5 Tdo 496/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 496/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání, které podal obviněný P. A. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 8 To 256/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 25/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 1 T 25/2005, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a dále trestnými činy neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm.c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání obviněného P. A. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 8 To 256/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek Okresního soudu v Sokolově a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl. Při stejných skutkových zjištěních odvolací soud uznal obviněného vinným shodně jako soud prvního stupně trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestnými činy neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Oproti zrušenému rozsudku tedy odvolací soud nekvalifikoval jednání obviněného jako sbíhající se trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a pro výkon trestu jej sice zařadil do stejného typu věznice, ale podle jiného ustanovení trestního zákona, než jak učinil soud prvního stupně.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni se obviněný P. A. dopustil trestných činů tím, že i přes své odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 4 T 42/2002, za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 28. 10. 2003, tak dne 23. 10. 2004 v době kolem 22.30 hodin společně s dalšími třemi muži v K. n. O., K. D., v bytě v prvním patře domu napadl poškozeného B. G. R., občana S. r. N., povalil jej na zem, donutil ho, aby se vysvlékl do naha, což poškozený ze strachu učinil, a z jeho věcí obviněný odcizil doklady, mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 220,- Kč, klíče od motorového vozidla a peněženku s finanční hotovostí ve výši 250 Euro a s platební kartou Master Card. Následně obviněný přinutil poškozeného, aby mu prozradil bezpečnostní kód k platební kartě, a zatímco poškozený zůstal v bytě hlídán jedním ze spolupachatelů, obviněný odjel společně s dalšími dvěma muži motorovým vozidlem poškozeného tov. zn. Mercedes C 250D, které bylo zaparkované před domem, k bankomatu a použil platební kartu poškozeného k výběru finanční hotovosti ve výši 7 500,- Kč. Při jízdě obviněný poškodil uvedené vozidlo na pravé straně vředu, přičemž náklady na opravu byly později vyčísleny částkou ve výši 15 700,- Kč. Asi po dvaceti minutách se obviněný společně s dalšími dvěma muži vrátil do bytu, předal poškozenému zpět doklady, prázdnou peněženku i klíče od vozidla a poškozený ihned poté z místa činu svým vozidlem odjel.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 8 To 256/2006, podal obviněný P. A. prostřednictvím své obhájkyně dne 27. 12. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu s poukazem na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného popis skutkového děje ve výroku odsuzujícího rozsudku neodpovídá provedenému dokazování, protože nikdo ze svědků nevypověděl, že by obviněný a jeho spolupachatelé povalili poškozeného na zem a donutili ho vysvléknout se do naha. Z použitého výrazů donutili navíc údajně není možné vyčíst, co ve skutečnosti obviněný a jeho spolupachatelé učinili. Podle obviněného nelze jednoznačně dovodit, že použitím násilí nebo pohrůžkou jeho bezprostředního použití pachatelé přiměli poškozeného, aby se vysvlékl a dal jim své věci, protože zmíněný výraz připouští ještě další výklad, podle něhož poškozený jen vyhověl danému pokynu, neboť pojal ničím nepodloženou obavu z možného použití násilí, ač to mu nehrozilo. Jak dále obviněný zdůraznil, ve skutečnosti nijak nenutil poškozeného, aby se svlékl, protože poškozený tak učinil sám a dobrovolně ještě před příchodem obviněného. Poškozený totiž přišel do bytu se záměrem využít sexuálních služeb R. Č., což údajně dosvědčují všichni svědci. Jiné použití násilí či pohrůžka bezprostředním násilím nejsou podle obviněného obsaženy v popisu skutkového děje. Obviněný uzavírá, že za této situace popis skutku ve výroku rozsudku a na něj navazující právní věta, podle níž obviněný užil vůči poškozenému násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, neodpovídají skutkovým zjištěním, a protože ve skutečnosti obviněný nepovalil poškozeného na zem, poškozený se svlékl sám, a nikoli ze strachu z obviněného, měl být žalovaný skutek právně kvalifikován pouze jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., jehož znakem není násilí či pohrůžka bezprostředního násilí, a nikoli jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jenž naopak předpokládá naplnění tohoto zákonného znaku.

V další části dovolání obviněný P. A. brojí proti výměře uloženého trestu s poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., protože ve svých úvahách údajně vůbec nepřihlédl k tomu, že obviněný spáchal trestné činy ve věku 19 let a 2 měsíců, tedy ve věku blízkém věku mladistvých, což je podle § 33 písm. b) tr. zák. polehčující okolnost. Porušením zmíněných ustanovení trestního zákona mělo dojít k tomu, že obviněnému byl sice uložen trest co do druhu přípustný, ale mimo zákonnou trestní sazbu.

Obviněný P. A. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby Krajskému soudu v Plzni přikázal znovu projednat odvolání obviněného a z jeho podnětu zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k novému rozhodnutí .

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. A. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněné námitky neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, jelikož jsou mimo jejich rámec a směřují převážně proti správnosti skutkových zjištění a proti nedodržení hledisek daných pro ukládání trestů ustanoveními § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Dovolateli lze do jisté míry přisvědčit pouze v tom, že v tzv. skutkové větě nejsou dostatečně vyjádřeny okolnosti odpovídající zákonnému znaku použití pohrůžky bezprostředního násilí, ačkoli v právní větě je tento znak citován. Z použitého výrazu donutili nelze ještě nutně zmíněný znak skutkové podstaty dovodit. Ovšem náprava tohoto pochybení za situace, kdy je jinak z popisu skutku patrné, že obviněný a jeho spolupachatelé užili proti poškozenému přímého násilí tím, že ho povalili na zem, a právní věta odpovídá těmto skutkovým zjištěním, nemůže mít podle státního zástupce žádný dopad na postavení dovolatele. Případné nové projednání věci by totiž mohlo vést nanejvýš k vypuštění zákonného znaku spočívajícího v použití pohrůžky bezprostředního násilí z právní věty a ke konstatování, že obviněný se dopustil trestného činu pouze za použití násilí. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. A. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání obviněného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o uplatněné důvody dovolání, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Proto s poukazem na tento dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. Ovšem právě toho se obviněný P. A. domáhá v té části podaného dovolání, v níž vznáší námitky proti správnosti skutkového závěru soudů obou nižších stupňů o tom, že poškozený se nevysvlékl sám a dobrovolně, nýbrž tak učinil až poté, co jej obviněný spolu s dalšími muži povalil na zem a donutil ho k tomu. Tyto námitky z obsahového hlediska nelze zahrnout pod citovaný dovolací důvod. Ostatně obdobné výhrady obviněný uplatnil již v podaném odvolání, v kterém rovněž zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozeného, a odvolací soud se jimi pečlivě zabýval a logicky zdůvodnil, proč tuto výpověď ve spojení s dalšími důkazy, včetně výpovědi spoluobviněné R. Č., která neměla důvod vypovídat v neprospěch obviněného P. A., pokládá za přesvědčivou a usvědčující obviněného ze spáchání trestného činu loupeže a v souběhu s ním i dalších trestných činů neoprávněného držení platební karty a neoprávněného užívání cizí věci.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze tudíž z námitek, které obviněný P. A. uvádí v podaném dovolání, podřadit pouze tu, jejímž prostřednictvím vytýká nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. pro nenaplnění zákonného znaku, kterým je užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Podle obviněného je totiž v popisu skutku uvedeno zcela nekonkrétně, že pachatelé donutili poškozeného k tomu, aby se vysvlékl a dal jim své věci, aniž by bylo upřesněno, v čem ono donucení spočívalo. Tuto námitku však Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou. Dovolatel svou argumentaci staví na jednom slově, které účelově vytrhl z kontextu celé věty popisující skutek, čímž mu dodal ono zdání nekonkrétnosti. Jak přitom jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a podrobněji rozvedených v odůvodnění obou na sebe navazujících rozsudků soudů nižších stupňů, obviněný P. A. společně s dalšími třemi muži vešel do pokoje, v kterém se nacházel poškozený B. G. R. očekávající poskytnutí slíbených sexuálních služeb R. Č., zde poškozeného fyzicky napadli, povalili ho na zem, donutili svléknout se do naha a vydat jim své osobní věci. Jak je z uvedeného zřejmé, vůle poškozeného byla ovlivněna tím, že byl v uzavřené místnosti vystaven přesile čtyř mužů, kteří vůči němu použili fyzickou sílu. Právě tím ho donutili k tomu, aby nekladl odpor, vysvlékl se a dal jim své věci. Celé znění skutkové věty tedy spolehlivě vylučuje jiný výklad výrazu donutili nabízený dovolatelem a spočívající v tom, že poškozený bez zjevné příčiny pojal nedůvodnou obavu z hrozícího násilí, a proto obviněnému dobrovolně vydal své osobní věci. Zjištěný skutkový děj svědčí naopak o tom, že psychika poškozeného byla ovlivněna použitým násilím a obavou, že v něm budou útočníci bezprostředně pokračovat, pokud nesplní jejich pokyny a nevydá jim požadované věci.

Po úplnost Nejvyšší soud dodává, že trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již tím, pokud pachatel použije vůči jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby pachatel uskutečnil tento svůj úmysl. V tomto případě tedy obviněný P. A. naplnil všechny zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu loupeže v okamžiku, kdy v úmyslu překonat odpor poškozeného a zmocnit se jeho věcí ho společně s dalšími útočníky po vniknutí do bytu fyzicky napadl a povalil na zem. Jestliže soudy nižších stupňů takové jednání právně posoudily jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., postupovaly správně a drobná nepřesnost v právní větě výroku napadeného rozsudku, spočívající v nadbytečné citaci slov a bezprostřední pohrůžky násilí , která navíc ani neodpovídá ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., sama o sobě nezakládá existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje obviněný P. A. v uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nezohlednily při úvaze o délce trestu odnětí svobody jako polehčující okolnost jeho věk blízký věku mladistvého. Nejvyšší soud k tomuto dovolacímu důvodu připomíná, že mu odpovídá toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, jestliže druh uloženého trestu je podle zákona nepřípustný či jeho výměra je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. S poukazem na citovaný dovolací důvod se tedy nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu způsobenou případným nerespektováním polehčujících okolností, jestliže při ukládání trestu nebyla překročena horní hranice příslušné trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě odvolací soud ukládal obviněnému P. A. v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě stanovené na nejpřísněji trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., která v důsledku označení obviněného za zvlášť nebezpečného recidivistu byla modifikována podle § 42 odst. 1 tr. zák. Jde tedy o sazbu trestu odnětí svobody na 7 let a 8 měsíců až 13 let a 4 měsíce. Jestliže byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pak je zřejmé, že mu nebyl uložen trest mimo uvedenou zákonem stanovenou trestní sazbu, a námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. h) tr. zák. jsou zjevně neopodstatněné.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že při svých úvahách o tom, zda je na místě zabývat se věcně podaným dovoláním a z jeho podnětu přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení, je dovolací soud limitován důvody uvedenými v dovolání. Mohl tedy posoudit jen otázku, zda důvody uvedené dovolatelem existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí, ale dovolací soud nepřihlížel k jiným důvodům, jež by jinak mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí. Obviněný P. A. v podaném dovolání zpochybnil jen to, že jeho jednáním byl naplněn zákonný znak trestného činu loupeže, jímž je použití násilí, a dále výměru trestu odnětí svobody, který byl podle obviněného ukládán bez přihlédnutí k jeho věku blízkému věku mladistvých. Námitky obviněného vůbec nesměřovaly proti tomu, že byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trest mu byl v návaznosti na tuto právní kvalifikaci ukládán ve zpřísněné výměře za použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tak neměl důvod posuzovat, zda bylo v této trestní věci po formální i materiální stránce na místě, aby soudy nižších stupňů aplikovaly ustanovení trestního zákona o zvlášť nebezpečné recidivě, jejichž nejcitelnějším důsledkem pro obviněného je, že mu byl ukládán trest odnětí svobody ve zvláštní, zpřísněné trestní sazbě.

Po zjištění, že dovolání obviněného P. A. je zjevně neopodstatněné, neboť napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu toto dovolání odmítl. Za podmínek daných ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vypracovala:

JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á