5 Tdo 53/2011
Datum rozhodnutí: 09.02.2011
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 53/2011-23 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2011 o dovolání, které podal obviněný F. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 14 To 172/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 90/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný F. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 7 T 90/2009, uznán vinným dvěma přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen tr. zákoník ), kterých se dopustil skutky blíže popsaným pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozhodnutí.

Za tyto přečiny byl obviněnému uložen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný F. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 14 To 172/2010, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Dne 15. 11. 2010 podal obviněný F. Z. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů především neprováděly důkazy k rozsahu částek skutečně vyplácených jednotlivým svědkům. Obviněný sice považuje své jednání za porušení předpisů o účetnictví, avšak je přesvědčen, že jím nemohl naplnit subjektivní stránku přečinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ani způsobit škodu ve zjištěné výši. Podle obviněného tedy ve skutečnosti zařazoval do účetnictví doklady, jimiž měla být vyjádřena souhrnná částka vyplacená konkrétním svědkům za delší časové období. Obviněný považuje výpovědi těchto svědků za nevěrohodné a učiněné pod vlivem obav z jejich trestního stíhání, neboť se sami dopouštěli daňové trestné činnosti. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy obou stupňů neprovedly takové důkazy, z nichž by bylo patrné např. to, zda zde existovaly ještě jiné platby svědkům doložitelné jako výdaje, anebo zda věci nabyté od některých svědků skutečně mohl prokázat i jinými doklady.

Závěrem svého dovolání proto obviněný F. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. Z. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný F. Z. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. K podstatě prvního z nich Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To je dáno tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může být odůvodněno i tím, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný F. Z. však v převážné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména když popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku a zpochybňuje způsob provádění důkazů. Obviněný tak podle názoru Nejvyššího soudu shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (odlišné, neúplné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat učiněná skutková zjištění, resp. provedené dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže tytéž důkazy hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. Z. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytkl soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. Z. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného F. Z. , jimiž zpochybnil především naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Takové námitky obviněného sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.

K subjektivní stránce přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud obecně připomíná, že se zde vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačuje i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci svědčí o existenci zavinění obviněného F. Z. ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz s. 7 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného obsaženého v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřeného zejména formulací tzv. uvozovací věty, podle které obviněný s úmyslem snížit daňové zatížení do účetních dokladů pro daňové přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2003, 2004 a 2006 postupně zahrnul celkem nejméně 22 fiktivních výdajových dokladů, kterými dokládal platby za neuskutečněné služby či nákup zboží . Z citovaného popisu je totiž patrné, že obviněný chtěl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] porušit zákonnou povinnost, kterou měl jako fyzická osoba podnikatel a jejíž podstata spočívala v tom, aby přiznal a zaplatil daň z příjmů fyzických osob ve výši, která odpovídala skutečnému stavu jeho podnikání a dosaženým příjmům.

Ostatně obviněný F. Z. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaných přečinů.

Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného F. Z. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném přiznání a zaplacení daně z příjmů fyzických osob, který chtěl obviněný porušit a také ho porušil.

Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného F. Z. , podle něhož výdajové pokladní doklady podepsané jednotlivými svědky vystavil na souhrnnou částku za delší časové období. Účetní jednotky jsou totiž povinny podle § 11 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, vyhotovovat účetní doklady bez zbytečného odkladu po zjištění skutečností, které se jimi zachycují, a to tak, aby bylo možno určit obsah každého jednotlivého účetního případu způsobem uvedeným v § 8 odst. 5 téhož zákona, tj. podle požadavků na srozumitelnost účetnictví. Jestliže by tedy obviněný vyhotovoval účetní doklady tak, jak tvrdí ve svém dovolání, byl takový postup v rozporu s citovaným ustanovením zákona o účetnictví. Navíc zmíněnou námitkou obviněný jen popírá dosavadní skutková zjištění a hodnocení důkazů, takže není způsobilá naplnit jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného F. Z. , jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, za nedůvodnou.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného F. Z. , jímž soudům nižších stupňů v podstatě vytkl, že nesprávně posoudily škodu , ke které mělo dojít zkrácením daně z příjmů. Především je třeba zdůraznit, že škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, ale je zde nutný větší rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané, vyměřené a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána, vyměřena a zaplacena. Větším rozsahem se pak rozumí zkrácení daně, cla, poplatku nebo podobné povinné platby ve výši nejméně 50 000,- Kč (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr., které je i nadále použitelné), protože tato částka odpovídá tomu, co se rozumí větší škodou ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku a větším prospěchem ve smyslu § 138 odst. 2 tr. zákoníku.

V trestní věci obviněného F. Z. tedy soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň z příjmů skutky popsanými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň z příjmů ve správné výši, resp. kdyby mu mohla být tato daň vyměřena v zákonem stanovené výši. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jako fyzická osoba podnikatel jednal způsobem popsaným ve výroku o vině a v rámci svého podnikání řádně nesplnil povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů fyzických osob ve výši, která odpovídala zákonu, způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z příjmů fyzických osob ve větším rozsahu, protože dosáhl daňového úniku ve výši 96 595,- Kč, resp. ve výši 233 554,- Kč, což odpovídá větší škodě ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku a většímu prospěchu ve smyslu § 138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 50 000,- Kč). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění znaku ve větším rozsahu , za nedůvodné, neboť rozsudek soudu prvního stupně a napadené usnesení odvolacího soudu správně vycházejí ze skutečnosti, že škoda není znakem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň ze svých příjmů, odpovídá většímu rozsahu ve smyslu téhož ustanovení.

Vytýká-li obviněný F. Z. bez podrobnější argumentace, že v některém zdaňovacím období nemusela výše jím zkrácené daně odpovídat znaku ve větším rozsahu ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jde o námitku neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr.), i když u daně z příjmů fyzických osob zákon stanoví roční zdaňovací období, tato skutečnost sama o sobě nevylučuje možnost spáchat posuzovaný trestný čin za podmínek pokračování podle § 116 tr. zákoníku, pokud pachatel zkrátil tuto daň ve dvou či více po sobě následujících zdaňovacích obdobích. Při posuzování pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně z příjmů za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.). Za splnění dalších zákonných podmínek může být zkrácení této daňové povinnosti ve dvou či více po sobě následujících zdaňovacích obdobích posouzeno jako pokračování v trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném dvěma či více dílčími útoky. V nyní projednávané věci se přitom obviněný dopustil skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přečinu podle citovaného ustanovení dvěma dílčími útoky provedenými za podmínek pokračování podle § 116 tr. zákoníku. Za této situace byl tedy postup soudu prvního stupně, který sečetl výši zkrácené daně za dvě zde uvedená zdaňovací období, správný a v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Zmíněná námitka obviněného je proto neopodstatněná.

Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutků spáchaných obviněným F. Z. , kterými naplnil všechny znaky skutkové podstaty dvou přečinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným.

Obviněný F. Z. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání jako nedůvodného. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný F. Z. shledal v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k němuž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a zjistil, že část námitek obviněného neodpovídá tomuto dovolacímu důvodu a jejich zbylá část neodůvodňuje jeho naplnění.

V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný F. Z. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. 2. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y