5 Tdo 515/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 tr. zákoník, § 366 odst. 1 tr. zákoník, § 158 odst. 1 tr. zák., § 166 odst. 1 tr. zák.



5 Tdo 515/2013-97

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání obviněných P. P. , JUDr. Z. B., a J. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 156/2010, t a k t o :

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněných P. P., JUDr. Z. B. a J. V. p o s t u p u j e k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 51 T 156/2010, byli uznáni vinnými obviněný P. P. pod bodem 1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoník) a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ), trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., obviněný JUDr. Z. B. pod bodem 1) návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., obviněný M. M. pod bodem 1) pomocí k trestnému činu podplácení podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., obviněný A. F. pod bodem 1) organizátorstvím k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný J. V. pod bodem 2) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že
1) obvinění P. P., JUDr. Z. B., A. F. a M. M. ve vzájemné součinnosti tak, že obviněný F., po té co při řízení osobního automobilu zn. BMW X5, dne 30. 3. 2009 v podvečerních hodinách na křižovatce P. A. v P. způsobil dopravní nehodu při které na přechodu pro chodce srazil a těžce zranil chodkyni M. D. a z místa nehody ujel, v úmyslu za úplatu se vyhnout trestnímu postihu téhož dne v restauraci Sluneční zahrada v P., D. M., požádal o součinnost při realizaci svého záměru obviněného M., který následně dne 31. 3. 2009 zkontaktoval obviněného B., jenž po dohodě s obviněným M. uskutečněné v období od 31. 3. do 9. 4. 2009, že celá věc bude vyřízena tak, aby obviněný F. unikl trestnímu postihu za dopravní nehodu s těžkým zraněním chodkyně a následném ujetí z místa činu, a to za úplatek ve výši 250 tis. Kč, poté co byl spis týkající se této dopravní nehody vedený pod č. j. KRPA-855/PČ-2009 dne 6. 5. 2009 přidělen ke zpracování obviněnému P. tohoto kontaktoval a po vzájemné dohodě obviněný P. v úmyslu zajistit, aby obviněný F. nebyl jako pachatel dopravní nehody postižen, řízení protahoval, oddaloval provedení jednotlivých úkonů ke zjištění pachatele, byť potřebné informace v tomto směru již původní spisový materiál obsahoval, a takto postupoval až do ledna 2010, kdy začal na věci intenzivně pracovat a dne 12. 2. 2010 provedl rekognici s obviněným F., neboť se v závěru roku 2009 dozvěděl od dozorujícího státního zástupce, že se o případ zajímá inspekce Policie České republiky; tím obviněný P. jako příslušník Policie České republiky postupoval v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a článku 2 odst. 1, 2 závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 21. 4. 2009 o plnění úkolů v trestním řízení; na základě dohody mezi obviněným B.a M. v přesně nezjištěné dny do 29. 6. 2009 předal obviněný F. obviněnému M. sám nebo prostřednictvím dosud nezjištěné osoby vystupující pod jménem L., v několika částkách sumu nejméně 145 tis. Kč a obviněný M. v přesně nezjištěné době do 1. 7. 2009 předal tuto dosud přesně nezjištěnou částku jako úplatek za vyřízení věci obviněnému B.,

2) obvinění P., V. a B. ve vzájemné součinnosti tak, že v době od 21. 5. 2009 do 21. 7. 2009 v P. obviněný P. jako k. Odboru vyšetřování dopravních nehod, Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Policie České republiky P. na svém pracovišti v P., a obviněný B. jako ř. Odboru dopravních přestupků Magistrátu P. na svém pracovišti v P. za úplatek v dosud přesně nezjištěné výši, specifikované jako pět pro každého vedli řízení ve věci dopravní nehody vozidla tov. zn. Iveco Daily, řízeného R. S., ke které došlo dne 21. 3. 2009 v 06:50 hod. v P., tak, aby R. S. unikl trestnímu postihu pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. tak, že obviněný P. prováděl manipulaci v jemu přiděleném spisovém materiálu č. j. KRPA-934/TČ-2009 tím způsobem, že úmyslně ze spisu č. j.: KRPA-3037/DN-2009-423-TČ postoupeného odborem služby dopravní policie Krajského ředitelství Policie České republiky hl. m. Prahy odstranil úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 21. 3. 2009 v 19:59 hod., obsahující výpověď podezřelého S., v níž bylo uvedeno, že jízdu před dopravní nehodou započal dne 21. 3. 2009 v 06:00 hod. v Ú., a to v úmyslu upravit dobu a místo započetí jízdy s cílem stanovení nižší hladiny alkoholu v krvi, přičemž se dále dohodl se svým kolegou obviněným V., aby dne 28. 5. 2009 vyslechl podezřelého R. S. a výpověď sepsal nepravdivě tak, že změní průběh jízdy podezřelého S. před dopravní nehodou a obviněný V. jako k. Odboru vyšetřování dopravních nehod SKPV Krajského ředitelství Policie České republiky P. na základě této dohody úmyslně ve výpovědi R. S. dobu započetí jízdy stanovil bezprostředně před dopravní nehodou a místo započetí této jízdy upravil na Ú. P., a nikoliv ve skutečnosti Ú. n. L. P., čímž dobu jízdy zkrátil před dopravní nehodou minimálně o 40 min., obviněný P. následně při zpracování spisového materiálu úmyslně ignoroval část znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ač tento posudek obsahoval jednoznačný závěr, že řidiči R. S. byla vypočtena v době započetí jízdy, tedy dne 21. 3. 2009 v 06:00 hodin hladina alkoholu v krvi v rozmezí 1,08 až 1,41 g/kg a bylo tedy namístě zahájení trestního stíhání řidiče pro podezření ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a přes tuto skutečnost svým opatřením č. j.: KRPA-934-4/TČ-2009 ze dne 30. 6. 2009 odevzdal podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. věc k projednání přestupku Odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy, kde obviněný B. následně zajistil, aby v rozporu se shora uvedenými skutkovými okolnostmi bylo řízení ukončeno rozhodnutím sp. zn.: S-MHMP 564177/2009/Sta ze dne 21. 7. 2009, jímž byl R. S. uznán vinným toliko spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž obviněný P. a obviněný V. takto jednali v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a článku 2 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 21. 4. 2009 o plnění úkolů v trestním řízení a obviněný B. v rozporu s článkem 6 odst. 2 Organizačního řádu Magistrátu hl. m. Prahy, který je přílohou usnesení Rady hl. m. Prahy č. 0252 ze dne 1. 3. 2005 a článku II. Popisu pracovní činnosti ze dne 27. 2. 2007

Za tyto trestné činy byl obviněný P. P. odsouzen podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu výkonu povolání u Policie České republiky, městské a obecní policie a v bezpečnostních sborech České republiky na dobu pěti let. Obviněný JUDr. Z. B. byl odsouzen podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl odsouzen podle § 161 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněný A. F. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 56 T 3/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 4 To 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. V. byl odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., § 49 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie České republiky, městské a obecní policie a v bezpečnostních sborech České republiky na dobu tří let. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný J. V., zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný na základě obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze jednak jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak jako přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. P., JUDr. Z. B., M. M., A. F., J. V. a JUDr. H. B. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ohledně obviněného A. F. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. F. uznal vinným návodem k přečinu zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 56 T 3/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 4 To 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ohledně obviněných P. P., JUDr. Z. B. a M. M. pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněnému P. P. při nezměněném výroku o vině ukládá podle § 160 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie České republiky, Městské a Obecní policie, jakož i v Bezpečnostních sborech České republiky na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč (třistatisíc korun českých) a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 1 (jednoho) roku. Obviněnému JUDr. Z. B. byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč (třistatisíc korun českých) a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 1 (jednoho) roku. Obviněnému M. M. byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 161 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. V. zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 51 T 156/2010, podali obvinění P. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Výmoly, JUDr. Z. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zuzany Špitálské a J. V. prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Korčáka dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. V. rovněž z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný JUDr. Z. B. ve svém mimořádném opravném prostředku kromě jiného namítal, že nesprávné právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2) rozsudku spatřuje i v tom, že ačkoli je právní teorií jednočinný souběh trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. a trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák. připouštěn, nelze přehlédnout, že v konkrétním případě se z jeho strany podle skutkových zjištění nalézacího soudu jedná o stejně motivované jednání směřující ke stejnému cíli a o stejný způsob jeho provedení. Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu nadržování ve vztahu speciality, neboť zatímco trestného činu nadržování se může dopustit jakýkoli pachatel, skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele může naplnit pouze tzv. speciální pachatel, který má postavení veřejného činitele. V konkrétním případě proto nelze v jednočinném souběhu užít obě právní kvalifikace, neboť použití jedné z nich vylučuje použití druhé pro poměr speciality.

Obviněný JUDr. Z. B. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011, ohledně jeho osoby ve výroku II. rozsudku o vině i trestu a podle ustanovení § 265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem uvedl, že souhlasí s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání bez jeho účasti.

Obviněný P. P. na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011 podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, současně požádal, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání.

Obviněný J. V. ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011, v části týkající se dovolatele J. V., a zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 51 T 156/2010, v části týkající se dovolatele J. V., podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Současně dovolatel sdělil, že ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných P. P., JUDr. Z. B. a J. V. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ve svém vyjádření mj. uvedl, že za důvodnou je nutno považovat námitku obviněného JUDr. B. a o nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Zde soudy obou stupňů zjevně nevzaly v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 4 Tdo 172/2010, podle kterých jednočinný souběh citovaných trestných činů je vyloučen, protože trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. je k trestnému činu nadržování podle § 166 tr. zák. ve vztahu speciality. Právní závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které v podrobnostech státní zástupce odkázal, lze podle jeho názoru v celém rozsahu vztáhnout i na trestní věc obviněného JUDr. B., neboť z argumentace citovaného judikatorního rozhodnutí dovolatel patrně vychází, byť na ně ve svém dovolání výslovně neodkazuje. K tomu dále státní zástupce v závěru svého vyjádření uvedl, že obviněný JUDr. B. tedy důvodně namítl, že s ohledem na nemožnost jednočinného souběhu trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. neměl být skutek pod bodem 2) výroku o vině ve vztahu k jeho osobě jako trestný čin nadržování kvalifikován. Trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. byl ovšem činem nejmírněji trestným z trestných činů, kterými byl dovolatel pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným. Trest odnětí svobody byl ukládán v sazbě nejpřísněji trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to v její dolní polovině, a následně na tento trest dopadlo ustanovení čl. IV odst. 1 písm. b) amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Podmínky pro uložení trestu peněžitého a trestu zákazu činnosti, kterých se amnestie nedotkla, by byly splněny i v případě, že by kvalifikace podle § 166 odst. 1 tr. zák. použito nebylo. Za této situace toto dílčí pochybení v právní kvalifikaci skutku nemělo praktický dopad na postavení obviněného. S ohledem na existenci výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 4 Tdo 172/2010 současně není problematika vztahu trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. právní otázkou, která by si vyžadovala dalšího judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby dovolání obviněných P. a JUDr. B. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o všech dovoláních v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněných P. P., JUDr. Z. B. a J. V. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolateli uplatněné námitky alespoň z části naplňují jimi uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Zásadní hmotně právně relevantní námitka obviněného JUDr. Z. B. spočívala především v tom, že v jeho konkrétním případě není jednočinný souběh trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. a nadržování podle § 166 tr. zák. připuštěn.

Nalézací soud k bodu 2) skutkové věty výroku rozsudku rozvedl, že z obsahu telefonních odposlechů jednoznačně vyplývá, že obviněný Z. B. měl eminentní zájem na tom, aby obviněný P. P. spis dopravní nehody R. S. vyřídil s tím, že za kladné vyřízení stanovil 5 pro každého. V kontextu s celou věcí je zřejmé, že se jedná o částku 5.000,- Kč, kterou každý z nich dostane. Pokud pak je hovořeno o zahradníkovi, jedná se evidentně o narážku na R. S., který rozvážel květiny, takovýto výklad se z odposlechů a z kontextu celé věci jednoznačně nabízí, jiný není ani možný. Z odposlechu hovoru mezi obviněným P. a J. V. je tak zřejmé, že obviněný mu jednoznačně určuje, jakým způsobem ho má vést k výpovědi, tedy tak, aby uvedl skutečnosti podstatné pro to, aby ve věci nebylo zahájeno trestní stíhání, kdy právě podstatný je údaj, kdy uvedeného dne před dopravní nehodou začal svojí jízdu a aby došlo ke změně v tom směru, co je uvedeno v úředním záznamu o podání vysvětlení, který sepsala svědkyně S. Obviněný J. V. evidentně rozuměl, jak z obsahu spisu vyplývá, o jakou věc se jedná, navíc sám uvedl, že předem v zaměstnání o věci komunikovali. Obviněný J. V. věděl, co po něm obviněný P. požaduje a musel být srozuměn s tím, že pokud tímto způsobem úřední záznam o podání vysvětlení s uvedeným S. sepíše, umožní mu to, aby unikl trestnímu stíhání. Ostatně obviněný J. V. byl dlouholetým zkušeným policistou. Z originálu spisu, který pak byl obviněným P. postoupen Magistrátu hl. m. Prahy k projednání jakožto přestupku, vyplývá, že tento spis neobsahoval onen úřední záznam, který sepsala svědkyně S. po telefonu ve večerních hodinách v den, kdy se nehoda stala, vzhledem k tomu, že spis měl přidělen právě obviněný P. ke zpracování, je evidentní, že to musel být právě on, kdo tento úřední záznam odstranil. Spisový materiál přitom obsahoval znalecký posudek, který ve věci opatřil již svědek D., z něhož je zřejmé, že hladina alkoholu v době počátku jízdy odůvodňovala zahájení trestního stíhání. V kontextu s odposlechy je zřejmé, že obviněný Z. B. musel na referentku spisu S. působit minimálně tak, aby závěry znaleckého posudku ignorovala, byť ta to popírá, jinak by spis musela vrátit zpět obviněnému P. Předání a přijetí úplatku je pak zřejmé z obsahu odposlechů (srov. str. 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Obviněný JUDr. Z. B. tak svým jednáním pod bodem 2) výroku rozsudku naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní veškeré formální znaky skutkových podstat trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestnými činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., když obviněný jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., kterým nepochybně vedoucí Odboru dopravních přestupků Magistrátu P. je, v úmyslu opatřit sobě a jinému, v daném případě R. S., neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu si dal slíbit úplatek a spáchal takový čin jako veřejný činitel a pomáhal pachateli trestného činu R. S. uniknout trestnímu stíhání (srov. str. 34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud potom v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že pokud jde o výrok o vině obviněných pod bodem 2) rozsudku, zcela správně opřel obvodní soud svá skutková zjištění o záznam hovorů mezi obviněnými P., V. a JUDr. B. Je zcela mimo jakoukoli pochybnost, že obviněný P. požádal J. V., aby vyslechl R. S., neboť on sám nebude v zaměstnání, přičemž ho zcela přesně instruoval, co do záznamu o výpovědi má napsat. Zásadní a podstatný údaj se vztahuje k místu započetí jízdy, neboť tato okolnost měla významný vliv na stanovení množství alkoholu v krvi. Zcela zjevně byla nalezena možná záměna mezi skutečným místem, odkud R. S. vyjel, tedy z Ú. n. L., což potvrdil majitel firmy V. N, s Ú v P., když tuto záměnu výslovně obviněný P. kolegovi V. uvedl, čímž jej v podstatě vtáhl do skutkového děje. Odvolací soud se seznámil s přesným zněním telefonního hovoru ze dne 28. 5. 2009, a z něj je zjevné, že šlo o záměnu zcela cílenou, jejímž smyslem bylo stanovit co nejkratší časový úsek od okamžiku započetí jízdy do jejího přerušení v důsledku dopravní nehody. Nelze předpokládat, že by právě R. S., v jehož prospěch, ovšem za úplatu, k záměně došlo, tuto sám v rámci trestního řízení uvedl (a sám se vystavil reálnému nebezpečí trestního stíhání). Výše úplatku vyplývá ze zaznamenaného rozhovoru mezi obviněnými JUDr. B. P. Obvodní soud nepřijal obhajobu obviněného J. V., že nevěděl o plánované záměně místa započetí jízdy, neboť hovor je v podstatě jednoznačným určením, co má výpověď R. S. obsahovat. Tomu pak koresponduje i zápis o výpovědi, který právě obviněný V. se S. sepsal. Tento obviněný je sice v trestní věci v podstatě osobou okrajovou, nemůže však být změněn závěr obvodního soudu o jeho vině, neboť pořízené důkazy jsou natolik jednoznačné, že jiný výklad vůbec nepřipouští. Důkazy zcela vyvrací obhajobu obviněného V., že před výslechem se seznámil s obsahem spisu, neboť jako policistovi s praxí delší 32 let, což on sám zdůrazňuje, by spoluobviněným P. diktovaná výpověď musela apriori vzbudit minimálně nedůvěru k tomu, co se po něm požaduje, a takový úkon by musel odmítnout, což se však nestalo. Odvolací soud neshledal důvod k zásahu do výroku o vině obviněných, neboť i užitá právní kvalifikace u všech obviněných odpovídá aktuálnímu hmotně právnímu předpisu (srov. str. 16 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Z uvedených závěrů soudů nižších stupňů je tedy zřejmé, že nedovodily na základě prokázaných skutkových zjištění, že by v případě obviněného JUDr. Z. B. nepřicházela v úvahu v případě bodu 2) výroku rozsudku nalézacího soudu kvalifikace trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného v jednočinném souběhu s trestnými činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Kromě toho, jednočinný souběh přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku s přečinem nadržování podle § 366 tr. zákoníku nebo jednočinný souběh trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. s trestným činem nadržování podle § 166 tr. zák. byl soudy nižších stupňů rovněž dovozen v případě bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu u obviněných P. P. a JUDr. Z. B. a v případě bodu 2) výroku rozsudku nalézacího soudu u obviněných P. P. a J. V.

Senát 4 Tdo Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 172/2010, zaujal právní názor, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku) je k trestnému činu nadržování podle § 166 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 trestný čin nadržování podle § 366 tr. zákoníku) ve vztahu speciality. Pro oba trestné činy je pak typické to, že pachatel sleduje dosažení stejného cíle. Přitom trestného činu nadržování se může dopustit jakýkoli pachatel, zatímco skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (od 1. 1. 2010 trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby) může naplnit pouze tzv. speciální subjekt, který má postavení veřejného činitele (od 1. 1. 2010 postavení úřední osoby). Jednočinný souběh citovaných trestných činů je proto vyloučen.

Z odůvodnění citovaného judikátu se podává, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu nadržování podle § 166 tr. zák. ve vztahu speciality, a to proto, že zatímco trestného činu nadržování se může dopustit jakýkoli pachatel, skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele může naplnit pouze tzv. speciální pachatel (subjekt), který má postavení veřejného činitele (srov. výkladová pravidla k tomuto pojmu obsažená v ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák.). Přitom se v případě projednávané věci pod sp. zn. 4 Tdo 172/2010 jednalo o stejně motivované jednání směřující ke stejnému cíli a stejný způsob provedení. Tyto závěry Nejvyšší soud učinil i přesto, že teoreticky je souběh obou trestných činů připouštěn, avšak dosud bez odkazu na konkrétní judikát v obdobné trestní věci.

Senát 5 Tdo poté, co se seznámil s usnesením senátu 4 Tdo ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 172/2010, dospěl k závěru, že je pravdou, že k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel úřední osoba (§ 127 tr. zákoníku), který je vždy fyzickou osobou, jako speciální subjekt (§ 114 tr. zákoníku) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3147), přičemž i v jiných pramenech odborné literatury se uvádí, že subjektem trestného činu podle ustanovení § 329 tr. zákoníku může být jen úřední osoba (tzv. speciální subjekt), organizátorem, návodcem nebo pomocníkem k tomuto trestnému činu může být kdokoli (srov. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 430). Obdobně tomu bylo i ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., ovšem s tím, že zde se jednalo o veřejného činitele (§ 89 odst. 9 a § 90 tr. zák.). Současně je nutné ovšem přihlédnout k odborným teoretickým východiskům, podle nichž, dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 § 166 tr. zák. o trestném činu nadržování veřejný činitel (např. orgán činný v trestním řízení) v souvislosti s výkonem své pravomoci, přichází v úvahu jednočinný souběh s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. (srov. Šámal, P, Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1019). Stejně tak dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 ustanovení § 366 tr. zákoníku o přečinu nadržování úřední osoba (např. orgán činný v trestním řízení) v souvislosti s výkonem své pravomoci, přichází v úvahu jednočinný souběh s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3359). Z uvedeného je zřejmé, že právní teorie i trestní praxe, jednočinný souběh trestných činů podle § 158 a § 166 tr. zák. a podle § 329 a 366 tr. zákoníku připouští jako možný, k čemuž se rovněž přiklání i senát 5 Tdo Nejvyššího soudu.

Z těchto důvodů senát 5 Tdo dospěl k právnímu závěru, že je třeba postavit najisto otázku, zda je možný jednočinný souběh trestných činů podle § 158 a § 166 tr. zák. a podle § 329 a § 366 tr. zákoníku, když na jedné straně je nepochybné, že v případě ustanovení § 158 tr. zák. a § 329 tr. zákoníku jako subjekt přichází do úvahy pouze veřejný činitel podle § 89 odst. 9 tr. zák. nebo úřední osoba ve smyslu § 127 tr. zákoníku, tedy pachatel speciální (srov. § 90 tr. zák. a § 114 tr. zákoníku), zatímco pachatelem trestného činu podle § 166 tr. zák. a § 366 tr. zákoníku může být kdokoliv, a to i ve vztahu k těm trestným činům, jejichž pachatelem může být pouze tzv. konkrétní nebo speciální subjekt (srov. Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 450 a 507, a dále Chmelík, J. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady, Praha : Linde Praha, a. s., 2010, s. 282 a 310). Právě v této otázce senát 4 Tdo ve svém rozhodnutí ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 172/2010, spatřoval rozhodující důvod pro vyloučení jednočinného souběhu uvedených trestných činů, a to zřejmě vzhledem k právnímu názoru, že pokud je trestný čin s omezeným okruhem pachatelů odlišen od jiného trestného činu jen konkrétním či speciálním subjektem, je v poměru speciality ve vztahu k obecnému trestnému činu, jehož okruh pachatelů není takto omezen (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 207). To platí ovšem jen v případě, že jde o poměr ustanovení určených k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu (např. speciální trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku poměr privilegované a základní skutkové podstaty). Tak tomu ovšem v daném případě není (viz níže), a proto podle názoru senátu 5 Tdo uvedený právní závěr neodpovídá dosavadní teorii a praxi, která v jiných případech (tedy tam, kde nejde o odlišení skutkových podstat jen speciálním či konkrétním subjektem) jednočinný souběh připouští. Proto uvedený právní názor, který vychází pouze z rozlišení speciálního a obecného subjektu předmětných trestných činů pro vyloučení jednočinného souběhu, aniž by současně porovnával individuální objekty skutkových podstat posuzovaných trestných činů, není v judikatuře, ale ani v nauce trestního práva, obecně zastáván, neboť pak by nebylo možno připustit jednočinný souběh např. ani u trestných činů podle § 158 a § 160 tr. zák. a podle § 329 a § 331 tr. zákoníku, když přijímání úplatku či přijetí úplatku se zásadně může dopustit kdokoli v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu (srov. č. 43/1987-III, Sb. rozh. tr.). Tento přístup k vyloučení jednočinného souběhu uvedených trestných činů, by však byl v rozporu nejen s uvedenou judikaturou, ale i přímo se zněním zákona [srov. § 160 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák. a § 331 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Obdobně je tomu také ohledně chápání jednočinného souběhu u trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku ve vztahu k některým trestným činům proti životu a zdraví a některým trestným činům proti majetku, kterých se zpravidla může také dopustit obecný subjekt (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná a zvláštní část. 1. vydání. Praha: Leges, s. r. o., s. 761; Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 430).

Senát 5 Tdo je toho názoru, že základním smyslem institutu jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a závažnost jednání pachatele pro společnost (srov. č. 25/1964 Sb. rozh. tr.). Škodlivost činu pro společnost bude zpravidla nejlépe vystižena tím, že každý skutek bude zásadně posuzován podle všech zákonných ustanovení, jež na něj dopadají. Z tohoto pravidla však existují výjimky vyplývající z poměru jednotlivých skutkových podstat nebo z faktického průběhu trestné činnosti (zejména poměr speciality, subsidiarity a faktická konzumpce), a proto je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více trestných činů. V tomto případě jde především o posouzení poměru speciality, v němž jsou ta ustanovení trestního zákona (§ 110 tr. zákoníku) určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost. Podle názoru senátu 5 Tdo při porovnání dikce předmětných ustanovení § 158 a § 166 tr. zák. a § 329 a § 366 tr. zákoníku je zcela zřejmé, že uvedená obecná definice vztahu speciality na tento případ nedopadá, neboť ustanovením § 158 tr. zák., resp. § 329 tr. zákoníku jistě nemá být zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu chráněnému ustanovením § 166 tr. zák., resp. § 366 tr. zákoníku. V daném případě jsou totiž objektem trestného činu podle § 158 tr. zák. (§ 329 tr. zákoníku) práva a povinnosti fyzických a právnických osob a zájem státu na řádném rozhodování o nich veřejnými činiteli (úředními osobami) v rámci jejich pravomoci a v souladu s právním řádem. Naproti tomu objektem trestného činu podle § 166 tr. zák. (§ 366 tr. zákoníku) je zájem na potlačování zločinnosti tím, že zákon stíhá toho, kdo svým protiprávním jednáním chce od pachatele trestného činu odvrátit trestněprávní důsledky jeho jednání (trestní stíhání, trest nebo ochranné opatření). Dikcí aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu nutno rozumět mimo jiné především jednání směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno (srov. č. 57/1965 Sb. rozh. tr.). Z toho podle názoru senátu 5 Tdo vyplývá, že uvedená ustanovení, jejichž poměr se zde zvažuje, nejsou určena k ochraně týchž zájmů, a zejména, že trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. (přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku) nemá být podle záměru zákonodárce zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu jako u trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák. (§ 366 tr. zákoníku), tedy zájmu na potlačování zločinnosti ve smyslu § 166 tr. zák. a § 366 tr. zákoníku, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost. Z těchto důvodů není ustanovení § 158 tr. zák. ustanovením speciálním k § 166 tr. zák. a ustanovení § 329 tr. zákoníku není speciálním k § 366 tr. zákoníku, a protože v tomto případě nepřichází v úvahu ani jiný důvod tzv. zdánlivého souběhu (subsidiarita nebo faktická konzumpce), není jejich jednočinný souběh vyloučen.

Vzhledem k tomu, že se, jak bylo předestřeno, jedná o podstatnou rozdílnost právních názorů zmíněných senátů Nejvyššího soudu na tutéž problematiku, která současně významným způsobem zasahuje do otázky použití příslušných ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, případně zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovením § 158 a § 166 tr. zák. a § 329 a § 366 tr. zákoníku, a doposud nebyla sjednocena rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, senát 5 Tdo v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc obviněných P. P., JUDr. Z. B. a J. V. postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Senát 5 Tdo takto postupoval i s ohledem na nutnost dosáhnout sjednocení judikatury Nejvyššího soudu právě procedurou stanovenou v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, aby tak nedošlo k zásahu do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, uveřejněný pod č. 170, ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.