odborníky v oboru trestního práva v České republice. Také prvek trestní represe ve formě obviněnými složené částky pro obecně prospěšné účely, odpovídající jejich majetkovým poměrům i závažnosti činu, výchovný účel řízení splnil. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že na obviněné bylo dlouhodobě působeno veřejným míněním, při četné publikaci jejich jednání ve sdělovacích prostředcích. Není tedy důvodů pochybovat o tom, že by účelu trestního stíhání při aplikaci narovnání dle § 309 odst. 1 tr. ř. nebylo dosaženo.

V případě, že dojde k odklonu od standardního postupu řízení, jsou k dispozici zákonné prostředky, jež umožňují přezkoumání, zda jednání obviněných i přes zastavení trestního stíhání v souvislosti s aplikací narovnání, nekolidovalo s porušením širších, morálních povinností zakotvených v případě soudce v § 80 odst. 1 a následující zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v případě státního zástupce v § 24 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, které stanoví obdobně, že soudce i státní zástupce jsou povinni vykonávat svou funkci svědomitě jak při výkonu funkce tak i občanském životě.

Jak vyplývá z obsahu písemností nacházejících se v trestním spise, byly již takové prostředky vůči obviněným použity, když na obviněné JUDr. Z. S. a JUDr. L. N., Ph.D., byly podány návrhy na kárná řízení dle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Za důvod veřejného zájmu proto nemůže být považována skutečnost, že by se tito obvinění odklonem trestního stíhání vymanili z odpovědnosti za porušení svých v zákoně vymezených povinností. Nelze v této souvislosti přehlédnout skutečnost, že u obviněného Mgr. V. V. je odlišná situace, a jeho případné setrvání ve funkci představitele soukromé vysoké školy je závislé na konkrétních podmínkách vymezených provozovatelem této instituce a zájmu na její pověsti.



Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že konkrétně směřované námitky nejvyšší státní zástupkyně není možno shledat důvodnými, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, když nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů dle § 265r odst. 7 tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o podaném dovoláním v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy vyřízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik

Vypracoval:

JUDr. Libor Losa