5 Tdo 53/2009
Datum rozhodnutí: 18.02.2009
Dotčené předpisy:




k. i ve skutkovém popise dostatečně vyjádřeny. Z těchto důvodů proto odvolací soud neshledal požadavek obviněného na zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a na zastavení trestního stíhání z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. odůvodněným.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné připomenout, že soud má podle § 220 odst. 1 tr. ř. povinnost rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, což je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Tímto je zároveň formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku u stejného obviněného, jak je uvedeno v obžalobě. Shodně se pak uplatní totožnost mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1, 5 tr. ř. a skutkem, pro který například byla podána obžaloba. Podstatu skutku zde tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Jednání a následek jsou pak rozhodující pro posouzení, zda skutek vykazuje znaky trestného činu a popřípadě jakého. Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, popř. že jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné. Shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. V této souvislosti navíc Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění uvedeného a dovolatelem citovaného usnesení krajského státního zástupce, které se opírá mimo jiné o výpověď samotného obviněného, že rozhodně neměl v úmyslu sebe ani jiného obohatit neboť neměl v úmyslu takto odebrané zboží neuhradit, což se později potvrdilo, neboť zboží bylo skutečně uhrazeno, byť tak učinil od společnosti R. b. g., a. s., odlišný právní subjekt. Nejvyšší soud v tomto směru také plně odkazuje na již podrobně citované odůvodnění zejména odvolacího soudu, že v tomto případě nelze v takovém jednání obviněného shledat naplněnou objektivní, ale ani subjektivní stránku trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., ani trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., ale ani žádného jiného trestného činu, a postup státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně byl v tomto případě zcela namístě. Z tohoto důvodu proto také nelze přisvědčit námitce obviněného, že by tento skutek byl dílčím útokem pokračujícího trestného činu, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, a že tím pádem by v tomto případě nastala překážka věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a proto by bylo nutno trestní stíhání obviněného i pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. z toho důvodu zastavit. V případě trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. ř., jak bylo původně kvalifikováno předmětné jednání obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně i v předmětném usnesení o zastavení trestního stíhání, výše specifikovaném, totiž není přítomno ani podvodné jednání ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák., protože zde nebylo popisováno žádné podvodné vylákání plnění se způsobenou škodou společnosti K. F. E. Ltd., H. K. K., nýbrž jen to, že obviněný chtěl dosáhnout uzavření obchodního kontraktu s touto společností, přičemž pokud padělal razítko a podpisy ověřujících osob Č. o. b., a. s. (dále jen Č., a. s. ), směřovalo toto jednání podle popisu skutku k poškození pověsti Č., a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí. Dále v tomto jednání nelze spatřovat ani následek vyžadovaný ustanovením § 250 tr. zák., neboť výsledkem jednání obviněného mělo být, jak již bylo uvedeno, poškození pověsti Č., a. s., a nikoli způsobení škody společnosti K. F. E. Ltd., H. K. K., když za zboží bylo řádně zaplaceno, jak již bylo uvedeno výše. Výhrada obviněného je tak i z těchto hledisek neopodstatněná.

Nejvyšší soud se tak po přezkoumání napadeného rozsudku zcela se závěry Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a s ohledem na výše citovanou část odůvodnění odvolacího soudu vztahujícího se k námitce obviněného, nyní jím opětovně uplatněné v rámci dovolacího řízení, již prakticky nemá, co by dodal. Předně je totiž argumentace odvolacího soudu plně v souladu s jeho ustálenou judikaturou, že pro řešení otázky totožnosti skutku je rozhodující popis skutku v předmětných rozhodnutích (v usnesení o zastavení trestního stíhání a v obžalobě, resp. v odsuzujícím rozsudku). Proto se např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr. zdůrazňuje, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je však nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Z popisu skutku, ohledně něhož bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, zastaveno trestní stíhání obviněného T. T., skutečně nevyplývá, že by zde byly popsány rozhodné skutkové okolnosti podřaditelné pod zákonem požadované znaky trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák., jak se snaží tvrdit obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, a to buď podvodné jednání nebo následek spočívající ve škodě na cizím majetku způsobené takovým podvodným jednáním. Odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že tato námitka je v rozporu s tím, co obviněný sám o povaze svého jednání u tohoto skutku uváděl (jak je to citováno i v odůvodnění tohoto usnesení), pak z jednání v předmětném usnesení popsaného, nevyplývá nic jiného, než to, že obviněný T. T. padělal razítka na určitých listinách a podpisy ověřujících osob Č., a. s., které posléze měl předložit svému potenciálnímu zahraničnímu obchodnímu partnerovi a tím prokazovat svou dobrou finanční situaci a schopnost uhradit za zboží, které mělo být mimo jiné i na podkladě těchto listin obviněnému dodáno. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, obchodní transakce se uskutečnila a za zboží bylo předmětnému zahraničnímu dodavateli zaplaceno, přičemž obviněnému bylo kladeno pouze za vinu, že tím, že padělal razítka na uvedených listinách, navodil takovou situaci, jakoby se za jeho bonitu zaručila Č. o. b., a. s., čímž poškodil pověst Č., a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí. Nejvyšší soud tedy v tomto směru uzavírá, že v popisu skutku uvedeného usnesení o zastavení trestního stíhání chybí popis podvodného jednání ve vztahu ke vzniku škody na straně poškozeného a současně i obohacení na straně pachatele činu nebo jiné, jím obohacené osoby, a proto zde není dána totožnost skutku, tak jak je chápána v ustálené judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Na tom nemůže nic změnit podobnost popisu skutku, pokud jde o uvádění v omyl, které právě obviněný ve svém dovolání využívá, a jež je dána tím, že skutková podstata trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. obsahuje obdobné znaky jako trestný čin podvodu uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, čímž je však u trestného činu poškozování cizích práv jinému způsobována vážná újma na právech, přičemž právě v tomto znaku se uvedený trestný čin liší od trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Pouze z této částečné shodnosti znaků uvedených trestných činů a navazující podobnosti popisu skutku, který u obou těchto skutkových podstat musí být vyjádřen, pokud jde o tyto shodné znaky, podobným popisem skutkových okolností, nelze však bez dalšího dovozovat, že jakýkoli čin kvalifikovaný jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., ohledně něhož bylo pravomocně rozhodnuto (odsuzujícím, zprošťujícím rozsudkem nebo usnesením o zastavení trestního stíhání), vždy zároveň vzhledem k nutnosti skutkově popsat uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu, znamená, za podmínky, že by jinak splňoval znaky pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák., zastavení pro všechny další činy (útoky) kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (proto také nakonec § 89 odst. 3 tr. zák. mimo jiné zdůrazňuje, že musí jít o jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu ). Takový zjednodušený závěr však jistě nelze učinit, a proto je třeba právě z hledisek již zmíněných Vrchním soudem v Olomouci v jeho napadeném usnesení a doplněných shora Nejvyšším soudem pečlivě zvažovat konkrétní popis skutku v předmětných rozhodnutích z hlediska, zda jde o totožný skutek či nikoli. Při náležitém posouzení skutkových okolností obsažených v popisu skutku v pravomocném usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, ve srovnání s popisem skutku obsaženým v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. Kv 212/93, a v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, nelze ze shora uvedených důvodů podle názoru Nejvyššího soudu učinit závěr, že by šlo o totožný skutek, byť ve smyslu dílčího útoku pokračování, a proto je tato námitka obviněného zcela nedůvodná.

Obviněný uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je proto možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V té souvislosti je třeba ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, rozhodně pak už vůbec nelze konstatovat s ohledem na skutková zjištění a právní závěry zejména odvolacího soudu, s kterými se Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů zcela ztotožňuje, že by odvolací soud v právním posouzení žalovaného skutku pochybil, neboť naopak zcela správně v napadeném rozhodnutí dospěl k výroku o vině obviněného T. T. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Z těchto důvodů také nelze dospět k závěru, že by obviněný byl odsouzen pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, když bylo důvodně oběma nižšími soudy shledáno, že naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty, přičemž žádnou další námitku odpovídající tomuto dovolacímu důvodu, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku již nevznesl, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán.

Následně obviněný v dovolání namítl, že oba nižší soudy pochybily, pokud nezastavily trestní stíhání pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci, ačkoli trestní stíhání bylo ukončeno po uplynutí devíti a půl roku, zvláště když obviněný byl v této věci více než dva roky vazebně stíhán. Skutečnost, že věc v důsledku změn v původním složení senátu byla projednávána ve dvou hlavních líčeních, rozhodně nelze podle jeho názoru považovat za nezaviněnou komplikaci. Pokud odvolací soud ve svém odůvodnění argumentuje věcnou a časovou náročností, potom trestní řád právě pro tyto případy v ustanovení § 197 tr. ř. umožňuje účast u hlavního líčení jednomu nebo dvěma náhradním soudcům či přísedícím a nevyužití této možnosti je pochybením soudu, které způsobilo opakované projednání věci. Pokud se obviněný ve dvou případech řádně omluvil z nařízeného hlavního líčení a soud mu po dobu 5 měsíců doručoval usnesení, které podle trestního řádu postačuje doručovat obhájci, potom rozhodně nelze hovořit o částečném podílu obviněného na délce trestního řízení. V této souvislosti odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Obviněný dále poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou jsou soudy povinny aplikovat.

V ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je uvedeno, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat, byť se vyjádřil k překročení přiměřené lhůty v konkrétních případech, z nichž některé cituje obviněný i ve svém dovolání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. dále jen Úmluva ) nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému.

Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Navíc pro úplnost je možno uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně skončena (viz rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 202/02, U 28/27 SbNU 325). Nejvyšší soud k uvedené námitce obviněného považuje za nutné tedy zdůraznit, že je zcela namístě zásadně postupovat v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.

Podobně i v judikatuře Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen Úmluva ) je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Porušení tohoto práva samo o sobě však nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 TrŘ vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ [resp. uvedený v § 11 odst. 1 písm. ch) TrŘ ve znění účinném do 31. 12. 2001]. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. Článek 6 odst. 1 Úmluvy však žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje, a proto by bylo možn
o ve zcela výjimečných až extrémních případech dovodit zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná. O takový případ se však vzhledem k tomu, co v odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, nejedná, byť lze připustit, že určité průtahy v řízení byly.

Ve vztahu k neúměrné délce řízení považuje Nejvyšší soud za nutné také zdůraznit, že novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, provedená zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. dubna 2006 najisto postavila, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. § 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.). Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. To znamená, že v případě tvrzených neodůvodněných průtahů je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, dále ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08). Vzhledem k těmto všem důvodům a zejména s ohledem na relativně novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zejména ve znění zák. č. 160/2006 Sb., nelze ani námitku obviněného požadující zastavení trestního stíhání s ohledem pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci, považovat za důvodnou.

Poslední námitkou, podřazenou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je výhrada dovolatele, že obecné soudy v odvolacím řízení nevyhověly jeho námitce, ve které poukazoval na to, že hlavní líčení bylo zahájeno a konáno i přesto, že nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení ve smyslu § 198 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech obviněný upřesnil, že podle tohoto ustanovení stanoví předseda senátu den hlavního líčení tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obviněného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně požádá. Pokud je z protokolu o hlavním líčení zřejmé, že se k němu obviněný dostavil a požádal o jeho konání, potom podle názoru obhajoby rozhodně nebyla splněna podmínka souhlasu se zkrácením lhůty. Navíc výkladem předmětného ustanovení lze dospět k závěru, že přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke zkrácení jeho lhůty k přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce. Tento závěr potvrzuje jak jazykový výklad věty druhé, tak i skutečnost, že v opačném případě by byla porušena obhajovací práva obviněného, neboť zájem na dostatečné lhůtě k přípravě obviněného má nejenom samotný obviněný, ale také jeho obhájce. V případě obviněného však souhlas nedal ani obhájce, ani státní zástupce. Proto se odvolatel domnívá, že veškeré důkazy, v tomto hlavním líčení provedené, jsou procesně zcela nepoužitelné a obviněný byl odsouzen v rozporu se zákonem.

V ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá.

Odvolací soud se totožnou námitkou obviněného zabýval na straně 22 a 23 odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že skutečně je z formálního hlediska námitka obviněného o nedodržení lhůty k přípravě na hlavní líčení důvodná, neboť obviněný v prohlášení na č. l. 1879 uvedl, že předvolání k hlavnímu líčení na den 25. 4. 2000 si převzal dne 20. 4. 2000. Nicméně, v předmětné věci bylo dne 25. 4. 2000 zahájeno druhé projednávání trestní věci obviněného v rozsahu obžaloby zcela totožné s tou, ohledně níž hlavní líčení při zachování lhůty k přípravě probíhalo ve dnech 12. 3., 13. 3., 22. 6., 23. 6., 24. 9. a 25. 9. 1998. Pro rozsah věci bylo rovněž zřejmé, že k vydání rozhodnutí nedojde dne 25. 4. 2000. Odvolací soud tak byl toho názoru, že důvod k postupu navrženému obhajobou by byl z materiálního hlediska opodstatněný pouze tehdy, pokud by proběhlo koncentrované hlavní líčení, jehož důsledkem by bylo provedení důkazů a vydání rozhodnutí v časovém horizontu, který by znemožnil obviněnému adekvátní přípravu a zejména i realizaci obhajoby při provádění dokazování. Obdobná situace by nastala, pokud by předmětem projednání byla i další trestná činnost, ohledně níž se dosud v trestním řízení nejednalo, neboť podstatné zkrácení obhajovacích práv by se vztahovalo minimálně k této části řízení. V posuzované věci je však situace podle odvolacího soudu jiná. Proto při materiálním hodnocení nedodržení lhůty k přípravě, zejména pro obsahovou návaznost na předchozí soudní řízení i jeho následný průběh, kdy bylo v plné šíři umožněno obviněnému uplatňování jeho obhajovacích práv k prováděným důkazům, provedeným s časovým odstupem od data 25. 4. 2000, by ani nehledě k protokolovanému vyjádření obviněného na počátku hlavního líčení, nebylo možno dojít k závěru, že diskvalifikuje provedené řízení do té míry, aby bylo nutno z těchto důvodů rušit celý rozsudek a ukládat provedení celého hlavního líčení znovu. Navíc v posuzované věci k takovému postupu není důvod i proto, že tvrzení obhajoby o chybějícím vyjádření obviněného nejsou odpovídající obsahu protokolu o hlavním líčení. Z protokolace na č. l. 1879 ve spise totiž vyplynulo, že se obviněný vyjádřil způsobem předvídaným v ustanovení § 198 odst. 1 věta druhá tr. ř., když uvedl, že se zdržuje na ulici V., kam žádá, aby mu bylo doručováno, a žádá, aby hlavní líčení bylo konáno. Proto mohl odvolací soud uzavřít, že řízení takto není zatíženo vadou, kterou mu obhajoba vytýkala.

Nejvyšší soud považuje za nutné především konstatovat, že uvedené námitky uplatněné obviněným nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který vyžaduje, aby byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Již z toho, co bylo uvedeno, jednoznačně vyplývá, že obviněný byl předmětnému hlavnímu líčení konanému dne 25. dubna 2000 po celou dobu přítomen a aktivně se celého hlavního líčení zúčastnil, když jeho předmětem po přednesení obžaloby a postupu podle § 206 odst. 2 tr. ř. byl z hlediska provedeného dokazování jeho výslech, který proběhl po jeho řádném poučení a ve kterém se obsáhle vyjadřoval k věci i k jednotlivým bodům obžaloby, a to způsobem, jenž v žádném směru nenasvědčoval tomu, že by nebyl na průběh hlavního líčení dostatečně připraven, což je nakonec pochopitelné, neboť hlavní líčení se podle § 219 odst. 2 tr. ř. konalo znovu jen pro změnu ve složení senátu a obviněný tedy zjevně využíval své přípravy na předchozí hlavní líčení, která se konala opakovaně již v době od 12. 3. 1998, přičemž u tohoto prvního hlavního líčení byly lhůty k přípravě u všech procesních stran (včetně obviněného) zachovány. Žádné jiné důkazy v tomto hlavním líčení provedeny nebyly. Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že by byla porušena ustanovení o právu na obhajobu a o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jak dovozuje obviněný ve svém dovolání. Pokud pak jde o konkrétní situaci a vyjádření obviněného po zjištění, že nebyla dodržena lhůta k přípravě, Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť tyto jsou podložené samotným vyjádřením obviněného při předmětném hlavním líčení. Ačkoliv tak primárně nebyla zachována lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu obviněného, mohlo být hlavní líčení přesto konáno, neboť s ohledem na vyjádření obviněného, že žádá, aby hlavní líčení bylo konáno , byly splněny podmínky předvídané ustanovením § 198 odst. 1 tr. ř., neboť se k hlavnímu líčení dostavil a o jeho provedení výslovně požádal. V této žádosti je explicitně vždy z povahy věci obsažen i souhlas se zkrácením lhůty k přípravě a s provedením hlavního líčení, neboť jestliže někdo o provedení hlavního líčení žádá, nepochybně i souhlasí se zkrácením lhůty a provedením předmětného hlavního líčení. Proto i podle názoru Nejvyššího soudu postačí zaprotokolovat uvedenou žádost, kterou také v ustanovení § 198 odst. 2 věta druhá tr. ř. u obviněného trestní řád požaduje. K dalším námitkám vzneseným samotným obviněným, že nebyl náležitě poučen a nevěděl nic o lhůtách k přípravě, je třeba zdůraznit, že toto jeho vyjádření neodpovídá obsahu spisu, neboť již z protokolu o prvním hlavním líčení v této věci konaném dne 12. března 1998 vyplývá, že byly konstatovány u jednotlivých osob, které se k hlavnímu líčení dostavily, a to včetně obviněného T. T., který byl předveden z vazby, doručenky dokládající zachování lhůt k přípravě, a obviněný byl také seznámen s tím, že lhůty na přípravu k hlavnímu líčení byly zachovány a proto bylo možno hlavní líčení konat (č. l. 1439 spisu). Z toho je zřejmé, že obviněný dobře věděl o lhůtách k přípravě na hlavní líčení a významu jejich zachování pro možnost konání hlavního líčení. Navíc při předmětném hlavním líčení dne 25. 4. 2000, na jehož počátku došlo k uvedenému vyjádření obviněného T. T., byl přítomen jeho obhájce, který proti samotným obviněným tvrzenému nesprávnému postupu předsedkyně senátu nevznesl žádnou námitku. To vše jednoznačně svědčí o nedůvodnosti námitek obviněného vznesených v tomto směru v jeho dovolání.

K výkladu předmětného ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř., z jehož dikce a zejména jazykového výkladu je podle názoru prezentovaného v dovolání obviněného dovozováno, že přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke zkrácení jeho lhůty k přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že s tímto výkladem nelze souhlasit. Z již shora uvedeného znění § 198 odst. 1 tr. ř. rozhodně nelze takový závěr dovodit, neboť z první věty jednoznačně vyplývá, že každá ze zde uvedených osob má samostatnou lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě, která se počítá u obžalovaného od doručení předvolání a u státního zástupce a obhájce od doručení vyrozumění. Pokud se používá v druhé větě dikce tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem vztahují se tato slova ke každé lhůtě odděleně od sebe navzájem (arg. tuto lhůtu jednotné číslo), což vyplývá i z toho, že u obžalovaného se vyžaduje výslovné požádání, a proto nelze z uvedených slov vyvozovat, že by byl nutný souhlas všech těchto osob ke zkrácení lhůty u každé z nich. Proto souhlas ke zkrácení uvedené lhůty, resp. u obžalovaného žádost o provedení hlavního líčení, zákon požaduje u každé z těchto osob samostatně, byť se samozřejmě mohou obžalovaný a obhájce, pokud to považují za potřebné, o postupu v hlavním líčení v tomto směru poradit. To na druhé straně však neznamená, že by bylo nutno lhůty k přípravě na sebe bezprostředně vázat, když ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. nic takového nestanoví (není zde ani žádná obdoba např. ustanovení § 248 odst. 2 tr. ř.). Již vůbec pak není zřejmé z čeho obviněný dovozuje, že souhlas se zkrácením jeho lhůty by měl dávat státní zástupce, který ve věci zastupuje obžalobu a má tedy zcela protichůdné zájmy. Takový obhajobou dovozovaný postup, který by musel poskytovat stejné oprávnění i opačně, tedy souhlas se zkrácením lhůty u státního zástupce také od obžalovaného a obhájce vykazuje znaky zcela nelogického výkladu (argumentum reductione ad absurdum). Při takovém výkladu, s kterým nemůže Nejvyšší soud souhlasit, by v případě, pokud by nebyla zachována lhůta k přípravě u státního zástupce, nebyl relevantní pouze jeho souhlas či nesouhlas s konáním hlavního líčení, a proto by v podstatě nemělo žádný význam, pokud by za této situace státní zástupce s konáním hlavního líčení souhlasil, neboť jeho souhlas se zkrácením lhůty na přípravu k hlavnímu líčení by mohl vyloučit například obhájce obviněného, u něhož by byla lhůta k přípravě zcela zachována, ale pro jeho nesouhlas se zkrácením lhůty u státního zástupce, a to přesto, že státní zástupce by považoval svou přípravu na hlavní líčení za dostatečnou, by se hlavní líčení nemohlo konat. Takový výklad by pak navíc umožňoval různé obstrukce a maření hlavního líčení, aniž by proto byl nějaký materiální důvod. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené konstatuje, že i tato námitka dovolatele je nedůvodná, když je třeba podle Nejvyššího soudu dát přednost výkladu jazykovému, logickému a teleologickému, který ctí smysl a funkci ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k právním principům zachovávajícím zejména rovnost stran a v souvislosti s podmínkami a potřebami, v nichž se má tato norma realizovat.

Nejvyšší soud se tak ze všech uvedených důvodů zcela ztotožnil s názory obou soudů ohledně procesního postupu a právní kvalifikace jednání obviněného, zejména obsaženými a upřesněnými v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, který navázal na zjištění Krajského soudu v Brně shrnutá v rozsudku tohoto soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97. Skutkové závěry obsažené zejména v rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující právní závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného T. T. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) či e) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obviněného napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci nově rozhodl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení, které pak byly v zásadě jen zopakovány a dále rozvedeny v jím podaném dovolání.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného T. T. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2009

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.