5 Tdo 515/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 515/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 3 To 407/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 124/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. J. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 3 T 124/2004, uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 26. 11. 1998 do 17. 4. 2002 v O. poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 14 K 41/96, které nabylo právní moci dne 17. 12. 1998, ustanoven správcem konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti U. O., a. s., nejprve provedl dne 6. 8. 1999 soupis majetku úpadce. Do tohoto soupisu obviněný zapsal i nemovitosti areálu T., které získala obchodní společnost C. F. M., s. r. o., se sídlem P., E., za nápadně nevýhodných podmínek na základě kupních smluv ze dne 18. 12. 1996, 25. 2. 1997 a 14. 7. 1997, přičemž došlo též k převodu zástavního práva zřízeného ve prospěch K. b., a. s., se sídlem v P., a to smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 12. 6. 1995 k zajištění poskytnutého úvěru ve výši 30 000 000,- Kč, jakož i všech budoucích závazků jmenované obchodní společnosti do výše 40 000 000,- Kč. Právní účinky vkladu zástavního práva přitom nastaly dnem 20. 7. 1995, následně dne 1. 9. 2000, kdy probíhalo u Krajského soudu v Ostravě soudní řízení vedené pod sp. zn. 8 Cm 24/2001 o určení neúčinnosti výše uvedených kupních smluv, obviněný uzavřel bez souhlasu soudu a bez projednání s věřitelským výborem s obchodní společností C. F. M., s. r. o., se sídlem P., E., za nevýhodných podmínek dohodu smluvních stran o složení ceny zastavených nemovitostí ve výši 2 000 000,- Kč, přičemž znaleckým posudkem ze dne 11. 5. 2004 byla jejich celková tržní cena stanovena na částku ve výši 26 400 000,- Kč. Poté dne 15. 4. 2002 obviněný vydal pro obchodní společnost C. F. M., s. r. o., se sídlem P., E., potvrzení správce konkursní podstaty o složení ceny věci zastavených nemovitostí a dne 13. 5. 2002 předal Katastrálnímu úřadu v Ostravě návrh na zahájení řízení o výmaz zástavních práv a potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví, na jejichž základě zmíněný katastrální úřad provedl výmaz zástavních práv.

Shora popsaným jednáním obviněný JUDr. J. Č. porušil ustanovení § 8 odst. 2 a § 27 odst. 2, 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a uloženou mu povinnost, aby s odbornou péčí spravoval cizí majetek patřící do konkursní podstaty. Tímto jednáním přitom mohl obviněný způsobit úpadci škodu nejméně ve výši 13 000 000,- Kč. V důsledku ustanovení nového správce konkursní podstaty usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 13 K 41/96, však nedošlo ke vzniku této škody, neboť předmětné nemovitosti byly znovu zahrnuty do konkursní podstaty a vlastnická práva k nim byla převedena dohodou o narovnání kupní ceny ze dne 23. 5. 2004 a dohodou o složení ceny zastavené věci z téhož dne za souhrnnou částku ve výši 19 919 000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. Č. odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě napadl obviněný JUDr. J. Č. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 3 To 407/2006, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný JUDr. J. Č. dne 8. 2. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nenaplnil skutkovou podstatu pokusu trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť se tento soud údajně blíže nezabýval nezákonností postupu obviněného jako správce konkursní podstaty ani nekonkretizoval, v čem spatřuje porušení povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek. Obviněný je naopak přesvědčen, že vykonával funkci správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti U. O., a. s., v souladu se zákonem a s péčí řádného hospodáře. Pokud zahrnul do majetku obchodní společnosti U. O., a. s., nemovitosti popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vytvořil tím současně podmínky pro uzavření dohody o narovnání, na jejímž základě byla do konkursní podstaty úpadce vyplacena částka ve výši 15 000 000,- Kč. Podle názoru obviněného svědčí takové jednání o tom, že v posuzované věci nemohl postupovat protizákonně a v úmyslu způsobit škodu věřitelům úpadce. Obviněný nepovažuje za správné ani úvahy odvolacího soudu stran výše škody, neboť postup nové správkyně konkursní podstaty úpadce byl údajně závislý na předchozím postupu obviněného. Podle něj neobstojí ani závěr soudů nižších stupňů ohledně návrhu na zahájení řízení o výmaz zástavních práv, neboť takové jednání nemůže svědčit o úmyslu obviněného dokonat uvedený trestný čin. Toto tvrzení opírá obviněný o závěr, že výmazem zástavních práv nebylo zpochybněno vlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví úpadce.

Závěrem svého dovolání obviněný JUDr. J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a aby věc přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného JUDr. J. Č. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru se obviněný dopustil pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1 tr. zák., neboť nejednal s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Jak dále v této souvislosti uvádí státní zástupkyně, obviněný přikročil k vyškrtnutí nemovitostí zapsaných v konkursní podstatě za cenu několikanásobně nižší, než jaká byla jejich skutečná hodnota. Závěr o trestní odpovědnosti obviněného nemůže být podle státní zástupkyně zpochybněn ani tím, že obviněný nechal vypracovat znalecký posudek. Zmíněný znalecký posudek totiž zpracoval znalec podle metodiky oceňování nemovitostí pro potřeby poskytování úvěrových obchodů bank, což nezaručovalo jejich objektivní ocenění. Pokud na nemovitosti vázlo zástavní právo, měl si být obviněný vědom toho, že složením ceny zastavené nemovitosti dojde k jeho výmazu, což vylučovalo, aby se snížila hodnota uvedených nemovitostí. Státní zástupkyně rovněž konstatuje, že obviněný si měl zjistit též všechny okolnosti, které souvisely s nájmem předmětných nemovitostí. Naproti tomu státní zástupkyně považuje závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný porušil ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, za nesprávný, neboť obviněný byl oprávněn přijmout cenu zástavy i po uplynutí 30 denní lhůty uvedené v citovaném ustanovení. Obviněný tudíž mohl vyškrtnout nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty, ačkoli cena zástavy byla složena až po zákonné lhůtě. I přes tento nedostatek však podle státní zástupkyně nelze zpochybnit trestní odpovědnost obviněného za uvedený trestný čin. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného JUDr. J. Č. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. J. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný JUDr. J. Č. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru obviněného odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nepopsal protiprávní jednání, v němž spatřuje pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný v této souvislosti rovněž vytýká odvolacímu soudu, že konkrétně neoznačil, jakého protiprávního postupu se měl obviněný dopustit jako správce konkursní podstaty a které zájmy opomněl svým jednáním hájit. Podle obviněného nenaplnilo jeho jednání subjektivní stránku pokusu uvedeného trestného činu, neboť obviněný nejednal v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

K tomu Nejvyšší soud především konstatuje, že pokud jde o právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným JUDr. J. Č., k níž ve svých rozhodnutích dospěly soudy nižších stupňů, neshledal v jejich postupu žádná pochybení namítaná obviněným. Tvrdí-li obviněný ve svém dovolání, že jeho přičiněním mohly být předmětné nemovitosti později zcizeny na základě dohody o narovnání kupní ceny ze dne 23. 5. 2004 a dohody o složení ceny zastavené věci z téhož dne, což podle obviněného vylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti za spáchání pokusu uvedeného trestného činu, nemohl se Nejvyšší soud s touto argumentací obviněného ztotožnit. Jak je totiž nepochybné v posuzované trestní věci, obviněný jako správce konkursní podstaty provedl dne 6. 8. 1999 soupis předmětných nemovitostí a zahrnul je do konkursní podstaty úpadce, což je postup, který byl podle názoru dovolacího soudu zcela v souladu se zákonem. Ostatně ani soudy nižších stupňů takové jednání obviněného nikterak nezpochybňovaly a označily ho za zákonné. Podstata protiprávního jednání obviněného JUDr. J. Č. však spočívala v tom, že stručně vyjádřeno jako správce konkursní podstaty uzavřel nevýhodnou dohodu s obchodní společností C. F. M., s. r. o., o složení ceny zastavených nemovitostí, následně dosáhl výmazu zástavních práv k těmto nemovitostem a jeho jednání směřovalo ke vzniku škody ve výši 13 000 000,- Kč na spravovaném majetku úpadce obchodní společnosti U. O., a. s., přičemž pouze právními úkony nově jmenované správkyně konkursní podstaty nedošlo k dokonání trestného činu. Popsané jednání obviněného pak soudy nižších stupňů posoudily jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Pokud jde o použitou právní kvalifikaci, Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině poznamenává, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo způsobí jinému škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Zákonný znak spočívající v povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. je třeba vykládat tak, že uvedená povinnost je uložena tomu, kdo je ze zákona či na základě uzavřené smlouvy povinen pečovat o majetek jiné osoby a nakládat s ním v zájmu toho, komu takový majetek patří. Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení, ztrátě, odcizení apod. Od povinnosti opatrovat cizí majetek je nutné odlišovat povinnost spravovat cizí majetek, která předpokládá aktivní přístup správce k péči o takový majetek, zejména pokud jde o zachování jeho podstaty a o další zhodnocování majetku. Správce cizího majetku se tedy musí vyvarovat těch dispozic se spravovaným majetkem, které by směřovaly k znehodnocení či odcizení tohoto majetku, k jeho převodu na jiné osoby bez získání odpovídající protihodnoty atd. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný JUDr. J. Č. byl na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 14 K 41/96, které nabylo právní moci dne 17. 12. 1998, ustanoven správcem konkursní podstaty úpadce, jímž byla obchodní společnost U. O., a. s. Ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání), byl obviněný jako správce konkursní podstaty povinen při výkonu této funkce postupovat s odbornou péčí. V případě porušení svých povinností odpovídá správce konkursní podstaty za škodu. Podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání je pak správce konkursní podstaty oprávněn nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty. V tomto směru mu tedy přísluší všechna oprávnění, jež by jinak vykonával úpadce sám, resp. statutární orgán toho úpadce, který je právnickou osobou. To mimo jiné znamená, že obdobně jako tomu je u statutárních orgánů obchodních společností, zejména akciové společnosti (srov. § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), postupuje i správce konkursní podstaty s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná. Jestliže tedy obviněný jako správce konkursní podstaty uzavřel s jinou obchodní společností nevýhodnou smlouvu o složení ceny zastavených nemovitostí, ačkoli hodnota těchto nemovitostí byla v inkriminované době podstatně vyšší, postupoval v rozporu s povinností uvedenou v § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž tato okolnost byla současně způsobilá naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu spočívající v porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák.

Tento zákonný znak, tj. porušení povinnosti spravovat cizí majetek, naplnil obviněný podle dovolacího soudu i jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že v průběhu soudního řízení o určení neúčinnosti kupních smluv uzavřel za nevýhodných podmínek smluvních stran, bez souhlasu soudu a bez projednání s věřitelským výborem dohodu s obchodní společností C. F. M., s. r. o., o složení ceny zastavených nemovitostí ve výši 2 000 000,- Kč. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na zákonnou povinnost správce konkursní podstaty obsaženou v ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, z něhož vyplývá, že věc zapsanou do konkursní podstaty by z ní mohl zase vyřadit jen tehdy, kdyby osoba, jejíž věc zajišťuje pohledávku vůči úpadci, vyplatila celou tuto pohledávku nebo složila cenu věci, kterou je pohledávka zajištěna. Obviněný však nedostál této povinnosti, neboť nemovitosti specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, na nichž vázlo zástavní právo, bez souhlasu soudu vyřadil z konkursní podstaty, aniž byla zaplacena hodnota zajištěné pohledávky nebo skutečná cena nemovitostí, jimiž byla pohledávka zajištěna. Cena zastavených nemovitostí v částce 2 000 000,- Kč, kterou nabídla obchodní společnost C. F. M., s. r. o., a jejíž výši obviněný akceptoval, totiž byla hluboko pod skutečnou hodnotou těchto nemovitostí. Jestliže v důsledku zmíněné dispozice mohla vzniknout úpadci škoda ve výši 13 000 000,- Kč, jak ostatně správně uzavřely soudy nižších stupňů, jde v posuzované věci o natolik zásadní pochybení obviněného při správě cizího majetku, které zakládá jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Obdobně lze považovat za naplnění zmíněného zákonného znaku trestného činu, jehož pokusem byl obviněný JUDr. J. Č. uznán vinným, i jeho jednání, kterým porušil další povinnosti vyplývající z ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Podle tohoto ustanovení totiž osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28 zákona o konkursu a vyrovnání) vůči úpadci, správce konkursní podstaty vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Odděleným věřitelem je ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ten, jemuž svědčí pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva podle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen občanský zákoník ) nebo postoupením pohledávky podle § 554 občanského zákoníku. Nejvyšší soud přitom poukazuje na skutečnost, že v době, kdy obviněný jako správce konkursní podstaty sepsal předmětné nemovitosti ve vlastnictví obchodní společnosti C. F. M., s. r. o., zatížené zástavním právem ve prospěch odděleného věřitele K. b., a. s., do konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti U. O., a. s., (tj. v měsíci srpnu 1999) bylo účinné jiné znění ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, které především neukládalo jiným osobám žádné lhůty ke složení ceny věci ani nestanovilo postup ve vztahu k oddělenému věřiteli. Teprve ode dne 1. 5. 2000 nabyl účinnosti zákon č. 105/2000 Sb., kterým bylo citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání doplněno mimo jiné o zmíněnou lhůtu, jakož i o způsob, jakým správce konkursní podstaty nakládá s výtěžkem ve prospěch odděleného věřitele.

Jak přitom vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l. 220 trestního spisu), obviněný JUDr. J. Č. dne 14. 7. 2000 (tj. po účinnosti citované novely) podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání vyzval obchodní společnost C. F. M., s. r. o., ke složení ceny zastavených nemovitostí. Dále je ze spisu patrné, že obviněný dne 1. 9. 2000 uzavřel s obchodní společností C. F. M., s. r. o., dohodu smluvních stran o složení ceny zastavených nemovitostí na částku ve výši 2 000 000,- Kč. Tuto částku ovšem obchodní společnost C. F. M., s. r. o., složila do advokátní úschovy až dne 1. 4. 2002, tedy několik měsíců po marném uplynutí lhůty zakotvené v ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. V takovém případě (tj. po marném uplynutí zmíněné lhůty) tedy obviněný mohl zpeněžit nemovitosti zatížené zástavním právem jen ve veřejné dražbě. Přesto obviněný v rozporu s citovaným ustanovením akceptoval dohodu o složení ceny zastavených nemovitostí a dne 15. 4. 2002 vydal potvrzení správce konkursní podstaty o složení ceny věci týkající se těchto nemovitostí, třebaže se jednalo o cenu zcela nevýhodnou pro úpadce, a vyřadil je z konkursní podstaty. Zmíněný postup tudíž jednoznačně svědčí o porušení povinností obviněného obsažených v ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, což mimo jiné ve spojení s dalšími okolnostmi v posuzované věci postačuje k naplnění objektivní stránky pokusu trestného činu, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen.

Dovolací soud pak nemá žádné pochybnosti ani ve vztahu k následku, který měl být způsoben tímto jednáním, protože úpadci, tj. obchodní společnosti U. O., a. s., mohla vzniknout škoda, avšak v důsledku jednání jiné správkyně konkursní podstaty nedošlo k jejímu způsobení. V posuzované věci soudy nižších stupňů dospěly na podkladě skutkového stavu k závěru, podle něhož se obviněný JUDr. J. Č. pokusil způsobit na cizím majetku škodu ve výši 13 000 000,- Kč, přičemž tento závěr soudy přesvědčivým způsobem vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud proto konstatuje, že výše škody, kterou mohl obviněný svým jednáním způsobit, byla určena v souladu s kritérii uvedenými v ustanovení § 89 odst. 11 a 12 tr. zák.

Vzhledem k tomuto výkladu nemůže tedy obstát tvrzení obviněného JUDr. J. Č., že se nedopustil pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Proto usnesení odvolacího soudu napadené dovoláním obviněného ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vytýkané vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a to ohledně objektivní stránky pokusu uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněného, kterými zpochybňuje její naplnění, za neopodstatněné.

Pokud jde o subjektivní stránku pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jejíž nedostatečné posouzení obviněný JUDr. J. Č. rovněž vytýká soudům nižších stupňů, pro její naplnění se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom skutečnosti, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody na spravovaném či opatrovaném majetku, přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák. (tj. nejméně ve výši 5 000 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň ve formě nedbalosti [srov. § 6 písm. a) tr. zák.]. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný uzavřel s obchodní společností C. F. M., s. r. o., nevýhodnou dohodu o složení ceny zastavených nemovitostí, ačkoli vzhledem ke svým zkušenostem nabytým v průběhu jeho dosavadní činnosti jako správce konkursní podstaty věděl, že cena zastavených nemovitostí je podstatně vyšší než 2 000 000,- Kč. Ostatně jak správně zdůraznil již soud prvního stupně, sám obviněný zpochybnil dříve uzavřené smlouvy o převodu stejných nemovitostí na obchodní společnost C. F. M., s. r. o., a to právě z důvodu nápadně nevýhodných podmínek pro obchodní společnost U. O., a. s. Na úmysl obviněného lze usuzovat též z okolnosti, že následně po výše uvedeném jednání docílil i výmazu zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitostech. V této souvislosti se Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením obviněného, podle něhož výmaz zástavních práv neovlivňuje existenci vlastnického práva, přičemž tato okolnost údajně nemohla svědčit o úmyslu obviněného pokusit se o spáchání trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Naopak okolnost, že obviněný podal příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na výmaz zástavních práv k nemovitostem blíže popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je třeba podle dovolacího soudu hodnotit v kontextu celkového skutkového děje, tak jak to v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů. Z něj pak podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného navazovalo na jeho předchozí protiprávní úkony, kterými byly zejména sepsání nevýhodné dohody o složení ceny zastavených nemovitostí ze dne 1. 9. 2000 bez souhlasu soudu a bez projednání s věřitelským výborem. Na tomto závěru nemůže podle dovolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že návrh na výmaz zástavních práv podal obviněný až dne 13. 5. 2002, tedy v době, kdy již nebyl správcem konkursní podstaty jmenovaného úpadce. Podstatné totiž je, že obviněný porušil své povinnosti při správě cizího majetku již v době, kdy vykonával zmíněnou funkci a kdy mu také ze zákona vyplývaly z titulu této funkce určité povinnosti.

Na základě shora uvedené argumentace lze proto uzavřít, že jednání obviněného JUDr. J. Č. svědčí o jeho úmyslu způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného zpochybňující tento závěr za neopodstatněnou.

Pokud jde o tvrzení obviněného JUDr. J. Č., že výmazem zástavního práva nedochází současně k zániku práva vlastnického, lze mu v obecné rovině přisvědčit, byť se v posuzované věci nejedná o námitku, která by jakýmkoli způsobem zpochybňovala úmysl obviněného spáchat citovaný trestný čin. Pouze nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud ke shora uvedenému tvrzení uvádí, že zástavní právo jako právo akcesorické mimo jiné zaniká, jestliže zástavní dlužník nebo zástavce složí zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy, nebo tehdy, stanoví-li tak zvláštní právní předpisy [srov. § 170 odst. 1 písm. e), g) občanského zákoníku]. V případě konkursního řízení to pak znamená, že poskytnutím plnění dochází k zániku povinnosti tzv. povinné osoby (tj. osoby, která má uhradit zajištěnou pohledávku nebo složit cenu zástavy) plnit zástavnímu věřiteli. Zástavou se přitom rozumí věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví (srov. § 153 odst. 1 občanského zákoníku). Jak je patrné ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, zástavním právem byly zatíženy pozemky obchodní společnosti C. F. M., s. r. o., které však v inkriminované době (tj. v době, kdy došlo k prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti U. O., a. s.) zahrnul obviněný jako správce konkursní podstaty jmenovaného úpadce do konkursní podstaty. K uvedenému postupu byl obviněný oprávněn ve smyslu § 6 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, které mimo jiné stanoví, že do konkursní podstaty patří také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka. Proto za situace, kdy u Krajského soudu v Ostravě probíhalo ve věci vedené pod sp. zn. 8 Cm 24/2001 řízení o určení neúčinnosti předmětných kupních smluv, byl obviněný též oprávněn nemovitosti, které byly předmětem těchto smluv, držet, užívat a požívat jejich plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda byl úpadce jejich vlastníkem (obdobně srov. rozhodnutí pod č. 27/2003 Sb. rozh. obč.).

Jak již ovšem Nejvyšší soud výše zdůraznil, obviněný JUDr. J. Č. byl naopak povinen dbát při provádění jakýchkoli dispozic se svěřeným majetkem příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (zejména § 8 odst. 2, § 27 odst. 2 a 5 tohoto zákona). Na podkladě spisu však Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný nedostál těmto povinnostem. Pokud totiž obchodní společnost C. F. M., s. r. o., složila cenu zástavy jen ve výši 2 000 000,- Kč, zbavila by se tím povinnosti plnit ve prospěch K. b., a. s., jako konkursního věřitele, v jehož prospěch bylo zřízeno zástavní právo k označeným nemovitostem, a to smlouvou ze dne 12. 6. 1995. Navíc se podle dovolacího soudu ani nejednalo o obvyklou cenu věci podle § 170 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku. Za obvyklou cenu věci ve smyslu citovaného ustanovení se totiž považuje cena, která by byla dosažena při prodeji stejného druhu a stavu majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 476). V daném případě tudíž nebyly splněny podmínky pro zánik zástavního práva podle § 170 odst. 1 písm. a) až g) občanského zákoníku, a proto nemělo dojít ani k jeho výmazu z katastru nemovitostí.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný JUDr. J. Č. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného JUDr. J. Č. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y