5 Tdo 522/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 522/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání podaném obviněným M. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 3 To 86/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 7 T 3/2006, byl obviněný M. D. uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Semily ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 4 T 345/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 10 To 93/2005, mu byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech právnických osob na dobu pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Semily ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 4 T 345/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 10 To 93/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby pro skutek uvedený pod bodem I/A obžaloby, kvalifikovaný jako jeden útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a skutek popsaný pod bodem II obžaloby, kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 3 To 86/2006, je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze v celém jeho rozsahu napadl obviněný M. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého podání obviněný uvedl námitky vztahující se jednak k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterým byl uznán vinným pod bodem 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jednak k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, kterým byl uznán vinným pod bodem 3. uvedeného výroku. U prvně jmenovaného trestného činu napadl postup soudu, který bez dalšího převzal závěry učiněné správcem daně pro účely daňového řízení, aniž by sám provedl potřebná zjištění v rámci trestního řízení. Dále poukázal na nesprávné určení pachatele (obviněný) tohoto trestného činu, neboť podle jeho názoru daň zkrátí osoba, která s úmyslem zkreslit daňový základ sestaví vadné daňové přiznání, čehož se on nedopustil. Jeho aktivita spočívala v příkazech k proplacení fiktivních faktur, čímž však k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nedošlo, a to tím spíš, že neměl úmysl zkrátit daň. Soudy nižších stupňů tak svým závěrem o vině obviněného nepřípustně rozšířily meze trestní odpovědnosti, pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu.

K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku uvedl, že pohledávka za M. B. nebyla v době (30. 8. 2002) jeho odvolání z funkce předsedy představenstva společnosti C-L. T. , a. s., promlčená, a tudíž pro jeho nástupce ve společnosti dobytná. Eventuelní pochybení při vymáhání této pohledávky tak mohlo nastat až po jeho odchodu ze společnosti, tedy nikoli z jeho viny. Obviněný také vyslovil pochybnosti o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody a o úmyslu způsobit společnosti škodu. O opaku svědčí podle jeho tvrzení fakt, že peníze půjčil M. B. jako fyzické osobě, proti níž bude pohledávka snadněji vymahatelná než proti právnické osobě, v níž M. B. podnikal, a v jejíž prospěch měly být peníze užity. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby obviněného zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru nelze námitkám obviněného přisvědčit. Ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby uvedla, že pachatel tohoto trestného činu nemusí naplňovat znaky speciálního subjektu, důležité je, kdo úmyslně způsobil, že daň nebyla vyměřena vůbec či v míře nižší, než tomu mělo podle příslušné právní úpravy být. Protože podmínky pro uskutečnění fiktivní fakturace, na jejímž podkladě došlo k nižšímu výměru daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob, vytvořil obviněný, nese právě on odpovědnost za správnost podaných daňových přiznání. Tvrzení dovolatele ohledně trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku vyvrátila s tím, že mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem nepochybně byla příčinná souvislost a obviněný v postavení statutárního orgánu společnosti C-L. T. , a. s., porušil svou povinnost podle § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nakládat se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře. Okolnost, že pohledávka za M. B. nebyla ještě promlčena, když byl odvolán z funkce, je v daných souvislostech nevýznamná, neboť zásadní byla otázka dobytnosti této pohledávky. V dovolatelův neprospěch nesouhlasila i se závěrem obou soudů o výši škody, která podle nich činila 750.000,- Kč. Byla toho názoru, že dovolatel zatížil citovanou společnost prakticky nedobytnou pohledávkou v celé její výši (1.250.000, Kč) a následné dílčí plnění ve výši 500.000,- Kč nemělo vést ke snížení vzniklé škody. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolacími námitkami naplněn také z obsahového hlediska, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, ani zpochybňovat způsob, jakým soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů. Naopak lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se měl obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustit jednáním, které ve stručnosti spočívalo v tom, že v letech 1999 a 2000 do účetnictví společnosti C-L. T. , a. s., se sídlem T. , Ž. , okr. S. , (dále jen C-L Turnov ), zahrnul a nechal zaúčtovat celkem čtyři faktury vystavené společností WKV, s. r. o., se sídlem Ch. d. G. , P. (dále jen WKV ), kterými tato společnost jako dodavatel na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 1. 8. 1999 (resp. na základě jejího dodatku ze dne 2. 1. 2000) fakturovala odběrateli, společnosti C-L T. , za zprostředkování uzavření celkem osmnácti leasingových smluv provizi v celkové výši 2.353.870,- Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ), která činila celkem 517.851,- Kč (tj. 2.871.721,- Kč včetně DPH), ačkoliv věděl, že k žádnému fakturovanému zprostředkování nedošlo, a takto účelově vystavené daňové doklady uplatnil při sestavení jednak přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti C-L T. za zdaňovací období roku 1999 a 2000, jednak přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti C-L T. za zdaňovací období prosinec 1999, duben 2000 a květen 2000, čímž záměrně snížil vlastní daňovou povinnost v případě daně z příjmu právnických osob celkem o 762.998,50 Kč a v případě daně z přidané hodnoty celkem o 517.851,- Kč.

Dále měl obviněný spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se podle popisu skutku pod bodem 3. výroku odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že dne 23. 7. 2001 v T. , okr. S. , uzavřel se společností C-L. T. , a. s., (dále jen C-L Turnov ), smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, na jejímž základě si jako fyzická osoba půjčil částku 1 milion Kč se splatností do 31. 12. 2001, dále dne 31. 10. 2001 uzavřel se společností C-L T. další smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, na jejímž základě si půjčil částku 250.000,- Kč, splatnou rovněž do 31. 12. 2001, a následně dne 27. 12. 2001 uzavřel jako postupitel se společností C-L T. jako postupníkem, smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo postoupení vlastní pohledávky M. D. jako fyzické osoby v celkové nominální hodnotě 1.250.000,- Kč za M. B. , vzniklé z titulu tří směnek (z 15. 7. 2000 splatnou 1. 8. 2000, z 15. 7. 2000 splatnou 1. 9. 2000 a z 15. 7. 2000 splatnou 25. 7. 2000) v celkové nominální hodnotě 1.250.000,- Kč, přičemž proplacení těchto směnek marně vymáhal na svém věřiteli M. B. nejméně od 1. 9. 2000, a touto transakcí poškodil společnost C-L T. , která místo vrácení dluhu ve výši 1.250.000,- Kč získala do svého majetku dlouhodobě nesplácenou pohledávku o částku 750.000,- Kč, když nový akcionář C-L T. později za uvedené směnky po dohodě s M. B. obdržel částku 500.000,- Kč .

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. V tomto smyslu zkrácení daně představuje jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá povaze dané zdanitelné skutečnosti a platné právní úpravě. Většinou se při zkrácení daně jedná o specifický případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje existující daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti; pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího odvodu daně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, publikovaný pod č. 22/2005/II Sb. rozh. tr.). Proto jsou na základě tohoto trestného činu trestně postižitelné i tzv. simulované právní úkony, jejichž účelem je vyhnutí se daňové povinnosti v jejím zákonném rozsahu. Takovému závěru odpovídá i zásada formulovaná v ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, která umožňuje nepřihlížet v daňovém řízení k simulovaným právním úkonům, neboť se podle ní bere v úvahu pouze skutečný obsah právního úkonu.

Pokud se obviněný domníval, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, protože on sám nebyl osobou, která daňová přiznání sestavovala a podávala k příslušnému finančnímu úřadu, nelze se s jeho tvrzením ztotožnit. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zjevně vyplývá, že obviněný M. D. jako statutární orgán společnosti C-L. T. , a. s., zařadil a nechal zaúčtovat do účetnictví této společnosti fiktivní doklady (tj. simulované právní úkony), na jejichž podkladě došlo opakovaně ke snížení její daňové povinnosti jak u daně z příjmu právnických osob, tak u daně z přidané hodnoty. Svým jednáním tedy zapříčinil, že společnosti C-L. T. , a. s., byly vyměřeny oba druhy daní v nižší výměře, než v jaké ve skutečnosti měly být vyměřeny. S ohledem na výše uvedené nemůže být pochyb o trestní odpovědnosti obviněného za zkrácení daně. Daňová poradkyně společnosti, která sestavovala a fakticky podávala předmětná daňová přiznání, by se na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mohla nanejvýš podílet, jestliže by věděla o fiktivnosti účetních dokladů, které jí předložil obviněný. Taková skutečnost však v posuzované věci zjištěna nebyla. Z tohoto důvodu a rovněž proto, že povinnost vést řádně účetnictví (stejně jako podat daňové přiznání řádně a včas) je z hlediska trestní odpovědnosti odpovědností osob v postavení statutárního orgánu společnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005, publikovaného pod č. 34/2006 Sb. rozh. tr.), soudy správně označily obviněného M. D. za pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jehož skutkovou podstatu naplnil jednáním popsaným pod body 1., 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný vznesl také pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vznikne škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným, resp. konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti, jak je obsažen v zákonném ustanovení nebo ve smlouvě. Může k němu dojít konáním pachatele (aktivní činností) ale též opomenutím takového konání, k němuž byl povinen. (Srov. rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006.) Z hlediska subjektivní stránky je u daného trestného činu nezbytné zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Pachatel proto musí vědět o porušení převzaté povinnosti z jeho strany a současně být srozuměn s možným následkem v podobě způsobení značné škody.

Jak správně uvedl soud druhého stupně, obviněnému byla ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku uložena zákonná povinnost spravovat majetek společnosti C-L. T. , a. s., s péčí řádného hospodáře. Provedené dokazování jednoznačně svědčí o dispozicích s majetkem společnosti C-L. T. , a. s., které pro ni byly nevýhodné (str. 29 znaleckého posudku). Obviněný neskrýval vlastní neúspěšné pokusy o vymáhání dluhu ve výši 1.250.000,- Kč, který vůči němu měl M. B. , což ho vedlo k postoupení této prakticky nedobytné pohledávky na společnost C-L. T. , a. s., (viz str. 9 protokolu o hlavním líčení před Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2006). Nepochybně si tak musel být vědom, že předmětné plnění, k němuž se dlužník M. B. zavázal a které bylo zajištěno směnkami, není tento ochoten řádně uhradit, neboť i obviněnému, jako jeho známému, se to po dobu více jak jednoho roku od splatnosti nepodařilo. S možností, že od něj společnost jako nový věřitel žádné finanční prostředky nezíská, byl minimálně srozuměn.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za možné podpořit správný názor odvolacího soudu, který se v napadeném rozhodnutí zabýval stejnou námitkou obviněného. Tento sám při uvedeném hlavním líčení vypověděl: já jsem mu ty peníze půjčil a vypůjčil jsem si je od společnosti jako fyzická osoba, protože jsem mu chtěl pomoci (viz str. 8 citovaného protokolu). Z tohoto jeho vyjádření tak vyplývá, že půjčku M. B. poskytl od počátku z peněz patřících společnosti C-L. T. , a. s., nikoli ze svých vlastních prostředků, jak by naznačoval popis skutku. Teprve později, když zjistil dlužníkovu neschopnost splatit dluh, postoupil na společnost svou pohledávku za M. B. , čímž došlo ke splacení jeho vlastního závazku, který měl vůči společnosti, a této zůstala prakticky nedobytná pohledávka. Evidentně tedy mezi jednáním obviněného a vzniklou škodou existovala příčinná souvislost, neboť v důsledku majetkových dispozic prováděných obviněným se do majetku společnosti C-L. T. , a. s., dostala těžko vymahatelná, resp. nedobytná pohledávka. Jak správně namítla státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání, měla být její výše stanovena celou částkou 1.250.000,- Kč, nikoli sníženou o 500.000,- Kč, kterou nakonec dlužník po dohodě s novým vedením společnosti uhradil. Takový skutkový závěr by však zhoršil postavení obviněného v daném trestním řízení, což k jeho dovolání není přípustné, ale především je Nejvyšší soud vázán skutkovým zjištěním v rozsahu, jaký učinily soudy nižších stupňů.

Obviněný tím, že vyměnil svůj závazek vůči společnosti C-L. T. , a. s., za svou osobní pohledávku vůči zjevně těžce vymahatelnému subjektu, jeho zaviněním tak došlo ke změně ve struktuře majetku, který byl povinen spravovat s péčí řádného hospodáře, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného proto Nejvyšší soud shledal i v případě tohoto trestného činu neopodstatněnými.

Pokud jde o právní námitky obviněného, jež uplatnil ve svém dovolání ve vztahu k právnímu posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, považuje je Nejvyšší soud za nedůvodné. V provedeném trestním řízení došlo k naplnění znaků obou trestných činů tak, jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová