5 Tdo 507/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 507/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovoláních podaných obviněnými Ing. V. M. , a A. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 55 To 223/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 221/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. M. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 5 T 221/2001, byl obviněný Ing. V. M. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., za který mu byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 59 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zák. s vyslovením dohledu nad obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obvinění A. V. a J . V. byli uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., za který byl obviněné J . V. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 59 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zák. s vyslovením dohledu nad obviněnou podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a obviněnému A. V. byl za tento trestný čin podle § 35 odst. 2 tr. zák. a § 256 odst. 4 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 59 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zák. s vyslovením dohledu nad obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Zároveň soud zrušil výrok o trestu uložený trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích dne 19. 5. 2003, sp. zn. 3 T 79/2003, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl Ing. P. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce v Přerově ze skutku kvalifikovaného jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm a), odst. 4 tr. zák. Dále byli poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněných Ing. V. M. , A. V. a okresního státního zástupce v Přerově a usnesením ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 55 To 223/2006, rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí všech odvolání.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci napadli obvinění Ing. V. M. a A. V. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců, resp. obhájkyně ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Obviněný Ing. V. M. jej podal z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněný A. V. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný Ing. V. M. vznesl námitky proti právní kvalifikaci svého jednání, kterou vyslovily soudy obou stupňů. Zdůraznil, že měl zájem na pokračování činnosti společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., proto hledal strategického obchodního partnera, kterého spatřoval v osobě spoluobviněného A. V. Vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by věděl o roli M. J. , který měl být jen jakousi nastrčenou osobou , a rovněž o záměru rodiny V. odvézt zpeněžitelný majetek společnosti. Popřel, že by postupoval ve společném úmyslu ani se společným cílem se spoluobviněnými A. V. a J . V. Soudy nižších stupňů opomněly oddělit dvě samostatné skutečnosti, a to jednak zcizení movitého majetku společnosti, které nemohl ovlivnit v době, kdy již nebyl jejím jednatelem, jednak převzetí nákladního motorového vozidla, 40 ks kuchyňských linek a zajištění odprodeje areálu P. mlýna. Uvedl, že motorové vozidlo zn. L. užívala původně společnost na základě leasingového vztahu, na její místo vstoupil do tohoto právního vztahu obviněný jako fyzická osoba v červenci roku 1996, hradil splátky z vlastních peněz až do doby než na něj přešlo vlastnické právo k tomuto vozidlu. Kuchyňské linky potom dovolatel řádně odkoupil, když proti kupní ceně uplatnil svou vlastní pohledávku za společností, jež činila 17.000.000,- Kč, vzniklou z titulu půjčky. Dále namítl, že v době prodeje areálu P. mlýna nebyl statutárním orgánem společnosti, tudíž ani v tomto případě se nemohl dopustit trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Obviněný také vytkl soudům pochybení v rámci dokazování, které soud prvního stupně nedostatečně a stručně vyhodnotil, nevyložil, o které konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřel. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Přerově, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně navrhl, kterému z obou soudů.

Z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podal své dovolání obviněný A. V. , konkrétně uplatnil druhou alternativu vyjádřenou v tomto ustanovení, tedy že odvolací soud zamítl odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl řádně odůvodněn a vyznačoval se nepřehledností. Správně měl soud rozdělit jeho jednání minimálně do čtyř skutkových vět, a to ve stručnosti: jednak, že zajistil společně s obviněným Ing. V. M. osobu M. J. , jednak zařídil společně s obviněným Ing. V. M. převod nemovitostí areálu P. mlýna, jednak se společně s obviněnou J. V. a s obviněným Ing. V. M. podílel na zcizení majetku společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., jednak zajistil osobu P. B. Celkově je podle obviněného rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky). V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 809/2002. Dále byl toho názoru, že žádný z důkazů kromě svědectví obviněného Ing. V. M. ho neusvědčuje ze spáchání trestného činu poškozování věřitele. V závěru svého podání uvedl, že rozsudek nalézacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, aniž by naznačil další postup dovolacího soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním a učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že oba obvinění uplatnili právně relevantní námitky. Soudy především nesprávně vyhodnotily účast všech obviněných na daném trestném činu, nezabývaly se tím, zda jednali ve formě účastenství, a dále právní konstrukce skutku vzhledem k diferenciaci postavení obviněných neodpovídá právní kvalifikaci. Obviněný Ing. V. M. jednal v postavení dlužníka pouze v případě zcizení souprav pro kuchyňské linky a motorového vozidla zn. L. K tomuto vozidlu byl vyřešen leasing realizací zástavního práva zřízeného k věcem společnosti N. D. P. , s. r. o., a nemohlo tak jít, jak tvrdil obviněný Ing. V. M. , o majetek ve vlastnictví tohoto obviněného. Z jednání uskutečněného po dni 13. 6. 1997, kdy došlo k převodu obchodního podílu společnosti na M. J. , nemohou být podle státní zástupkyně trestně odpovědni jako pachatelé ani obviněný A. V. , ani obviněný Ing. V. M. , protože nesplňují podmínku konkrétního subjektu podle § 90 odst. 1 tr. zák., avšak s ohledem na § 90 odst. 3 tr. zák. mohou být potrestáni jako účastníci podle § 10 odst. 1 tr. zák. Obviněnou J. V. označila za pachatelku trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod podmínkou platnosti pověřovacího dokumentu a obviněný A. V. pak by byl odpovědný jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Naopak obviněný Ing. V. M. na tomto jednání nenesl žádnou vinu, neboť nebyl prokázán byť nepřímý úmysl. Státní zástupkyně tedy zásadně nesouhlasila s popisem jednání jako jediného skutku. V závislosti na tom také upozornila na způsob zjištění výše škody. Byla toho názoru, že škoda měla být posouzena individuálně, tj. z jeho reálné hodnoty z hlediska možností uspokojení pohledávek věřitele, a ne z účetní hodnoty zcizeného majetku, jak učinily soudy. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b)] tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další proto Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona. Relevantními námitkami pak bylo nutno se zabývat z věcného hlediska.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu tedy nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Hmotně právní posouzení je možné teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej měnit. Dovolání totiž nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku není třetí instancí, v níž by byl oprávněn přezkoumávat kterékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně totiž dovolací soud nemá možnost provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé již ze zákonné úpravy rozsahu dokazování v dovolacím řízení uvedeném v § 265r odst. 7 tr. ř.

Podle rozsudku Okresního soudu v Přerově se obviněný Ing. V. M. trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a obvinění A. V. a J . V. téhož trestného činu podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. dopustili tím, že: obviněný Ing. V. M. jako jednatel a společník obchodní společnosti N. D. P. , s. r. o., se sídlem P. , C. , jež měla více věřitelů a po delší dobu nebyla schopna plnit své splatné závazky, s prvotním záměrem z vlastnictví předlužené společnosti získat ve svůj prospěch a prospěch dalších osob část lukrativního majetku, jinak využitelného k řádnému uspokojení majetkových nároků oprávněných věřitelských subjektů, po předchozím ujednání s A. V. , dne 13. 6. 1997 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu dle § 115 obchodního zákoníku převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na bezprizorní osobu M. J. , jehož za tímto účelem prostřednictvím další dosud neustanovené osoby sjednal A. V. ,

když Ing. V. M. v období bezprostředně předcházejícím realizovanému převodu obchodního podílu na společnosti N. D. P. , s. r. o., jako fyzická osoba nedisponující právem na plnění vůči této společnosti, převzal z jejího majetku nejméně:

- nákladní motorové vozidlo zn. L. , které následně prostřednictvím A. P. H. v O. Ž. , odprodal další osobě za kupní cenu ve výši 549.000,- Kč,

- 40 ks souprav pro kuchyňské linky v hodnotě cca 320.000,- Kč, aniž by za předmětné věci ve prospěch společnosti N. D. P. , s. r. o., poskytl jakoukoliv protihodnotu a dále společně s A. V. zajistil, aby na podkladě kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1997, uzavřené mezi novým jednatelem obchodní společnosti N. D. P. , s. r. o., M. J. jako prodávajícím, a Ing. P. M., jako kupujícím, došlo k převodu nemovitého majetku této společnosti tzv. areálu P. mlýnu v P. v hodnotě 5.158.910,- Kč, stavební pozemky p. č. 147, 153, 54/1 díl 2, zahrada součást stavebního pozemku p. č. 54/6, 54/7, ostatní plochy p. č. 53/2, 54/2, 55/1, louky p. č. 55/1, 55/2 a ostatní pozemky v k. ú. P. , vše zapsáno na LV pro obec P. a k. ú. P. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. , aniž by formálně určená kupní cena 1.500.000,- Kč byla ve skutečnosti původnímu vlastníkovi převáděných nemovitostí, tedy společnosti N. D. P. , s. r. o., uhrazena, načež Ing. V. M. ve smyslu předchozí dohody s A. V. další správu nad majetkem společnosti N. D. P. , s. r. o., fakticky předal A. V. pověřené J. V. , kdy jmenovaná poté, co z titulu účelově sepsaného zplnomocnění ze dne 16. 6. 1997, podepsaného M. J. , převzala vedení v této společnosti, z její pokladny si ve svůj vlastní prospěch nechala postupně vyplatit finanční částku v celkové výši nejméně 230.000,- Kč, a dále zorganizovala nakládku a přepravu veškerého zpeněžitelného materiálu a hotových výrobků z výroby a skladových zásob, vybavení dílen a kancelářských prostor, vše v účetní hodnotě 9.629.593,- Kč, přičemž tento majetek, aniž by došlo byť k částečné úhradě jeho hodnoty, byl odvezen do objektu společnosti T. C. , s. r. o., ve Z. , okres K. , kde s tímto bylo naloženo nezjištěným způsobem, a takto všichni obvinění jednali ve vzájemné shodě a s vědomím jednak, že převod obchodního podílu na společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., na osobu M. J. je jimi pouze účelově předstírán s cílem z této obchodní společnosti, která v inkriminovaném období byla již v reálné ekonomické situaci odpovídající stavu úpadku, bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty převést, přemístit a ukrýt všechen její lukrativní majetek a dále s vědomím, že svým počínáním tak trvale zmaří budoucí uspokojení skutečných pohledávek věřitelských subjektů vyplývajících ze závazkových právních vztahů, když návrh jednoho z věřitelů B. H. , a. s., na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, podaný u Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 5. 2. 1997, byl usnesením označeného soudu ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 20K 7/97, zamítnut pro nedostatek majetku obchodní společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., z čehož je zřejmé, že její věřitelé se svými oprávněnými nároky v celkové výši nejméně 32.464.098,- Kč nemají žádnou reálnou možnost dosáhnout ani částečného uspokojení svých pohledávek, přičemž A. V. za účelem zamaskování svého protiprávního jednání následně za asistence další neztotožněné osoby sjednal P. B. , na kterého na základě smlouvy o převodu obchodního podílu dle § 115 obchodního zákoníku, uzavřené s M. J. dne 27. 6. 1997, nechal dále převést obchodní společnost Nábytek D. P. , s. r. o., avšak již bez jakéhokoliv majetku využitelného k uspokojení jejích věřitelů, když ve vlastnictví společnosti zůstaly pouze zdevastované nemovitosti původního výrobního areálu, zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v P. , zatížené pak zástavním právem Banky H. , a. s.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. V. M. , shledal jej Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným. Nemohl se věcně zabývat převážnou částí jeho námitek, jež uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebyly způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Obviněný totiž vznesl pochybnosti o výsledku dokazování, které učinil soud prvního stupně a s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací. V podstatě setrval na své obhajobě spočívající v tom, že nevěděl o nezpůsobilosti svědka M. J. pokračovat ve vedení společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., a spoléhal na A. V. a jeho matku J. V. , kteří jej údajně ubezpečovali o tom, že nadále budou pokračovat v podnikatelské činnosti v rámci této společnosti, tedy výrobě nábytku. Popřel rovněž, že by věděl o stavu úpadku společnosti, v tomto smyslu považoval za neúplné provedené dokazování a dále poukázal na to, že při převodu obchodního podílu postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a vyslovil přesvědčení o tom, že věc byla způsobilá k řešení v rámci práva civilního a soudy zcela pominuly zásadu in dubio pro reo .

Za situace, kdy obviněný v rámci dovolání namítal nesprávnost právního posouzení, avšak tento svůj názor opíral v podstatě jen o nedostatečně zjištěný skutkový stav a rozsah dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních předpisů. Do této kategorie námitek spadá i jeho názor na nedostatečné odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Vady, jež byly v souladu se zákonným vymezením uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívaly pouze v obviněným zpochybněné správnosti právního posouzení skutku tak, jak byl zjištěn soudy dříve ve věci rozhodujícími. Dovolatel naznačil, že skutek, jež je předmětem obžaloby měl být rozdělen na jednání před podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu, tedy převzetí nákladního motorového vozidla a 40 ks souprav pro kuchyňské linky a zajištění odprodeje areálu P. mlýna v P. (tuto poslední fázi však sám následně vyloučil ze své trestní odpovědnosti s tím, že v době převodu nemovitosti již nebyl jednatelem obchodní společnosti). Zcela odmítl nést odpovědnost za další jednání, které následovalo po převzetí společnosti M. J. , jehož se měli dopustit spoluobvinění A. a J , V.

Nejvyšší soud již zdůraznil, že v rámci řízení o dovolání je povinen respektovat skutková zjištění, která ve věci učinily dříve rozhodující soudy nižších stupňů. V posuzovaném případě lze souhlasit s tím, že popis skutku (který je doslova citován i v tomto rozhodnutí) působí nepřehledně a poněkud komplikovaně, čemuž napomáhá právě formální úprava, jež nerozlišuje jednotlivé fáze jednání obviněných a jejich osobní účast na nich. (Bohužel soudy převzaly skutek prakticky zcela shodně tak, jak jej popisovala obžaloba.) Nicméně pro samotné posouzení věci a viny jednotlivých obviněných je podstatné, že takto vyjádřené skutkové okolnosti obsahují veškeré zákonem vyžadované znaky trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Pokud se obviněný Ing. V. M. snaží zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že nemůže být postižen za konání spoluobviněných, k němuž došlo po převodu jeho obchodního podílu společnosti, nelze s ním souhlasit.

Výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně velice podrobně popisuje, v jakém časovém sledu, za účasti kterého z obviněných a s jakými následky došlo k odchodu Ing. V. M. ze společnosti N. D. , P. , s. r. o. Obviněný převedl svůj obchodní podíl společnosti, které byl jediným společníkem, na osobu M. J. , jehož zajistil spoluobviněný A. V. Jak plyne z obsahu obou rozhodnutí, soudy jednoznačně vzaly za prokázáné, že oba obvinění si museli být vědomi schopností, jež mohl M. J. uplatnit v rámci podnikání, navíc jako jediný společník a jednatel výrobny nábytku. Jednalo se o osobu sociálně neadaptovanou, která se pohybovala prakticky na dně společenského žebříčku (sám uvedl, že byl osloven před prostorem, kde se zdržují bezdomovci), navíc těžce psychicky nemocnou (trpí schizofrenií), jež i k jednání soudu musela být doprovázena opatrovnicí, neboť byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Těžko tedy uvěřit tvrzení Ing. V. M. o tom, že spoléhal na další pokračování výrobní činnosti firmy pod vedením člověka, jenž nemohl být absolutně vybaven intelektovými ani finančními prostředky k podnikání.

Z hlediska trestní odpovědnosti Ing. V. M. (jakož i obou spoluobviněných) je však zásadní ten skutkový závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů, že všichni jednali na základě dohody, jejímž hlavním obsahem bylo získat pro sebe maximum na úkor společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., a to v době, kdy prokazatelně byl již jedním z věřitelů (bývalá IPB, a. s., jako právní nástupce bývalé B. H., a. s., nyní ČSOB, a. s.) podán návrh na prohlášení konkursu společnosti (dne 5. 2. 1997). Časový sled událostí zcela odpovídá tomuto správnému skutkovému závěru, neboť prakticky v jeden den 13. 6. 1997 obviněný Ing. V. M. nejprve podepisuje u notářky, jejíž službu domluvil spoluobviněný A. V. , smlouvu o převodu svého obchodního podílu s M. J. Ten jako nový jednatel společnosti Nábytek D. P. s. r. o., bezprostředně poté, jako prodávající podepisuje smlouvu s Ing. P. M. , synem obviněného, jako kupujícím o prodeji nemovitého majetku tzv. areálu P. mlýna, v majetku společnosti, a to za sjednanou cenu 1 500 000,- Kč, která však ve skutečnosti nikdy nebyla do majetku společnosti vložena. Ještě před tímto datem obviněný Ing. V. M. získal do své dispozice další majetek společnosti (nákladní vozidlo a kuchyňské linky), jež následně již jako fyzická osoba prodal a peníze si ponechal pro vlastní potřebu. (Soudy opět učinily jednoznačný skutkový závěr, že žádná půjčka ve výši 17 milionů Kč nebyla poskytnuta, nemohlo tak dojít k obviněným tvrzenému započtení pohledávky.) Tři dny po převodu obchodního podílu obviněná J. V. získala od nového jednatele plnou moc, na základě které s vědomím obou spoluobviněných počala s faktickým odstraňováním zbylého majetku společnosti včetně výrobního zařízení a zásob.

Z obsahu provedených důkazů, které podrobně popsal především soud prvního stupně, a jen doplnil soud odvolací, tak vyplynulo jednoznačné skutkové zjištění, že převod obchodního podílu obviněným Ing. V. M. byl pouze fiktivním úkonem, kterým chtěl zastřít skutečný účel ukončení své osobní činnosti ve společnosti N. D. P. , s. r. o., a tím bylo zmaření možnosti věřitelů společnosti, uspokojit jejich oprávněné pohledávky z majetku společnosti, které převyšovaly hranici škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), a současně vlastní obohacení všech obviněných. Z důkazů je zřejmé, že ačkoli se Ing. V. M. formálně zbavil své odpovědnosti za chod firmy, fakticky dále s jejím majetkem nakládal, popř. byl přinejmenším srozuměn s tím, že bude majetku zbavována spoluobviněnými. Skutková zjištění jasně naznačují, že šlo o dohodu všech tří obviněných, jejímž účelem bylo vyvedení majetku ze společnosti, přičemž každý z nich se na tomto cíli podílel rozdílným jednáním. Následkem něho pak byla poslední fáze jejich společného ujednání, kdy M. J. prodal svůj obchodní podíl P. B. , a to již dne 27. 6. 1997, tedy dva týdny poté, co tento svědek společnost odkoupil od obviněného Ing. V. M. , přičemž v této době již společnost nevlastnila žádný majetek, z něhož by bylo možné oprávněné nároky věřitelů uspokojit. Návrh na prohlášení konkursu tak byl rozhodnutím bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.4. 2000, sp. zn. 20 K 7/97, zamítnut pro nedostatek majetku obchodní společnosti N. D. P. , s. r. o.

Uvedené skutkové závěry jsou tak zcela v souladu s právním posouzením skutku, kdy všichni obvinění jsou odsouzeni jako pachatelé, nikoli účastníci, neboť všichni jednali na podkladě své předcházející domluvy, vedeni jednotným záměrem zmařit uspokojení věřitelů společnosti a využít jejího majetku k vlastnímu obohacení (byť tento znak není v uvedené skutkové podstatě vyžadován). O spolupachatelství se v posuzovaném případě nemůže jednat jenom z důvodu nedostatku speciálního subjektu na straně obviněných A. V. a J. V., přičemž tito byli shledáni vinnými stejným trestným činem (poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.), ale podle samostatné skutkové podstaty vyjádřené v odstavci 2 písm. a) citovaného ustanovení trestního zákona (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). Obviněný Ing. V. M. pak byl odsouzen podle odst. 1 písm. a) § 256 tr. zák. (odhlédnuto od přísnější kvalifikace), neboť po celou dobu fakticky jednal jako jednatel společnosti, tudíž splňoval kritéria konkrétního subjektu ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Dovolání obviněného Ing. V. M. tak Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné.

Pokud ve svém dovolání poukázal na údajné rozpory napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, aniž by konkrétní nesrovnalosti pojmenoval, lze jen usuzovat, že vada měla spočívat v nedostatečném popisu skutku v předmětné trestní věci, neboť tato byla důvodem pro zrušení rozhodnutí napadeného dovolání ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1074/2002. Nejvyšší soud k tomu pouze dodává, nad rámec již uvedeného, že byť popis skutku, o němž je vedeno současné řízení, není perfektní, zcela dostatečným způsobem vystihuje okolnosti, jež naplňují veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými.

Další námitkou se obviněný Ing. V. M. snažil vnést pochybnost o nutnosti aplikace trestního práva na jednání, které se stalo předmětem obžaloby, neboť se domníval, že postupoval v souladu s normami obchodního práva, z jehož rámce nevybočil žádný z jeho kroků. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trestný čin může být spáchán i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, za níž lze legitimně považovat převody obchodních podílů v obchodních společnostech. Za legální ve smyslu norem obchodního práva však již nelze považovat převody fiktivní, kterými se statutární zástupce společnosti účelově zbavuje odpovědnosti za závazky, kterými je povinna společnost, jestliže je z takového konání zcela zjevné (jako v dané věci), že tak činí v úmyslu poškodit věřitele, kterým se v důsledku navenek běžných obchodních transakcí nedostane plnění ve výši, jakého by dosáhli při běžném chodu událostí, tedy např. v konkursním řízení, nebo (jako tomu bylo v projednávaném případě) jejich pohledávky není možné uspokojit vůbec z důvodu nedostatku majetku, který byl ze společnosti pachatelem vyveden. (Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, publikované pod č. T 523 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, C. H. Beck, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. 575, svazek 24 téhož Souboru rozhodnutí.)

Obviněný A. V. spatřoval naplnění důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v podstatě v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně odůvodněn a výrok je podle jeho názoru popsán chaoticky a nepřehledně. Pokud jde o nesprávné hmotně právní posouzení, domáhal se toho, aby skutek byl rozdělen do čtyř vět, jež by lépe vyjadřovaly jednání, kterým byl uznán vinným. Nabídl svou verzi, v níž ve čtyřech bodech stručně shrnul obsah odsouzení. Blíže však nevysvětlil, v čem spatřuje vadné hmotně právní posouzení skutku, neboť jeho popis v podstatě obsahuje všechny zásadní okamžiky, jež tvoří základ výroku rozsudku soudu prvního stupně a to dostatečným způsobem pro jeho možné právní posouzení.Veškeré okolnosti, jež tvoří znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., jsou v něm zahrnuty. V další části svého podání pak opakoval svůj nesouhlas s rozsahem i kvalitou provedeného dokazování a především pak vytýkal soudům, že odůvodnění svých rozhodnutí nepřizpůsobili požadavkům trestního řádu a porušili tak ustanovení § 120 tr. ř. a § 125 tr. ř. Vytkl především soudu prvního stupně, že jeho odůvodnění je nepřesvědčivé, není z něho možné zjistit, o jaké důkazy soud opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl obhajobou navrhované další důkazy, z čeho dovozoval protiprávnost rozsudku, kterou v podstatě potvrdil svým zamítavým usnesením i soud odvolací.

Těmito námitkami se však obviněný A. V. ocitl mimo zákonné meze dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se již vyjadřoval k formulaci výroku odsuzujícího rozsudku, která se týká všech obviněných. Dovolatel A. V. však ve svém podání neuvedl jedinou vadu, jež by mohla naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné hmotně právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení. Jeho námitky směřovaly prakticky výlučně proti odůvodnění obou napadených rozhodnutí, proti neúplnosti provedeného dokazování a nepřesvědčivému (dle jeho názoru i nevýchovnému ) hodnocení důkazů. Tyto vady, které však navíc Nejvyšší soud neshledal, však nespadají pod žádný z důvodů dovolání, které jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud se proto uvedeným dovoláním nemohl zabývat.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné, což učinil ve vztahu k dovolání obviněného Ing. V. M. Obviněný A. V. svým dovoláním nenaplnil žádný z dovolacích důvodů, proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová