5 Tdo 517/2015
Datum rozhodnutí: 20.05.2015
Dotčené předpisy: § 254 odst. 1 bod 1 tr. zákoník



5 Tdo 517/2015-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2015 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 10 To 370/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 193/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 3 T 193/2012, uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 10 To 370/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil skutkem zde popsaným. Za tento přečin byl obviněnému uložen podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.

Obviněný R. S. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v něm zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným. Jak dále obviněný zdůraznil, účetní doklady mu byly odcizeny, což nemohl předpokládat, a tuto skutečnost řádně oznámil Policii České republiky. Podle názoru obviněného o existenci jeho úmyslného zavinění nesvědčí ani výsledky provedeného dokazování. Obviněný je přesvědčen, že ze znaleckého posudku Ing. Václava Poloka vyplynul mnohem nižší, resp. nulový rozsah daňové povinnosti za účetní období roků 2007 a 2008, takže svým jednáním nemohl ohrozit včasné a řádné vyměření daně. Obviněný považuje odsuzující rozsudek za nepřiměřeně přísný, neboť jím pozbyl bezúhonnost, která je podmínkou výkonu podnikatelské činnosti. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž ho zavázal právním názorem k tomu, že žalovaný skutek není přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť nevykazuje znaky úmyslného trestného činu. Alternativně obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby v uvedeném smyslu podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovolání obviněného R. S.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. S. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, když byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný R. S. však v podstatné části své argumentace obsažené v dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní nikoli hmotněprávní povaze některých jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, popřípadě že nebylo dostatečně prokázáno jeho úmyslné zavinění. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá nesprávné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, především pokud jde o spolehlivé prokázání existence úmyslného zavinění obviněného a hodnocení obsahu a závěrů posudku znalce Ing. Václava Poloka. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Na základě toho pak obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu zejména v tom směru, že účetnictví, které údajně vedl, mu bylo odcizeno, resp. ztratilo se při dopravní nehodě.

V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud dále zabýval těmi námitkami obviněného R. S. , jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, který spočívá v ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Tyto námitky sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.

Ke zmíněnému přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným v napadeném rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud obecně připomíná, že se ho dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.

Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění obsažených zejména v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný R. S. (zkráceně vyjádřeno) jako podnikající fyzická osoba ve zdaňovacím období roků 2007 a 2008 nevedl daňovou evidenci ve smyslu § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž neprokázal tvrzení vykázaná v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, které podal dne 30. 6. 2008. Tímto postupem ztížil provedení daňové kontroly správce daně, který mu byl poté nucen vlastním postupem doměřit daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 386 112 Kč, jakož i další částky daně z přidané hodnoty. Obviněný rovněž nepodal ve stanoveném termínu do 31. 3. 2009 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 a neučinil tak ani později, ačkoli i v roce 2008 provozoval podnikání, vystavoval daňové doklady a vykázal v průběhu roku 2008 příjmy ve výši 11 280 000 Kč.

Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí taková skutková zjištění o tom, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Proto není důvodná ani námitka obviněného, kterou soudům nižších stupňů vytýká údajně nesprávné právní posouzení znaku vyjádřeného formulací ohrozí tak včasné a řádné vyměření daně , resp. zpochybňuje jeho naplnění. Postup při vyměření daně upravoval v době spáchání činu zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a nyní jde o zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Účelem vyměřovacího řízení je stanovení daně a toto řízení je zahájeno zejména podáním daňového přiznání, hlášení nebo vyúčtování (daňového tvrzení). Jestliže daňový subjekt úmyslně nevede zákonem předepsanou účetní evidenci a příslušný správce daně nemá k dispozici úplné a správné účetní údaje, na základě kterých by mohl zjistit a stanovit daň a zajistit její zaplacení, pak je vždy ohroženo včasné a řádné vyměření daně (viz též rozhodnutí pod č. 15/2009 Sb. rozh. tr.). Naplnění zmíněného znaku je dáno již samotným ohrožením možnosti včas a řádně vyměřit určitou daň, takže se nevyžaduje, aby došlo k úplnému zmaření tohoto postupu příslušného správce daně. V nyní posuzované trestní věci přitom spočíval takový ohrožovací následek jednání obviněného v tom, že znemožnil včasné a řádné vyměření daně z příjmů fyzických osob, neboť obviněný jako podnikající fyzická osoba nevedl řádně své účetnictví a příslušný správce daně musel s vyššími nároky na provedení daňové kontroly a dokazování, a tedy zvýšeným úsilím sám u obviněného zjistit výši jeho daně z příjmů fyzických osob. Podle názoru Nejvyššího soudu nevznikají žádné pochybnosti o naplnění shora uvedeného zákonného znaku přečinu, který spáchal obviněný.

Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného R. S. proti právnímu posouzení skutku jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen, za nedůvodné.

Obviněný také popřel naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu a vytkl nesprávné použití trestního práva jako prostředku ultima ratio . Tyto námitky ovšem založil částečně rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy.

Ke zmíněným námitkám Nejvyšší soud obecně připomíná, že ke spáchání přečinu, o nějž jde, se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].

Podle názoru Nejvyššího soudu skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci svědčí o zavinění obviněného R. S. ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Taková forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného obsaženého v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž patrné z uvedeného popisu a z důkazů podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku, obviněný věděl, že nevede požadovaným způsobem své účetnictví a že tím může ohrozit včasné a řádné vyměření daně, přičemž pro případ, že způsobí takové ohrožení, s tím byl srozuměn.

Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani obecný odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013, které řešilo skutkově odlišnou situaci (zde obviněná jednatelka společnosti s ručením omezeným zajistila vyhotovování účetních dokladů a vedení účetnictví jinými osobami, na něž spoléhala), ani jeho tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu.

Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku zde vyplývá především z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozvedeného v jeho odůvodnění. Úmyslné zavinění obviněného je pak zřejmé též z ostatních rozhodných okolností, zejména ze způsobení následku v podobě ohrožení zájmu státu na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a ohrožení zájmu na včasném a řádném vyměření daně z příjmů.

Pokud obviněný R. S. argumentoval zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován čin obviněného, sice trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestným činem je ovšem obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. U obviněného pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu, resp. nekonkretizuje, jaká jiná odpovědnost by u něj přicházela v úvahu. Naopak, povaha a rozsah jím porušených zákonných povinností a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. S. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 5. 2015
JUDr. František P ú r y předseda senátu